Politici, ekonomové a vedoucí představitelé velkých firem tvrdí stále dokola, že jen vyšší HDP přinese lepší zítřky. Vyšší HDP totiž znamená více zboží, více služeb a více možností volby — tato rovnice se opakuje tak často, až se zdá být samozřejmá. Jenže ve skutečnosti od určitého bodu hospodářský růst kvalitu života nezvyšuje, a dokonce ji naopak podkopává.

V nízkopříjmových společnostech zvyšování materiálního bohatství většinou zvyšuje blahobyt — lepší zdravotní péče, elektřina, důstojné bydlení a dostupná výživa zachraňují životy. V zemích s vysokými příjmy se však zlepšování kvality života s dalším růstem zpomaluje.

Richard G. Wilkinson a Kate Pickettová na vzorku třiadvaceti bohatých zemí zkoumali souvislost mezi ekonomickým růstem a různými indikátory kvality života — například délkou života, duševním zdravím, mírou kriminality nebo vzděláním — a zjistili, že mezi růstem a kvalitou života neexistuje trvalá korelace.

Ekonomický růst se tak paradoxně stává neekonomickým, protože jeho přínosy pro kvalitu života nepřevyšují jeho společenské náklady, tedy množství zdrojů, které musíme vynaložit. V tomto smyslu se růst stává nejen zbytečným, ale přímo škodlivým, protože odvádí pozornost i zdroje od politických opatření, která by skutečně mohla zlepšit kvalitu života zlepšit — jako jsou zkrácení pracovní doby, univerzální základní služby a další kroky, které by lidem zajistily materiální jistotu či pomalejší životní tempo.

Druhý důvod, proč hospodářský růst kvalitu života nezvyšuje, spočívá v tom, že kapitalismus se svým tlakem na nekonečný růst vytváří představu, že vyšší rychlost znamená pokrok. Pracujeme rychleji, cestujeme rychleji, komunikujeme rychleji — tempo života se neustále zrychluje, stejně jako nároky na nás jako jednotlivce, protože trh vyžaduje neustálé inovace a expanzi produkce a spotřeby.

Tlak na rychlost a efektivitu prospívá primárně ekonomickým elitám, které ze zrychlující výroby a spotřeby těží nejvíce. Má ovšem i svou temnou stránku: vyčerpání, stres, úzkosti či izolaci. Často se mluví o pohodlí, které nám moderní ekonomika přináší, ale málokdy se zmiňuje za jakou cenu — co všechno nám bere.

Podle Světové zdravotnické organizace se počet lidí trpících úzkostmi a depresemi globálně zvýšil jen mezi lety 2010 a 2020 o více než pětadvacet procent. Syndrom vyhoření dosáhl rekordních hodnot — například v USA se téměř polovina zaměstnanců cítí dlouhodobě přetížená a vyčerpaná. Stále častěji se mluví také o epidemii osamělosti.

Nejhůře jsou na tom mladiství. Více než polovina českých deváťáků vykazuje zhoršené duševní zdraví, čtyřicet procent vykazuje známky střední až těžké deprese a třicet procent úzkosti. Množství duševních potíží se u mladistvých od devadesátých let více než zdvojnásobilo.

V neposlední řadě nutnost násobit ekonomický růst znamená komodifikovat další a další oblasti přírodního i společenského světa. Bydlení, veřejný prostor, čas i naše pozornost — všechno se stává nástrojem pro zisk.

Ekonomika prázdnoty

Pokud chceme hlouběji zkoumat vztah mezi ekonomickým systémem a kvalitou života, velmi užitečný rámcem může být teorie lidských potřeb chilského ekonoma Manfreda Max-Neefa. Max-Neef definuje devět základních lidských potřeb: živobytí, ochranu, lásku, porozumění, participaci, odpočinek, tvorbu, identitu a svobodu. Uznává existenci i dalších potřeb, ale tyto jsou podle něj univerzální — nejsou omezené geograficky, kulturně ani historicky. Liší se pouze způsoby, jakými je jednotlivé společnosti naplňují.

Max-Neef upozorňoval na často omezené vnímání našich potřeb jako čistě materiálních, ačkoli existuje řada takových, které jsou z podstaty nemateriálního, často vztahového charakteru. I vnímání chudoby skrze materiální deprivaci považuje Max-Neef za omezené, a rozlišuje proto několik typů chudoby — například chudobu volného času, smyslu či vztahů. Jde o typy chudoby, jimiž trpí velká část obyvatel „nejbohatších“ ekonomik na světě.

