Družstva mezi růstem a nerůstem
Jordi Garcia JanéDružstva a sociální podniky představují v dnešní krizové době důležitou alternativu ke kapitalistické honbě za ziskem. Sociální a solidární ekonomiku můžeme rozvíjet, aniž bychom opakovali neudržitelné vzorce nekonečného růstu.
Sociální a solidární ekonomika klade důraz na sociální a ekologické cíle. Přesto my, kdo se na ní podílíme a s jejími hodnotami se ztotožňujeme, zůstáváme stále součástí kapitalistické, růstem posedlé společnosti. Jako by se kapitalistická ekonomika nezastavila před ničím a slovo „stačilo“ skoro vymizelo z našeho slovníku. Kapitalismus a růst jsou totiž neoddělitelné — co jiného je akumulace kapitálu, než právě proces nekonečného růstu?
Tato normalizace růstové mentality nás často svádí k mylnému přesvědčení, že i různé subjekty sociální a solidární ekonomiky — družstva, sociální podniky, etické banky a podobně — musí usilovat o růst. Růst je v rámci panující ideologie považován za samozřejmé dobro nebo přinejmenším za něco, co nevyhnutelně k podnikání patří.
Mezinárodní družstevní asociace například publikuje seznam „top 300“ družstev. Jde o tři sta největších družstev, čímž se vytváří představa, že čím je družstvo větší, tím je i lepší a důležitější. Přehlíží se tak například na to, jakou má družstvo důvěru svého členstva a okolní komunity. Je nabíledni, v čem je tento systém hodnocení nedostatečný.
Nejen růst
Přitom není pochyb o tom, že pokud má sociální a solidární ekonomika smysluplně přispět k řešení sociální a ekologické krize, zapojit kritické množství lidí do spravedlivějších a udržitelnějších podob ekonomiky a stát se základem budoucího postkapitalistického systému, musí růst.
Právě její růst může představovat klíčový rozměr „sociálně-ekologické transformace“ — všech ekonomických, společenských, politických a kulturních změn, které jsou nutné k restrukturalizaci naší společnosti, aby začala respektovat meze planety a zároveň redistribuovala spotřebu takovým způsobem, že každý na planetě bude moci žít důstojný život.
Aby se to podařilo, potřebujeme rozvoj mnoha nových družstevních a demokratických podniků, případně demokratizaci a vytvoření družstev z podniků stávajících, zejména v odvětvích nezbytných pro zajištění životních potřeb, jako jsou zemědělství nebo farmacie.
Esej●Patočka, Žďárský
Proč jsou fakta o růstu tabu? Vládnoucí ekonomické dogma se rozchází s realitou
To se neobejde bez mnoha nových družstevnic a družstevníků, tedy těch, kdo ve své ekonomické praxi budou uplatňovat družstevní hodnoty dobrovolné spolupráce a demokratického spolurozhodování. Bez potřebné vnitřní transformace chování lidí můžeme „mít spoustu družstev, ale jen málo družstevníků“, jak si svého času posteskl jeden z představitelů baskické družstevní korporace Mondragon.
Samostatný růst jednotlivých družstev či sociálních podniků je ale jen jednou z možných strategií rozvoje sociální a solidární ekonomiky. Alternativní způsoby mohou být ještě vhodnější. Například snaha o nárůst množství družstevních a sociálních podniků, které zajistí maximum základních lidských potřeb na co nejširším území a posílení jejich autonomie vůči státu a kapitalistickému trhu jejich propojováním v sítích netržní směny a sdílení produktů a služeb.
Stejně tak lze rozvíjet komplexní strategie budování komunitního bohatství na úrovni obcí a posilovat tak místní ekonomickou soběstačnost a odolnost. Jinými slovy, snažit se o růst sociální a solidární ekonomiky může znamenat něco docela jiného než jen usilovat o růst jejích jednotlivých subjektů. Zatímco první bezpochyby potřebujeme, o potřebě druhého lze oprávněně pochybovat.
Ostatně už v současnosti je patrné, že jednotlivé subjekty sociální a solidární ekonomiky — a družstva zvláště — jen málokdy vykazují strukturální tendenci k nekonečnému růstu. Pokud se tak děje, je to obvykle důsledek úsilí o konkurenci velkým kapitalistickým korporacím, ať už ve snaze se bránit nekalé soutěži, nebo naopak z nekritické snahy je napodobovat.
Tendenci družstev k ustálenému stavu či umírněnému růstu vysvětlují přinejmenším dva faktory. Za prvé, jde o demokratické organizace, jejichž členstvo se může rozhodnout alokovat zisky — částečně či zcela — na jiné účely, než je jen reinvestice do dalšího růstu podniku. Členové družstva se například mohou rozhodnout zkrátit si pracovní dobu a z přebytků kompenzovat následný pokles tržeb. Za druhé, jakmile družstvo dosáhne bodu, kdy zvyšování rozsahu výroby nepřináší ani větší zisk, ani nesnižuje náklady, členové družstva většinou nemají motivaci je dále rozšiřovat.
Družstva mohou samozřejmě dosahovat velkých zisků. V takovém případě je ale pravděpodobné, že jich dosáhla rozšířením, takže se zisk vyplácený jednotlivým členům či členkám příliš nezmění. Sociální družstva či družstva s více různými členskými organizacemi mohou také část zisků investovat do sociálně či ekologicky blahodárných aktivit v místní komunitě.
Samozřejmě si lze teoreticky představit i model, v němž má družstvo jen nemnoho členů a řádově více zaměstnanců, z jejichž práce vysává nadhodnotu a rozděluje ji mezi „družstevníky“. Z hlediska družstevních principů ale nelze takový podnik považovat za družstvo.
Otázka správného měřítka
Každá celek má svou optimální velikost. Jak se vyjádřil už Aristotelés: „Než i pro velikost obce jest určitá míra, jako také pro vše ostatní, pro živočichy, rostliny a nástroje; nic zajisté z toho, ani to, co jest příliš malé, ani to, co je nadmíru veliké, nepodrží své vlastní možnosti, nýbrž buď své přirozenosti zcela pozbude, anebo bude špatné...“
Totéž lze vztáhnout i na další organizace. Účel jejich činnosti, společenský kontext i ekosystém, jehož jsou součástí, ovlivňují, jaké rozměry jsou pro ně vhodné. Obdobně tvrdil statistik a ekonom Ernst Friedrich Schumacher: „Pro každou činnost existuje vhodné měřítko, a čím aktivnější a intimnější je to činnost, tím menší množství lidí se jí může účastnit a tím hustší si mezi sebou musí vytvořit vztahy.“
Esej●Irene van Staverenová
Proč potřebujeme post-kapitalistickou ekonomiku (a proč to neznamená konec trhu)
Uplatníme-li tuto zásadu na sociální a solidární ekonomiku, ukáže se, že například průmyslové družstvo nemusí být stejně velké jako družstvo působící v oblasti služeb nebo nějakém jiném méně složitém sektoru. Například v oblasti IT služeb je rozsah, při němž je možné obstát v konkurenci na trhu v rámci průměrného města, poměrně malý: řekněme, že už organizace čítající kolem deseti lidí stačí. To je na hony vzdálené rozsahu provozu, který chce obstát na světovém trhu s domácími spotřebiči, kde podnik potřebuje dozajista několik tisíc pracujících — jako svého času baskický Mondragon.
Před rozhodnutím, zda expandovat, je proto vhodné, aby se členové podniku dobře zamysleli nad vnějšími podmínkami — průměrnou velikostí firem v daném sektoru, úrovní potřebných znalostí, různými strategickými možnostmi a scénáři — právě tak jako nad vnitřní situací v podniku a ochotou proces růstu podstupovat. Výhody a nevýhody vlastního růstu je možné porovnat s jinými možnostmi, jako je spolupráce mezi družstvy nebo postupný přechod do určité méně kompetitivní tržní niky.
Využití příležitostí, které se na trzích otevírají, by se mělo chápat jako možnost, ne jako povinnost. I pokud se nakonec podnik pro růst rozhodne, měl by se snažit, aby rostl „v zájmu celého projektu, ne jen poptávky“ — jak to popsal potravinový spotřební spolek BioAlai, který s deseti zaměstnanci a více než tisícovkou členek a členů od roku 1993 úspěšně propojuje zemědělce se spotřebiteli v okolí baskického města Gasteiz.
Když je růst nezbytný
Růst je ovšem v některých případech jednoduše potřeba. Mnohá družstva a další solidárně-ekonomické podniky vznikající v posledních letech netvoří dosud víc než pět zaměstnanců. Jiné čítají jen dva až tři lidi. Je jasné, že většina těchto podniků potřebuje vyrůst dvakrát, třikrát nebo třeba i čtyřikrát, aby se zvýšila jejich kapacita, rozmanitost aktivit, odolnost i hospodárnost.
