Pokud někdo potřeboval další lekci, jak změny klimatu určitě neřešit, může za ni poděkovat Emmanuelu Macronovi. Snížit daně těm nejbohatším a ostatním pak napařit vyšší daň z pohonných hmot? Další způsob, jak se střelit do nohy a pak tvrdit, že kráčíme vstříc zelenější budoucnosti.

V podobných napůl iluzorních a napůl destruktivních pseudo-reformách vyniká kapitalistická klimatická politika již dvě desetiletí. Pokaždé jaksi vede k tomu, že břemeno nákladů skončí na zádech těch nejchudších. Tak se zabírá zemědělská půda pro pěstování biopaliv a zvyšují se ceny potravin; tak se emise z luxusního zboží kompenzují pěstováním lesů v Ugandě či kdo ví kde, aby se kvůli tomu nejdřív museli vystěhovat místní zemědělci; tak se obyčejným spotřebitelům na Západě říká, že právě oni nesou odpovědnost za růst uhlíkových emisí a musejí si proto vybírat lepší (a obvykle dražší) alternativy; nebo se jako poslední hřebíček do naší klimatické rakve plánují geoinženýrské projekty, které hrozí zničit miliony již tak zranitelných životů, jen aby mohla ekonomika aspoň ještě chvíli fungovat tak, jako doposud.

Zářným příkladem této kapitalistické klimatické politiky se stal v poslední době francouzský prezident Macron: samozvaný strážce Pařížské klimatické dohody, jenž si s oblibou pěstuje auru posledního ze světových vůdců, kterému ještě doopravdy záleží na snižování emisí. Se svým stylem vládnutí ovšem přichází příliš pozdě — jeho bezmocnost je dávno zcela evidentní.

Proto muselo přijít hnutí gilets jaunes, žlutých vest, aby mu dalo hloubku jeho omylu pocítit. Nelze řešit změny klimatu tak, že náklady na snižování emisí svalíte zdaněním na pracující, abyste je „pošťouchli“ k těm správným spotřebním volbám, zatímco bohaté necháte dál volně akumulovat kapitál. Nikdy to nefungovalo. A nikdy to fungovat nebude.

Želbohu, v liberálním hlavním proudu ekologického hnutí tato iluze nadále žije vlastním životem. Zelení lobbisté, shromáždění na klimatické konferenci OSN „COP 24“ v Katovicích, přijali Macronovo rozhodnutí daň na pohonné hmoty odložit „se znepokojením“. „Ustupuje-li Francie od zdanění oxidu uhličitého, ustupuje tím od potřebné transformace energetiky a vysílá tím do světa velmi špatný signál,“ prohlásil původně Pierre Canet, vedoucí klimatické a energetické kampaně francouzské pobočky WWF (ačkoli se zdá, že organizace si — podobně jako Macron — uvědomila svůj omyl a později vydala tiskové prohlášení, v němž se od daně distancovala.)

Nicméně, jak ve svém skvělém článku vysvětluje Maxime Combes z francouzské organizace Attac, daň by nic podobného nezbytné transformaci energetiky nepřinesla. Reálný dopad by pocítili ve svých peněženkách především ti spotřebitelé, kteří si nemohou dovolit odstavit svá stará auta a už tak mají hluboko do kapsy.

Samozřejmě přitom platí, že aut se potřebujeme v podstatě úplně zbavit a udělat to musíme co nejrychleji. Jak bychom to tedy měli udělat? Pro začátek masivním rozšířením veřejné dopravy jak ve městech, tak venkovských oblastech, dále širokou podporou alternativních forem dopravy jako jsou elektrokola či sdílené elektromobily, vykázáním soukromých aut poháněných fosilními palivy z měst, ukončením bujení předměstských sídlišť a nakonec urychlením elektrifikace té zbývající, skutečně nezbytné automobilové dopravy.

Zkrátka a dobře: to, co potřebujeme, jsou veřejné investice a veřejné plánování v míře a intenzitě, odpovídající vážnosti klimatické krize. Pomohlo by, kdyby se automobilovému průmyslu ve Francii i všude jinde nařídilo, aby svou produkci přeorientoval ze soukromých vozidel na zařízení nezbytná právě k takovémuto přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku, podobně jako se za druhé světové války automobilky přestavovaly na výrobu tanků.

