Zastavit ekonomický růst je podmínkou pro přežití i prosperitu lidstva
Redakce DRV Evropském parlamentu byla dnes zahájena konference Beyond Growth. Na čtyři sta vědeckých osobností a občanských iniciativ napříč Evropou při té příležitosti vyzývá reprezentaci EU, aby opustila doktrínu ekonomického růstu.
Političtí představitelé se v těchto dnech shromažďují na druhé konferenci v Evropském parlamentu, která řeší, jak „překonat růst“. My, níže podepsaní akademici a organizace občanské společnosti při této příležitosti prohlašujeme, že současnou geopolitickou krizi je třeba vidět jako příležitost vymanit se ze společensky a ekologicky škodlivého soupeření v růstu a namísto toho přistoupit ke spolupráci směřující k blahobytu pro všechny.
Neexistuje žádný empirický doklad, který by naznačoval, že je možné celosvětově v dostatečné míře odpojit ekonomický růst od jeho ekologických dopadů. Honba vysokopříjmových zemí za nekonečným ekonomickým růstem je problematická, protože limituje anebo zcela ruší výsledky dosažené doposud přijatými ekologickými opařeními. Probíhající rozvrat klimatu a rozpad planetárního ekosystému, na nichž naše společnost závisí, existenčně ohrožuje mír, dostupnost pitné vody, bezpečnost zásobování potravinami i demokracii.
Přejít k post-růstové ekonomice je nezbytné ale nejen v zájmu přežití, ale i v zájmu prosperity. Její dosažení dnes žádá demokraticky plánované a spravedlivé snížení výroby a spotřeby, někdy označované jako „nerůst“, v zemích, které ve své spotřebě ekologických zdrojů přestřelily. Právě nerůst by měl být logickým vyústěním evropské tradice snah o mír ve světě — protože právě současný ekonomický růst způsobuje konflikty jak v Evropě, tak mimo ni.
Menší ekologická stopa přitom v podmínkách vysokopříjmových zemí nemusí vést ke zhoršení životních podmínek. Veřejné politiky dostatku, zaměřené na šetrnost, snížení spotřeby zdrojů a zkracování pracovní doby, mohou naopak kvalitu lidského života významně zvýšit souběžně se snižováním tlaku na životní prostředí, a umožnit tak udržitelnou prosperitu bez růstu.
Máme-li zajistit co nejvyšší kvalitu života s co nejnižší ekologickou stopou, musíme kompletně změnit cíle a pravidla ekonomické hry. V post-růstové ekonomice by současné zaměření na kvantitativní růst mělo být nahrazeno snahou o prosperitu v regenerativní a distributivní ekonomice, takové, která zaručí blahobyt uspokojením potřeb všech lidí v rámci možností jedné planety — jak to rozpracovává rámec „Ekonomie koblihy“.
Ukázalo se, že trhy jsou pro přijímání nejdůležitějších rozhodnutí o naší společnosti málo vhodným nástrojem. Má-li ekonomika sloužit lidem, a nikoliv naopak, musí nad ní lidé znovu získat kontrolu. Máme-li změnit pravidla hry, potřebujeme se poučit z již existujících iniciativ. A podpořit například napříč Evropskou unií další rozšiřování neziskových družstev.
Ve světle těchto naléhavých úkolů i slibných příležitostí žádáme Evropskou unii, její instituce a členské státy, aby zavedly
- Post-růstové evropské instituce: vytvoření stálých struktur v Evropské komisi, radě, parlamentu a v členských státech, které budou posuzovat a hodnotit strategie a cesty k post-růstové ekonomice.
- Evropskou zelenou dohodu bez růstu: navržení nového vlajkového programu Evropské unie, založeného na přístupu systémové změny, který bude otevřeně směřovat k vytváření prosperující ekonomiky budoucnosti uvnitř planetárních mezí, s nerůstem jako nezbytnou přechodovou fází na cestě k dosažení post-růstové ekonomiky.
