Německý hospodářský model fungoval od devadesátých let na třech základních pilířích: export, zpracovatelský průmysl a levná fosilní paliva z Ruska. Všechny tři pilíře se nyní bortí a německé vládnoucí kruhy tápou. Agónie dosluhujícího kabinetu Olafa Scholze je toho důkazem.

Pro Českou republiku to má fatální důsledky. České hospodářství je totiž postaveno na stejných základech, jen s mnohem levnější pracovní silou a se zaměřením na jednodušší výrobu v takzvaných montovnách. Nejen Německo, ale i my musíme přehodnotit náš dosavadní hospodářský model.

Konec industriálního kapitalismu?

Německý hospodářský model lze charakterizovat jako fosilní industriální kapitalismus; zakládá si na výrobě aut se spalovacím motorem a dalších strojů nebo těžkých chemikálií. Šéfové německého průmyslu po léta úkolovali levnou pracovní sílu na evropské periferii, v Číně a v Indii, aby levně vyráběla podle německých technologií a používala německé výrobní stroje.

Obrovským množstvím levných a přitom kvalitních výrobků zaplavovali němečtí průmysloví giganti globální trhy a přinášeli do Německa obrovské zisky, které pak opětovně investovali do dalšího rozšiřování produkce. Vše napájelo levné uhlí z Porúří a saských dolů nebo ruský zemní plyn.

Válka na Ukrajině, pandemický rozpad výrobně-dodavatelských řetězců a urychlený globální přechod na digitální technologie však zcela změnily pravidla hry. Bývalí zákazníci Německa v čele s Čínou nebo Spojenými státy postavili nová odvětví nebo dohnali Německo — často i díky pokoutně získanému německému know-how. Globální ekonomiku nyní táhne několik digitálních společností a tisíce po úspěchu lačnících startupů, proti kterým proslulé německé velkokoncerny působí jako neobratní dinosauři odsouzení k záhubě.

„Svět se změnil, Německo se nezměnilo,“ konstatuje ve své knize Kaput: Konec německého zázraku dlouholetý ekonomický novinář a komentátor Financial Times Wolfgang Münchau. Jeho kniha je příkrým, avšak v mnoha ohledech přesným zhodnocením současné německé situace.

Oběť úspěšné exportní politiky

Německá společnost uvěřila vlastní výjimečnosti a pocitu neotřesitelného postavení: zatímco Francouzi mají dobré jídlo a módu, Američané Sillicon Valley a Holywood, Britové finanční trhy, Němci se spoléhali na svou excelenci v průmyslovém nebo chemickém inženýrství a počítali s tím, že jejich produkty si vždy najdou miliony zákazníků po celém světě.

Podle Münchaua se  „v Německu úspěch poměřuje exportem“, a proto je ekonomická politika vlády hodnocena právě podle toho, zda dokáže zajistit vysoký export zboží. Münchau tyto politiky nazývá „novým merkantilismem“ — staronovou teorií, původně rozvinutou a uplatněnou ve Francii na přelomu 16. a 17. století, jež spočívá ve státní podpoře exportní výroby — tedy vyrobit co nejvíc, co nejvíc poslat ke spotřebě do zahraničí, zisky pak znovu investovat do nové výroby a na budování armády a díky tomu si držet své dominantní postavení jak v mezinárodním obchodu, tak ve velmocenské politice.

Nový merkantilismus provozovaly všechny západoněmecké poválečné vlády a po sjednocení i spolkové kabinety nehledě na to, zda post kancléře drželi lidovci nebo sociální demokraté. Proč také použít jinou ekonomickou politiku, když tato byla tak úspěšná: z rozdělené, okupované země v ruinách se během několika let stala dominantní ekonomická síla Evropy a hnací motor globalizace druhé poloviny 20. století.

Robustnost nového merkantilismu se ukázala i ve finanční krizi roku 2008, kdy Angela Merkelová udržela německé hospodářství tím, že odmítnutím devalvace eura nechala řadu svých evropských partnerů, včetně Řecka, na pospas krizi.

Před pandemií se zdálo, že nic nemůže dominanci Německa ohrozit. Jak ale upozorňuje Münchau, šlo ve skutečnosti o poslední úspěchy německého hospodářského modelu.

Čínští výrobci se naučili od německých partnerů výrobním postupům a pekingská vláda na přelomu nultých a desátých let rozhodla o proměně své hospodářské politiky. Komunistická strana začala měnit „továrnu světa“, nabízející především levný čas svých nekvalifikovaných dělníků, na digitální velmoc: posílila investice do domácí infrastruktury, vzdělávání, nových technologií a čínský trh začal růst. Nyní domácí trh táhne čínskou ekonomiku a důsledkem je, že o německé výrobky už není v Číně takový zájem.