Takový růst jim může umožnit uniknout neustálé nejistotě a začít tvořit přebytek, který mohou následně alokovat na lepší ohodnocení reprodukční práce a péči o kolektiv, na podporu solidárních a společensko politických aktivit a na spolupráci s dalšími družstvy a experimentování s novými projekty.
Každá organizace v sociální a solidární ekonomice zároveň potřebuje model řízení, který bude odpovídat jejímu rozsahu, produktům či službám, které nabízí, a trhům, na nichž působí. Nezbytnost takové struktury řízení bychom neměli chápat jako nějakou nezdravou zátěž: hladce fungující provoz a řízení organizace naopak vede k větší produktivitě práce a vyšším maržím.
Potřeba zaměstnanců specializovaných právě na úkony související s provozem a řízením vyžaduje navýšit i počet těch, kteří se věnují produktivní práci. Výsledkem je v případě běžného malého družstva něco kolem deseti zaměstnanců. V průmyslových, technologických či distribučních odvětvích ekonomiky zase musí družstva a jiné sociální a solidární podniky být větší, aby mohla konkurovat velkým kapitalistickým korporacím.
Právě to jsou nicméně sektory, které dnes obvykle kontroluje pouhá hrstka mamutích, oligopolních korporací, které provozují neudržitelné ekonomické aktivity, jež bude v rámci sociálně-ekologické transformace nutné omezit, ne-li úplně zrušit. Ve stavu ekologické nouze, v němž se nacházíme, nemá žádný smysl snažit se vytvářet družstevní či solidární modely v sektorech či oblastech podnikání, jež jsou ze své podstaty neudržitelné.
Jiný případ ovšem představují odvětví, která jsou pro život nezbytná, dnes ovládaná korporacemi, které však bude nutné směrem k udržitelnosti transformovat. To zahrnuje například výrobu zpracovaných potravin, nábytku, textilu, léčiv nebo některých klíčových hardwarových a softwarových technologií. V těchto oblastech můžeme využít dnešní naléhavé situace, abychom prosadili a rozvíjeli alternativy: menší sociální a solidární podniky, družstevní dílny či zaměstnanci vlastněné malé továrny, které budou využívat obnovitelnou energii, místní zdroje, a šetrné technologie.
Problémy s velikostí
Velké firmy s více než 250 zaměstnanci mají obvykle oproti malým a středním podnikům řadu výhod: vyšší produktivitu, větší kapacitu pro investice a výzkum, větší tržní sílu, politický vliv a tak dále. Malé a střední podniky se mohou snažit své nedostatky kompenzovat větší flexibilitou, užšími kontaktem se svými zákazníky nebo specializací svých služeb.
Družstva a další subjekty sociální a solidární ekonomiky mají nadto ještě jednu nemateriální, ale klíčovou výhodu: participaci svého členstva. Participace na řízení podniku není pouze definičním rysem družstev a dalších solidárně-ekonomických subjektů, je také konkurenční výhodou, která vyvažuje jiné slabiny, jako je nedostatek kapitálu.
Čím větší nicméně subjekt je, tím těžší je i skutečný podíl členů na jeho řízení, protože s narůstajícím počtem členek a členů se stává obtížnější přímá interakce mezi nimi. Je třeba také přijímat více rozhodnutí, která se zároveň stávají složitějšími. To často vede k rozvoji dělby práce a rozmachu byrokracie a hierarchií, což sebou může nést také narůstající platovou nerovnost uvnitř podniku.
Zklamání a nespokojenost, které takový vývoj přináší, si vybírají svou daň ve spokojenosti členek a členů, jejichž odhodlání a produktivita se postupně vytrácí. Výsledkem je takzvaný institucionální izomorfismus, kdy sociální podnik či družstvo stále více připomíná běžnou kapitalistickou firmu.
Vyhnout se tomuto scénáři předpokládá úplnou transformaci organizačního modelu. Obecně řečeno, je třeba směřovat k proměně podniku v konfederaci částečně nezávislých a samosprávných skupin, propojených modelem řízení, který kombinuje přímou a zastupitelskou demokracii a umožňuje členstvu pružné způsoby participace na různých úrovních od provozních otázek až po strategická rozhodnutí a vztahy s okolní komunitou.
Moc v podniku se tak rozprostře mezi jednotlivce, různé týmy a oddělení, koordinační a řídící orgány, správní radu, všeobecná shromáždění a podobně. Nezbytné je nastavit průběžné procesy přehodnocování společného poslání a strategie podniku a zdokonalit způsoby komunikace a tok informací. U některých typů podniků — typicky velkých spotřebitelských družstev — dává smysl decentralizace do místních skupin. Zapomínat se nesmí ani na průběžný proces zapojování nových členek a členů do chodu organizace.
Zachování družstevních principů prospěje také zachování minimálních platových nerovností. V neposlední řadě by měla být samozřejmostí implementace feministických principů: v první řadě omezovat genderovou specializaci práce a zviditelňovat, rovnoměrně distribuovat a řádně ohodnocovat práci reproduktivní a pečující.
Znamená to ale také vytvářet prostory, v nichž mohou lidé vyjadřovat své emoce a řešit konflikty a předcházet jim. Rovnocenné participaci může prospět také vytváření prostorů pro sounáležitost mimo každodenní rutinu, které vytvářejí rovnováhu mezi pracovním, osobním a rodinným životem, stejně jako přizpůsobení pracovních prostor přítomnosti dětí.
Velká organizace s sebou nese ještě další problém: snižování počtu zaměstnanců v době vnitřní krizi nebo během obecnější ekonomické krize. Rozhodnutí propustit členy je vždy traumatizující. Zatímco pro běžné komerční subjekty je to samozřejmostí, protože jim nevadí náklady externalizovat a lidi prostě vyhodit, v případě družstev a dalších solidárních iniciativ může trauma z „amputace“ části kolektivu a ztráta kapitálu spojená s odchodem jakéhokoli počtu členů vést k ukončení činnosti podniku. Čím větší podnik je, tím pravděpodobněji takové traumatické změny nastanou.
Růst, ale jinak
Každý subjekt sociální a solidární ekonomiky, bez ohledu na velikost, by se měl zapojovat do ekonomické, politické či solidární spolupráce s dalšími družstvy a příbuznými subjekty. Ekonomická spolupráce přitom musí vycházet nejen ze sdílených potřeb a cílů, ale i hodnot. Měla by se projevovat společným rozvojem výrobků, služeb, kampaní a politických aktivit, nebo například sdílením dodávek materiálů, technologií či školení. Společně může být znovu rozdělován případný zisk.
Komentář●Jochen Steinhilber
Potřebujeme nové ekonomické uspořádání, které bude sloužit veřejnému blahu
V závislosti na složitosti a délce trvání spolupráce může postačovat verbální nebo smluvní dohoda, nebo spolupráci oficiálně institucionalizovat formou sekundárního podniku („družstva družstev“), spolku nebo jiné instituce.
Ekonomická spolupráce může probíhat na mnoha různých úrovních. Fungovat jako pouhý poskytovatel není totéž jako koordinovat výrobu mezi několika různými podniky směrem k společnému koncovému produktu — jinými slovy, vytvářet solidárně-ekonomické výrobní řetězce. Stejně tak občasná spolupráce s jiným podnikem za účelem nabídky společné služby neobnáší stejné výzvy jako nabízet takovou službu neustále nebo jich nabízet několik.
Kromě toho spolupráce výhradně s jedním subjektem není totéž jako spolupráce s různými organizacemi, z nichž každá má jiný způsob a jiné potřeby a cíle. Pokud je potenciál vzájemné spolupráce využit naplno, může sloužit jako alternativní strategie k samostatného růstu. Spolupráce samozřejmě není bez rizika. Patří mezi ně různé formy nerovnováhy v tom, kdo do společných projektů nejvíce přispívá a kdo z nich má největší užitek, nebo riziko, že členové a členky jednotlivých podniků, kteří nejsou přímo zapojeni do projektu spolupráce, budou alianci mezi organizacemi vnímat jako něco vnějšího, co jim bere rozhodovací pravomoci. Je proto třeba zavést opatření, která pomohou takovým situacím předcházet.
Svébytné formy růstu představují replikace a dělení. Replikací znamená různé formy podpory — od mentorství po materiální zdroje —, jimiž lze pomoci jiným kolektivům založit si vlastní podobný projekt ve svém okolí. Jde o formu politické či solidární vzájemné spolupráce. Pomáháme jiné skupině vytvořit si vlastní podnik podobný našemu, buď protože jsme solidární s jeho iniciátory, nebo protože chceme posílit společenský dopad vlastního podnikání, případně obojí.
Dobrým příkladem replikace je baskické družstvo pro vzdělávání a sociální práci v oblasti rodinných vztahů Agintzari. To pomohlo vytvořit dvě podobná družstva v jiných oblastech — Zabalduz a Hirube — a nyní s nimi spolupracuje v rámci sekundárního družstva Bogan.
