Francie na pokraji politické exploze
Josef BrožPo hnutí „žlutých vest“ zažívá Francie další protestní vlnu, tentokrát proti důchodové reformě. Protestuje se už třetí měsíc. Prezident ale ustupovat nehodlá. Josef Brož přibližuje, jak se spor podepisuje na politice i situaci v zemi celkově.
Příští dva týdny rozhodnou, zda klíčová reforma Macronovy éry, známá jako snaha o zavedení „univerzálního důchodového systému“, projde parlamentem. Tento týden zahájila čtrnáct dní „křížové cesty“, jež nemusí skončit vůbec zde, nýbrž opět na ulicích. Někteří mluví o návratu května roku 1968, který doslova katapultoval tehdejší Francii do víru chaosu a násilí.
Dosud nevídané sociální protesty proti reformě, které sjednotily v uplynulých třech měsících zdánlivě téměř všechny vrstvy francouzské společnosti, nemají historickou obdobu. Stávkují všichni, kdo mohou: železničáři, advokáti i operní zaměstnanci (včetně baletek). Tato vlna, druhá od nástupu hnutí „žlutých vest“, zasáhla společnost nejen materiálně, ale i mentálně.
Nástup autoritářského režimu?
Odpůrci prezidenta Emmanuela Macrona mluví v posledních dnech o Francii jako o „autoritářském systému“. Servítky si nebere v tomto duchu například ani donedávna Macronova stoupenkyně Ségolène Royalová, bývalá kandidátka na prezidentku za Socialistickou stranu a též bývalá partnerka exprezidenta Françoise Hollanda.
Společnost je rozdělena a každý má názor. Za náloží protestů, jež mají v posledních týdnech často podobu násilných střetů z obou stran (ze strany demonstrujících, kteří pronikají do divadla za prezidentem, ale i policie, jež používá nepřiměřeně tzv. Flesh-Bally), visí zdánlivě to, na co nechce nikdo myslet. Skončí reformou důchodů Pátá republika?
Nebo z této bitvy vzejde vítězně muž, který již dlouho říká, že republika potřebuje krále? Nadchází nový čas Macronie? Ještě před rokem se zdálo, že jeho éra je u konce. Ve Francii, jež má sklon v sebeshlížení v zrcadle svých dějin, již ale jednoho krále o hlavu připravili. I s jeho chotí…
Propad ekonomiky, ale i sektorového průmyslu
Ekonomika zatím lapá po dechu. Národní statistický institut ekonomických studií (Insee) hlásí, že hrubý domácí produkt poklesl ve čtvrtém trimestru na úroveň -0,1 procenta. Od počátku pětiletého mandátu prezidenta Emmanuela Macrona se francouzská ekonomická aktivita propadla ze 2,3 procenta v roce 2017, na úroveň 1,7 procenta o rok později, aby nyní vykazovala k loňskému roku 2019 stav 1,2 procenta. Ztráty pocítil za poslední trimestr dovoz (-0,2 procenta), stejně jako vývoz (-0,2 procenta).
Stávky postihly obchodníky, dopravce, ale i jindy výnosný turismus. Obchodní výsledky koncem loňského roku, kdy protesty vrcholily, se propadly o čtyři procenta, píše ve své zprávě Federace na podporu specializovaného obchodu (Procos). Nejsilnější byly ztráty v Paříži, kde dosáhly negativních -18 procent. Prosinec, který je pro obchodníky klíčový, postihl podnikatele po celé Francii. „Obchod byl zasažen i mimo Paříž, a to kvůli nevlídné náladě, jež nebyla příznivá k nákupům,“ tvrdí Emmanuel Le Roch, analytik Procosu.
Dopravní logistika, silniční: celkově 60 procent firem bylo dle Národní federace silničního transportu (FNTR) zasaženo stávkou, jež způsobila v průměru ztrátu 15 procent. Postiženy byly ale i lodní doky, kde podle Svazu dopravních logistických společností Francie (TLF) hrozí jenom v jihofrancouzském přístavním městě Fos-sur-Mer třicítce z nich kvůli blokádám finanční úpadek.
Turistický průmysl, obvykle jedna z velmi prosperujících oblastí francouzské ekonomiky, zatím odolává. Ale i zde jsou cítit ztráty. „Situace je mnohem horší než v prosinci 2018, kdy se rušení týkalo pouze víkendu, když manifestovaly žluté vesty,“ stěžoval si deníku Le Parisien v polovině prosince Didier Castel, jeden z hoteliérů poblíž nádraží Saint-Lazare. Restaurace v průměru ve svém výnosu přišly o 30 procent.