Tohle všechno nutně neznamená ani nárůst nezaměstnanosti, ani zhoršení životní úrovně pracujících. Naopak: obojí se tím může zlepšit. Nepochybně by to ale znamenalo přistřihnout křídla těm nejbohatším.

A Macron určitě nevypadá jako někdo, kdo by o podobných opatřeních snil, když náhodou spí. Naopak: za hříchy bohatých, jejichž prezidentem je především, chce nechat úpět ty vůbec nejchudší.

Čas, kdy si ještě někdo mohl myslet, že by taková politika mohla klimatu nějak pomoci, ale skončil. Pryč jsou doby, kdy jsme si mohli dovolit nechat kapitál na pokoji. Jakýkoli pokrok směrem k cíli, jímž je odvrácení úplného klimatického kolapsu, teď vyžaduje daleko spíš vzít útokem právě paláce oligarchie.

A to je druhé, mnohem užitečnější ponaučení z posledních týdnů: lekce z toho, jak můžeme změny klimatu řešit doopravdy. Jakýkoli pokrok v klimatické otázce bude muset být vybojován právě sociálními hnutími zdola: blokováním dopravy, stávkami ve školách, obsazováním centrálních ulic a náměstí ve městech, či napadáním těch ekologicky nejdestruktivnějších, nejokázalejších forem luxusní spotřeby — a proč ne, třeba i zapalováním aut.

Protože ani Macron, ani žádný jiný lídr kapitalistického státu není připraven udělat to, co je potřeba. Státy k tomu budeme muset donutit právě takovou horizontální, decentralizovanou silou zdola, jejímž působivým příkladem jsou protesty žlutých vest.

Existují samozřejmě také klimatická hnutí, která už v podobném duchu jednají, zejména německé Ende Gelände, jemuž se letos v říjnu podařilo vyslat přes šest tisíc aktivistů (mezi nimiž byla i početná skupina lidí z České republiky — poznámka překladatele) směrem k železniční trati, po níž se hnědé uhlí, jedno z nejšpinavějších fosilních paliv, převáží z dolů do uhelných elektráren.

↗

Ač jeden ze sloganů, nasprejovaných v posledních dnech na pařížských zdech hlásá, že „Klimatická krize je válka proti chudým“, lze dosáhnout konvergence, díky které „žluté vesty“ začnou klimatické krizi přikládat mnohem větší vážnost. Foto Philippe Blet/Rex/Shutterstock

Tady, v srdci německého průmyslu, produkují komíny každý den nekonečná oblaka oxidu uhličitého, stejně jako pěkný zisk svým soukromým vlastníkům. To se ovšem změnilo, když aktivisté Ende Gelände koleje zablokovali a fyzicky dodávce uhlí zabránili, aby tak zvýšili tlak na Angelu Merkelovou — Macronovu předchůdkyni v roli anděla strážného kapitalistické klimatické politiky — a přiměli ji uhelné doly zavřít jednou provždy.

Podobnosti mezi „žlutými vestami“ francouzských protestujících a „bílými overally“ Ende Gelände jsou zřejmé: v obojím případě jde o zdola organizovaná hnutí, jež se nezdráhá přikročit k občanské neposlušnosti. Německé klimatické protesty ovšem dosud nedosáhly takové početnosti a intenzity, jakou můžeme pozorovat ve francouzských ulicích: o důvod víc se přiučit.

A naopak: jeden ze sloganů, nasprejovaných v posledních dnech na pařížských zdech sice hlásá, že „Klimatická krize je válka proti chudým“, měli bychom však chtít, aby „žluté vesty“ začaly klimatické krizi přikládat mnohem větší vážnost. Výsledkem by mohl být přesně ten typ convergence des luttes, „synergie mezi různými boji“, jaký tak naléhavě potřebujeme — a mnozí francouzští klimatičtí aktivisté a aktivistky skutečně o něco takového usilují.

Ať už se tato synergie v následujících protestech objeví či nikoli, jedno poučení si můžeme vzít už teď: kdyby mělo více společností podobnou kulturu odporu jako Francouzi a vědělo jak bojovat za své zájmy, mohli jsme být možná už někde jinde, než na téhle strašlivě se přehřívající planetě.

Z původního textu „A Lesson in How Not to Mitigate Climate Change,“ který vyšel na blogu nakladatelství Verso, přeložil Arnošt Novák.