Dělení zase funguje podobně jako rozmnožování améb — měňavek. Jakmile družstvo doroste do určité velikosti, jeho část, specializovaná na určitý výrobek, službu či region, se může oddělit a s podporou své mateřské struktury vytvořit vlastní nový podnik. Jak v případě replikace, tak v případě dělení je obvyklou strategií, že mateřský a dceřiný podnik spolu nakonec vytvoří nějakou novou sdílenou strukturu pro vzájemnou spolupráci, jako je právě družstvo Bogan.
Ekonomika pro život, ne pro růst
Jak vidíme, samostatný růst pro podniky sociální a solidární ekonomiky vůbec není absolutní nebo univerzální imperativ. Pro každý sektor a každý model podnikání by měla existovat přiměřená velikost. Vnitřní restrukturalizace a expanze může být někdy potřebná — například v případě mnoha příliš malých výrobních družstev vlastněných pracujícími nebo u větších dodavatelských družstev v oblastech, jako je energetika, telekomunikace či bankovnictví. V jiných případech je to ale jen jedna z možností — a to většinou možnost špatná.
Sociální a solidární ekonomika může růst skrze spolupráci mezi družstvy, stejně jako skrze jejich replikaci a dělení. Tyto strategie se přitom vzájemně nevylučují a mohou se naopak během různých životních cyklů solidárních podniků velmi dobře doplňovat.
V době sociálně-ekologického stavu nouze, v němž se nacházíme, kdy naléhavě potřebujeme přechod k jednoduššímu, soběstačnějšímu a lokálnějšímu ekonomickému systému, dává obzvlášť velký smysl podporovat především družstva a sociální podniky nepřesahující rozsah maximálně několika desítek členek a členů, které spolu mohou rozsáhle a intenzivně spolupracovat.
Naopak nemá smysl budovat velké organizace, s výjimkou velmi specifických iniciativ a odvětví, která jsou nezbytná pro zajištění životních potřeb a která by v menším měřítku nebyla životaschopná.
Zavedení takových organizačních modelů, které zajistí, aby i velká družstva mohla být participativní, feministická, udržitelná a sociálně angažovaná, může sloužit jako příklad toho, jak by v budoucnu mohly být kooperativně řízeny velké kapitalistické podniky. Mnoho těchto podniků bude muset přejít na sociální model, pokud chceme zahájit ekosociální transformaci, který zachová planetu obyvatelnou.
Z anglického překladu Should Cooperatives Aim for Growth? publikovaného v magazínu Green European Journal přeložil JOSEF PATOČKA. Původní verzi textu La dimensión de las entidades de ESS en tiempos de crisis ecosocial publikoval španělský server Alternativas Económicas.
"Bez potřebné vnitřní transformace chování lidí můžeme 'mít spoustu družstev, ale jen málo družstevníků'" - toto konstatování autora článku až příliš připomíná známý Masarykův výrok o demokracii a demokratech, nežli aby nebylo možno tuto nápadnou analogii připomenout. Ano, už Masaryk propadl iluzi o jakési samonosnosti či samospasitelnosti principu (politické) demokracie, už on se tedy domníval že do tohoto údajně dokonalého modelu demokracie postačí dosadit pouze "ty správné" lidi respektive demokraty, a tato vznešená idea už sama od sebe rozkvete tisíci květy. Masaryk si ovšem nijak nedal námahu s vedením důkazu, proč právě ten člověk, který je za podmínek reálného kapitalismu den co den kondicionován na to aby preferoval své vlastní soukromé, tedy principiálně egoistické zájmy, proč tedy takto formovaný subjekt by se náhle měl začít chovat jako ušlechtilý demokrat, tedy jako někdo kdo zájmy obecné nadřadí nad zájmy osobní, soukromé.
Stejně tak Jordi Garcia Jané - zcela v tradici radikální levice - jaksi zcela automaticky předpokládá, že co člověk (respektive co pracovník) to přinejmenším potenciální přívrženec družstevního, nekomerčního způsobu produkce. A ani Jané si nedává sebemenší námahu s důkazem, že tomu tak skutečně je; že tedy masy pracovníků klasický zaměstnanecký poměr budou chtít vyměnit za osobní aktivitu družstevníků.
Ano, tito zapálení hlasatelé družstevnictví lákají své potenciální příznivce na bezpochyby přitažlivě působící vize participace, přímé demokracie a nekomerční (tedy tlakům kapitálu nepodléhající) produkční činnosti. Ovšem co zamlčují je v prvé řadě ten zcela základní fakt, že činnost družstevníka je především mnohem náročnější, nežli pracovní činnost řadového zaměstnance! Družstevník totiž musí - alespoň v čistém modelovém vztahu - vykonávat ne pouze jednu, nýbrž dvojí činnost: musí odvést stejné pracovní penzum jako běžný zaměstnanec (jinak by jeho družstevní podnik nemohl obstát v konkurenci) - a vedle toho ale musí provádět ještě veškerou činnost spojenou s vedením, řízením družstva! Tato "participace", která se na první pohled zdá pro pracovníka přinášet pouze samé výhody (osobně spolurozhodovat o svém vlastním produkčním životě) se tedy velice rychle proměňuje v citelnou zátěž, kterou by ve skutečnosti jenom velice malý okruh lidí byl ochoten na sebe vzít. Jakákoli řídící a organizační práce je totiž činností velice namáhavou, vyžaduje nemalou kompetenci jejíž osvojení opět vyžaduje velmi mnoho času a úsilí; a navíc je spojena s vysokým faktorem stresu, neboť kdo rozhoduje, ten nese i odpovědnost za - potenciálně chybná - rozhodnutí.
Ano, sám Jané konstatuje, že aby princip družstevnictví vůbec mohl mít šanci fungovat v širším měřítku, že by k tomu byla bezpodmínečně nutná hluboká "vnitřní transformace chování lidí" - ale nijakým způsobem nenaznačuje, na jakém základě by takto zásadní transformace automatismů lidského jednání bylo možno docílit. Jenom mravními apely na etickou nadřazenost nekomerčního způsobu života? - Takovýmto způsobem svou pracovní populaci zkoušel motivovat už reálný socialismus; jak známo s výsledky velmi žalostnými.
Se stejnou - a stejně tak klasicky levičáckou - "velkorysostí" Jané stejně tak opomíjí všechny kolize družstevního principu s mechanismy a zákonitostmi reálné tržní ekonomiky. On pouze vyhlašuje, že družstevní ekonomika může (respektive musí) působit na nekapitálové, nekomerční bázi; sice jaksi okrajově přiznává že se tu vzápětí vynoří problém jak by se tyto nekomerční subjekty mohly udržet v konkurenčním zápase proti klasickým kapitalistickým podnikům, ale nijak dále se tímto problémem nezatěžuje. Zjevně opět vychází z jakési - nijak dále nepodložené - vize, že nekomerční ekonomika je přece mravně (a ekologicky) hodnotnější a progresivnější, a že p r o t o tedy naprostá většina lidí nemůže mít objektivně jiný zájem, nežli se plně oddat této rajské nekomerční činnosti.
Zkrátka: Jordi Garcia Jané s neutuchajícím entusiasmem znovu a znovu vypočítává, co všechno by bylo zapotřebí učinit, aby se princip družstevnictví mohl stát dominantní formou společenské produkce; ale nijakým způsobem neozřejmuje, jakým způsobem by tuto vizi bylo možno učinit realitou.
Ostatně, tento výčet "bylo by zapotřebí" stojí opět za zvláštní zmínku, respektive vzpomínku. Za časů reálného socialismu se v režimní, jmenovitě produkční propagandě pěstoval vyslovený "jetřebismus": mysli lidí byly neustále masírovány neustálými apely na to, co všechno mají dělat, jak se správně chovat, především jak správně pracovat, aby ten náš socialismus konečně začal přinášet kýžené plody. A přitom tento "jetřebismus" naprosto zamlčoval, že je to panující systém sám, který pracující národ naprosto demotivuje k podávání poctivého a efektivního pracovního výkonu.
A tak i tento Janého výčet všeho, co "by bylo třeba" učinit aby konečně zavládl ráj družstevnictví, je ve skutečnosti dokonalým přehledem všech faktorů, proč princip družstevnictví nemůže reálně fungovat. Přinejmenším nikoli v takto bezprostředně naivní formě, v jaké je ze strany radikální levice stále znovu a znovu prezentován.
