Je jedním z úhelných kamenů levicového chápání světa, že se pospolité, solidární, kolektivistické formy jak produkční, tak ale i veškeré jiné lidské činnosti preferují před takovými, které jsou zaměřeny - a omezeny - na ryze individuální zájem, na výlučně soukromý zisk. Z tohoto pohledu jsou úvahy Josefa Patočky pochopitelné a legitimní.

Ovšem - pokud analýzy tohoto typu mají mít nějaký reálný význam pro stávající svět, tedy jestli by měly být něčím více nežli pouze dalším pokusem současné (světové) levice pofoukat si své rány kterých v poslední době utrží čím dál tím víc - v takovém případě by bylo zapotřebí uvádět na podporu kolektivistických forem hospodaření korektní a reálné argumenty. A v tomto ohledu - to se nedá nic dělat - jsou uváděné argumenty velice problematické. A to nejen v tomto jednom článku, nýbrž ze strany současné levice všeobecně.

J. Patočka tvrdí, že prý "demokratizace a kolektivizace výroby a spotřeby veřejných statků a služeb umožnila nejen distribuovat bohatství společnosti rovnoměrněji, ale hlavně jej využívat z hlediska lidského blahobytu mnohem efektivněji a zajistit „více muziky za méně peněz“ — díky úsporám z rozsahu. Tento princip platí v podstatě všude tam, kde je základní potřeby objektivně výhodnější zajišťovat kolektivně, než individuálně: ve vzdělávání, zdravotnictví, bydlení, energetice nebo dopravě."

Tak především: z tohoto výčtu jako nelegitimní argument je nutno vyjmout všechno, co stát spravuje především z důvodů ryze strategických (tedy bez ohledu na efektivitu či jiné ohledy), jako je například energetika či státní systém vzdělávání.

K ostatnímu pak jednotlivě: státní zdravotnictví? Naprostá většina lékařů s kterými se běžný evropský pacient ve svém životě setká pracuje na soukromé bázi. Naprosto postátněné je pokud je mi známo pouze zdravotnictví v Británii; a to je pověstné svou strašlivou nevýkonností, podfinancováním, extrémně dlouhými čekacími dobami na operaci, které znovu a znovu celou řadu pacientů doslova stojí život.

Doprava? Platí víceméně to samé: železniční doprava je většinou privatizována, nechvalnou výjimkou jsou opět britské státní dráhy. Silniční síť je většinou spravována státem či komunami; ale to je především ze zmíněných strategických důvodů, nikoli z důvodů efektivity. Ale i zde - především při stavbě dálnic - se také čím dál tím více začíná prosazovat soukromý sektor.

Dále. Josef Patočka tvrdí, že současná volnotržní, kapitalistická ekonomika prý prosperuje jenom proto, že fakticky vykořisťuje neplacenou práci, jmenovitě žen v domácnosti, při výchově dětí, atd. Jenže - kdy pak tomu bylo jinak?! Je to prostě holým socioekonomickým faktem, že určité penzum práce ve společnosti bylo vždy takto - zcela přirozeným způsobem - vykonáváno zadarmo. Jak je možno tento fakt náhle použít jako argument proti tržní, soukromovlastnické ekonomice?!... Ani za socialismu tomu nebylo nijak jinak. A kdyby se i nakrásně stalo, že si nyní zavedeme nějaký "lepší socialismus", kde bude tato práce žen v domácnosti finančně honorována - kde pak na to stát vezme peníze?... Nebo jinak řečeno: když stát předisponuje své prostředky na zaplacení těchto - o sobě přirozených - činností: komu jinému pak tyto peníze sebere? Důchodcům? Nemocným? Předisponuje je ze subvencování veřejné dopravy?... Zdá se, že v táboře levice pořád ještě přežívá představa, že stát může tisknout - a rozdělovat - peníze zcela podle své libosti, zcela bez ohledu na to zda jsou či nejsou podloženy nějakými reálnými ekonomickými hodnotami.

S tím souvisí další tvrzení uvedené v článku: že od sedmdesátých let minulého století přišla vlna "neoliberalismu", s jejím privatizováním, s jejím odbouráváním sociálního státu, s jejím omezováním veřejného sektoru ve prospěch sektoru privátního.

Ano, to všechno je sice pravda; jenže druhá stránka věci leží v tom, že současná levice dodnes nemá odvahu si přiznat, že tento nástup neoliberalismu naprosto nebyl nějakou nahodilou záležitostí, nýbrž že byl zcela zákonitou reakcí na to, že poválečný štědrý sociální stát už prostě nebyl finančně udržitelný.

Ve svém článku "Krize levice, nebo neoliberalismu?" v posledním vydání magazínu Listy jeho autorka Alena Wagnerová výslovně vytýká tehdejším sociálně demokratickým lídrům Blairovi a Schröderovi, že i oni se nechali zapřáhnout do zájmů tohoto "neoliberalismu". A přitom si vůbec nepokládá otázku, jaké to vlastně mělo důvody, že i sociální respektive sociálně demokratičtí politikové nakonec nahlédli nutnost tohoto ekonomického obratu. Tohoto odvratu od tradičních socialistických principů. Snad z pouhého plezíru? Jenže - proč pak nebyli v tomto svém úsilí zastaveni, odstaveni svými vlastními stranami? Natolik mocní tito partajní lídři přece jenom nejsou, aby mohli něco prosazovat proti kolektivní vůli své strany. Jenže - ten fakt že dosavadní štědrý sociální stát je už nadále finančně neudržitelný byl natolik zjevný a nepřehlédnutelný, že i v těchto stranách (nebo přinejmenším v jejich řídícím stranickém aparátu) došlo ke všeobecnému posunu "doprava".

