Nemít děti kvůli uhlíkové stopě? Pojďte raději řešit fosilní paliva
Adam BílekJakkoli rozhodnutí nemít dítě je potřeba zbavit stigmatu nežádoucí životní strategie, debata o tom, zda přivádět na svět potomky případně v jakém počtu, odvádí pozornost od strukturálních příčin klimatické krize.
Snaha svést odpovědnost za klimatickou změnu na jednotlivce může ubírat pozornost od nutných strukturálních změn. Není náhodou, že koncept osobní uhlíkové stopy zpopularizovala ropná firma BP. Podle konceptu osobní uhlíkové stopy je každý jednotlivec zodpovědný za své emise a měl by si je sám hlídat a snižovat je.
Lidé by se rozhodně měli chovat k naší planetě ohleduplně z etických důvodů a vyvarovat se pokrytectví toho, že bychom volali po strukturálních změnách, ale nechovali se v souladu s nimi. Faktem ovšem zůstává, že jednasedmdesát procent emisí od roku 1998 bylo vypuštěno sto největšími firmami. Koncept osobní uhlíkové stopy pak může být pouhé odvádění pozornosti od skutečných příčin klimatické změny.
Jednu z největších etických otázek spjatých s konceptem osobní uhlíkové stopy obnáší tvrzení, že nejlepším krokem pro redukci vlastní uhlíkové stopy je rozhodnutí nemít děti nebo jich mít méně. Články k danému tématu lze najít už i v mainstreamových mediích, jako je Guardian, BBC či Business Insider.
Rozhodnutí nemít potomky je opravdu jednou z nejefektivnějších metod, jak snížit svoji uhlíkovou stopu bez ohledu na míru budoucí dekarbonizace. Ovšem redukce lidského života pouze na uhlíkovou stopu snižuje jeho hodnotu a navazuje na některé z nejtemnějších proudů myšlení, jež se v ekologickém hnutí vyskytují.
Vyjádření některých osobností ekologického hnutí k otázce populačního růstu v minulosti často pomáhala vytvářet nevraživost vůči lidem žijícím mimo Západ. Jedna z předních tváří ekologického hnutí své doby Paul Ehrlich svou knihou The Population Bomb přímo tvořil podhoubí pro programy nucené sterilizace v rozvojových zemích.
Vytvářel se určitý pohled na lidské bytosti jako na nekontrolovaně se množící tvory, jejichž populaci je nutno striktně ovládat a redukovat. Podpora masové sterilizace a dehumanizace lidí žijících v rozvojových zemích, bude navždy jednou ze stinných stránek ekologického hnutí.
Z hlediska redukce emisí byla například politika jednoho dítěte v Číně obrovským úspěchem, ovšem z hlediska lidských práv šlo o brutální zásah do svobod lidí. Rozšiřující se odmítavý pohled na nově narozené i v bohatých západních zemích a budování pocitů viny za rozmnožování také u bílých městských liberálů může dát munici kritikům ekologického hnutí, kteří o něm tvrdí, že má přehnaně negativní vztah k lidstvu a hodnotě lidského života.
Snížení populačního růstu je samozřejmě důležitý cíl. Je podstatné, aby se lidská populace stabilizovala a nerostla donekonečna. Existuje naděje, že se počet obyvatel planety může stabilizovat již na téměř devíti miliardách.
Otázka porodnosti je však extrémně citlivá a musí zůstat na bázi individuálního rozhodnutí. Zejména je klíčové individuální rozhodnutí žen, které, pokud mají přístup ke vzdělání, antikoncepci a možnostem života mimo tradiční zemědělský život na venkově, mohou výrazně redukovat počet dětí. Proto musí být ekologické hnutí propojeno s hnutím feministickým a hnutím za svobodnou volbu v otázce antikoncepce a potratů.
Bezdětnost je naprosto legitimní životní styl, který by měl být plně respektován. V současné době se zejména v případě žen často neoprávněně setkává s negativními reakcemi většinové společnosti.
To ovšem na druhou stranu neznamená, že bychom nově narozené děti měli vnímat pouze jako zdroj emisní zátěže a budovat v lidech pocit viny za to, že se rozmnožují. Rozhodnutí mít děti zůstává pro velkou část populace velkým a důležitým smyslem života a jedním z největších zdrojů radosti.
Redukování lidského života na něco, co máme vnímat primárně z hlediska uhlíkové stopy, se nesetká s pochopením většinové společnosti. Podobně se přece neradujeme nad tím, že 28 tisíc obětí pandemie covidu v České republice ušetří poměrně mnoho tun oxidu uhličitého ročně. Lidský život není low cost letenka do Berlína, jízda autem nebo steak a nelze ho házet do stejné kategorie.
Pokud by navíc jedním z důležitých kroků k vytvoření ekologicky šetrné společnosti měla být změna chování a hodnot, tak rozhodnutí nemít potomky u lidí s pozitivním vztahem k životnímu prostředí, by mohlo svět ochudit o mnoho jedinců, kteří by přejali šetrné postoje k planetě od svých rodičů. Hlavně je tedy nutné mluvit o tom, že řešení mají být převážně strukturální a nespoléhat na individuální rozhodnutí jedinců.
Je otázka, jakou formou by se řešila emisní zátěž nově narozených legislativně. Zavedení daní na děti je nerealistické ve chvíli, kdy se rozvinuté země naopak formou finančních příspěvků na děti snaží zvrátit populační pokles v důsledku nízké porodnosti. Finanční příspěvky jsou také velkou pomocí pro rodiče, pro něž jsou děti značnou finanční zátěží.
Rozhodnutí nemít potomka z ekologických důvodů tedy zůstane pouze na bázi osobního rozhodnutí a svobodnou volbou jednotlivce, zůstane pouhou kapkou v oceánu jako spousta jiných individuálních kroků vedoucích ke snižování emisí. Proto také volání po jakési uhlíkové bezdětnosti může působit nejspíš jen jako smutný sebemrskačský trend a ferment pro jízlivé komentáře odpůrců ekologického hnutí. Pojďme tedy raději řešit fosilní paliva.
přičíst celou uhlíkovou stopu dětí na vrub rodičů není úplně košer matematika. Dostatek dětí se rodit musí, záleží-li na budoucnosti lidské civilizace, a pokud na ní nezáleží, tak na uhlíkové stopě taky ne. Klimatická změna je problém hlavně pro civilizaci a ne, jak se někdy říká, pro planetu - ta i v případě katastrofy biosféru s přehledem za pár milionů let obnoví.
Kdyby se politika jednoho dítěte zavedla od zítřka na celé planetě, populační "sešup" by byl příliš rychlý, a mladí lidé by zanedlouho chyběli.