- Politiky překonání růstu, založené na čtyřech principech:
- Biokapacita ekosystémů: postupné vyřazení fosilních paliv, limity na těžbu surovin, opatření na ochranu přírody a obnovu zdravých a odolných půdních, lesních, mořských a dalších ekosystémů. Například skrze Úmluvu o nerozšiřování těžby fosilních paliv, nebo Úmluvu o spravedlivém rozdělování zdrojů a odolnosti, která by obsahovala konkrétní a jasné cíle pro snížení materiálové stopy či cílovou plochu revitalizovaných přírodních oblastí.
- Spravedlnost: zavedení fiskálních nástrojů na podporu rovnostářštější společnosti skrze odstranění příjmových a majetkových extrémů. Například skrze progresivní uhlíkové a majetkové daně, nebo zavedení minimálních a maximálních příjmů.
- Blahobyt pro všechny: zajištění všeobecného přístupu k základní infrastruktuře prostřednictvím modernizovaného, ekologicky citlivého sociálního státu. Například skrze univerzální základní služby (včetně lidského práva na zdraví, dopravu, péči, bydlení, vzdělání, genderovou rovnost a sociální zabezpečení atd.), garantovaná pracovní místa a regulaci cen pro nepostradatelné zboží a služby.
- Aktivní demokracie: využití občanských shromáždění se závazným mandátem k formulování společensky přijatelných plánů pro dosažení dostatečného naplňování potřeb v rámci ekologických mezí, a posílení politik založených na respektování ekologických limitů, sociální spravedlnosti a blahobytu pro všechny, nebo také posílení role odborů ve společnosti. Například prostřednictvím lokálních občanských fór diskutujících o místních potřebách, národních klimatických úmluvách nebo participativních rozpočtech.
Uběhlo již pět let od první „post-růstové“ konference v Evropském parlamentu. V občanské společnostI i akademickém prostředí od té doby pozice kritické vůči růstu stále posilují.
O detailech uvedených návrhů se právě nyní diskutuje v Evropském parlamentu a s Evropskou komisí. Máme k dispozici vědecké poznatky i návrhy politických opatření potřebných k tomu, aby se představy o nerůstu a post-růstu začaly měnit v realitu. Krize, kterým čelíme, jsou také příležitostmi k vytvoření nového systému, jenž bude schopen zajistit všem blahobyt, a současně umožní oživení demokracie, a také pomalejší, ale příjemnější způsob života.
Připravili Timothée Parrique, Kate Raworthová, Vincent Liegey, European Environmental Bureau, European Youth Forum, Friends of the Earth Europe, Wellbeing Economy Alliance. Plný seznam signatářů a originální anglické znění je k dispozici v pdf.
Soubor ušlechtilých, humánně a progresivně míněných výzev, které jako takové každý slušný člověk může bez dalšího podepsat. Ovšem - co se jejich realizace týče, tady to skřípe na každém kroku.
Vezměme si jednu pasáž z onoho provolání: "Neexistuje žádný empirický doklad, který by naznačoval, že je možné celosvětově v dostatečné míře odpojit ekonomický růst od jeho ekologických dopadů."
"Empirické doklady" by se u daného tématu skutečně sháněly jen značně obtížně (jak shledávat "empirické doklady" tam, kde se jedná teprve o vizi budoucnosti?...); ale o to tady neběží. Při pohledu na reálnou ekonomiku ale bohužel nelze jinak, nežli proti danému výroku postavit antitézi:
Neexistuje jediný empirický doklad, že by bylo možno realizovat efektivní moderní ekonomiku, aniž by zde byl přítomen faktor motivu jejího růstu. To jest: neexistuje žádný doklad o tom (a z teoretického hlediska se to jeví být krajně nepravděpodobné), že by bylo možno ekonomiku "zmrazit" na určitém jejím stupni, aniž by to vedlo k její trvalé stagnaci.
Musíme si uvědomit: "ekonomika růstu" je zároveň ekonomika inovací. To jest: producenty k technickým inovacím žene právě a pouze vyhlídka na zisk; a tedy na růst. Pokud tento faktor odstraníme, pak výsledkem bude přesně ten stav který jsme zažili už za dob plánované ekonomiky: její technická (a kvalitativní) úroveň strašlivým způsobem zaostávala za světovými trendy, právě proto že státní podniky vyrábějící pouze pro plán neměly žádnou motivaci provádět (náročné a riskantní) technické inovace.