Poskytovatelé ubytování, a zvláště hotely, dokázali situaci jakž takž ustát, utrpěli však též. Podle kabinetu MKG Consulting, který cituje list Le Figaro, byl stav vytíženosti pařížských hotelů na úrovni 68,2 procenta. „Pařížská čísla nejsou katastrofická, ale jen pokud je srovnáme s prosincem roku 2018, kdy byla Paříž zasažena krizí žlutých vest,“ zdůrazňuje Vanguelis Panayotis z MKG Consulting. Zisky mohly být, nebýt manifestací, jak tvrdí, o nějakých pět procent vyšší.
To vše se děje ve chvíli, kdy navenek vystupuje francouzský prezident jako záruka nové stability Evropské unie a nové perspektivy zejména evropského zbrojního průmyslu — ruku v ruce s Německem a Španělskem.
Prubířský kámen režimu Páté republiky
Důchodová reforma, v níž premiér Édouard Philippe zejména usiluje o takřečené „vyrovnání speciálních režimů“, jež se dotýká dvaačtyřiceti profesních skupin — na prvním místě tzv. veřejné správy, tedy v zásadě státních zaměstnanců, a z nich především železničářů — se zdá být prubířským kamenem, zkouškou odolnosti vlády, ale i celého režimu Páté republiky.
Ten totiž paradoxně potvrdil garance, které generál Charles de Gaulle, nejprve jako osvoboditel, ale i jako prezident, stvrdil svým mandátem od roku 1958, kdy Pátá republika vznikla. Po válce proběhlo největší znárodňování a klíčový průmysl zůstal v rukou státu. Sociální systém garantoval jistoty stavu, o němž se někdy mluví trochu s patosem jako „veřejné službě“, tedy „službě veřejnému zájmu“ — a zahrnuje takové kategorie, jakými jsou třeba železničáři, vojáci, diplomaté nebo policisté. Ti dostávají za tuto službu odměnu, včetně zvýhodněného odchodu do důchodu. To by se mělo touto reformou významnou měrou změnit.
Ačkoliv to vypadá, že protesty v poslední dnech ve francouzských městech konečně opadly, nic nezaručuje, že nedojde k jejich opětovnému vzedmutí. Podle výzkumu agentury BVA pro Orange, rádio RTL a list La Tribune, pouhých 29 procent věří, že manifestace budou v následujících dnech ukončeny.
Tento názor je rovněž v souladu s varovným poklesem popularity premiéra, který zatím neuvěřitelně dlouhou dobu tvořil s prezidentem pevný tandem. Jeho aktuální popularita — 37 procent — je zatím nejnižší od května 2019. Poklesla zvláště překvapivě u stoupenců Republikánů (LR), od nichž na pozici premiéra původně sám vzešel (konkrétně z křídla Alaina Juppého, proti němuž se v roce 1995 vedly rovněž výrazné protesty). Pokles je velmi drastický — o celých deset procent.
Republikáni premiéru Philippovi vytýkají zejména úpravu v návrhu zákona o důchodech, pro kterou se vyslovil před vyjednáváním s odbory 10. ledna. „Jsem připraven stáhnout z návrhu zákona krátkodobé opatření (...) spočívající v postupném sbližování věku (odchodu do důchodu) od roku 2022 na hranici 64 let v roce 2027." Dnes mnozí chodí po padesátce, v budoucnu je bude patrně čekat až po dosažení pětašedesáti let.
Návrh, jehož cílem bylo obměkčit část liberální odborů CFDT, ale rozhodně nenadchl odbory další: CGT, FO, FSU a Solidaires. Tyto odbory, obvykle nazývané jako „rudé“, nadále odmítají reformu a sbližování věku profesních skupin en bloc. Ústupky vláda ale nakonec při jednání s CFDT udělala i pro profesní skupiny, jakými jsou policejní složky nebo hasiči, kteří i nadále budou moci odcházet do důchodu o pět až deset let dříve než ostatní.
Pokles popularity vedle Philippa zaznamenal i prezident Macron. Agentura BVA mu dává ještě 33 procent popularity, kalkulace agentury Visactu, která brala v potaz celkem devět výzkumných institutů, ovšem již jenom v průměru 31,8 procenta.
