Slib Petra Fialy, že pokud mu voliči dopřejí další čtyři roky premiérování, budou mít konečně mzdy jako v Německu, se právem stal terčem výsměchu. Nejde jen o to, že přichází od předsedy vlády, která ve skutečnosti odpovídá za mimořádný pokles reálných mezd. Nevěřícný smích jako by svědčil také o tom, kolik lidí ztratilo důvěru, že by „dohnání Západu“ v úrovni finančních příjmů bylo vůbec možné.

Jejich nedůvěra je na místě. Česká republika je závislou ekonomikou, jejíž podřízené postavení ve strukturách světového obchodu — zjednodušeně výroba polotovarů pro zahraniční korporace — je naopak jedním ze zdrojů západního nadbytku. Další aspekty české hospodářské situace, jako ve světě unikátní míra zahraničního vlastnictví ve finančním sektoru a s ní spojený odtok kapitálu, činí jakoukoli změnu obtížnou. Tím spíš, že běžné nástroje, jako jsou národní obchodní a průmyslová politika, používané v minulém století ve snahách o překonání podobných struktur závislosti, jsou dnes v Evropské unii nelegální.

Volit „protievropské“ politiky z řad domácí oligarchie přitom zjevně nepomůže: většina z nich beztak chce jen vyjednat pro sebe — po Orbánově vzoru — se západním kapitálem lepší podíl na ziscích z naší levné práce. Nabízejí se nám i jiné možnosti?

Ekonomika versus životní úroveň

Fraška spojená s Fialovou deklarací ambice dohnat mzdově Německo pokračovala, když se na Úřad vlády obrátila odborová centrála ČMKOS s dotazem, co konkrétně má Fiala pro vyhlášený cíl v plánu dělat. Dostalo se jí odpovědi, že vláda čeká zvyšování mezd přímo od odborů a jejich kolektivního vyjednávání s firmami.

Od vlády, která odborům nijak nepomáhá, a často s nimi nechce ani jednat, je to samozřejmě drzost — skrývá se v ní ale zrnko pravdy. Totiž organizování kolektivních akcí a vyjednávání jsou za daných podmínek pro zlepšení situace českých pracujících minimálně stejně zásadní, jako politika. Dohnání německých mezd, nebo alespoň dosažení důstojných mezd, ale i tak zůstane těžko dosažitelným cílem.

Na věc se je ale možné podívat ještě ze zcela jiného pohledu. Růst mezd totiž nemusí být jedinou, ba dokonce snad ani nejvhodnější cestou k lepší životní úrovni. V současné společnosti, kde se ekonomika zjednodušeně ztotožňuje s ekonomikou peněžní, nebo dokonce pouze s kapitalistickým soukromým sektorem, a kde si stále větší díl základních životních potřeb i jiného zboží a služeb pořizujeme na trhu, se může zdát jako samozřejmost, že k vyšší životní úrovni nevede jiná cesta než prostřednictvím zvyšování mezd.

Snadno pak podlehneme dojmu, že řešením je růst hrubého domácího produktu, tedy peněžní ekonomiky jako takové. Do jisté míry tomuto klamu může podlehnout i levice, když si představuje, že mzdy jsou vše, na čem záleží.

Takový pohled má ale řadu nedostatků. V první řadě úzké zaměření na ekonomický růst ignoruje otázku, jak je bohatství v ekonomice distribuováno. Uvedený rozpor dobře vysvítá na povrch v kouzelně nesmyslných formulacích, jakou například nabídl nedávný titulek České televize o dění v Argentině: vláda tam prý „uzdravuje ekonomiku, zároveň ale zhoršuje životní úroveň“. V překladu do zpráv o reálném světě to znamená, že korporacím se daří, ale na úkor lidí. Bohatí bohatnou, ale na úkor všech ostatních.

Nejde ale jen o peníze. Ze zřetele se tu ztrácí také skutečnost, že jakákoli peněžní ekonomika může fungovat výhradně díky práci, která vůbec není finančně ohodnocená, a přitom je základem lidského i veškerého jiného života vůbec.

Na mysli mám nejen pečující práci především žen, ale i životodárné funkce ekosystémů mimo-lidského života. Jak upozorňují ekologické či feministické ekonomky, jako třeba Katherine Gibsonová a Julie Grahamová, ekonomická realita je od podstaty přesně opačná, než jak se běžně prezentuje.

Společnost neprosperuje díky životadárné kapitalistické ekonomice, hnané motivem finančního zisku. Naopak, kapitalistická ekonomika může fungovat výhradně díky společnosti, která obstarává řadu nepostradatelných služeb, jako je například výchova dětí v rodině, zdarma, a také díky přírodě. A v realitě peněžní kapitalistická ekonomika často funguje dokonce na úkor těchto svých životodárných základů.

