Lze jen blahopřát některým z předních britských labouristů, kteří konečně začali objevovat některé návrhy politických reforem, pocházející už z devatenáctého století: poměrné zastoupení, decentralizaci rozhodování nebo zrušení Sněmovny lordů. O těchto „radikálních“ inovacích se totiž odhodlalo začít uvažovat několik vysoce postavených labouristických politiků.

Nemám nic proti tomu, abychom náš zkostnatělý způsob vlády z osmnáctého století řešili reformami ze století devatenáctého. Ale přece jen mi to nedá — ač jsem si vědom rizika, že by naši smělí novátoři mohli padnout do mdlob —, abych se zdvořile nedotázal, zda by přece jen nebylo přespříliš zkusit vzít na zřetel i některé novější myšlenky.

Ať už se příštím britským premiérem stane kterýkoli ze slizounů, jemuž se podaří přemoci ostatní slizouny mezi uchazeči o vedení Konzervativní strany, už nyní je jisté to, že nepřiměřenou moc opět získá někdo, kdo by se k ní neměl přiblížit ani zdálky. Ale i kdyby měl některý z uchazečů o místo po Borisi Johnsonovi svatozář a andělská křídla, stejně by nám dobře vládnout nemohl.

Společnost je složitý systém a jako takový jej nikdy nelze citlivě a pozorně řídit z centra. Centralizovaný, hierarchický systém totiž znamená koncentrovanou moc a koncentrovaná moc nadržuje koncentrovanému bohatství. Není proto divu, že politických systémů, jako je ten náš, se tak snadno zmocňují miliardáři a jejich mediální impéria.

Lidská touha se stát znovu pány svých životů, což nám ostatně vlády okázale slibují, ač přitom činí pravý opak, je nepopiratelná. A dnes bychom přece měli mít nad svými životy větší kontrolu, než jak tomu bylo kdykoli v dosavadních dějinách.

Bookchinův komunalismus

Možná proto je načase znovu objevit dílo pozapomenutého amerického myslitele Murraye Bookchina. Bookchin, který zemřel v roce 2006, se živil jako slévač, automobilový dělník, byl také odborovým předákem, a nakonec se stal profesorem v oboru, jejž pomáhal rozvíjet — v sociální ekologii.

Přestože byl často spojován s anarchismem, postupem času se s touto tradicí rozešel. Svou politickou filozofii pak nazval komunalismus.

Texty, jež tématu věnoval, vyšly posmrtně v knize Příští revoluce. Její četba není zrovna příjemnou kratochvílí, jeho styl je strohý, těžkopádný, čtenářsky nepřívětivý, postrádající vřelost i humor. Jeho myšlenky jsou však silné.

Klíčové je podle Bookchina rozlišení mezi správou státu (statecraft) a politikou. Stát chápe jako nástroj nadvlády a jeho správu jako prostředek, kterým se tato nadvláda udržuje. Politika je naproti tomu „aktivní zapojení svobodných občanů“ do rozhodování o jejich vlastních záležitostech.

Obec — ves nebo město — je podle Bookchina místem, kde jsme se poprvé vymanili z úzce kmenového, přehlíživého přístupu k jiným lidem a začali objevovat to, co nás jakožto lidstvo spojuje. Komunity jsou tak v Bookchinových očích úrovní, jejímž prostřednictvím lze obejít nadvládu státní moci a vytvořit „skutečně svobodnou a ekologickou společnost“.

Na rozdíl od klasických anarchistů Bookchin předkládá strukturovaný politický systém založený na většinovém hlasování. Vychází z lidových shromáždění, svolávaných státu navzdory a otevřených všem lidem z okolí, kteří se chtějí připojit. Takováto shromáždění se pak sdružují v konfederace, jejichž pravomoci se nepřenášejí shora dolů, nýbrž jim jsou právě zdola propůjčovány.

Jednotlivá shromáždění vysílají delegáty, kteří je zastupují v konfederačních radách — tito lidé nemají žádné vlastní pravomoci: mohou pouze zprostředkovávat, koordinovat a vykonávat rozhodnutí, která jim byla svěřena. Shromáždění, která je vyslala, je mohou kdykoli odvolat. Podle Bookchinovy vize mohou tyto konfederace časem dokonce nahradit státy, s nimiž soupeří o moc.

