Německý hospodářský model fungoval od devadesátých let na třech základních pilířích: export, zpracovatelský průmysl a levná fosilní paliva z Ruska. Všechny tři pilíře se nyní bortí a německé vládnoucí kruhy tápou. Agónie dosluhujícího kabinetu Olafa Scholze je toho důkazem.

Pro Českou republiku to má fatální důsledky. České hospodářství je totiž postaveno na stejných základech, jen s mnohem levnější pracovní silou a se zaměřením na jednodušší výrobu v takzvaných montovnách. Nejen Německo, ale i my musíme přehodnotit náš dosavadní hospodářský model.

Konec industriálního kapitalismu?

Německý hospodářský model lze charakterizovat jako fosilní industriální kapitalismus; zakládá si na výrobě aut se spalovacím motorem a dalších strojů nebo těžkých chemikálií. Šéfové německého průmyslu po léta úkolovali levnou pracovní sílu na evropské periferii, v Číně a v Indii, aby levně vyráběla podle německých technologií a používala německé výrobní stroje.

Obrovským množstvím levných a přitom kvalitních výrobků zaplavovali němečtí průmysloví giganti globální trhy a přinášeli do Německa obrovské zisky, které pak opětovně investovali do dalšího rozšiřování produkce. Vše napájelo levné uhlí z Porúří a saských dolů nebo ruský zemní plyn.

Válka na Ukrajině, pandemický rozpad výrobně-dodavatelských řetězců a urychlený globální přechod na digitální technologie však zcela změnily pravidla hry. Bývalí zákazníci Německa v čele s Čínou nebo Spojenými státy postavili nová odvětví nebo dohnali Německo — často i díky pokoutně získanému německému know-how. Globální ekonomiku nyní táhne několik digitálních společností a tisíce po úspěchu lačnících startupů, proti kterým proslulé německé velkokoncerny působí jako neobratní dinosauři odsouzení k záhubě.

„Svět se změnil, Německo se nezměnilo,“ konstatuje ve své knize Kaput: Konec německého zázraku dlouholetý ekonomický novinář a komentátor Financial Times Wolfgang Münchau. Jeho kniha je příkrým, avšak v mnoha ohledech přesným zhodnocením současné německé situace.

Oběť úspěšné exportní politiky

Německá společnost uvěřila vlastní výjimečnosti a pocitu neotřesitelného postavení: zatímco Francouzi mají dobré jídlo a módu, Američané Sillicon Valley a Hollywood, Britové finanční trhy, Němci se spoléhali na svou excelenci v průmyslovém nebo chemickém inženýrství a počítali s tím, že jejich produkty si vždy najdou miliony zákazníků po celém světě.

Podle Münchaua se  „v Německu úspěch poměřuje exportem“, a proto je ekonomická politika vlády hodnocena právě podle toho, zda dokáže zajistit vysoký export zboží. Münchau tyto politiky nazývá „novým merkantilismem“ — staronovou teorií, původně rozvinutou a uplatněnou ve Francii na přelomu 16. a 17. století, jež spočívá ve státní podpoře exportní výroby — tedy vyrobit co nejvíc, co nejvíc poslat ke spotřebě do zahraničí, zisky pak znovu investovat do nové výroby a na budování armády a díky tomu si držet své dominantní postavení jak v mezinárodním obchodu, tak ve velmocenské politice.

Nový merkantilismus provozovaly všechny západoněmecké poválečné vlády a po sjednocení i spolkové kabinety nehledě na to, zda post kancléře drželi lidovci nebo sociální demokraté. Proč také použít jinou ekonomickou politiku, když tato byla tak úspěšná: z rozdělené, okupované země v ruinách se během několika let stala dominantní ekonomická síla Evropy a hnací motor globalizace druhé poloviny 20. století.

Robustnost nového merkantilismu se ukázala i ve finanční krizi roku 2008, kdy Angela Merkelová udržela německé hospodářství tím, že odmítnutím devalvace eura nechala řadu svých evropských partnerů, včetně Řecka, na pospas krizi.