Čína navíc dokázala nastolit dominanci v oblasti těžby a zpracovávání mnoha zcela zásadních surovin pro digitální a zelenou ekonomiku. Zdroje, které dlouho němečtí, evropští, ale i američtí průmyslníci ignorovali, snadno skoupili čínští investoři. Čína nyní ovládá zpracování 64 procent světové produkce kobaltu, 58 procent lithia nebo 36 procent niklu.

Pandemický rozvrat globálních řetězců jen přispěl k tomuto vývoji: zatímco čínské podniky expandují a přidávají se k nim i ty americké, posílené „zelenou“ investiční politikou bývalého prezidenta Joea Bidena, evropští producenti nadále drží svůj zastaralý model a diví se, že nefunguje.

Arogance politiků a mocného průmyslu

Druhým pilířem německé ekonomiky byla mechanická výroba. Snad nejlepším příkladem je auto se spalovacím motorem — pýcha německého konstruktérství. Koncerny jako BMW, Mercedes-Benz nebo Volkswagen dokázaly vyvinout spalovací motor do dokonalosti. Jenže spolu s tím, jak roste trh s elektromobily — v roce 2023 bylo už 18 procent nových aut na elektrický pohon —, spalovací motor, kdysi rozhodující o výši zisků automobilek, přestává hrát klíčovou roli.

Ve výrobě elektromobilů dnes panuje tvrdá konkurence a automobilky se předhánějí ve vývoji softwaru, kapacitě baterie a rychlosti nabití. Právě zde, nikoliv v další efektivizaci spalovacího motoru, vidí automobilky budoucí zisky.

Že čipy a programování byly pod rozlišovací schopnosti předsedů dozorčích rad automobilových koncernů, dokazuje reakce Ferdinanda Piëcha, dlouholetého předsedy dozorčí rady Volkswagen, na představení prvních vozů značky Tesla v roce 2013. Piëch to tehdy okomentoval slovy: „Nemám na to ve své garáži místo.“

Dnes, o dvanáct let později, se Volkswagenu nedaří vyvinout vlastní elektromobily, které by konkurovaly těm čínským, a zdá se, že zachráncem německého automotivu nakonec bude americká Tesla oligarchy a fašisty Elona Muska.

Piëch a jeho kolegové nejenže nerozpoznali dynamiku vývoje na globálních trzích, ale vše zhoršili svou arogancí kolem aféry Diesegate. Ta se s mnoha výrobci táhla již od roku 2011 a spočívala v prostém faktu, že automobilky roky falšovaly emisní testy u svých vozů. Jen koncernu Volkswagen vyměřily kontrolní orgány Spojených států a Evropské unie pokuty a finanční náhrady ve výši přesahující třicet miliard eur.

Volkswagen byl jen špičkou ledovce; za falšování muselo platit celé odvětví včetně drobných výrobců součástek. Zatímco šéfové automobilového průmyslu utápěli desítky miliard ve zcela zbytečném skandálu, čínské a americké automobilky investovaly do vývoje, nových trhů a především do elektrických aut.

Milovníci „silných motorů“ a „vůně benzínu“ možná svými zdržovacími taktikami včetně falšování získali pár let navíc, ale udělali z celého odvětví skanzen. Podle Münchaua je na tom podobně mnoho dalších sektorů německé ekonomiky. Němečtí průmyslníci a jimi koupení politici věřili v šrouby, svět se rozhodl pro jedničky a nuly.

Energetika a geopolitika

Německá politika a předsedové průmyslových koncernů rovněž dlouhodobě přehlíželi geopolitická rizika. Především si Německo vytvořilo dvě klíčové závislosti: na levném ruském zemním plynu a na vývozu výrobků do Číny.

Zprvu výhodný obchodní model, který umožňoval v podmínkách nízkých cen energií levně vyrábět a vyvážet zboží na velký čínský trh, znamenal, že Němci upadli do dobrovolné závislosti na svých přímých geopolitických rivalech.

Německá reprezentace dekády po rozpadu Sovětského svazu udržovala dobré vztahy s Ruskem a režimem Vladimira Putina. Ostatně není náhoda, že řada německých politiků skončila po konci svého mandátu ve službách Gazpromu a dalších firem s přímým kontaktem na Kreml. Za všechny jmenujme sociálnědemokratického kancléře Schrödera. Byl to on, kdo definitivně nastolil závislost na dovozu zemního plynu z Ruska, v čemž pokračovala i jeho nástupkyně v úřadu za křesťanské demokraty Angela Merkelová.