Jistě: nebylo by poctivé tyto snahy autentické levice o instalování nekomerční, postkapitalistické formy společenské produkce paušálně zlehčovat, či dokonce zesměšňovat. Je vždy záslužným počinem, když se alespoň udržuje určité povědomí o tom že kapitalistický produkční způsob není jediný myslitelný, že je možný - a potřebný - další vývoj k jiným, progresivnějším, humánnějším (a ekologičtějším) formám společenské produkce. Ale tyto upřímně a poctivě míněné snahy příslušníků radikálně deliberativní levice přijdou znovu a znovu vniveč, dokud tato levice nebude ochotna a schopna vzít vážně tu okolnost, že kapitalismus není jenom jakýmsi - kdoví odkud vzešlým - omylem dějin, nýbrž že je stále ještě tou nejzákladnější, a také bezprostředně nejefektivnější formou produkce. A že tento kapitalismus není možno nahradit či překonat jenom jakýmisi voluntaristickými vizemi o nekomerční ekonomice a družstevní participaci, nýbrž že je nutno provést krajně složitou a náročnou transformaci všech elementů celého systému společenské produkce. Tak aby bylo učiněno zadost přirozeným potřebám a zákonitostem tržní ekonomiky, ale aby tato tržní ekonomika nicméně nebyla oním klasickým kapitalistickým molochem požírajícím své děti.
Tento článek nese název "Družstva mezi růstem a nerůstem". Tento název je svým způsobem naprosto přesný a výstižný: současné modely družstevnictví se skutečně pohybují v extrémně labilním prostoru mezi Scyllou výkonné, ale zkomercializované kapitalistické ekonomiky na straně jedné, a Charybdou netržní, humanisticky orientované, ale nevýkonné a neefektivní maloprodukce na straně druhé. A není zde dán žádný reálný návod, jak mezi těmito úskalími proplout bez akutního nebezpečí naprostého ztroskotání.
Teď to ještě, pane Poláčku, budete muset těm Kataláncům a Baskům jít vysvětlit, že to dělají všechno zbytečně.
Oni by na to, pane Patočko, mohli přijít sami, kdyby byli ochotni namísto entuziastického, ale planého snění použít pro změnu střízlivý rozum.
Co jsem ještě k dané věci chtěl doplnit: Jané v úvodu svého článku v zásadě naprosto správně cituje Aristotela, s jeho výhradami vůči příliš velkému zbytnění komerční činnosti, jejím negativním důsledkům na mravní charakter obyvatel města. (Sám jsem svého času na DR na toto téma napsal článek "Aristotelovy přístavy a Karel Marx.")
Ovšem - Aristoteles žijící v éře naprosto dominující agrární, respektive řemeslné produkce ještě nemohl nic vědět o tom, že tento trend k vytváření velkých produkčních celků (a tedy i ke koncentraci kapitálu) je nezadržitelný, jakmile produkční síly lidstva překročí určitou mez. Zkrátka: je naprosto iluzorní dnes, v době masové industriální produkce, začít hlásat jakýsi návrat k údajně rajským poměrům víceméně řemeslné malovýroby v rodinně-pospolitých kolektivech.
Tyto iluze, že tuto nezadržitelnou dynamiku moderní produkce směrem ke kapitalismu (a velkokapitálu) je možno zvrátit tímto návratem ke kolektivistické maloprodukci se objevovaly už za Marxe. Marx hlasatelům těchto názorů dal naprosto jednoznačnou odpověď:
"Je to přání stejně tak zbožné jako hloupé (!!), aby se směnná hodnota nevyvíjela v kapitál anebo práce produkující směnnou hodnotu v práci za mzdu."
Ještě jednou tedy: na určité úrovni rozvoje společenských produkčních sil je nástup tržní ekonomiky, a s ní nerozlučně spojeného kapitálu a kapitalismu naprosto zákonitý a nevyhnutelný. A je naprostou iluzí domnívat se, že tento trend vyplývající z nejzákladnějších zákonů ekonomie bude možno zvrátit tím, že velké kapitálové produkční subjekty proměníme v družstevní malovýrobny. Nebo snad někdo má reálný recept na to, jak dejme tomu automobilku Škoda rozbít na sto padesát malých dílen, kde se automobily budou jako před sto lety vyrábět kusově na koleně?...
Co tito hlasatelé družstevnictví nikdy nezmíní: že toto převedení moderní masové produkce na komunitní malovýrobu by nevyhnutelně šlo ruku v ruce s dramatickým propadem výkonnosti společenské produkce. Jinak řečeno: všeobecná životní úroveň by se drasticky propadla. Zůstává neprozrazeným tajemstvím apologetů družstevnictví, jak by pro takto asketický způsob života (který ovšem svého času propagoval už Sokrates) mohli v národě nalézt dostatečnou většinu. - Anebo má být tato revoluční změna opět (jako za socialismu) zavedena prostě dekretem shora?...
Hlasatelé těchto komunitních výroben se ve svém vizionářském entuziasmu nehodlají zdržovat žádnou suchou teorií - ani standardní reálné ekonomiky, ale ani Marxovy politické ekonomie. A pak se ještě diví, že je s jejich ze řetězu utrženým fantazírováním nikdo nebere vážně - ani seriózní ekonomická teorie, ani seriózní sociologie, ale ani sám obecný lid. Který sice také nevládne nijakým teoretickým vzděláním, ale už na základě prostého zdravého úsudku jasně vidí, jak dalece jsou tyto vize vzdálené od veškeré reality současného světa.
Vzhledem k tomu že J. Patočka ve své - protestní - replice jako argument uvedl "ty Katalánce a Basky", zřejmě měl na mysli především známé španělské (velko)družstvo jménem Mondragón.
Mondragón - toto jméno se časem stalo vyloženou ikonou radikálně deliberativní levice; nicméně na straně druhé reálné poměry v tomto družstvu jako by byly předmětem státního tajemství, jen po kapkách je možno se o nich dozvědět něco bližšího. Právě z tohoto důvodu je paradoxně velice cenný tento text Jordi Garcii Janého - protože i když Mondragón nejmenuje výslovně, a i když je jeho text prvoplánově oslavou družstevnictví, ve skutečnosti z jeho mnou zmíněného "jetřebismu" je možno vyčíst celou řadu problémů, které s reálným provozem tohoto velkodružstva souvisejí. Stačí jenom dokázat číst mezi řádky.
Ale vše popořadě. Není pochyb o tom, že družstvo Mondragón svého času vzniklo z ušlechtilého úmyslu - v chudobné oblasti postižené nezaměstnaností obstarat pracovní místa svépomocí, vlastním počinem "lidí zdola". A je nutno přiznat i tolik, že určité principy družstevnictví, tedy mezilidské vzájemnosti zde do jisté míry přežívají doposud. Například když je málo práce v jedné družstevní filiálce, její pracovníci respektive družstevníci jsou pokud možno přesunuti do jiných. Stále existují i samosprávné struktury; nejvyšším řídícím orgánem je kongres, sestávající z 650 delegátů všech (dílčích) družstev.
Jsou zde tedy skutečně dány určité pozitivní momenty; nicméně postačí toto všechno opravdu k tomu, abychom v Mondragónu, respektive obecně v principu družstevnictví mohli spatřovat budoucnost lidstva? Dlouho hledaný nástroj k překonání globálního, odlidštěného a hltavého kapitalismu? Tady je na místě nemalá skepse.
Jak už bylo zmíněno, ve skutečnosti nemalé pochybnosti o tomto projektu vyjadřuje - byť jen náznakovitě - i sám autor úvodního článku. Připomeňme si znovu jeho citát z Aristotela: „Než i pro velikost obce jest určitá míra, jako také pro vše ostatní, pro živočichy, rostliny a nástroje; nic zajisté z toho, ani to, co jest příliš malé, ani to, co je nadmíru veliké, nepodrží své vlastní možnosti, nýbrž buď své přirozenosti zcela pozbude, anebo bude špatné...“
Existují velice silné indicie pro konstatování, že koncern (!) Mondragón už dávno přerostl tu mez, po kterou ještě mohly reálně působit ony původní zakladatelské ideály samosprávy, rovnosti a pospolitosti. A stejně tak je možno soudit, že to co následovalo za toto hranicí, bylo převážně "špatné". Že zde byla ztracena původní - družstevnická, pospolitá - "přirozenost".
Uveďme si, co k těmto "potížím růstu" (svého času velmi frekventovaný pojem za socialismu!) Mondragónu uvádí německá Wikipedie: "Tato velikost vyvolala napětí mezi tradičními hodnotami a ideály a ekonomickou realitou. Tak existovaly výtky, že továrny jsou outsourcovány a že zaměstnancům nejsou přiznávána stejná práva. (...)
Neklid vyvolávalo takže pociťované rostoucí odcizení mezi manažery a pracovníky. Sice stále ještě platí norma, že vedoucí personál smí vydělávat maximálně osminásobek (!) mzdy dělníka. Nicméně mnozí zaměstnanci mají pocit že už nejsou zapojováni do rozhodovacích procesů, a uvádějí že myšlenka družstevní pospolitosti a solidarity se v poslední generaci začala vytrácet. Některá družstva se už odštěpila, protože chtěla u sebe prosadit více vnitropodnikové demokracie."