Zatímco počet lidských potřeb — na rozdíl od tužeb — je omezený a jsou z podstaty uspokojitelné, strategií k jejich uspokojení je nekonečné množství. To, jaké strategie pro uspokojení našich potřeb volíme, je do velké míry ovlivněno kulturou či ekonomickým systémem, ve kterém žijeme.

Max-Neef byl kritický ke konzumnímu kapitalismu právě proto, že upřednostňuje tzv. „pseudouspokojovače“ — neboli strategie, které vzbuzují dojem, že uspokojují danou potřebu, i když ji ve skutečnosti neuspokojují vůbec, nebo jen na velmi krátký čas.

Konkrétním příkladem je naplňování potřeby identity a sounáležitosti nákupem luxusního zboží. Zpočátku může takové jednání přinášet pocit uznání nebo potvrzení společenského statusu, protože vlastnictví drahých věcí signalizuje úspěch a odlišuje od ostatních.

Z dlouhodobého hlediska ale tato strategie pravděpodobně naopak prohloubí pocit sociální izolace. Místo aby skutečně posilovala komunitní vazby, vytváří tlak na neustálou spotřebu a srovnávání se s ostatními. Lidé se tak mohou snadno dostat do stavu, kdy jejich hodnota závisí na tom, co vlastní, a ne na skutečných vztazích s ostatními.

Víc výroby, míň života

Co by mohlo skutečně zvýšit kvalitu života v zemích, které už dosáhly materiálního dostatku? Z výzkumu Harvardské univerzity, který probíhá již více než pětasedmdesát let a je jednou z nejdelších studií zaměřených na zdraví a životní spokojenost, vyplývá, že kvalita mezilidských vztahů je jedním z nejvýznamnějších faktorů pro dlouhodobé štěstí a zdraví.

Studie ukázala, že silné a zdravé vztahy — jak v rodině, tak mezi přáteli a v komunitě — jsou zásadní pro psychické a fyzické zdraví, stejně jako pro celkový pocit naplnění v životě. Naopak osamělost a nedostatek kvalitních vztahů vedou k vyšší míře stresu, nemocem, a dokonce předčasné smrti. Zjištění této studie jsou pro diskusi o kapitalismu a jeho vlivu na kvalitu života zásadní.

Dokud by naším hlavním celospolečenským cílem bylo zvýšit kvalitu života, po zajištění dostatečného materiálního standardu bychom měli omezit další růst výroby a kolektivně se věnovat rozvoji péče o rodinu, přátelských vztahů a smysluplných komunitních aktivit. Zlepšili bychom tak kvalitu života, nicméně vedlo by to ke zpomalení ekonomického růstu či dokonce k recesi — tedy ke kolapsu stávajícího ekonomického systému.

Jak už před více než třemi dekádami upozornila Juliet Schorová, od roku 1948 se úroveň produktivity amerických pracovníků více než zdvojnásobila. Jinými slovy, životní úroveň z roku 1948 — měřeno množstvím zboží a služeb na trhu — jsme nyní schopni vyprodukovat za méně než polovinu času.

Hypoteticky by si Američané, pokud by zůstali na úrovni materiálního standardu padesátých let, mohli dnes užívat čtyřhodinový pracovní den. Nebo šestiměsíční pracovní rok. Nebo by si dokonce dělník ve Spojených státech mohl brát každý druhý rok pracovní volno, během něhož by pobíral plnou mzdu.

To, že si dnes Američané neužívají více volného času, ale naopak ještě více dřou, je logický důsledek kapitalisticky orientované ekonomiky. Růstová závislost našeho ekonomického systému v praxi totiž znamená, že výdobytky produktivity musí být reinvestovány do dalšího růstu výroby a spotřeby.

Z této neustále se zvyšující produkce ovšem netěží všichni stejně. Právě naopak — zatímco mzdy běžných pracovníků reálně stagnují, či dokonce klesají, bohatství vytvořené vyšší produktivitou se koncentruje v rukou nejbohatších. Rozdíly mezi třídami se tak stále prohlubují: jestliže většina pracujících je nucena pracovat více, aby si udržela svůj životní standard, malá elita akumuluje stále větší část celkového bohatství.

Jinými slovy, růstový imperativ kapitalismu vytváří strukturální bariéru pro dobrý život širokých vrstev společnosti. Na zlepšování kvality vztahů, smysluplné aktivity, pomalejší životní tempo či větší množství volného času v něm zkrátka není prostor.

Zatímco slýcháme, že demokracie je spojena s kapitalismem. Můžeme ale argumentovat, že je tomu právě naopak. Demokraticky dnes můžeme rozhodovat jen o věcech, které fundamentálně nezpochybňují růstovou logiku. Přitom 57,3 procenta české společnosti se domnívá, že bychom měli místo růstu ekonomiky (HDP) sledovat růst kvality života obyvatel. V současné kapitalistické společnosti však hlavním účelem zůstává stále vyrábět a spotřebovávat stále více.