A je tu ještě jeden faktor "nerůstové ekonomiky", který autoři výzvy naprosto přehlédli: kdybychom skutečně zmrazili současnou ekonomiku na současné úrovni, pak by to neznamenalo nic jiného, než že bychom celé obrovské regiony na této planetě, s miliardami obyvatel, odsoudili k trvalé chudobě! Neboť například i obyvatelé Indie, Afriky či Bangladéše, s jejich naprosto nízkou životní úrovní, by byli stejně tak povinni "nerůst"! Museli by se tedy natrvalo smířit se svou chudobou.
Jedinou alternativou by pak bylo, že by se bohaté země s nimi rozdělily o své bohatství, až by došlo k plnému vyrovnání životní úrovně; to by ale samozřejmě znamenalo drastický pokles životní úrovně v průmyslově vyspělých zemích! Zkuste jenom přesvědčit třeba bojovné francouzské "Žluté vesty", že ve skutečnosti je jejich životní styl příliš zhýralý, a že se o své "bohatství" mají podělit s ještě mnohem chudším indickým či bangladéšským rolníkem!
V dosavadních dějinách se dozajista vyskytlo několik modelů "ekonomiky nerůstu": například ryze agrární produkce založená na bezprostřední lidské (a zvířecí) práci, kde jakákoli možnost růstu byla limitována výnosností půdy (bez chemických hnojiv). Nebo v přírodních společenstvích někde na korálových atolech v Tichomoří nebo žijících v amazonských pralesech, kde jakékoli možnosti nadměrného růstu jsou taktéž limitovány přírodními danostmi. Ale to jsou všechno případy zmíněné stagnující ekonomiky, spojené nerozlučně se stagnací společenskou. Současná planetární populace si ale nemůže dovolit ustrnout v trvalé stagnaci; už proto že jednoho dne bude nucena opustit tuto planetu ohroženou expandujícím Sluncem, a bude se muset vydat na pouť do vzdálených končit vesmíru. A něco takového bude možné jenom na základě velmi vysokého růstu, technologického i čistě ekonomického.
Co tedy poznamenat k oné výzvě? - Jistě, není nijakou výjimkou že určitou inspirativní roli sehrávají i ideje, projekty, které jsou jako takové nereálné. Svým strhujícím impulsem mohou i tak společenské a dějinné dění strhnout progresivním směrem. Nicméně by přece jenom bylo žádoucí, aby si tito - akademicky vysoce vzdělaní - autoři dokázali uvědomit alespoň určité reality, a aby nevznášeli požadavky, které už na první pohled postrádají jakéhokoli smyslu.
Mimochodem: jestliže autoři výzvy vidí hlavní problém v ekonomickém růstu, pak současná míra růstu je přinejmenším v evropském regionu naprosto minimální, jedná se o zlomky procent. Čili víceméně o zcela zanedbatelný faktor.
Totiž: všechny ty průmyslové a jiné emise vznikají nikoli z RŮSTU jako takového - nýbrž z docela obyčejné, standardní ekonomiky! Tedy z té ekonomiky která nás dnes a denně zásobuje potravinami, ošacením, léky, nepostradatelným spotřebním zbožím. Takže i kdyby se nakrásně podařilo světovou ekonomiku zmrazit na současném stavu, na celkový objem produkovaných emisí by to mělo jenom nepatrný vliv.
Ještě jednou musím zdůraznit: nechci zcela paušálně dehonestovat ušlechtilé úmysly autorů výzvy. Oni mají bezpochyby naprostou pravdu v tom obecném smyslu, že současné lidstvo musí projít zásadní transformací svého způsobu existence, a to jak v oblasti produkce a konzumu, tak v oblasti společenské, kulturní a politické. Jde jenom o to, že tyto snahy o transformaci se musí pohybovat v rámci reality, nikoli v říši chimér.