Toto tedy k problémům Mondragónu uvádí německá Wikipedie: https://de.wikipedia.org/wiki/Mondragón_Corporación_Cooperativa
Podívejme se ještě poněkud blíže na některé zde uvedené problematické momenty v reálném provozu družstva Mondragón. Napřed k oněm manažerským platům, které mohou obnášet "maximálně" osminásobek mzdy řadového pracovníka: to je sice na straně jedné skutečně mnohem méně nežli jak je tomu v běžných komerčních subjektech, ale na straně druhé - jak je možno při osminásobném (!) rozdílu v příjmech ještě vůbec možno seriózně hovořit o nějaké všeobecné "rovnosti" mezi družstevníky?!...
A připomeňme pro zajímavost, že už před léty na DR komunista Josef Heller, takto ohnivý vyznavač principu družstevnictví, v jedné slabé chvíli přiznal, že když byl u něj na návštěvě španělský komunista a člen Mondragónu, tak mu prozradil, že největší problém v současném Mondragónu je zamezit, aby se jeho vedoucí manažeři nechovali jako kapitalisté!
Ukazuje se tedy znovu a znovu: ona původní idea a představa družstevnictví jakožto té spásné produkční formy, kde budou pod heslem vzájemné mezilidské pospolitosti zcela eliminovány komerční tlaky kapitalismu, že tato idea může mít svou určitou platnost jenom a pouze do určité velikosti daného družstevního subjektu. Nad tímto limitem už - z čistě podnikově-organizačních a ekonomických důvodů - tento pocit vzájemné pospolitosti strmě upadá, a je vytěsněn zcela standardní, odosobněnou komerční racionalitou.
Je to v podstatě ten samý efekt, při pohledu na který už Platón - velký hlasatel vzájemné pospolitosti! - požadoval, aby jím navržená ideální polis neměla více nežli naprosto přesně 2 400 (!) občanů; prostě proto že za touto hranicí by onu požadovanou vzájemnou pospolitost už nebylo možno udržet. A obdobně Aristoteles (ačkoli na rozdíl od Platóna zcela zavrhoval institucionalizovanou, jmenovitě majetkovou pospolitost) stejně tak konstatoval, že jím preferovaný stav všeobecného "přátelství" je možno udržet a pěstovat taktéž jenom v polis, která nepřesáhne takovou hranici počtu svých obyvatel, kde ještě "všichni mohou znát každého".
Za těmito hranicemi růstu už nevyhnutelně nastupuje stav vzájemné anonymity; kde tedy původně osobně laděné mezilidské kontakty jsou nahrazeny respektive vytěsněny řídícími strukturami formalizovanými, tedy anonymními, a přinejmenším latentně odcizenými.
Toto jsou tedy imanentní problémy principu družstevnictví vyplývající ze samotné velikosti produkujících subjektů; ovšem té velikosti, kterou v moderní masově produkce nelze nijakým způsobem eliminovat. Ale - ve skutečnosti existuje ještě celá druhá kategorie zásadních závad principu družstevnictví, vyplývajících ze samotného systému kapitalismu. K tomu ale něco blíže až příště.
Pokračujme dále v kritice toho proudu v (radikální) levici, který se domnívá, že problém kapitalismu je možno překonat prostě a jednoduše prostřednictvím institutu družstevnictví.
Včera jsme si ukázali, že tato iluzornost samospasitelnosti družstevnictví se ukazuje tehdy, kdy velikost družstva překročí určitou mez svého růstu. Tento omyl by zastáncům družstevního principu bylo ještě relativně možno odpustit; ne každý má schopnost uvažovat v kategoriích metafyzické dialektiky, konkrétně ohledně proměny kvantity (v daném případě nárůstu velikosti družstva) v kvalitu (v daném případě ovšem v kvalitu v negativním smyslu, tedy v obnovení anonymních, zkomercializovaných, a tedy dost možná i vykořisťovatelských řídících i majetkových struktur).
Mimochodem, ten poslední moment by stál ještě za podrobnější zmínku. Základním principem družstev je, že si zde mají být všichni rovni - jak v rovině rozhodování, tak ve sféře vlastnické. Formálně vzato jsou všichni spolupodílníky majetku družstva; zásadně by zde tedy vůbec nemohlo docházet ke vztahu "vykořisťování". Jenže - když si vzpomeneme na včera uvedený fakt, že (v Mondragónu) vedoucí manažeři mohou pobírat až osminásobně vyšší plat nežli řadoví pracovníci, zde není možno vyhnout se otázce: a z čeho vlastně pramení tento dramatický rozdíl v příjmech? Alespoň podle klasické Marxovy teorie: není tomu snad tak, že tyto mnohonásobně nadměrné příjmy vedoucích manažerů nemohou mít jiný zdroj, nežli vykořisťování pracovní síly řadových zaměstnanců?!... Anebo jinak řečeno, tito zdánlivě všem ostatním členům družstva rovní vedoucí manažeři - nedostávají se zde jaksi zadními vrátky do faktické pozice naprosto klasických kapitalistů?...
-------------------------------------------------
Ale budiž, uzavřeme už tuto kapitolu. Přejděme k druhému bodu kritiky na konceptech družstevnictví; ta bude ještě mnohem zásadnější. Neboť jestliže jak bylo řečeno onen omyl o charakteru družstev pramenící z nedostatečného zohlednění jejich mutace za určitou velikostní mez by bylo ještě možno omluvit, pak tento druhý hřích apologetů družstevnictví je už naprosto neomluvitelný. Protože oni tam, kde předstírají že vytvářejí jakousi progresivní sociální a humánní alternativu vůči kapitalismu, ve skutečnosti praktikují jeho nejvlastnější principy a normy!
O co se jedná? Připomeňme si napřed, v čem podle jejich představ má spočívat onen přelomový charakter systému družstevnictví. Asociální, ahumánní, zkomercializovaný a manipulativní působnost kapitalismu má uvnitř hranic družstev jako za jakousi středověkou hradbou být zcela negován pozitivními rysy mezilidské komunikace: všeobecnou rovností, naprostým demokratismem, nekomerčním myšlením (a tedy i pokud možno nekomerční produkcí).
Napohled bezpochyby krásný svět této komunitní pospolitosti, ušlechtilá myšlenka. Kde je tu tedy vlastně chyba?
V této rovině vlastně v jednom jediném, ale zato naprosto klíčovém momentu: totiž v iluzi o samospasitelnosti autonomních rozhodovacích struktur. Tato základní iluze se dá v krátkosti vyjádřit touto větou:
"Když si o sobě mohu rozhodovat já sám (tedy jednotlivý člen družstva respektive družstvo jako celek), pak jsem svobodný, a ony uvedené negativní vlivy kapitalismu nade mnou nemají žádnou moc!"
V čem pak spočívá za prvé zásadní chybnost, a za druhé vyložená protismyslnost této představy? Totiž v tom, že se zde praktikuje snaha překonat kapitalismus něčím, co je ve skutečnosti nejvlastnějším principem právě tohoto kapitalismu!
Už sám Marx konstatoval tento sebeklam samostatných malovýrobců za kapitalismu, kdy tento malovýrobce se domnívá, že jenom díky tomu že je bezprostředně svým vlastním pánem, že sám může rozhodovat o své produkci (není tedy zaměstnancem za mzdu o kterém by rozhodoval jeho zaměstnavatel-kapitalista), že už jenom tím je naprosto a plně svobodným člověkem, svobodnou bytostí!
A v tomto blahém pocitu své vlastní autonomie si vůbec nedokáže uvědomit, není ochoten připustit, že ve skutečnosti je ve své produkční činnosti i nadále plně ovládán slepými mechanismy trhu a kapitálu; že pokud chce vůbec ekonomicky přežít, že tento kapitalismus vtrhne otevřenými dveřmi i do jeho zdánlivě zcela "svobodného" životního okruhu.
Je to tedy tato maloburžoazní mentalita, která je základním zdrojem všech omylů o údajné "svobodě" člověka za podmínek kapitalismu; ale je to ve skutečnosti přesně a právě tato maloburžoazní mentalita, kterou vykazují a kterou praktikují apologeti družstevnictví!
Neboť i oni se až příliš snadno, příliš nereflektovaně, příliš nekriticky nechají zmást a ukolébat touto vizí zdánlivé svébytnosti; a nejsou schopni ani ochotni rozpoznat a připustit, že jakmile se svou produkční činností, se svými produkty (které přece musí nějakým způsobem uplatnit na trhu) - že nejpozději od tohoto okamžiku se ocitají na cizím teritoriu, kde vládnou holé zákony (odcizeného a odosobněného) trhu, kterým se musejí buďto podřídit, anebo zahynout.
(Pokud ovšem nejsou činné v nějakých okrajových sektorech, které jsou mimo zájem velkého kapitálu, a kde je tedy možno si do jisté míry přesvědčivě uchovávat iluzi nekomerčního charakteru vlastní produkční činnosti.)
