Když před měsícem vyšla nejnovější studie, podle které začne velikost globální populace klesat mnohem rychleji, než vědci předpokládali, naivně jsem si myslel, že alespoň lidé z bohatých států přestanou házet všechny environmentální problémy na přelidnění. Mýlil jsem se, zdá se totiž, že situace se i nadále spíš horší.

Hned o týden později hnutí BirthStrike - organizace založená ženami, které na hrůzy ekologického kolapsu upozorňují tím, že odmítají rodit děti — oznámilo ukončení činnosti. Proto, že jejich postoj byl opakovaně dáván do kontextu opatření proti nadměrné porodnosti. Zakladatelky vysvětlily, že „podcenily sílu příběhu o přelidnění, který je nejrychleji expandující strategií popírání klimatické katastrofy.“

To, že v některých částech světa rychlý populační růst ke zrychlení ekologické devastace přispívá, je nesporně pravda. Ať už jde o šíření zemědělství do tropických pralesů, konzumaci masa divokých zvířat nebo zabírání půdy a vodních zdrojů pro stavbu sídel. Celosvětový dopad je však mnohem menší, než se zpravidla tvrdí.

Vzorec pro výpočet populační ekologické stopy je jednoduchý: dopad (impact) je součinem populace (population), blahobytu (affluence) a technologie (technology), tedy D = PBT, v angličtině I = PAT. Růst globální spotřeby byl před vypuknutím pandemie tři procenta ročně, přičemž každoroční populační přírůstek je jen jednoprocentní. Dalo by se tedy namítnout, že vysoká porodnost může za třetinu nárůstu spotřeby. Nebyla by to však pravda.

Populace totiž roste převážně mezi nejchudšími obyvateli planety, kteří nemají technologie a rozhodně ani nežijí v blahobytu. Čím tedy jejich dopad na životní prostředí násobit? Vypouštění skleníkových plynů a využívání zdrojů způsobených přírůstkem populace je zkrátka minimální. Jinak je tomu ale v případě dopadů rostoucí spotřeby bohatých.