Za to, že společnost vůbec přežívá navzdory parazitické logice své ekonomiky, vděčí tedy především široké sféře principiálně nekapitalistických aktivit: od domácí péče přes neformální sousedskou výpomoc a aktivitu družstev, spolků a obecně prospěšných organizací až po zdánlivě „neproduktivní“ veřejné služby. Z historického hlediska neformální a autonomní aktivity od vzájemné pomoci po družstevnictví v zajišťování sociální reprodukce — prostšími slovy: „lidské obživy“ — navzdory kapitalistickému vykořisťování převládaly: navazovaly přímo na komunitní ekonomiky založené na občinovém vlastnictví (commons), které kapitalismus v procesu takzvané „primitivní akumulace“, v době předcházející průmyslové revoluci, vyvlastnil a zlikvidoval.

Po první — a především pak po druhé — světové válce je zejména v nejrozvinutějších kapitalistických zemích doplnily a částečně nahradily také struktury sociálního státu. Silným odborům a socialistickým politickým stranám se podařilo systematickou prací změnit poměr sil ve společnosti ve prospěch práce oproti kapitálu.

To jim umožnilo nejen vydobýt si vyšší mzdy, ale také svázat kapitál silnou demokratickou regulací, odebrat mu kontrolu nad finančním systémem a investicemi, a rozvinout silný veřejný sektor, který sahal od zdravotnictví a vzdělávání až po strategická odvětví jako energetika a doprava. To všechno umožnilo přesměrovat významnou část společenské produkce do všeobecně dostupných veřejných služeb, tedy různých forem takzvané „sociální mzdy“.

Demokratizace a kolektivizace výroby a spotřeby veřejných statků a služeb umožnila nejen distribuovat bohatství společnosti rovnoměrněji, ale hlavně jej využívat z hlediska lidského blahobytu mnohem efektivněji a zajistit „více muziky za méně peněz“ — díky úsporám z rozsahu. Tento princip platí v podstatě všude tam, kde je základní potřeby objektivně výhodnější zajišťovat kolektivně, než individuálně: ve vzdělávání, zdravotnictví, bydlení, energetice nebo dopravě.

Výzkumy potvrzují, že právě silné veřejné služby umožňují řadě zemí a regionů dosahovat i dnes vyšší kvality života s menšími finančními příjmy. Vysvětluje to mimo jiné třeba, proč mají evropské sociální státy díky veřejnému zdravotnictví delší dobu dožití s až polovičním HDP na hlavu než Spojené státy, nebo jak jsou i země globálního Jihu jako Kostarika či indická Kérala schopné dosahovat úrovně lidského rozvoje — dlouhověkosti a zdraví, gramotnosti a vzdělání, a naplnění základních ekonomických potřeb — srovnatelné s nejbohatšími státy světa se zlomkem jejich spotřeby.

Fakt, že dostupnost základních životních potřeb mimo trh a relativní rovnost příjmů mají pro kvalitu života větší význam než nominální HDP, je tedy v ekonomickém výzkumu dobře doložen a tvoří jeden z pilířů teoretického řešení problému, jak v jednadvacátém století dosahovat prosperity v ekologických mezích. Cílem rozvoje společnosti v 21. století je z tohoto hlediska nejen spravedlivěji rozdělovat plody produkce, ale také obecně vrátit produkci do rovnováhy se společenskou a ekologickou reprodukcí.

Teoretické řešení ale ještě samo o sobě nedává odpověď na politický problém, jak čelit trendům, které jdou ve většině světové ekonomiky od sedmdesátých let přesně opačným směrem. Základní odpověď nutně musí být politická.

Krize přerozdělování a nová vlna solidarity

Problém konvenčně pojatého rozvoje, založeného na ekonomickém růstu, totiž netkví jen v tom, že obvykle stupňuje sociální nerovnost, a není tak schopen příslib všeobecné prosperity naplnit. Problém spočívá i v tom, že ve jménu tohoto budoucího příslibu sám ničí různé formy společného bohatství a zdroje nekapitalistické prosperity, ať už jde o privatizaci veřejných služeb — třeba brněnských bytů — nebo ničení na trhu nezávislých zdrojů živobytí — jako třeba brněnských zahrádkářských kolonií: to jsou v podstatě dnešní podoby pokračujícího „vyvlastňování občin“.

Ekonomického růstu, tedy maximalizace individuálního bohatství, hromadícího se u stále menšího počtu vlastníků kapitálu na vrcholku společenské pyramidy, se pak zejména v dlouhé krizi kapitalismu od sedmdesátých let dosahuje ve stále větší míře právě privatizací společného bohatství a přerozdělováním zdola nahoru, stejně jako stupňujícím se vykořisťováním levné práce lidí i ekosystémů. Sociální stát a jiné formy společného bohatství jsou nejpozději od sedmdesátých — u nás od devadesátých let — omezovány a privatizovány právě ve jménu ekonomického růstu.

