"Jde o komplexní změnu sociálních, ekonomických i kulturních vzorců a struktur" - svatá pravda; autorka článku bohužel nijak nesděluje, jakým způsobem by této zcela zásadní systémové změny bylo možno reálně dosáhnout. Všechny návrhy které zmiňuje mají pouze parciální, nikoli systémově profilující charakter.

O co jde? Autorka hovoří o "nerůstové ekonomice". Což o to, i kapitalistická ekonomika může (alespoň po krátký čas) existovat "nerůstově", či dokonce "minusově". Ale - bez čeho kapitalistická (potažmo tržní) ekonomika nikdy nemůže existovat, je faktor z i s k u. Snaha o realizaci (vlastního) zisku je centrálním pohonným agregátem volnotržně-kapitalistické ekonomiky; a pokud jí tento motor vezmete, pak se tato ekonomika okamžitě zhroutí.

Centrálním problémem zde je: jakmile připustíme existenci zisku jakožto tohoto centrálního motivačního faktoru ekonomiky, pak není možno nadiktovat nějakou fixní linii, nějakou hranici, za kterou by nebylo přípustno dosahovat zisku. Ale -ekonomika orientovaná na zisk je ze své nejvlastnější podstaty ekonomika fixovaná na neustálou expanzi. Zakázat produkovat zisk nad určitou hranici by neznamenalo nic jiného nežli zcela podvázat tento základní motivační faktor ekonomiky - s důsledky popsanými výše.

Centrálním problémem tu tedy fakticky nebylo to jak dosáhnout "nerůstové" ekonomiky; nýbrž jak dosáhnout NEZISKOVÉ ekonomiky. Jenže právě takovýto model neziskové, a přesto fungující moderní ekonomiky ještě nikdo neobjevil. (Jedinou alternativou by byl fakticky návrat k direktivní ekonomice a plánovanému hospodářství, jak jsme je zažili v dobách socialismu. Ale i ten se nakonec - navzdory panující komunistické doktríně - neobešel bez znovuzavedení faktoru zisku, byť i ve velmi zdeformované podobě.)

Jaké jsou tedy reálné současné alternativy respektive úkoly?

- buďto přejít na bezziskovou ekonomiku, ovšem s výše popsanými důsledky

- anebo zcela zásadním způsobem transformovat motivační charakter (podnikového) zisku; to jest zabudovat do něj nějakým způsobem ohled na celospolečenský, nikoli pouze úzce soukromý zájem

- anebo případně celou společnost nechat projít procesem hluboké mravní a hodnotové proměny, metanoie, kdy by pro naprostou většinu populace už nebyl nejvyšším cílem materiální zájem, nýbrž hodnoty jiné, kulturní, duchovní a duševní. Ovšem - i v tomto případě by nadále existovala akutní otázka, na základě čeho pak organizovat celý systém společenské produkce.

„Technologický pokrok snižuje poptávku po pracovních místech, což vytváří hrozbu rostoucí nezaměstnanosti a poklesu daňových příjmů z mezd na jedné straně a zvyšování veřejných výdajů na sociální dávky na straně druhé.“

Tohle platí jen za předpokladu, že technologický pokrok nemá žádný přínos pro výši mezd, že zaměstnanci nejsou placeni za to, jaké hodnoty vytvářejí, ale jen za to, jak moc se při tom nadřou. Klasická mzda ve výši společensky nezbytných nákladů na obnovu pracovní síly, jak ji popsal Marx, klasický dickensovský kapitalismus. Veškerou vytvořenou hodnotu převyšující tyto minimální záchovné dávky pro zaměstnance, veškerou nadhodnotu, která s technologickým pokrokem neustále roste, berou zaměstnavatelé.

Řešení jsou tři:

1) Vynutt opravdu zásadní zvýšení mezd, tak aby odpovídalo skutečné produktivitě práce. To by, mimochodem, samo o sobě vyřešilo všechny problémy našeho penzijního systému i státního rozpočtu.

2) Zdanit zisky zaměstnavatelů, zejména právnických osob, vysokými a silně progresivními sazbami. Nejlépe tak, aby i jim po zdanění zbylo ze zisku jen tolik, kolik odpovídá tomu, jak moc se podnikatelé a investoři pro svůj zisk nadřeli — Rooseveltův New Deal nezabránil bohatým nadále bohatnout, a oni se za tuto velkorysost společnosti odvděčili tím, že svého rostoucího bohatství a z něj vyplývajícího rostoucího vlivu využili, aby si vynutili snižování daní, umožnili si bohatnout čím dál rychleji a společnost úplně rozbili.

3) Vyvlastnit výrobní prostředky a převést je do společného vlastnictví celé společnosti nebo aspoň všech, kteří s nimi pracují. Dosavadní zkušenosti ukazují, že New Deal by nebyl možný bez Říjnové revoluce, že možnost 2 je prosaditelná, jen pokud reálně hrozí možnost 3. Po pádu socialistického bloku se velký kapitál naprosto vymkl veškeré demokratické kontrole, ztratil jakékoliv zábrany a chová se naprosto sobecky a bezostyšně.