Sešli se kapitáni velkého průmyslu, zasloužilí, movití muži, kteří to se svým byznysem, tedy vlastně s Českou republikou, myslí dobře, a rokovali na konferenci Česko na křižovatce o vizích pro budoucnost. „Jsme na křižovatce,“ potvrdil předseda vlády Petr Fiala ve svém projevu ke všem těm váženým mužům a představil jim svůj plán na „restart Česka“.

Podle Petra Fialy bychom měli být sebevědomou zemí, leaderem ve vývoji technologií a ve výrobě produktů s vysokou přidanou hodnotou. Země nesmí stát stranou. Z Vídně do Berlína se už nesmí jezdit přes Norimberk, bude se jezdit přes Prahu a do české kotliny přivedeme špičkové firmy. Postavíme dálnice a rychlodráhy, lithium vytěžíme a i ty jaderné reaktory budou. Česká republika se konečně stane zemí budoucnosti, „hlavní křižovatkou Evropy“, sní premiér.

Dohánění Západu

Vize Petra Fialy stojí na čtyřech pilířích, které si premiér pojmenoval následovně: sebevědomá země, efektivní stát, smysluplné vzdělávání, strategické investice. Ve zkratce jde o představu velkého skoku vpřed, který se odehraje za pomocí zeštíhlení a modernizace státní správy, rychlou výstavbou železnic, dálnic a energetické infrastruktury od velkokapacitních elektrických vedení po velké jaderné reaktory, výchovou špičkových techniků, kteří vytáhnou domácí průmysl a přilákají zahraniční investice. V podání premiéra se díky tomu v České republice „vyplatí žít, investovat, ale také cestovat na dovolenou nebo na studia“.

Jde o vizi, ve které naše země zůstává montovnou, jen místo motorů do Octavií budeme dělat baterie, čipy a navrhovat software autonomního řízení pro druhořadý automobilový závod podléhající koncernu Volkswagen. I kdyby vše dopadlo podle nejlepších premiérových představ, budou ti, kdo v České republice žijí, určeni prakticky jen k tomu, aby nastoupili do továren a poslušně sloužili kapitánům průmyslu v jejich úsilí o zvyšování hrubého domácího produktu. Jenom zatuchlé tovární haly na druhořadé komponenty vystřídá high-tech výroba finálních produktů. Jedině tím pak dosáhneme na evropskou a světovou špičku ‒ něco, co všichni přeci musíme chtít.

Znovu tu tak zaznívá tradiční představa dohánění. Od roku 1989 stále někoho a něco doháníme: Švýcarsko, Německo, Evropu. Podle vylekaných zástupců průmyslu v posledních letech zaostáváme už i za Polskem, které prý na rozdíl od nás nezaspalo a stalo se atraktivní zemí pro investice. Jediné, co ale skutečně doháníme, jsou naše vlastní představy, náš vlastní mýtus o zemích na západ od nás. O západní Evropě totiž víme velmi málo.

Nelze totiž uvažovat o německém průmyslu bez německé snahy o energetickou transformaci na obnovitelné zdroje, nelze mluvit o výkonné dánské státní správě, aniž bychom mluvili o progresivním dánském daňovém systému, nemůžeme mluvit o politickém systému Švýcarska bez švýcarské schopnosti urovnávat národnostní, etnické a rasové konflikty. Ne, pokud budeme spalovat špinavé fosilní zdroje, pokud budeme na daních odírat pracující a pokud budeme bránit emancipaci druhých lidí, ani k Německu, ani k Dánsku, ani k Švýcarsku se nepřiblížíme.

Fialovo hřímání o dohánění Západu je tak ve světle vehementního odmítání toho, co skutečně tvoří realitu západní Evropy, přinejmenším neupřímné. Snad mediálně nejskloňovanějším příkladem je vehementní odmítání manželství pro všechny ze strany poslanců ODS. Nemluvě o tom, že v 21. století by snad konečně mohly k vizi České republiky něco říci i ženy. V panelu zmíněné konference však byly zastoupeny jen osobou moderátorky.

Povaleči z knihoven do fabrik a továren

Pokud by premiér Fiala skutečně chtěl dohánět země na západ od nás, nemohla by být jeho vize tak otevřeně materialistická. Podle Fialy by Česká republika měla být zemí, „kde se vyplatí žít, investovat, ale také cestovat na dovolenou nebo na studia“.

Život se tedy má především „vyplatit“, jako kdyby existovaly jen věci, které lze zpeněžit a vykázat jimi zisk. Jako kdybychom měli dýchat, studovat, zakládat rodiny, pracovat, veřejně se angažovat jen ve jménu zisku a jeho manifestaci ve statistikách Světové obchodní organizace. Protože právě ve chvíli, kdy se život v České republice „vyplatí“, budou tu chtít rozsévat své investice i zahraniční firmy, postaví se nové továrny, výzkumná centra a dostaneme se na špici ekonomického světa.

Vskutku příznačná rétorika z úst člověka vedoucího vládu, která neschopností připravit a realizovat windfall tax darovala velkým korporacím pohádkové zisky, zatímco střední a strádající třídě zvedá daně, škrtá na školství, sociálním zabezpečení nebo životním prostředí.