Potřebujeme alternativní hédonismus

Pro britskou filosofku Kate Soperovou je proměna představ o dobrém životě klíčovým východiskem pro proměnu současného systému. Právě touha po lepším životě může lidi motivovat ke změně víc než čistě morální či etická motivace, jako je například „záchrana planety“.

Proměna tužeb je podle Soperové politickým aktem. Pokud bychom přestali toužit po konzumním životě, jenž nás nedělá šťastnými, a začali toužit po nových požitcích, které nelze koupit, jako jsou volný čas, pozornost, smysl, kvalitní mezilidské vztahy, propojení s přírodou, kreativita nebo klid, značně by to přispělo k pozitivní proměně naší budoucnosti.

Přístup k životu, který je v souladu s jeho skutečným naplněním a udržitelností, Soperová nazývá alternativním hédonismem. Je to právě tento druh požitků, který je v dnešním systému často potlačován nebo marginalizován, protože nesplňuje logiku nekonečného ekonomického růstu. Přitom tvoří základ skutečně dobrého života.

Místo hektického života, kde je odpočinek kompenzován víkendovými úniky a rychlovýlety na Kanáry, nabízí tento přístup více času a prostoru pro pravidelný odpočinek. Místo konzumní identity založené na značkách zdůrazňuje tvořivost a autenticitu. Místo představy, že luxus znamená mít nejnovější produkty, vidí přepych v tom, co si nelze koupit: v pocitu klidu a bezpečí, dobrých sousedských vztazích, času na tvorbu nebo pobyt v přírodě.

Jenže v současném ekonomickém systému je definice dobrého života monopolizována firmami a jejich agresivním marketingem. Kapitalismus má téměř úplnou kontrolu nad „infrastrukturou touhy“ — reklamou, sociálními médii či popkulturou, proto prosadit představu plnohodnotného dobrého života bude náročné.

Aktivisté, umělci, intelektuálové či marginalizované komunity mohou sehrát rozhodující roli nejen v odporu proti touhám, které v nás živí kapitalistický režim, ale také v utváření a posilování těch tužeb, které jsou kompatibilní s hlubším naplněním našich potřeb a udržitelností. Zatím však kapitál investuje enormní množství peněz, abychom si dobrý život nadále spojovali s konzumem, a jinou představu o dobrém životě ve veřejném prostoru aktivně propaguje málokdo.

Problém není jen na straně pravice a zastánců volného trhu. I mnohé progresivní a levicové hlasy často přejímají kapitalistickou verzi dobrého života — jen ji chtějí zpřístupnit širším vrstvám lidí nebo jí dosáhnout jinými prostředky.

Užtopie dobrého života

Když se mluví o nerůstu, jeho odpůrci často vykreslují děsivé scénáře: chudobu, nedostatek zdrojů, návrat do jeskyní. Jenže praxe ukazuje pravý opak. Místa, která se neřídí růstovou logikou, nevypadají jako Severní Korea. Naopak jsou to často lokality, kde lidé žijí déle, zdravěji a spokojeněji.

Říká se jim modré zóny — je to například italská Sardinie, kostarický poloostrov Nicoya nebo řecký ostrov Ikaria — a lidé se v nich dožívají relativně nejvyššího věku a vedou zdravý, spokojený a smysluplný život. Co je jim společné? Nepřekvapivě to není výrazný ekonomický růst, ale spíše silné sociální vazby, přirozený pohyb, pomalejší životní tempo, dostatek odpočinku, pocit smyslu a místní, převážně rostlinná strava. Právě v těchto místech se také nachází nadstandardně velká koncentrace lidí, kteří mají nad sto let.

Mohli bychom je nazvat užtopiemi (z anglického nowtopias) — tedy místy, kde se utopie realizuje v malém měřítku už dnes. Právě inspirace těmito užtopiemi a snaha o vytváření dalších může pomoci rozšiřovat imaginaci a proměňovat touhy pro dosažení takového způsobu života, který funguje mimo růstovou logiku a je organizován kolem skutečných lidských potřeb.

Modré zóny jsou skvělým příkladem, protože aniž by se výslovně hlásily k nerůstu, v mnohém odpovídají jeho vizi, že kvalitní život neznamená neustálý růst, ale zcela jiné hodnoty. Zdá se tedy, že touha po „lepším životě“ není překážkou nerůstu, ale naopak nejsilnějším argumentem pro něj.