Logika těchto propagátorů družstevnictví je v zásadě toho druhu, jako když někdo vyhlásí: "Když jenom na poušti vybudujeme dostatečné množství oáz, tak časem nám bujně zezelená celá poušť!" - A vůbec si přitom neláme hlavu faktem, že pro takovéto nadlimitní množství oáz na oné poušti vůbec není k dispozici dostatek vody; a že to tedy daleko spíše bude sama poušť, která pohltí všechny tyto pokusy o její transformaci, nežli aby tomu snad mohlo být naopak.
A tak stejně tak zastánci družstevnictví se oddávají blaženému snění, že jenom tím když bude vznikat čím dál tím větší množství družstev, že takto časem zmizí celý kapitalismus, že celá národní ekonomika bude v tichosti transformována v pospolitě komunitní způsob produkce. A zcela přesahuje horizont jejich představivosti, že daleko spíše (to jest: s naprostou jistotou) tomu bude přesně naopak, že mnohem dříve nežli by na tomto svém "dlouhém pochodu družstevnictvím" mohli dospět svého cíle, se naopak logika trhu a kapitálu zmocní jejich dobře míněných, ale naivních pokusů o družstevnickou subverzi kapitalismu.
Tato představa apologetů družstevnictví, že takto prostým a triviálním způsobem je možno překonat, ovládnout celý moloch kapitalismu, je ovšem nejen nekonečně naivní, ale především je právě pro tábor levice naprosto destruktivní. Neboť i ty poslední zbytky energie, kterou světová levice ještě vykazuje, jsou těmito iluzemi sváděny do nepravého koryta, kde se nevyhnutelně rozplynou v nic, v deziluzích a frustraci z marnosti vlastního počínání, z nekonečného boje proti větrným mlýnům.
Tato slepá víra v družstevnictví páchá především ten hlavní hřích, že vůbec nebere vážně kapitalismus jako celek, jako systém, jako obrovsky mocnou entitu, která - naprosto nikoli náhodou! - ovládá tento svět. A tak místo aby hledala řešení pro skutečně komplexní systémovou transformaci, uchyluje se k pseudořešením které mají pouze dílčí, partikulární charakter a dosah, a která nikdy nemohou mít potenciál přivodit skutečnou transformaci kapitalistického společenského zřízení.
Marx - ten sám ještě věděl naprosto přesně, že kapitalismus nikdy není možno odstranit, dokud zůstane zachován model tržní ekonomiky. Zatímco naši družstevníci se domnívají že dokáží rozřešit tuto kvadraturu kruhu: zachovat tržní ekonomiku, a zároveň odstranit kapitalismus.
Marx tedy v zásadě naprosto důsledně požadoval spolu s kapitalismem odstranit, zrušit i tržní ekonomiku jako takovou; ovšem veškerá zkušenost zemí "reálného socialismu" ukázala, že takovýto radikální řez je ekonomicky naprosto nesmyslný, voluntaristický.
Ta vlastní otázka která tedy před světovou levicí stojí zní: je přece jenom možno objevit nějaký způsob, nějaký funkční model, kdy by byly zachovány přednosti (efektivita) tržní ekonomiky, a přitom jí byl vytažen "jedový zub" kapitalismu, ze řetězu utržené kapitalistické komerční produkce?
Světová levice by tedy učinila daleko lépe, kdyby celou svou energii věnovala řešení právě této otázky, místo aby se utápěla v planém snění o samospasitelnosti komunitního družstevnictví.
V předešlých výkladech jsme si ukázali, proč princip družstevnictví nemůže splňovat naděje které do něj jeho vyznavači vkládají, totiž vytvořit reálnou alternativu vůči systému kapitalismu. Je ale zapotřebí se na danou záležitost podívat ještě v širším horizontu. Neboť otázka družstevnictví je pouze jedním dílčím momentem mnohem obecnějšího tématu, totiž vztahu pospolitého (kolektivního) vlastnictví a stávajícího společenského zřízení vůbec.
Společné, kolektivní vlastnictví, společně sdílené statky veřejného zájmu - to byly vždy tradiční priority levice. Na těchto levicových hodnotách samo o sobě není nic zavrženíhodného; v každém případě je zapotřebí postavit protiváhu k opačným směrem působícím snahám pravice, tedy k co největšímu rozšíření soukromovlastnického sektoru. Dokonce už sám Platón (ačkoli mu při jeho hluboce konzervativních postojích sotva bude možno podsouvat nějaké přílišné levičáctví) pro dobře fungující polis požadoval pokud možno co největší rozšíření obecního, tedy společného majetku a jeho společnou správu (například zavlažovacích zařízení). A stejně tak striktně Platón žádal co nejdůslednější vytlačení jakéhokoli komerčního provozu za hranice města - jakožto akutně škodlivého pro stav obecné mravnosti.
Ještě jednou: snahy levice o rozšíření veřejného majetku, tedy společného vlastnictví jsou v daném smyslu samy o sobě legitimní. Ovšem - je naprosto a zcela jinou záležitostí, když (radikální) levice propadne iluzi, že jenom a pouze změnou vlastnických forem je možno spoutat, definitivně porazit molocha kapitalismu. Jak už bylo zmíněno minule, tyto představy jsou nejen ve věci samé iluzorní, ale pro věc levice ve skutečnosti škodlivé, neboť její energii, její aktivitu odvádějí falešným směrem, který nikdy nemůže vést k žádoucímu výsledku.
Tato iluzornost víry v samospasitelnost kolektivních forem má hned několik různých rovin. V prvé řadě je zde zásadní, nijak nezhojitelný omyl v nejobecnější rovině, tedy ohledně samotného principu společného vlastnictví a jeho systémově transformačních potenciálů.
Už to bylo vlastně naznačeno: jádro tohoto omylu spočívá v tom, že tato radikální, antisystémová (antikapitalistická) levice veškeré své úsilí fixuje jenom a pouze na změnu čirých f o r e m vlastnictví. Ona tedy nezasahuje samotnou podstatu či substanci problému, nýbrž zůstává stát u jeho pouze vnějškové, jevové stránky.
Tato levice chce tedy změnit, radikálně zhumanizovat svět tím, že změní vlastnické formy; že jako převažující a rozhodující vlastnickou formu prosadí komunitní, družstevní vlastnictví. Tímto způsobem má být zlomena moc kapitálu respektive kapitalismu nad životem člověka i společnosti, dravá, bezduchá a bezohledná komerce má být vystřídána společensky racionální, sociálně a ekologicky orientovanou produkcí, v atmosféře všeobecné vzájemné pospolitosti, solidarity a společenské odpovědnosti.
Ještě jednou: samy o sobě jsou to velice ušlechtilé, naprosto legitimní cíle. Kde je tu tedy vlastně chyba? - Tato chyba v nejobecnějším smyslu spočívá v tom, co Marx nazýval "stavěním světa na hlavu". Při takovémto pohledu není svět chápán (a tedy ani řízen) v jeho vlastních klíčových systémových určeních, nýbrž pouze v jeho vnějškových společenských - právních, politických, a tedy i majetkových - formách.
Ano, je to jedna ze základních životních zkušeností, že když něco vlastním, tak že nad daným předmětem mám svou vlastní moc, mohu ho tedy užívat ve vlastním zájmu a v můj prospěch. Jsem tedy v tomto vztahu svobodný, protože mohu svou vůli vnutit tomu předmětu či objektu, který se nachází v mém vlastnictví.
Taková je tedy přirozená lidská zkušenost; jenže tam kde hledíme na vysoce komplexní fenomény jako je společnost, jako jsou velké historické společensko-ekonomické formace a jejich dějinná dynamika, tam tato bezprostřední životní zkušenost velmi rychle ztrácí na své platnosti, a naopak velmi rychle nabývá charakter iluze, pouhého mýtu.
Vraťme se zpět k Marxovi. Pro něj tedy rozhodujícím společensko-dějinným faktorem naprosto nebyly pouhé vlastnické či majetkové formy. Přesně naopak - tyto majetkové formy jsou až naprosto posledním článkem celého řetězce, jsou svým způsobem pouze "třešničkou na dortu". Pro Marxe jako rozhodující reálný systémově dějinný faktor platila výhradně tato triáda:
Výrobní síly - výrobní vztahy - společenské vztahy (respektive společenská "nadstavba").
Rozhodujícím, primárním a vše další určujícím faktorem tedy nejsou politické a právní normy, a tedy ani formy vlastnictví - nýbrž tímto klíčovým faktorem je dosažený stupeň "rozvoje výrobních sil". Veškeré společenské, politické a majetkové formy se tedy nakonec musí přizpůsobit tomuto dosaženému stupni vývoje výrobních sil; jinak by společnost vůbec nebyla ekonomicky respektive materiálně životaschopná, nebo by její společenská produkce přinejmenším trpěla těžkými disproporcemi.