Jakmile je společné bohatství privatizováno, závislost naplňování základních životních potřeb pracujících na trzích je staví do podřízeného postavení vůči kapitálu nejen na trhu práce, ale také jako spotřebitele. Oligopolní struktura ekonomiky, kdy trhy se základními potřebami, jako jsou energie nebo potraviny, ovládá několik korporací, umožňuje kapitálu výdobytky kolektivního vyjednávání z kapes pracujících do značné míry opět vytahat, jak jsme to viděli v posledních letech. Není pak divu, že i pracující organizovaní v odborech svádějí v aktuální krizi především defenzivní boje.

V České republice je exploze nerovnosti v posledních letech zřetelná především v sektoru energetiky. Co bylo pro většinu společnosti obtížným obdobím nebývalého strádání a nejistoty, rovnalo se pro uhlobarony jako Křetínský a Tykač zlatým časům: oba největší čeští fosilní miliardáři na krizi vydělali tak, že své již tak extrémní majetky až zdvojnásobili. Dnes již proslulé „všichni trochu zchudneme“ Petra Fialy jako by nedopatřením potvrzovalo, že oligarchové se mezi „nás všechny“ v žádném myslitelném smyslu dávno nepočítají.

Z této dynamiky společenského a ekologického rozkladu je zjevně mimořádně těžké se vymanit. Postupný úpadek politiky přerozdělování, založeného na ekonomickém růstu, zažívá celý západní svět nejpozději od krize sedmdesátých let a nástupu neoliberalismu, který ziskovost světového ekonomického systému pro vlastníky kapitálu obnovil zmiňovaným přerozdělováním zdola nahoru. S klesající mírou zisku a narůstající mezinárodní konkurencí se pro přerozdělování, založené na růstu, zjevně všude zužuje prostor.

Postupně tak sílí hlasy, které kritizují zúžení levicové politiky na distribuci kapitálem organizované produkce, a volají po návratu ke snahám o demokratičtější kontrolu výroby jako takové. Jedním z plodů tohoto obratu jsou nové diskuze o možnostech a potřebnosti veřejného vlastnictví a demokratické kontroly klíčových veřejných služeb a strategických odvětví.

Sem spadají diskuse o návratu služeb do vlastnictví měst — takzvané remunicipalizaci — nebo o obnově demokratické kontroly nad klíčovými sektory, jako je třeba zmiňovaná energetika. Zde se k argumentaci přidává i potřeba transformace sektoru tváří v tvář klimatické krizi.

Jinou podstatnou oblastí, kde se o možnostech veřejné kontroly diskutuje, je oblast digitálních platforem. Vzhledem k nekontrolovaně narůstající moci „techno-feudálních“ monopolů dospívá řada expertů v této oblasti — jako Jevgenij Morozov — k přesvědčení, že emancipační potenciál digitální technologie by v zásadě šel naplnit jen pod demokratickou kontrolou.

Znovu roste ale také význam více či méně formálních autonomních aktivit vzájemné pomoci. Výsledkem je dnes v celém světě znovu narůstající zájem o družstevnictví a různé další podoby takzvaných solidárních ekonomik, jejichž cílem je různými způsoby vymanit naplňování základních potřeb z kapitalistického trhu.

K těm se počítají různé formy sebe-organizovaných podniků, usilujících spíše o naplňování konkrétních společenských potřeb než o maximalizaci zisku pro soukromé vlastníky na trhu: výrobní, bytová, energetická či spotřební družstva, potravinové spolky a iniciativy komunitou podporovaného zemědělství, komunitní pozemkové spolky a další iniciativy zaměřené na výstavbu dostupného bydlení, nebo i finanční instituce jako družstevní záložny a etické banky.

Klíčovým argumentem pro družstevnictví či jiné moderní podoby „občin“ — oproti veřejnému vlastnictví v rukou státu či obcí — je, že umožňuje kontrolovat ekonomické procesy demokraticky přímo lidem, jichž se nejvíc týkají. Umožňuje tak mimo jiné vyhnout se řadě nedostatků přebyrokratizovaného, etatistického socialismu, jak jej známe z 20. století. Nezávislá aktivita zdola a politická změna shora přitom nemusí být v rozporu, ale naopak ve vzájemné synergii, jak si zanedlouho ukážeme.

Vydaný esej je součástí volného cyklu úvah o současné situaci české společnosti a možných východiscích. Předcházely mu texty o krachu projektu dohnat Západ a o možnostech metody organizování iniciativ zdola v současných českých podmínkách, naváže na něj ještě úvaha o renesanci družstevnictví, kterou vydáme v sobotu 28. prosince 2024.