Snad je zde na místě uvést, že za posledních málo přes sto let vzrostl počet lidí na Zemi na pětinásobek. Kdybychom prolongovali uvedený vývoj, před rokem 2130 by lidstvo čítalo na 40 mld. jedinců. Nikdo nepředpokládá, že k tomuto dojde, či dojít může. Většinou se uvádí, že kulminace nastane během několika desetiletí za stavu populace mezi 10 a 12 mld.
Světová ekonomika za poslední století stoupla podstatně více než počet obyvatel. Záleží na kritériích a propočtech. Mělo by ovšem být jasné, že i zde je nutné, aby brzy došlo ke snižování nyní běžných ročních přírůstků.
Uvědomme si něco, nač není lidská mysl stavěná, ale co lze snadno spočítat. Při růstu o 3% ročně bychom se jako lidstvo dostali v roce 2100 na desetinásobek současné produkce a za sto let od letošního roku již na její skoro dvacetinásobek. Při o dvě třetiny vyšším růstu 5% by ekonomika vzrostla do roku 2123 už asi 130x!
Přes občasné krize roste mnoho velkých rozvojových zemí rychleji než o 5% ročně a i nejvyspělejší státy by považovaly za potřebná aspoň ta 3%!
Žádné sebedůmyslnější modernizace nemohou vést k tomu, aby krátkodobě přijatelná, ba potřebná tempa ekonomického růstu se stala trvale udržitelným standardem. O smysluplnosti takového směřování nemluvě.
Hospodářský růst by měl být postupně nižší a především strukturální. V tomto směru je nezbytná kontrola. Lépe: řízení. Jediným sledovaným kritériem ovšem rozhodně nemůže být snaha udržet v přijatelných mezích změny klimatu. Zohlednit a nadřadit bude nutné celý soubor přirozených a hodnotových faktorů.
K celé věci je nutno připojit ještě jednu poznámku: exaktně určit míru globálního ekonomického růstu je záležitost v zásadě stejně tak problematická, jako pokoušet se exaktně vypočítat Marxem definovanou "hodnotu" čistě na základě kvanta do ní vložené lidské práce.
Krátce řečeno: samotný údaj že světová ekonomika v daném roce vzrostla dejme tomu o 3 procenta ještě zdaleka nemusí znamenat, že reálná produkce čistě objemově vzrostla o tu samou míru. Onen růst ekonomiky se totiž uvádí v hodnotách monetárních, nikoli objemových.
Za druhé: ani objemový růst produkce sám o sobě naprosto nemusí znamenat růst emisí. Naopak, moderní výrobky (například ledničky) mohou v konečném efektu znamenat odlehčení životnímu prostředí, neboť mají mnohem nižší spotřebu energie. A tak dále a tak dále.
V každém případě je možno považovat za jisté: bezprostředně vzato jedinou možnou cestou v dané chvíli je cesta ryze technologická. Tedy dramatické snížení emisí vznikajících v produkci. Přechod na bezemisní energie. I kdyby se nakrásně někdy mohlo podařit současnou společnost fixovanou na stále vyšší výkony (a spotřebu) transformovat na ekonomiku nerůstovou, byla by to tak obrovsky složitá záležitost, že než by se ji podařilo prosadit a uskutečnit, lidstvo by se už dávno udusilo svými zplodinami.
Ještě jednou: prostě říci: "Od této chvíle ekonomika nebude růst", je představa naprosto dětinská, zcela v rozporu s ekonomickou a sociální realitou.
Pravdu má ovšem pan Horák v tom ohledu, že je zapotřebí především "strukturální růst"; tedy růst kvalitativní, ne pouze neustálá honba za stále vyšší objemovou produkcí a spotřebou. Ale i tento samotný "strukturální růst" vyžaduje opět zcela zásadní a komplexní transformaci (metanoiu) nejen samotné ekonomiky, ale i celé společnosti a samotného člověka; natolik převratné změny není možno dosáhnout nejen během několika let, ale ani během několika příštích desetiletí.