Politici, ekonomové a vedoucí představitelé velkých firem tvrdí stále dokola, že jen vyšší HDP přinese lepší zítřky. Vyšší HDP totiž znamená více zboží, více služeb a více možností volby — tato rovnice se opakuje tak často, až se zdá být samozřejmá. Jenže ve skutečnosti od určitého bodu hospodářský růst kvalitu života nezvyšuje, a dokonce ji naopak podkopává.

V nízkopříjmových společnostech zvyšování materiálního bohatství většinou zvyšuje blahobyt — lepší zdravotní péče, elektřina, důstojné bydlení a dostupná výživa zachraňují životy. V zemích s vysokými příjmy se však zlepšování kvality života s dalším růstem zpomaluje.

Richard G. Wilkinson a Kate Pickettová na vzorku třiadvaceti bohatých zemí zkoumali souvislost mezi ekonomickým růstem a různými indikátory kvality života — například délkou života, duševním zdravím, mírou kriminality nebo vzděláním — a zjistili, že mezi růstem a kvalitou života neexistuje trvalá korelace.

Ekonomický růst se tak paradoxně stává neekonomickým, protože jeho přínosy pro kvalitu života nepřevyšují jeho společenské náklady, tedy množství zdrojů, které musíme vynaložit. V tomto smyslu se růst stává nejen zbytečným, ale přímo škodlivým, protože odvádí pozornost i zdroje od politických opatření, která by skutečně mohla zlepšit kvalitu života zlepšit — jako jsou zkrácení pracovní doby, univerzální základní služby a další kroky, které by lidem zajistily materiální jistotu či pomalejší životní tempo.

Druhý důvod, proč hospodářský růst kvalitu života nezvyšuje, spočívá v tom, že kapitalismus se svým tlakem na nekonečný růst vytváří představu, že vyšší rychlost znamená pokrok. Pracujeme rychleji, cestujeme rychleji, komunikujeme rychleji — tempo života se neustále zrychluje, stejně jako nároky na nás jako jednotlivce, protože trh vyžaduje neustálé inovace a expanzi produkce a spotřeby.

Tlak na rychlost a efektivitu prospívá primárně ekonomickým elitám, které ze zrychlující výroby a spotřeby těží nejvíce. Má ovšem i svou temnou stránku: vyčerpání, stres, úzkosti či izolaci. Často se mluví o pohodlí, které nám moderní ekonomika přináší, ale málokdy se zmiňuje za jakou cenu — co všechno nám bere.

Podle Světové zdravotnické organizace se počet lidí trpících úzkostmi a depresemi globálně zvýšil jen mezi lety 2010 a 2020 o více než pětadvacet procent. Syndrom vyhoření dosáhl rekordních hodnot — například v USA se téměř polovina zaměstnanců cítí dlouhodobě přetížená a vyčerpaná. Stále častěji se mluví také o epidemii osamělosti.

Nejhůře jsou na tom mladiství. Více než polovina českých deváťáků vykazuje zhoršené duševní zdraví, čtyřicet procent vykazuje známky střední až těžké deprese a třicet procent úzkosti. Množství duševních potíží se u mladistvých od devadesátých let více než zdvojnásobilo.

V neposlední řadě nutnost násobit ekonomický růst znamená komodifikovat další a další oblasti přírodního i společenského světa. Bydlení, veřejný prostor, čas i naše pozornost — všechno se stává nástrojem pro zisk.

Ekonomika prázdnoty

Pokud chceme hlouběji zkoumat vztah mezi ekonomickým systémem a kvalitou života, velmi užitečný rámcem může být teorie lidských potřeb chilského ekonoma Manfreda Max-Neefa. Max-Neef definuje devět základních lidských potřeb: živobytí, ochranu, lásku, porozumění, participaci, odpočinek, tvorbu, identitu a svobodu. Uznává existenci i dalších potřeb, ale tyto jsou podle něj univerzální — nejsou omezené geograficky, kulturně ani historicky. Liší se pouze způsoby, jakými je jednotlivé společnosti naplňují.

Max-Neef upozorňoval na často omezené vnímání našich potřeb jako čistě materiálních, ačkoli existuje řada takových, které jsou z podstaty nemateriálního, často vztahového charakteru. I vnímání chudoby skrze materiální deprivaci považuje Max-Neef za omezené, a rozlišuje proto několik typů chudoby — například chudobu volného času, smyslu či vztahů. Jde o typy chudoby, jimiž trpí velká část obyvatel „nejbohatších“ ekonomik na světě.

Zatímco počet lidských potřeb — na rozdíl od tužeb — je omezený a jsou z podstaty uspokojitelné, strategií k jejich uspokojení je nekonečné množství. To, jaké strategie pro uspokojení našich potřeb volíme, je do velké míry ovlivněno kulturou či ekonomickým systémem, ve kterém žijeme.

Max-Neef byl kritický ke konzumnímu kapitalismu právě proto, že upřednostňuje tzv. „pseudouspokojovače“ — neboli strategie, které vzbuzují dojem, že uspokojují danou potřebu, i když ji ve skutečnosti neuspokojují vůbec, nebo jen na velmi krátký čas.

Konkrétním příkladem je naplňování potřeby identity a sounáležitosti nákupem luxusního zboží. Zpočátku může takové jednání přinášet pocit uznání nebo potvrzení společenského statusu, protože vlastnictví drahých věcí signalizuje úspěch a odlišuje od ostatních.

Z dlouhodobého hlediska ale tato strategie pravděpodobně naopak prohloubí pocit sociální izolace. Místo aby skutečně posilovala komunitní vazby, vytváří tlak na neustálou spotřebu a srovnávání se s ostatními. Lidé se tak mohou snadno dostat do stavu, kdy jejich hodnota závisí na tom, co vlastní, a ne na skutečných vztazích s ostatními.