To, že je nerůst často označován za utopický, není jeho slabina, ale jedna z jeho největších předností. Utopie nejsou od toho, aby se se do posledního detailu naplnily podle dané představy. Jsou formou představivosti, která nám umožňuje vykročit za horizont současného systému a vykreslením vize jiné budoucnosti upozornit na nedostatky současnosti. Především ale mohou pomoci vytvořit to, po čem toužíme. A ve světě, který ztrácí víru v lepší budoucnost, není obnova naděje a touhy po jiném životě vůbec málo.

Utopické myšlení vždy pohánělo velké sociální změny. Konec otroctví, všeobecné volební právo, osmihodinová pracovní doba — všechny tyto požadavky byly v určité době považovány za utopické a nerealistické. Ale právě tím, že inspirovaly touhu po lepším světě, se nakonec staly skutečností.

Dostatek místo odříkání

Pokud chceme v jednadvacátém století zlepšit kvalitu života, nestačí jen kosmetické úpravy současného ekonomického systému — musíme přehodnotit jeho samotné základy a organizační princip zisku a růstu nahradit principy dostatku, naplňování potřeb a smysluplnosti.

Zastánci přechodu na postrůstový ekonomický systém nejčastěji argumentují daty o klimatické změně, vyčerpání zdrojů nebo extrémních nerovnostech. Jakkoliv je tato argumentace racionální, věcná a vědecky podložená, pravděpodobně je také důvodem jejich dosavadního neúspěchu.

Toto rámování totiž implicitně předpokládá, že život v růstovém systému je dobrý a problém spočívá hlavně v otázce planetárních limitů, kterým se musíme přizpůsobit, ať se nám to líbí, nebo ne. Závěrem pak dodáváme, že život v mezích planety naštěstí nemusí být tak špatný.

Takové rámování přirozeně vyvolává velkou rezistenci. Je proto potřeba připomínat, že i kdyby planetární zdroje nebyly omezené, znásobováním výroby a spotřeby kvalitu našich životů nezlepšíme.

Místo jazyka redukce, omezování a odříkání, musíme klást důraz na dostatek. Ten má dvě rozdílné dimenze. Pokud chceme zajistit dobrý život všem v rámci planetárních mezí, pro mnoho lidí, kteří dnes strádají, cesta k dostatku znamená „mít víc“ — zbavit se materiální nejistoty, získat stabilitu dostupného bydlení nebo vymanit se z časové chudoby.

Pokud chceme dosáhnout politické změny velkého rozsahu, mobilizace a organizování širších vrstev společnosti — včetně střední třídy — jsou klíčové činnosti. Upozorňování na všeobecný pocit vyčerpání, přetížení a smyslové prázdnoty může oslovit i ty, kdo se materiálně nemají špatně, ale přesto cítí, že „něco není v pořádku“.

Častý pocit vyčerpání bychom neměli individualizovat a snažit se s ním pracovat na terapiích, ale měli bychom ho politizovat ve snaze o prosazení systému, který zajistí dobrý život všem. Možná je právě aspirace zvýšit kvalitu života klíčem, který otevře dveře k širšímu přijetí postrůstové vize.

Druhá cesta k dostatku se ale týká těch, kteří mají mnohem víc, než je potřeba. Skutečný dostatek pro všechny nelze zajistit, pokud bude bohatství a moc i nadále koncentrována v rukou úzké elity, zatímco ostatní budou bojovat o základní jistoty.

Právě pomocí rámce dostatku můžeme propojit boj za sociální spravedlnost s kritikou ekologické neudržitelnosti a koncentrace bohatství a moci, aniž bychom veřejnost stavěli před volbu mezi blahobytem a ochranou planety. Otázka dostatku by proto měla stát v centru jakéhokoliv hnutí za lepší budoucnost v jednadvacátém století.

To znamená, že musíme otevřeně prosazovat progresivní zdanění, majetkové daně a stanovení maximální výše příjmu či majetku. Pouze spravedlivější přerozdělení zdrojů může zajistit, že nikdo nebude strádat, zatímco jiní hromadí bohatství v míře, která je nejen neudržitelná, ale přímo podkopává kvalitu života celé společnosti.

Bylo by naivní si myslet, že změna přijde automaticky s tím, že nabídneme vizi lepšího života. Bez organizování a mocenského boje to nepůjde. Velké strukturální změny neproběhnou samy od sebe. Ale pokud chceme vytvořit skutečně masové hnutí, musíme jeho program umět formulovat tak, aby oslovil nejen ty, kdo dnes bojují o základní existenční jistotu, ale i ty, které současný systém vyčerpává a odcizuje.

Text je redakčně zkrácenou verzí kapitoly ze sborníku Vrchol je dno: Politika pro vyčerpané lidi a planetu? Vznikl za finanční podpory Nadace Rosy Luxemburgové.