Poprvé jsem o změnách klimatu slyšela, když mi bylo osm. Dozvěděla jsem se, že je způsobují svým jednáním lidé, a naučila jsem se při odchodu z místnosti zhasínat světlo, abych šetřila energií, a třídit papír, aby se neplýtvalo přírodními zdroji.

Pamatuju si, jak zvláštní pro mě bylo zjištění, že lidé jsou schopní proměnit celou tvář naší Země, včetně složení té drahocenné tenounké slupky plynů, která ji činí obyvatelnou.

Protože pokud jsme opravdu udělali něco takového, jak to, že se o tom všude nemluví? Jak to, že není klimatická krize každý večer ta první věc v televizních zprávách? Člověk by čekal, že něco tak vážného bude plnit titulky, rozhlasové vysílání, přední stránky novin, že se nebude řešit pomalu nic jiného — jako by probíhala světová válka.

Politici ani novináři o tom ale skoro vůbec nemluví.

Pokud spalování fosilních paliv ohrožuje celou naši existenci, jak to, že je dál a ve stále větší míře spalujeme? Jak to, že nemáme žádné pořádné regulace? Jak to, že to není nezákonné? A proč nikdo nemluví o nebezpečných změnách klimatu, které jsme dosavadním spalováním fosilních paliv už učinili nevyhnutelnými? Nebo o tom, že naším přičiněním vymírá až dvě stě živočišných druhů každý den?

Mám Aspergerův syndrom, takže je pro mne většina věcí prostě buď černá, nebo bílá. Sleduji, jak se chovají lidé, kteří jsou u moci, a nechápu, jak se jim to podařilo tak zkomplikovat. Slyším, jak říkají, že změny klimatu představují existenční ohrožení pro celé lidstvo, a přesto vidím, že se lidé dál chovají, jako by se nic nedělo.

Je tedy jasné, že svět nemůžeme zachránit dodržováním pravidel, protože právě pravidla se budou muset změnit.

Země jako Švédsko budou muset začít snižovat emise alespoň o patnáct procent ročně, vezmeme-li do úvahy požadavek rovnosti neboli klimatické spravedlnosti — který je v pařížské klimatické dohodě jasně zakotven. A to jen abychom zůstali pod dvěma stupni oteplení, což už samo o sobě přinese nezměrné utrpení ohromnému množství lidí i ekosystémů po celém světě.

U jiných zemí, jako třeba Austrálie (nebo Česká republika, pozn. překl.), které mají ještě větší uhlíkovou stopu, to musí být pravděpodobně ještě rychlejší. A generální tajemník Organizace spojených národů teď říká, že bychom se měli snažit oteplení zastavit už pod půldruhým stupněm. To by znamenalo změnu takového rozsahu, jaký si dnes jen stěží dokážeme představit.

Pokud se dožiju sta let, budu naživu ještě v roce 2103. Dospělí dnes přitom málokdy myslí na to, co bude v roce 2050. V té době bych přitom v nejlepším případě nežila ještě ani polovinu svého života. To, co uděláme, nebo naopak neděláme, dnes ovlivní celý můj život, životy všech mých přátel, našich dětí i jejich vnoučat.

Když začala letos v srpnu škola, rozhodla jsem se, že toho mám dost. Švédsko právě zažilo nejhorší letní vedra ve svých dějinách. Blížily se volby. A nikdo nemluvil o tom, že změny klimatu jsou ve skutečnosti důsledkem našeho způsobu života.

Rozhodla jsem se proto ze školy odejít, sednout si před parlament a požadovat, aby politici začali změny klimatu řešit jako to, co jsou: největší výzva, jaké jsme kdy čelili.

Protože jestli mají změny klimatu přestat, my sami je musíme zastavit. Je to černobílé. Neexistují žádné „odstíny šedé“, když jde o přežití. Buď naše civilizace přežije a bude pokračovat, nebo ne. Tak jako tak, věci se musí změnit. Věříme-li v rovnost a klimatickou spravedlnost, musí země jako ta moje či ta vaše začít dramatickou rychlostí snižovat emise.

Všichni politici ale místo toho dál mluví jen o ekonomickém růstu, cenách energií a hodnotě akcií. Jakou hodnotu mají akcie, když kvůli nim směřujeme do budoucnosti, v níž stovky milionů lidí čeká jen utrpení?

Podle výzkumu Uppsalské univerzity musí země jako Švédsko či Austrálie snížit emise na nulu během šesti až dvanácti let, mají-li mít lidé v chudších zemích naději na důstojnou budoucnost a alespoň základní infrastrukturu, jakou my již máme. Jak můžeme od zemí, jako je Indie nebo Nigérie, čekat, že se budou o klima starat, když my, kteří už máme všechno, nedokážeme dostát svým vlastním závazkům a plnit sliby?

Austrálie je největším vývozcem uhlí na celém světě, a právě uhlí je jednou z nejvýznamnějších příčin změn klimatu. Politici chtějí pomoci korporaci Adani vybudovat největší uhelný důl na celé planetě. Neexistuje politika, která by to mohla zvrátit. Neexistují pravidla, která by udržela uhlí pod zemí.

To se musí změnit. A začít je třeba ještě dnes. Jako studentka mám jednu možnost: vstoupit do stávky, nechodit do školy. Budu sedět před švédským parlamentem každý pátek, od teď, až dokud má země nezačne dodržovat pařížskou dohodu o klimatu.

Vyzývám všechny studenty, aby se ke mně připojili: posaďte se před váš parlament nebo místní radnici tam, kde žijete, a žádejte, aby politici začali jednat tak, abychom zůstali pod půldruhým stupněm oteplení.

Někteří lidé říkají, že bych měla být ve škole a učit se. Proč by měli ale mladí lidé studovat pro budoucnost, když ostatní nedělají zdaleka dost pro to, aby tuto budoucnost zachránili? Jaký má smysl učit se fakta, když ty vůbec nejdůležitější skutečnosti, zjištěné těmi nejlepšími světovými vědci, politici úplně ignorují?

Dochází nám čas. Selžeme-li, bude to znamenat katastrofu. Změny, které je potřeba prosadit, jsou obrovské. Všichni musíme přispět k řešení, jak jen můžeme. A zejména pak my v bohatých zemích, jako je Švédsko či Austrálie.

Dospělí se na nás vykašlali. A protože většina z nich, včetně politiků a novinářů, situaci dál ignoruje, musíme vzít věci do vlastních rukou a jednat. A musíme začít ještě dnes.

Greta Thunbergová je patnáctiletá gymnazistka ze švédského Stockholmu. Její výzvu australským studentům vydala původně pod titulem I'm striking from school to protest inaction on climate change — you should too tamní edice deníku The Guardian. Z angličtiny přeložil Josef Patočka.