Nejen Petru Fialovi, ale i zbytku vládnoucí garnitury zřejmě nedochází, že existují věci, za které stojí za to žít, a že jsou to často věci, které se nemusí, a dokonce se nemají vyplácet. Jde o nespočet kulturních, občanských i duchovních hodnot, které tvoří předivo naší společnosti a díky kterému v té naší oligarchy vlastněné montovně pořád ještě chceme žít.

O stejných věcech ‒ o modernizaci, investicích, dálnicích i koneckonců o tom jádru ‒ mluvil už Fialův předchůdce a jeho údajně nesmiřitelný nepřítel Andrej Babiš. V základních východiscích se totiž Babiš a Fiala shodnou: je důležité zůstávat ve vyjetých kolejích a pomoci kapitánům průmyslu k dalším žokům peněz.

To je zápas, který se zde vede: na kolik dalších oblastí ještě uplatníme logiku dobývání zisků, kolik dalších lidí tu sedřeme, kolika talentům nalinkujeme život směrem k učňákům a technickým oborům. Protože přece jedině tam je budoucnost.

Ignorance klimatické krize

Naprostým selháním je pak to, že Fiala ve své vizi takřka pomíjí klimatickou krizi. Slova o tom, že nejdříve musíme „restartovat Česko“, vyrůst a předehnat ostatní, abychom pak dokázali chránit své „životní prostředí“ a užívat „kulturní bohatství“, jsou jako vystřižená z příručky pozdně normalizační kádrů. Jen se v podání Petra Fialy vracejí v nažehleném luxusním saku.

Stejně jako straničtí funkcionáři nebyli schopni adekvátně reagovat na katastrofální stav životního prostředí na konci státního socialismu, ani premiér Fiala, funkcionář kapitálu, není schopen reagovat na katastrofální stav globálního klimatu prosazením rychlého odklonu od fosilních paliv, dekarbonizace průmyslu a intenzivního budování obnovitelných zdrojů energie.

Petru Fialovi je očividně jedno, že je právě za námi další nejteplejší léto v historii měření a po celém světě vidíme důsledky akutní klimatické krize. Zřejmě podle něj opravdu jde jen o peníze. Budou to ostatně právě žoky peněz, které jejich majitelům zajistí důstojný život, až se zbytek planety bude zmítat ve vírech klimatického kolapsu.

Pryč jsou časy, kdy Masaryk vytyčil program demokratické Evropy, kdy Kundera pojmenoval možnost demokratického socialismu nebo kdy Václav Havel spojil českou myslitelskou a duchovní tradici s úkolem budování společné Evropy. Fiala zkratka chce jen dohnat a předehnat imaginární Západ a zajistit kapitánům průmyslu další čas a výhody. Je to úkol hodný člena ODS ‒ provinční pravicové strany lhostejné k čemukoliv, co se nedá vyjádřit ziskem.

Skutečně velké úkoly, jako je boj s klimatickou krizí nebo s rostoucími globálními nerovnosti, reforma viditelně kulhajícího západního socioekonomického modelu nebo vybudování nové architektury mezinárodních vztahů po ruské agresi vůči Ukrajině, nechal premiér ležet ladem.

Každá vize by měla mít nějaký vyšší rozměr, rozměr civilizační nebo snad duchovní, například v podobě přijetí odpovědnosti za evropské koloniální dědictví či snahou o nalezení nových civilizačních horizontů pro 21. století. Jenže k tomu nejspíš nemá náš současný premiér co říct.

Projev Petra Fialy na konferenci Česko na křižovatce byl bytostně spjat s hodnotami ODS, takže račí pohyb naší země nejen nezastaví, ale dokonce ho utvrzuje jako dlouhodobou „vizi“. Změnu ale sotva můžeme čekat i po v příštích parlamentních volbách, po nichž hnutí ANO nejspíš vinou nekompetence současné pravicové vlády zamíří zpět do vládních lavic.

Nezbyde nám tak nic jiného, než již nyní vytvářet takové sociální a občanské hnutí, které bude schopné budovat struktury vzdoru proti pokusům o pronikání logiky zisku hlouběji do života lidí a společnosti. A také připravovat volební vítězství někdy ve vzdálenější budoucnosti. K tomu je nutné opustit rétoriku dohánění, rétoriku slepě uzamčené v české malosti a touze po penězích.

Pak můžeme přemýšlet o zcela jiných budoucnostech a místo úvah, jak se dostat na špičku světové ekonomiky, mluvit o tom, že život vezdejší taky může mít nějaký duchaplnější smysl. V prostředí klimatického rozvratu, postupném rozpadu globálního mezinárodního řádu a krizi ekonomických nerovností ve světě bude něčeho takového více než zapotřebí.

Prapor vzdoru proti vizi České republiky jako montovny, kterou sdílí jak premiér Fiala, tak oligarcha Babiš a další významní mužové kapitálu, leží na zemi. Zvedne ho někdo?