Od pondělí 3. února vstupuje zákon, jehož varianty ještě týden hodlá premiér Philippe a jeho pomocníci diskutovat, na půdu Národního shromáždění. Již nyní je nahlášeno celkem 22 tisíc pozměňovacích návrhů, které hrozí parlament zcela zablokovat. V čele skupiny, jež návrhy podává, je Jean-Luc Mélenchon, šéf levicového uskupení Nepoddajná Francie (LFI), která sama svými 17 poslanci navrhla 19 tisíc pozměňovacích návrhů.
Stoupenci reforem svého prezidenta z klubu Republika na pochodu (LREM) tvrdí, že stojí za ním — až do konce, kdy v polovině února dojde na hlasování.
Kdo použije „odstrašující zbraň“?
Turbulence, jimiž nyní prochází Francie, nepotřebují nakonec ke konečnému výbuchu ani „latinsko-americký styl“ levicového Mélenchona, ani „nový look“ starého střihu pravicové Marine Le Penové. Předseda parlamentní skupiny Demokratického hnutí (MoDem) Patrick Mignola čerstvě navrhl, aby se v polovině února v zásadě o zákonu nehlasovalo, nýbrž aby byl zákon rovnou protlačen „ústavní zbraní“, jíž je článek 49-3. Konzultoval tento krok se šéfem hnutí Françoisem Bayrouem, nebo jen využil jeho slabosti, danou nynějším vyšetřováním kolem fiktivně placených evropských asistentů?
Tato časovaná „odstrašující zbraň“ může spustit proces, který dosud v takovém napětí nezažila Francie od roku 1968. Adoptovat text bez hlasování, což ústava Páté republiky umožňuje (a používán byl dříve levicí i pravicí), by mohlo vést k povstání jiného druhu. Ne všichni z MoDemu s ním souhlasí, například Marc Fesneau, ministr ze stejného uskupení, jež tvoří alianci s Macronovým hnutím, mluví o tom, že nechce žádný „nátlak“. Blahobytně se tvářící republikán a předseda senátu Gérard Larcher k tomu říká: „Tohle končí vždycky špatně.“
Jak tohle skončí?
A než to zase začnete po svém zvyku překrucovat, zdůrazňuji, že je řeč o konkrétní osobě - o Le Penové. Kdyby šlo o někoho jiného, mohlo by to třeba být zase jinak. Těžko si ale umím představit, které cíle bych konkrétně s touto dámou mohl mít společné.
Je samozřejmě dobré, naučili-li se lidé, jako třeba v té Francii, spolupráci a solidaritě, takže běžně spolu demonstrují zástupci velmi rozmanitých hnutí. Kdyby někomu vadila ta, či ona vlajka na shromáždění natolik, že by zůstal doma, nejen že by tím nepomohl změnám, ale ani proudu, s nímž se ztotožňuje. Snad se tohoto poznání dostává už i lidem u nás.
Přesto, nechybí-li nám odstup, demonopolizující roli našeho rozhořčení, nebudeme pouštět ze zřetele obecnou zkušenost, že ne každá změna je dobrá. Ne všichni zúčastnění mají přijatelné cíle a události pak tendenci vymknout se původním záměrům. Posilování vyhlídek různých nebezpečných sil se v minulosti vymstilo milionům. Však víte, pane Nusharte, kam dobré úmysly mohou dláždit cestu.
Tohle mi nějak nejde Vám věřit... Samozřejmě, že člověk odmítá "dobro", které jemu dělá zle, nicméně Váš zájem o situaci po celém světě i aktivita (už jen zde) stěží odpovídají možné míře dopadů na Vás osobně, resp. velikosti Vašich osobních obav a nadějí.
Za sebe mohu říci, že zkušenosti jsou sice pro tvorbu mých názorů důležité, ale (materiální) zájmy jen pramálo.
Do tohoto pytlíku patří např. i pojem "environmentální žal", račte si vygooglit.
Dokonce i věřící takhle často fungují při svém obcování s transcendentem, i když někteří by to nepřiznali ani na mučidlech. A nemusí to být jen racionální úvaha à la Pascalova sázka, ale i podvědomá snaha o tu emoční rovnováhu.
Kromě toho mám děti a vnoučata a s ohledem na to, co dělají a jak žijí, se jich bude více či méně dotýkat situace přinejmenším v celé Evropě. A už jsem tu na sebe jednou vykecal, že sám se cítím především jako Evropan, takže i mé zájmy - materiální i emoční - nějak souvisejí s tím, co se v Evropě děje a bude dít.
