Pokud někdo potřeboval další lekci, jak změny klimatu určitě neřešit, může za ni poděkovat Emmanuelu Macronovi. Snížit daně těm nejbohatším a ostatním pak napařit vyšší daň z pohonných hmot? Další způsob, jak se střelit do nohy a pak tvrdit, že kráčíme vstříc zelenější budoucnosti.

V podobných napůl iluzorních a napůl destruktivních pseudo-reformách vyniká kapitalistická klimatická politika již dvě desetiletí. Pokaždé jaksi vede k tomu, že břemeno nákladů skončí na zádech těch nejchudších. Tak se zabírá zemědělská půda pro pěstování biopaliv a zvyšují se ceny potravin; tak se emise z luxusního zboží kompenzují pěstováním lesů v Ugandě či kdo ví kde, aby se kvůli tomu nejdřív museli vystěhovat místní zemědělci; tak se obyčejným spotřebitelům na Západě říká, že právě oni nesou odpovědnost za růst uhlíkových emisí a musejí si proto vybírat lepší (a obvykle dražší) alternativy; nebo se jako poslední hřebíček do naší klimatické rakve plánují geoinženýrské projekty, které hrozí zničit miliony již tak zranitelných životů, jen aby mohla ekonomika aspoň ještě chvíli fungovat tak, jako doposud.

Zářným příkladem této kapitalistické klimatické politiky se stal v poslední době francouzský prezident Macron: samozvaný strážce Pařížské klimatické dohody, jenž si s oblibou pěstuje auru posledního ze světových vůdců, kterému ještě doopravdy záleží na snižování emisí. Se svým stylem vládnutí ovšem přichází příliš pozdě — jeho bezmocnost je dávno zcela evidentní.

Proto muselo přijít hnutí gilets jaunes, žlutých vest, aby mu dalo hloubku jeho omylu pocítit. Nelze řešit změny klimatu tak, že náklady na snižování emisí svalíte zdaněním na pracující, abyste je „pošťouchli“ k těm správným spotřebním volbám, zatímco bohaté necháte dál volně akumulovat kapitál. Nikdy to nefungovalo. A nikdy to fungovat nebude.

Želbohu, v liberálním hlavním proudu ekologického hnutí tato iluze nadále žije vlastním životem. Zelení lobbisté, shromáždění na klimatické konferenci OSN „COP 24“ v Katovicích, přijali Macronovo rozhodnutí daň na pohonné hmoty odložit „se znepokojením“. „Ustupuje-li Francie od zdanění oxidu uhličitého, ustupuje tím od potřebné transformace energetiky a vysílá tím do světa velmi špatný signál,“ prohlásil původně Pierre Canet, vedoucí klimatické a energetické kampaně francouzské pobočky WWF (ačkoli se zdá, že organizace si — podobně jako Macron — uvědomila svůj omyl a později vydala tiskové prohlášení, v němž se od daně distancovala.)

Nicméně, jak ve svém skvělém článku vysvětluje Maxime Combes z francouzské organizace Attac, daň by nic podobného nezbytné transformaci energetiky nepřinesla. Reálný dopad by pocítili ve svých peněženkách především ti spotřebitelé, kteří si nemohou dovolit odstavit svá stará auta a už tak mají hluboko do kapsy.