Přisátí se na ruské plynovody bylo základní geopolitickou chybou. Podle Münchaua ji ještě prohloubila německá snaha o odstavení jaderných elektráren a konec uhlí do roku 2030. Německo nyní musí zalátat tři energetické „díry“: tu po ruském plynu, po uhlí a po jaderných elektrárnách. Částečně se to německé vládě a energetickým podnikům daří díky rekordní výstavbě obnovitelných zdrojů, avšak i nadále klesá poptávka po energiích v důsledku ekonomického útlumu.

Zbavit průmyslový kapitál moci

Münchau definuje současné dilema Německa tak, že buď i nadále bude německá politika a společnost poslušná vůči velkému průmyslu a bude se snažit zachránit svůj zastaralý ekonomický model, nebo přistoupí na jistou míru deindustrializace a rozrůznění své ekonomické základny.

„Přes všechny politické rozdíly se v minulosti všichni shodli na jediném: průmysl byl dobrý. Pravice chtěla průmyslové zisky. Levice chtěla průmyslová pracovní místa. Zelení snili o zeleném průmyslu. Nikdo nezpochybňoval přílišnou závislost na průmyslu samotném,“ píše Münchau v závěru knihy a dodává, že slepá víra v průmysl dovedla Německo do krize, ve které se nyní nachází.

Pro Českou republiku to platí dvojnásob. Nadbíhání mladoboleslavské Škodovce je stálicí české politiky. Milujeme velké ocelové konstrukce, spalovací motory, dálnice a jaderné reaktory. Děti se mají učit hlavně „praktickým“ disciplínám, aby pak mohly makat v montovnách. Že ale slepě věříme v ekonomická odvětví, kterým už dávno zvoní umíráček, si odmítáme připustit.

Evropští politici neustále hovoří o záchraně průmyslu, avšak ten je daleko za světovou konkurencí a nemá trhy, na které by vyvážel. Evropská komise Ursuly von der Leyenové frázemi o „konkurenceschopnosti“ zakrývá fakt, že dává bianco šek těžařským a zpracovatelským korporacím těžit lithium a vyrábět baterie do elektromobilů na úkor evropských ekosystémů, místních komunit a demokratické společností.

Naopak sílící konzervativně pravicové proudy sní o zrušení klimatických politik, těžbě fosilních paliv, budování továren, vykořisťování pracujících a některé skupiny i o normalizaci vztahu s Ruskem. Obě cesty ale pomíjí hlavní problém — nadbíhání průmyslovému kapitálu.

Společenská alternativa průmyslovému kapitalismu

Je iluzí myslet si, že novou prosperitu nám přinesou šéfové průmyslových koncernů, kteří dekády ignorovali zcela zjevná geopolitická, klimatická a ekonomická rizika. A ještě bláhovější je si myslet, že prosperitu zajistí sílící trumpismus a fašizující evropská pravice.

Zisky průmyslových, energetických nebo digitálních koncernů k nám neprokapávají tak, jak o tom mluví obránci neoliberalismu. Právě naopak sledujeme bezprecedentní koncentraci bohatství a moci v rukou hrstky nejbohatších. A přitom si nová pracovní místa můžeme vytvořit sami i bez nich.

Místo globálního závodu o zisky z výroby elektromobilů musíme v Evropě vybudovat ekonomický systém, který uspokojí základní životní potřeby všech s minimálními dopady na životní prostředí a klima. Místo tučných dividend vyplácejme důstojné mzdy a investujme do udržitelné a spravedlivé ekonomiky postavené na veřejném vlastnictví. Zkusme přeorientovat evropský průmysl na výrobu vlaků, autobusů, na recyklaci a opravy nebo produkci výrobků s dlouhou životností.

V sektoru digitálních technologií pak můžeme vyvíjet zařízení s dlouhou životností a nové, demokraticky spravované digitální platformy, nezávislé na „tech bros“ ze Sillicon Valley. Zkrátka ignorovat závod, který jsme již dávno prohráli, a přijít s vlastním řešením.

V Evropě máme k takovému historickému obratu „zpět na zem“ stále ještě ty nejlepší předpoklady. Dosud tu existuje veřejné zdravotnictví, sociální stát, veřejná doprava. Naše současné dilema tedy zní: buď budeme sociálně a ekologicky spravedlivým kontinentem, nebo budeme kontinentem úpadku, mizérie a fašismu. Čím dřív nám to dojde, tím lépe.