Byl to jeden z těch momentů, které vám změní život. Na nedávné tiskové konferenci hnutí Extinction Rebellion se dva z přítomných novinářů dožadovali odpovědi na otázku, zda jsou cíle hnutí realistické. Aktivisté mimo jiné požadují, aby Británie snížila své emise na nulu. Nebylo by lepší, ptali se, navrhovat nějaké průběžné, umírněnější cíle?

V tu chvíli vystoupila do popředí mladá žena jménem Lizia Woolfová. Dosud k nám novinářům nemluvila a vlastně jsem si jí ani pořádně nevšiml. Teď však na opakované dotazy zareagovala se směsí vášně, smutku a rozhořčení, jež dodaly její odpovědi nebývalou přesvědčivost.

„Uvědomujete si co po mně, v mých dvaceti letech, chcete abych přijala jako realitu? Co to znamená pro můj život, pro mou budoucnost? Vždyť tohle je výjimečný stav — lidstvu hrozí vyhynutí. Co mám podle vás cítit, když mi takové otázky kladete?“ Nedokázali jsme jí odpovědět.

Mírnější cíle mohou být sice realistické politicky, jsou však nerealistické fyzicky. Pouze zásadní změny v rozsahu odpovídajícím závažnosti existenční krize, již čelíme, mají alespoň nějakou šanci ji odvrátit. Falešný realismus, plýtvání časem na prosazování kosmetických změn: přesně to nás do téhle bryndy dostalo. Určitě nás to z ní nedostane ven.

Rétorika a chování veřejných činitelů vychází z představy, že probíhající degradace ekologických systému bude probíhat postupně a lineárně. Ekologické systémy Země jsou však velmi komplexní — a komplexní systémy nikdy na tlak nereagují lineárním způsobem.

Přidáme-li do úvahy skutečnost, že se tyto systémy ovlivňují i mezi sebou, protože zemská atmosféra, oceány, kontinenty a živé organismy pochopitelně nesedí spořádaně v přihrádkách, aby tak usnadňovaly vědcům práci, lze jejich reakce na změnu předvídat jen velmi obtížně. Drobné odchylky mohou vést k zásadně odlišným výsledkům.

Body zvratu pravděpodobně nemusíme zaznamenat, dokud nebudou překročeny. Můžeme být svědky tak náhlých a dalekosáhlých změn, že se nelze bezpečně spoléhat na jakoukoliv kontinuitu.

Stačí, aby selhal jen jeden z mnoha podpůrných systémů, na nichž jsme životně závislí (půda, podzemní vody, dešťové srážky, ledový pokryv, pravidelné proudění vzduchu a oceánské proudy, opylovači, početnost a rozmanitost druhů), a všechny ostatní budou následovat. Pokud například tání arktického ledového příkrovu přesáhne určitou míru, pozitivní zpětné vazby, které to vyvolá (tmavší voda pohlcuje více tepla, tání permafrostu uvolňuje metan, mění se proudění polárního vortexu), mohou mít za následek rapidní klimatický kolaps, který již nebudeme schopni zastavit.

Zkoumání grónských ledovcových jader ukázalo, že po skončení období mladšího dryasu (přechodného návratu doby ledové) před 11 600 lety se během pouhých deseti let zvýšila teplota o deset stupňů Celsia.

Nevěřím, že je takový kolaps již nyní nevyhnutelný, a nevěřím ani tomu, že by odpovídající řešení bylo technicky a ekonomicky neproveditelné. Když Spojené státy v roce 1941 vstoupily do druhé světové války, přešly z civilního na vojenské hospodářství během pouhých několika měsíců.

Jak vzpomíná Jack Doyle v knize Taken for a Ride: „General Motors během jediného roku vyvinuli, uvedli do výroby a zkompletovaly tisíc zbrusu nových bombardovacích letounů Avenger a stejný počet stíhaček Wildcat… Sotva rok od uzavření smlouvu už společnost Pontiac dodávala hotové protiletadlové střely posádkám amerických letadlových lodí po celém světě.“ A to vše bez moderních informačních technologií, které vše ještě urychlují.

Problém je tedy na politické úrovni. Profesor společenských věd Kevin Mackay ve své fascinující analýze příčin kolapsů civilizací tvrdí, že zásadnější roli než složitost společenské struktury či rostoucí spotřeba energie při nich hrála oligarchická forma vlády. Oligarchie podle něj brání racionálnímu rozhodování, protože krátkodobé zájmy elit se radikálně liší od dlouhodobých zájmů společnosti.

To vysvětluje, proč se minulé civilizace zhroutily „i přesto, že disponovaly dostatkem kulturních a technických kapacit k tomu, aby prohlubující se krizi překonaly“. Ekonomické elity, které ze sociálních dysfunkcí těží, blokují nezbytná opatření.