Zásadní přitom je, že takováto shromáždění postupně získávají kontrolu i nad klíčovými prvky místní ekonomiky. Občanské banky mohou například financovat nákup pozemků a podniků v obecním vlastnictví. Konečným cílem tak je nahradit nejen správu státu, ale zbavit se i ekonomické nadvlády.

Přesvědčivost praxe

Bookchinův komunalismus je hlavním inspiračním zdrojem v autonomní oblasti na severovýchodě Sýrie známé jako Rojava. Poté, co místní lidé porazili teroristy z Islámského státu a syrská vláda stáhla z oblasti vojáky na jiná bojiště, se Rojavané chopili příležitosti a začali budovat vlastní politické uspořádání.

Za mimořádně obtížných okolností vytvořili území, kde mají lidé větší svobodu a kontrolu nad vlastními životy než b kterémkoli z okolních regionů. Jistě nejde o dokonalou republiku, její obyvatelé ale dokázali Bookchinovy myšlenky uskutečnit v rozsahu, o němž se mnozí domnívali, že není možný.

Zdá se, že jde o charakteristický rys participativní demokracie — daří se jí lépe v praxi než v teorii. Mnohé překážky, na něž její kritici poukazují, se totiž v praxi rozplynou, protože proces, do nějž se lidé zapojují, proměňuje i je samé.

Klasickým příkladem je participativní rozpočet v Porto Alegre v jižní Brazílii. V době svého největšího rozmachu mezi lety 1989 a 2004, než ji skrouhla místní samospráva, jež byla vůči ní vyloženě nepřátelská, proměnila participace život města. Téměř se podařilo odstranit korupci, výrazně vzrostla kvalita života a zlepšily se veřejné služby. Rozhodnutí přijatá lidovými shromážděními byla ekologičtější, spravedlivější, moudřejší a distributivnější než ta, která učinila městská rada.

Nová společnost se rodí ve skořápce té staré

Jak je možné, že participativní demokracii se v praxi daří lépe, než bychom předpokládali? Patrně proto, že současný systém — udržující nadvládu stávajících struktur moci — nás trvale přesvědčuje o naší vlastní neschopnosti. Nutí nás mezi sebou soupeřit namísto toho, abychom na řešení společných problémů spolupracovali.

Otřesné kulturní války, které jsou rozdmýchávány vládami a korporátními médii a jež mezi sebou vedou lidé s podobnými socioekonomickými zájmy, jsou důsledkem vyloučení lidí z jakéhokoli smysluplného rozhodování — nemáme zkrátka možnost se tvořivě a společně zapojovat do zlepšování svých společenství. A tak nás vlastně rozděluje bezmoc. Společné rozhodování o společných věcech mezi sobě rovnými přitom lidi naopak sbližuje.

Bookchinovy principy samy o sobě nepovažuji za všelék. Mám za to, že se například dostatečně nezabývá problematikou globálního kapitálu, globálních dodavatelských řetězců, obranou proti agresivním státům nebo nutností koordinovat odpověď na globální krize celosvětově.

Určitě však lze s jeho inspirací přinejmenším vytvářet enklávy demokracie v bezbřehé krajině nadvlády a bezmoci. Jakmile se výhody skutečné participativní demokracie ukáží, bude o ni stát stále více lidí. A vzhledem k tomu, že Velká Británie zjevně klopýtá k úplnému institucionálnímu kolapsu, je navíc těžké myslet si, že bychom my, lidé, mohli v mnoha zásadních otázkách odvádět horší výkon, než jaký dnes předvádí stát.

Namlouvá se nám, že státy a jejich mocenská struktura, jakkoli jsou nefunkční a destruktivní, představují nevyhnutelnou a nenahraditelnou formu lidské organizace. Bookchin a ti, jež inspiroval, nám ale ukazují, že o tom lze přemýšlet i jinak.

Z anglického originálu Enclaves of Democracy publikovaného na webech Monbiot.com a The Guardian přeložil OTAKAR BUREŠ.