Banální příklad: otrokářský společenský systém byl možný v dobách převažující manuální práce, kdy se nejednalo o nic jiného nežli z pracovní síly vyždímat co nejlevněji co největší objem pracovního výkonu. Ale tato samá otrocká práce by byla naprosto neefektivní v dobách moderní produkce, kdy efektivita pracovního výkonu je závislá na osobní motivaci pracovníka, především na jeho vlastní kreativitě. Právě proto byl i feudální řád vystřídán řádem liberální demokracie - ne proto že by lidstvo tak náhle objevilo v čem spočívá jeho svoboda, nýbrž prostě proto že systém nevolnické práce přestal být ekonomicky efektivní.
Vraťme se zpět k oné Marxově triádě; právě tady se skrývá jádro celého problému. Současná víra radikální levice v samospasitelnost kolektivně-družstevního vlastnictví by totiž pouze tehdy mohla být oprávněná, kdyby bezezbytku platila tato Marxova triáda, a to sice v jeho následujícím jejím výkladu:
Podle Marxe ony "výrobní síly" mají samy o sobě (nyní) společenský charakter; a proto je to naprosto logický a dějinně nevyhnutelný trend, že i společenské, a tedy i vlastnické formy dříve či později přejdou na tento pospolitý, kolektivistický modus. Jenom a jedině za platnosti této Marxovy téze by tedy bylo možno právem věřit, že - poté co dějinně ztroskotal dějinný pokus o státně řízený socialismus - může být komunitní, družstevní forma produkce jeho legitimní alternativou.
Jenže bohužel - právě tento Marxův axióm je zcela zásadně chybný. Neexistují naprosto žádné indicie (natož pak důkazy) pro to, že společenská produkce by měla takovýto pospolitý, komunitní charakter, jaký jí připisoval Marx. Ano, moderní masová produkce je založena na vysokém stupni vzájemné kooperace; jenže "kooperace" a "pospolitost" jsou zcela rozdílné pojmy, zcela odlišné fenomény. Na této prosté záměně v pojmech ovšem pak spočíval celý omyl marxismu, a celá tragédie historického pokusu o reálné uplatnění těchto marxisticko-komunistických teorií.
Dejme si triviální příklad: i vlčí smečka při lovu své kořisti vykazuje vysoký stupeň vzájemné kooperace; a přece právě mentalitu vlčí smečky budeme asi sotva považovat za pozitivní předobraz pospolité socialistické společnosti.
Ještě jednou tedy: se zpochybněním této výchozí Marxovy téze o "společenském charakteru produkce" se naprosto hroutí i veškerá další stavba Marxových teorií. Ovšem - spolu s tím se pak nevyhnutelně hroutí i předpoklad, víra současné radikální levice, že dějinný vývoj nevyhnutelně směřuje ke komunitním, k družstevním formám vlastnictví. Respektive hroutí se tím víra, že celý systém, komplex kapitalismu je možno prostě nahradit, vytěsnit tak jednoduchým, až přímo triviálním aktem jako je změna vlastnických forem ve formy družstevně komunitní.
Tímto konstatováním se pak dostáváme zpět k onomu zmíněnému "stavění světa na hlavu". Tato současná komunitní levice si už vůbec nedává práci s tím aby zkoumala onen Marxův reálný základ společensko-dějinných procesů (jinak by musela sama nevyhnutelně narazit na onen jeho klíčový omyl); nýbrž ona se v aktu velkorysého voluntarismu staví nad všechny tyto reálie, a namlouvá si že onen materiální systémový základ kapitalismu dokáže vyvrátit jenom tím, že změní majetkové formy!
Právě zde se ukazuje naprosté - především intelektuální - selhání této levice: namísto hloubkových, náročných analýz reálných společensko-dějinných procesů ona vyhlásí jednoduché, chytlavé heslo o komunitním družstevnictví - a namlouvá si, že tímto líbivým heslem dokáže přeměnit celý svět!
Tato současná radikální, komunitní levice by pouze tehdy mohla mít šanci na vlastní (především intelektuální) rehabilitaci, kdyby zanechala svého planého snění o samospasitelnosti těch či oněch vlastnických forem, a místo toho se začala věnovat serióznímu studiu těch sektorů socioekonomické skutečnosti, které mají opravdu rozhodující význam a vliv. Kdyby tedy své současné vidění světa dokázala "z hlavy postavit zpět na nohy".
Jenže současná levice tuto klíčovou Marxovu triádu buďto už vůbec nezná; nebo ji nedokáže v jejím hlubokém významu a dosahu pochopit; anebo ji prostě ignoruje.
K našim výkladům o vztahu družstevnictví a reálné tržní ekonomiky je zapotřebí doplnit ještě jeden bod. Jedná se o fenomén, pro který Karel Marx vytvořil označení respektive příměr "zbožní fetišismus".
Připomeňme si: vyznavači komunitní družstevní produkce věří tomu, že když se před světem kapitalismu uzavřou do svých lidsky hřejivě pospolitých družstevních komunit, že si takto vytvoří chráněné prostory, kam na ně tento kapitalismus s jeho dehumanizujícími vlivy nebude mít dosah. Respektive dokonce naopak, oni věří tomu, že už jenom tím když se jim podaří vytvořit dostatečný počet takovýchto produkčních družstev, že tím jednoho krásného dne úspěšně podkopají, nahradí systém dravého kapitalismu jako takový.
Proti těmto růžovým snům o tom, jak tato komunitně vedená družstva budou vyrábět pouze racionálně potřebné, lidsky užitečné a ekologicky šetrné produkty, zcela mimo tlaků a mechanismů kapitalistického trhu, proti tomu hovoří právě onen Marxův fenomén "tržního fetišismu".
Co tento pojem znamená? - Budiž rovnou řečeno, že pochopit tento fenomén není nijak snadné; je k tomu zapotřebí určitá míra systémové představivosti, respektive zběhlost v zacházení s filozoficko-metafyzickými kategoriemi.
Jedná se o toto: Marx se zde obrací právě proti oné obecně rozšířené iluzi, že kapitalistický produkční řád je jenom obyčejná, přirozená produkce, kde výrobce prostě vyrábí zboží, které si pak od něj spotřebitel koupí. Velikost Marxe spočívá v tom, že on odhalil, že ve skutečnosti zde běží mnohem víc.
V kapitalistické tržní ekonomice totiž výrobce (a tedy i dělník v továrně, respektive vůbec zaměstnanec) nevyrábí bezprostředně naturální užitkové předměty pro spotřebitele, nýbrž on vyrábí pro trh. Tedy pro anonymní, odosobněný mechanismus trhu, kde primární komoditou není snad užitkové zboží samotné, nýbrž - peníze, abstraktní směnná hodnota!
Tento náš (dejme tomu družstevní) výrobce tedy může s nejlepším úmyslem a s nejlepší snahou vytvářet své produkty - ale zda tyto produkty najdou svého spotřebitele, zda práce do nich vložená bude společensky užitečnou anebo přijde zcela nazmar protože vyrobený produkt skončí někde na skládce, zda samotný výrobce/družstevní zaměstnanec si svou prací bude moci zabezpečit své živobytí anebo ne - to vše plně závisí nikoli na něm samém, na jeho vlastní práci, nýbrž na nahodilostech, respektive deformacích trhu!
Proto Marx píše, že když dělník (nebo dejme tomu náš družstevník) vyrobí nějaký předmět, zdálo by se že když se jedná o produkt jeho vlastních rukou, že tento předmět mu bude sloužit k jeho prospěchu. Ale ve skutečnosti - v důsledku toho že tento produkt jeho rukou je možno zrealizovat pouze přes onen anonymní, živelný trh - se ve skutečnosti se tento produkt jeho vlastních rukou obrací proti samotnému dělníkovi. Je to tento produkt který rozhoduje o bytí a nebytí dělníka, o tom zda tento může materiálně zabezpečit svůj život anebo zda se propadne na sociální dno. Produkt vlastních dělníkových rukou se tak jeví být vůči němu nějakou cizí mocí, která ho ovládá, na které je závislý - naprosto stejně tak jako když příslušník nějakého přírodního národa svýma rukama vyrobí magický fetiš, ale tento jeho vlastní produkt se pak svou osamostatněnou mystickou mocí stává jeho pánem, který vládne nad jeho životem, nad jeho osudem.
Toto je tedy v kostce Marxem postulovaný model či fenomén "zbožního fetišismu". Je tedy nabíledni, že je marným doufáním víra vyznavačů družstevnictví, že v těchto produkčních komunitách by bylo jaksi možno "schovat se" před touto vše ovládající moci (kapitalistického) trhu. Nanejvýš je možno (pokud tyto produkční komunity zůstanou dostatečně malé) si vypěstovat iluzi, že tam panujícími bezprostředními mezilidskými vztahy je možno si vytvořit takováto refugia, kde by odosobněné zákony trhu, peněz a zisku nevykonávaly svou moc. Je to iluze stejného druhu jako když Marx psal o tom, že ve středověku byl stav vykořisťování tovaryšů ze strany mistra překrýván bezprostředními mezilidskými vztahy a vazbami mezi oběma stranami.