Josef Patočka dále předhazuje tomuto "neoliberalismu", že v jeho důsledku dochází ke stále větší, nerovnoměrné a nespravedlivé distribuci společenského bohatství směrem odzdola vzhůru. To je bezpochyby fakt; ovšem i zde jsou použité argumenty nemálo pochybné. Především je velmi nekorektní pro toto srovnání užívat údaje způsobené externími krizovými faktory jako byla epidemie covidu, nebo současná válka na Ukrajině.

A za druhé a především: ano, tržní, soukromovlastnická, kapitalistická ekonomika bez jakýchkoli pochyb plodí ekonomickou, finanční, a tedy do nemalé míry i sociální nerovnost; nerovnost která je velmi často nespravedlivá, tedy není způsobena rozdílem výkonu, nýbrž pouze privilegovaným postavením v produkčním procesu. A v každém případě je tato dramatická nerovnost nemorální, a - jak věděl už Aristoteles - závažným způsobem narušuje homogenitu společnosti, a ve svém důsledku může vést až k násilným otřesům, tedy revolucím.

To všechno je tedy pravda; ale to všechno nemění nic na holém faktu, že je to právě tato tržně-kapitalistická ekonomika, která stále ještě dokáže produkovat nejvyšší míru společenského bohatství. Které zdaleka nepřináší - v rozporu s trvalými tvrzeními levice - prospěch pouze těm bohatým. V daném ohledu naprosto postačí porovnat si životní úroveň běžného českého spotřebitele v době socialismu s dobou dnešní.

Právě tohle je ten základní moment, jehož doznání se levice vyhýbá jako čert kříži. Místo toho se tato levice snaží úporně a křečovitě shromáždit alespoň nějaké příklady toho, že i kolektivně provozovaná produkce může být provozována efektivně, a třeba dokonce i efektivněji nežli ekonomika soukromovlastnická.

Dozajista, je to možné - produkční činnost lidstva je velice rozmanitá a mnohotvárná, a při troše úsilí je vždy možné nalézt n ě j a k é případy a příklady toho, že ten či onen model ekonomiky tu či onde dosáhl lepších výsledků nežli model volnotržně-soukromovlastnický. Ale nedá se nic dělat, ať si před tím současná levice zakrývá oči jak chce, je holým faktem, že z globálního hlediska - budiž to řečeno ještě jednou - je tržní, kapitalistická, soukromovlastnická ekonomika tím nejefektivnějším modelem společenské produkce, ve srovnání se všemi modely jinými.

To pak ovšem zároveň znamená i toto: jakýkoli (globální) přechod na kolektivistické, pospolité, solidární formy produkce by nevyhnutelně znamenal citelné snížení celospolečenské produkce. A tedy - citelný pokles obecné životní úrovně. Je to v zásadě naprosto logické: pospolitá, solidární ekonomika ze své nejvlastnější podsady musí brát sociální ohledy na své zaměstnance; a právě proto z nich nikdy nemůže doslova vyždímat takový výkon, jako - ze své podstaty asociální - ekonomika volnotržní, soukromovlastnická.

---------------------------------------

Tímto způsobem by bylo možno pokračovat ještě dlouhou dobu, vyvracet jeden (pseudo)argument za druhým. Ale to už by bylo pouze mařením času, vraťme se k samotnému jádru věci. Aby nedošlo k omylu: účelem této kritiky naprosto nebylo jakýmkoli způsobem obhajovat, či dokonce adorovat systém kapitalismu, respektive - principiálně egoistický - model soukromého vlastnictví. Je naprosto nepochybné, že tento model je

- sociálně nespravedlivý

- ekologicky neudržitelný

- celkově ahumánní v tom smyslu, že veškerý potenciální (kulturní, duševní, duchovní) horizont lidské činnosti redukuje na pouhou ordinérní maximalizaci zisku.

Je nepochybné, že lidstvo (nejen jeho levicově smýšlející část) musí vynaložit veškeré úsilí na to, aby tento systém dokázalo nahradit nějakým jiným, progresivnějším, humánnějším, sociálně spravedlivějším. Ovšem - na této cestě nikterak nepomůže, když si současná levice bude stále nalhávat, že k potřebné změně naprosto postačí nějak rozšířit veřejný sektor, respektive znovu obnovit štědrý sociální stát poválečné éry.

Naprosto klíčovým problémem zde zůstává to, co bylo jmenováno výše: jakýkoli jiný sociokonomický model prakticky nevyhnutelně povede ke snížení společenské (materiální) produkce. To z čistě humánního hlediska naprosto nemusí být na závadu; naopak, zásadní odvrat od přebujelého konzumu současné hedonistické společnosti musí být jedním ze základních předpokladů této společenské proměny.

Zcela klíčový úkol na této cestě (a tedy ten na který by veškerou svou energii měla soustředit i současná levice) je tento:

- jakým způsobem dosáhnout, vytvořit celospolečenský konsens, že jsou vyšší hodnoty nežli pouze materiální konzum; že je tedy možno akceptovat (do jisté míry) zmenšenou materiální produkci, aniž by se přitom ztratil pocit životního smyslu

- jaký vytvořit ekonomický model, který by eliminoval negativní vlivy kapitalistického způsobu produkce, a přitom by alespoň v zásadní míře (to jest: bez drastického propadu) uchoval jeho produkční efektivitu.

To jsou tedy dva zcela klíčové úkoly, respektive problémy které stojí před současným lidstvem. Ovšem - dnešní levice na tyto otázky nejen že nepřináší žádné odpovědi; ale co hůře, ona se těmito otázkami vůbec nijak závažně nezabývá. A místo toho se neustále utápí v iluzích, že postačí jakýmsi voluntaristickým aktem odstranit "neoliberalismus", a opět si začít užívat blaženého života ve štědrém sociálním státě.