Avšak skutečnost, že se někdo mně osobně nesympatický přihlásí k postoji, který považuji za správný a dobrý, přece nezmění můj postoj k tomu, co považuji za správné a dobré a co naopak za nesprávné a špatné. Pokud by ke změně mého názoru na dobro a zlo stačilo, aby se k tomu zlu přihlásil člověk příjemný a sympatický a k tomu dobru člověk nepříjemný a nesympatický, musel bych si pak připadat jako trdlo.
Samozřejmě - jak zcela správně podotýká pan Kalous - je třeba rozlišovat mezi zájmy (ať už mými či cizími) a mezi dobrem a zlem. Liberálové to ovšem (podle mého názoru) právě nedělají a nechápou tedy politiku jako střet zájmů, nýbrž jako střet dobra a zla. Toto ("morálně kýčovité") pojetí politiky pak kontrastuje s oním pragmatismem, který na mne dýchá z toho prvního příspěvku pana Štampacha.
A ty jiné zájmy jiných lidí jsou pochopitelně stejně legitimní, jako ty zájmy pana Kalouse.
V tom střetu zájmů [v souladu s Vaším pojetím politiky jako pouhého střetu zájmů] tedy nemají Vaše zájmy žádnou přednost před těmi ostatními. Vaším zájmem je - jak předpokládám - zelená politika a boj proti změnám klimatu, ale tento Váš zájem - protože je pouze zájmem a nikoliv "morálně kýčovitým dobrem" - nemá žádnou přednost před zájmy jinými, třebas i protichůdnými.
Je to matematika a politika. Matematika (a statistika) pro vyčíslení zájmu většiny a politika pro jeho ustanovení jako zájmu veřejného a pro ochranu zájmů menšin.
I zájem většiny pochopitelně může být nelegitimní. Například tehdy, když ohrožuje fyzické přežití společnosti.
Matematicky podložené dobro?
Lze samozřejmě projevovat určitou míru tolerance a v podložených, či výjimečných případech na očkování netrvat. Nicméně zavírání očí před praxí svého druhu "černých pasažérů" není jednak vůči ostatním fér, hlavně však může vést ke ztrátě dosažené úrovně praktického vyloučení konkrétních velkých zdravotních rizik. Aktuální šíření onemocnění způsobené koronavirem bychom mohli vnímat jako dostatečný doklad faktu, že prioritní úlohu prevence nakažlivých chorob brát na lehkou váhu nelze.
Dětské nemoci, jako záškrt, dávivý kašel (a kdysi časté infekce jako pravé neštovice, tyfus, paratyfus apod.) jsou, pravda, něco jiného. Své děti jsem kdysi pravidelně nechávala očkovat, aniž bych o tom přemýšlela. Uznávám, že očkování kdysi přineslo západní civilizaci dobro, popřípadě víc dobra než škody. Že se nám pomocí něho podařilo zbavit se chorob, které byly metlami lidstva. Z toho však neplyne, že pro současné očkování platí stále totéž, zvlášť když výroba léků je dnes „kšeft“, o jakém se v minulosti nikomu ani nesnilo. A pochopitelně, že existuje také lobbismus. Dnes je k dispozici poměrně dost informací o škodlivosti očkování, domněnky o souvislosti s autismem a j. Nedivím se obavám některých rodičů. My jsme se s podobnými informacemi nesetkávali, aspoň ne legálně. Myslím, že bychom ty rodiče měli víc chápat. Navíc, děti, které očkované jsou, nemohou být přece těmi neočkovanými ohroženy, pokud je očkování skutečně účinné.
Příměji řečeno: je to fakticky druh parazitismu. Ti jedni se očkovat nedají, nepostupují žádná rizika - a profitují ze skutečnosti, že naprostá většina se očkovat nechala, a postoupila to riziko.
Kdyby takhle vychytrale mysleli a jednali všichni, tak tu máme rázem zpátky zase všechny ty nemoci a epidemie, které se už dávno považují za efektivně vymýcené.
Člověk je po této stránce velmi zvláštní tvor.
Z tohoto příkladu je zřejmé, že "dobro" [v tomto konkrétním případě veřejný zájem na proočkovanosti populace] nemůže EXISTOVAT bez vztahu důvěry. Racionalisté to ovšem nechápou, a proto místo (budování) důvěry potřebují mít moc lidi ke "správnému" jednání donutit (jde pak ale o řetězovou reakci: oslabování důvěry <--> mizení původně dobrých motivů veřejného zájmu a převládnutí motivů mocenských).