Samotný tento Marxův fenomén "zbožního fetišismu" tedy jako naprostou (a konec konců škodlivou) iluzi odhaluje veškeré snění komunitní levice o tom, že systém kapitalismu je možno překonat tak triviálně jednoduchým a snadným opatřením, jako je zakládání družstev.
Jenže jak už bylo konstatováno minule, současná levice tyto klíčové Marxovy pojmy
- buďto už vůbec nezná
- nebo jim nerozumí
- anebo je prostě velkoryse ignoruje.
Oddávat se sladkému snění o samospasitelnosti družstevnictví je přece mnohem příjemnější, nežli lámat si hlavu nějakými složitými teoretickými úvahami.
Na základě víceméně nahodilého impulsu zde bylo možno podat víceméně kompletní rozbor aspektů souvisejících s principem družstevnictví, s vírou části radikální levice v to, že jeho prostřednictvím je možno překonat systém kapitalismu. Bylo zde vyloženo, proč tato víra je pouze iluzorní, a proč tyto pokusy nikdy nemohou vést k předpokládanému výsledku. Závěrem je ale ještě nutno projednat otázku, jak je vůbec možné že nemalá část levice stále ještě vůbec může podléhat těmto iluzím, ačkoli jejich nerealističnost je naprosto zřejmá už jen při trochu hlubším pohledu na socioekonomické reality.
V pozadí tohoto omylu stojí jeden fenomén, který je obecně zcela přehlížen: totiž naprostý úpadek filozofického myšlení, přesněji řečeno politické filozofie v současné době.
Kdo chce nějakým způsobem závažně zpochybnit legitimitu kapitalistického společenského uspořádání, ten se nevyhnutelně i dnes musí stále ještě odvolávat na průlomové myšlenky Karla Marxe, na jeho analýzy dehumanizujícího působení kapitalistických struktur na lidskou bytost.
Ovšem, jak bylo v konkrétních souvislostech doloženo v předešlých výkladech, schopnost adekvátní recepce Marxových myšlenek se u této dnešní radikální levice nachází na velice nízké úrovni. (Ovšem, už za Marxových časů tomu nebylo příliš jinak.) Tato levice se tedy nachází v rozporuplné situaci, nemůže bez Marxe a nemůže ani s ním, a tak ho stále tak nějak nějak obchází kolem dokola jako kočka misku s horkou kaší. Podívejme se teď blíže, z čeho tyto obtíže (a to zdaleka ne jen na straně radikální levice) správného pochopení Marxe plynou.
Objektivně je nutno uznat, že pochopit Marxův způsob myšlení není vůbec nijak jednoduché. Svým způsobem je to ještě složitější nežli porozumět velkým myslitelům klasické filozofie. Marx sám se totiž nacházel ve velice ambivalentní pozici: na straně jedné byl legitimním dědicem myšlenek těchto filozofických velikánů minulosti; ale na straně druhé on právě tuto klasickou filozofii zcela negoval, neboť podle jeho přesvědčení se utápěla v abstraktním akademismu, a nebyla silou která by mohla mít potenciál aktivně přeměnit, radikálně zhumanizovat lidský svět. Marxovo myšlení tedy vykazuje velice hybridní charakter, a proto je natolik krajně obtížné jeho myšlenkám porozumět. V zásadě je k tomu nutno mít jak alespoň určité znalosti klasické filozofie, ale zároveň stejně tak je nutno mít pochopení i pro jeho negaci té samé filozofie, pro jeho příklon k vlastní evidenci bezprostředně žité socioekonomické skutečnosti.
Nicméně neschopnost současné politické filozofie skutečně pochopit dílo a myšlenky Karla Marxe mají jeden společný jmenovatel, který se manifestuje v obou těchto sférách, filozofické i materialistické.
Je totiž jeden základní faktor, který rozhoduje o míře pochopení společenských procesů; tímto faktorem je schopnost k o m p l e x n í h o myšlení, komplexního uchopení fenoménu jménem společnost.
Základní potíž je v tomto: veškeré přirozené lidské myšlení je kondicionováno na lineární způsob uvažování. Člověk ve svém životě neustále sleduje nějaké cíle: jeho aktivita tedy směřuje víceméně přímo od bodu A k bodu B. Přitom ze svého myšlenkového horizontu eliminuje víceméně všechno, co se pohybuje mimo této jediné - účelové - linie.
Pravé filozofické myšlení je ale naprosto jiné: tam není pouze A a B, nýbrž tam je nutno zohlednit a promyslet A, B, C, D.... Zkrátka bezmála až nekonečné množství jednotlivých faktorů a fenoménů, které až ve svém komplexu podávají adekvátní obraz daného předmětu, v našem případě lidské společnosti.
S tímto komplexním způsobem myšlení pracovali velcí myslitelé dřívějších dob; a pracoval s ním ještě i Karel Marx. Ovšem - právě Marx byl zřejmě fakticky tím posledním, který toto umění komplexního systémového myšlení ještě ovládal.
Současné politické (politicko-filozofické) myšlení ale prakticky už naprosto ztratilo tuto schopnost komplexního myšlení, nedokáže socioekonomickou skutečnost uchopit jako jeden vnitřně provázaný celek - a proto jeho myšlenkové koncepty mají pouze dílčí, partikulární charakter. A to ať se pohybují (většinou) v rámci stávajícího uspořádání, anebo (zřídka) mimo něj.
To je tedy první zásadní deficit současného filozoficko-politického myšlení, tato neschopnost komplexního způsobu uvažování. Druhý deficit je stejně tak fatální, je logickým důsledkem onoho prvního. Tato druhá vada závisí v tom, že socioekonomické jevy a procesy se nechápou v jejich podstatě, v jejich hlubokých systémových příčinách, nýbrž pouze v jejich bezprostřední jevové podobě. (V minulých výkladech byla opakovaně řeč o Marxově výroku o "převracení světa na hlavu.)
Tento povrchní způsob uvažování pak vede ke dvěma fatálním metodologickým deformacím. Objektivně jsoucí socioekonomická skutečnost je pak chápána
1. subjektivisticky
2. voluntaristicky.
Na místo analýz objektivních společensko-dějinných procesů tak nastupuje naivní víra, že socioekonomická skutečnost je tvořena výhradně (autonomním) jednáním množiny jednotlivců. A že tedy to jediné o co se jedná je přesvědčit nadkritické množství těchto jedinců, že je v jejich zájmu jednat nějakým jiným způsobem nežli doposud. Ve své nejtriviálnější podobě se pak tento subjektivistický a voluntaristický postoj projevuje slepou, nijak kriticky nereflektovanou vírou v samospasitelnost voleb. Takže nakonec veškeré uvažování o možnostech změny společenských poměrů končí u primitivního zvolání "Přemluv bábu"...!
Tuto naivní víru v samospasitelnost voleb pak ovšem stejně tak sdílí i radikální levice. Která sice tak nějak mlhavě vnímá nehumánní charakter buržoazní společnosti i s jejím politickým uspořádáním liberální demokracie, ale ve skutečnosti ve své zdánlivé opozici vůči tomuto kapitalismu nedělá nic jiného, nežli že znovu reprodukuje, a až ad absurdem dovádí základní instituty právě této buržoazní společnosti! Takže když standardní volební mechanismy buržoazní společnosti nevedou k žádoucímu výsledku (tedy k celkové transformaci společnosti a jejího životního způsobu), pak tato levice spásné řešení hledá v jakési "ještě lepší" demokracii. Když standardní demokracie nesplňuje naše přání, pak si zavedeme "deliberativní demokracii", a jako kouzelným proutkem všechno bude náhle jinak.
A když institut soukromého vlastnictví v buržoazní společnosti vede - ovšem! - k nekonečné autoreprodukci kapitalismu, pak si vytvoříme jakési "lepší" kolektivní vlastnictví, a tím vytvoříme zcela jinou skutečnost.
Co je na perspektive této radikální levice naprosto převrácené: že jak mechanismy voleb, tak i sám institut vlastnictví jsou kmenovými principy a nástroji právě té buržoazní společnosti, kterou oni chtějí překonat! Jejich vzýváním (byť i v poněkud jiné podobě) tedy ve skutečnosti zůstávají stále polapeni v logice, v myšlenkových schématech právě této buržoazní společnosti, místo aby dokázali zásadně vykročit za její myšlenkový horizont.
Jednou větou je tedy závěrem možno konstatovat: tato radikální levice je antisystémová pouze politicky, ale mentálně a strukturálně zůstává polapena v jeho vlastních systémových schématech, a proto nikdy nemůže mít reálný potenciál vůči němu vytvořit přesvědčivou funkční alternativu.