Oligarchická kontrola bohatství, politiky, médií i veřejné debaty dobře vysvětluje všeobecné selhání institucí, které nás žene směrem ke katastrofě. Vezměme si kupříkladu Donalda Trumpa a jeho vládu miliardářů, politický vliv bratří Kochů, mediální impérium magnáta Ruperta Murdocha a zásadní podíl jeho novinářů na popírání změn klimatu, ropné společnosti a automobilky, které svým lobováním brání rychlejšímu přechodu na nové technologie, a tak dále a tak podobně.

Ale na rapidně narůstající ohrožení nereagují neadekvátně jen vlády, i když právě jejich selhání je spektakulární. Veřejnoprávní média současně vědomě a systematicky upozaďovala ekologická témata a zároveň dávala prostor zástupcům neprůhledně financovaných zájmových skupin, schovávajících se za „think-tanky“, čímž jim umožňují formovat veřejnou debatu a popírat realitu, jíž čelíme.

Akademičtí pracovníci často raději mlčeli, aby si nerozhněvali své sponzory či kolegy. A dokonce i ty instituce, které se oficiálně snaží naši tísnivou situaci řešit, se ve skutečnosti často nacházejí v zajetí stejných destruktivních vzorců myšlení a chování. Nedávno jsem se účastnil setkání na téma ekologického kolapsu v Institutu pro výzkum veřejné politiky (Institute for Public Policy Research).

Řada přítomných si evidentně uvědomovala fakt, že pokračující hospodářský růst je neslučitelný se zachováním planetárního ekosystému. Jak upozorňuje výzkumník Jason Hickel, takzvaný „decoupling,“ neboli oddělení růstu HDP od nárůstu spotřeby zdrojů, dosud neproběhl a ani nelze nic takového čekat. Přestože hranice toho, co je planetární ekosystém ještě schopný zvládnout, je zhruba padesát miliard tun surovin ročně, dnes spotřebováváme už víc než sedmdesát miliard tun.

Bude-li ekonomika fungovat jako doposud, dosáhne při současném tempu hospodářského růstu do roku 2050 globální spotřeba 180 miliard tun ročně. Maximalizace účinnosti využívání zdrojů spojená s vysokými uhlíkovými daněmi a notnou dávkou optimismu by mohla vést ke snížení předpokládané spotřeby na nejméně 95 miliard tun ročně: tedy stále daleko nad rámec ekologických mezí naší planety.

Studie zohledňující Jevonsův paradox (zvyšování účinnosti vede k další spotřebě zdrojů) dospěla k odhadu 132 miliard tun ročně. „Zelený růst“ je tedy fyzicky nemožný, což, jak se zdá, akceptují i členové Institutu.

Přitom ve stejný den, kdy se konalo zmiňované setkání, vyhlásil ten samý Institut založení nové prestižní ceny za ekonomii, určené pro „ambiciózní návrhy vedoucí ke skokovému zvýšení tempa růstu“. Cílem je najít a ocenit nápady, které by vedly přinejmenším ke zdvojnásobení ekonomického růstu Velké Británie. Prohlášení zahrnovalo obvyklé plky o udržitelnosti, ani u jednoho z porotců však nelze dohledat, že by v minulosti o řešení ekologických problémů jevil sebemenší zájem.

Autority, od nichž očekáváme řešení, pokračují v zajetých kolejích, jako by se nic nedělo. Jako by hromadící se důkazní materiál neměl prostě na jejich uvažování vůbec žádný vliv. Několik desetiletí institucionální neschopnosti a neochoty problém řešit tak vedlo k tomu, že reálnou šanci zastavit smrtící spirálu, v níž se Země nachází, mají dnes pouze „nerealistické“ požadavky, směřující k okamžité změně ekonomického pořádku. A nositeli potřebných změn mohou být jedině lidé, stojící mimo selhávající instituce.

Stojí před námi dva úkoly, s nimiž se musíme vypořádat současně: stejně jako hnutí Extinction Rebellion se všemi silami pokusit o odvrácení kolapsu, jakkoliv nepatrné se mohou zdát šance na úspěch. A za druhé: připravit se na to, že naše snahy mohou selhat, jakkoliv děsivá je to vyhlídka.

Oba cíle vyžadují kompletní revizi našeho vztahu s životem na této planetě. Protože se nemůžeme zachránit, aniž bychom osvobodili společnost zpod nadvlády oligarchů, boj za demokracii a spravedlnost a boj proti ekologickému kolapsu jsou jeden a ten samý zápas. Nedovolme lidem, kteří současnou krizi způsobili, aby nám určovali limity toho, co v politice můžeme chtít a co ne. Nedovolme těm, jejichž magické myšlení nás do současné krize dostalo, aby nám dál říkali, co je a co není možné.

Text The Earth is in a death spiral. It will take radical action to save us původně vyšel v deníku The Guardian. Z angličtiny přeložila Martina Dušková.