Lze jen blahopřát některým z předních britských labouristů, kteří konečně začali objevovat některé návrhy politických reforem, pocházející už z devatenáctého století: poměrné zastoupení, decentralizaci rozhodování nebo zrušení Sněmovny lordů. O těchto „radikálních“ inovacích se totiž odhodlalo začít uvažovat několik vysoce postavených labouristických politiků.

Nemám nic proti tomu, abychom náš zkostnatělý způsob vlády z osmnáctého století řešili reformami ze století devatenáctého. Ale přece jen mi to nedá — ač jsem si vědom rizika, že by naši smělí novátoři mohli padnout do mdlob —, abych se zdvořile nedotázal, zda by přece jen nebylo přespříliš zkusit vzít na zřetel i některé novější myšlenky.

Ať už se příštím britským premiérem stane kterýkoli ze slizounů, jemuž se podaří přemoci ostatní slizouny mezi uchazeči o vedení Konzervativní strany, už nyní je jisté to, že nepřiměřenou moc opět získá někdo, kdo by se k ní neměl přiblížit ani zdálky. Ale i kdyby měl některý z uchazečů o místo po Borisi Johnsonovi svatozář a andělská křídla, stejně by nám dobře vládnout nemohl.

Společnost je složitý systém a jako takový jej nikdy nelze citlivě a pozorně řídit z centra. Centralizovaný, hierarchický systém totiž znamená koncentrovanou moc a koncentrovaná moc nadržuje koncentrovanému bohatství. Není proto divu, že politických systémů, jako je ten náš, se tak snadno zmocňují miliardáři a jejich mediální impéria.

Lidská touha se stát znovu pány svých životů, což nám ostatně vlády okázale slibují, ač přitom činí pravý opak, je nepopiratelná. A dnes bychom přece měli mít nad svými životy větší kontrolu, než jak tomu bylo kdykoli v dosavadních dějinách.

Bookchinův komunalismus

Možná proto je načase znovu objevit dílo pozapomenutého amerického myslitele Murraye Bookchina. Bookchin, který zemřel v roce 2006, se živil jako slévač, automobilový dělník, byl také odborovým předákem, a nakonec se stal profesorem v oboru, jejž pomáhal rozvíjet — v sociální ekologii.

Přestože byl často spojován s anarchismem, postupem času se s touto tradicí rozešel. Svou politickou filozofii pak nazval komunalismus.

Texty, jež tématu věnoval, vyšly posmrtně v knize Příští revoluce. Její četba není zrovna příjemnou kratochvílí, jeho styl je strohý, těžkopádný, čtenářsky nepřívětivý, postrádající vřelost i humor. Jeho myšlenky jsou však silné.

Klíčové je podle Bookchina rozlišení mezi správou státu (statecraft) a politikou. Stát chápe jako nástroj nadvlády a jeho správu jako prostředek, kterým se tato nadvláda udržuje. Politika je naproti tomu „aktivní zapojení svobodných občanů“ do rozhodování o jejich vlastních záležitostech.

Obec — ves nebo město — je podle Bookchina místem, kde jsme se poprvé vymanili z úzce kmenového, přehlíživého přístupu k jiným lidem a začali objevovat to, co nás jakožto lidstvo spojuje. Komunity jsou tak v Bookchinových očích úrovní, jejímž prostřednictvím lze obejít nadvládu státní moci a vytvořit „skutečně svobodnou a ekologickou společnost“.

Na rozdíl od klasických anarchistů Bookchin předkládá strukturovaný politický systém založený na většinovém hlasování. Vychází z lidových shromáždění, svolávaných státu navzdory a otevřených všem lidem z okolí, kteří se chtějí připojit. Takováto shromáždění se pak sdružují v konfederace, jejichž pravomoci se nepřenášejí shora dolů, nýbrž jim jsou právě zdola propůjčovány.

Jednotlivá shromáždění vysílají delegáty, kteří je zastupují v konfederačních radách — tito lidé nemají žádné vlastní pravomoci: mohou pouze zprostředkovávat, koordinovat a vykonávat rozhodnutí, která jim byla svěřena. Shromáždění, která je vyslala, je mohou kdykoli odvolat. Podle Bookchinovy vize mohou tyto konfederace časem dokonce nahradit státy, s nimiž soupeří o moc.

Zásadní přitom je, že takováto shromáždění postupně získávají kontrolu i nad klíčovými prvky místní ekonomiky. Občanské banky mohou například financovat nákup pozemků a podniků v obecním vlastnictví. Konečným cílem tak je nahradit nejen správu státu, ale zbavit se i ekonomické nadvlády.

Přesvědčivost praxe

Bookchinův komunalismus je hlavním inspiračním zdrojem v autonomní oblasti na severovýchodě Sýrie známé jako Rojava. Poté, co místní lidé porazili teroristy z Islámského státu a syrská vláda stáhla z oblasti vojáky na jiná bojiště, se Rojavané chopili příležitosti a začali budovat vlastní politické uspořádání.