Poprvé jsem o změnách klimatu slyšela, když mi bylo osm. Dozvěděla jsem se, že je způsobují svým jednáním lidé, a naučila jsem se při odchodu z místnosti zhasínat světlo, abych šetřila energií, a třídit papír, aby se neplýtvalo přírodními zdroji.

Pamatuju si, jak zvláštní pro mě bylo zjištění, že lidé jsou schopní proměnit celou tvář naší Země, včetně složení té drahocenné tenounké slupky plynů, která ji činí obyvatelnou.

Protože pokud jsme opravdu udělali něco takového, jak to, že se o tom všude nemluví? Jak to, že není klimatická krize každý večer ta první věc v televizních zprávách? Člověk by čekal, že něco tak vážného bude plnit titulky, rozhlasové vysílání, přední stránky novin, že se nebude řešit pomalu nic jiného — jako by probíhala světová válka.

Politici ani novináři o tom ale skoro vůbec nemluví.

Pokud spalování fosilních paliv ohrožuje celou naši existenci, jak to, že je dál a ve stále větší míře spalujeme? Jak to, že nemáme žádné pořádné regulace? Jak to, že to není nezákonné? A proč nikdo nemluví o nebezpečných změnách klimatu, které jsme dosavadním spalováním fosilních paliv už učinili nevyhnutelnými? Nebo o tom, že naším přičiněním vymírá až dvě stě živočišných druhů každý den?

Mám Aspergerův syndrom, takže je pro mne většina věcí prostě buď černá, nebo bílá. Sleduji, jak se chovají lidé, kteří jsou u moci, a nechápu, jak se jim to podařilo tak zkomplikovat. Slyším, jak říkají, že změny klimatu představují existenční ohrožení pro celé lidstvo, a přesto vidím, že se lidé dál chovají, jako by se nic nedělo.

Je tedy jasné, že svět nemůžeme zachránit dodržováním pravidel, protože právě pravidla se budou muset změnit.

Země jako Švédsko budou muset začít snižovat emise alespoň o patnáct procent ročně, vezmeme-li do úvahy požadavek rovnosti neboli klimatické spravedlnosti — který je v pařížské klimatické dohodě jasně zakotven. A to jen abychom zůstali pod dvěma stupni oteplení, což už samo o sobě přinese nezměrné utrpení ohromnému množství lidí i ekosystémů po celém světě.

U jiných zemí, jako třeba Austrálie (nebo Česká republika, pozn. překl.), které mají ještě větší uhlíkovou stopu, to musí být pravděpodobně ještě rychlejší. A generální tajemník Organizace spojených národů teď říká, že bychom se měli snažit oteplení zastavit už pod půldruhým stupněm. To by znamenalo změnu takového rozsahu, jaký si dnes jen stěží dokážeme představit.

Pokud se dožiju sta let, budu naživu ještě v roce 2103. Dospělí dnes přitom málokdy myslí na to, co bude v roce 2050. V té době bych přitom v nejlepším případě nežila ještě ani polovinu svého života. To, co uděláme, nebo naopak neděláme, dnes ovlivní celý můj život, životy všech mých přátel, našich dětí i jejich vnoučat.

Když začala letos v srpnu škola, rozhodla jsem se, že toho mám dost. Švédsko právě zažilo nejhorší letní vedra ve svých dějinách. Blížily se volby. A nikdo nemluvil o tom, že změny klimatu jsou ve skutečnosti důsledkem našeho způsobu života.

Rozhodla jsem se proto ze školy odejít, sednout si před parlament a požadovat, aby politici začali změny klimatu řešit jako to, co jsou: největší výzva, jaké jsme kdy čelili.

Protože jestli mají změny klimatu přestat, my sami je musíme zastavit. Je to černobílé. Neexistují žádné „odstíny šedé“, když jde o přežití. Buď naše civilizace přežije a bude pokračovat, nebo ne. Tak jako tak, věci se musí změnit. Věříme-li v rovnost a klimatickou spravedlnost, musí země jako ta moje či ta vaše začít dramatickou rychlostí snižovat emise.

Všichni politici ale místo toho dál mluví jen o ekonomickém růstu, cenách energií a hodnotě akcií. Jakou hodnotu mají akcie, když kvůli nim směřujeme do budoucnosti, v níž stovky milionů lidí čeká jen utrpení?