Tváří v tvář reálné hrozbě klimatického rozvratu nastal nejvyšší čas opustit dogma ekonomického růstu a systematicky rozvíjet scénáře, které se zaměřují na kvalitu života všech lidí na Zemi a zároveň životní prostředí co nejméně zatěžují.

Řízený pokles objemu ekonomických aktivit v zemích globálního Severu, které setrvale překračují svůj spravedlivý podíl uhlíkového rozpočtu, by přitom nebyl nutně spojený s poklesem kvality života.

Scénáře Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) kombinují přírodovědnou a socioekonomickou složku. Modelují totiž jednak dopady rostoucích emisí na změnu teploty a klimatu, jednak se snaží najít co nejvýhodnější kombinaci opatření pro udržení globálního oteplení pod stanovenou hranicí. Za relativně bezpečnou zónu přitom bývá považováno oteplení o 1,5 až 2 °C.

Zatímco předpoklady přírodovědné části vyplývají z dosavadních empirických poznatků biofyzikálních a ekologických souvislostí, předpoklady v socioekonomické části výrazněji odrážejí hodnotová a politická přesvědčení svých tvůrců.

Přestože z charakteru společenských věd vyplývá, že neexistuje neutrální pohled na fungování společnosti a ekonomiky ani na to, jak by se měly vyvíjet v příštích desetiletích, modely jen málo kriticky reflektují, z jakých předpokladů vlastně vycházejí. Mezivládní panel pro změnu klimatu přitom na jejich základě vyvozuje zásadní závěry.

Emise stále rostou

I přes řadu let klimatických jednání globální emise skleníkových plynů dál rostou. Výjimku tvoří pouze velmi krátká období, spojená s ekonomickými krizemi a poklesem HDP (viz např. ekonomická krize 2008 či pandemie Covidu-19 v letech 2020-2021). Velikost uhlíkového rozpočtu, který by alespoň s 50% pravděpodobností umožňoval udržet oteplování v mezích 1,5 °C, je přitom už velmi omezená — při současném tempu emisí se vyčerpá řádově v rámci jedné dekády.

Mezivládní panel pro změnu klimatu tak ve svých zprávách dospívá k závěru, že „běžná" opatření na ochranu klimatu, jako je využívání obnovitelných zdrojů energie nebo úspory energie díky zvyšování efektivity, nejsou dostatečná. Spoléhá proto i na odstraňování velkého množství CO2 z atmosféry za využití kontroverzních geoinženýrských technologií, jako je zachycování vznikajících emisí CO2 a jejich ukládání do geologických vrstev, třeba vytěžených ložisek ropy a zemního plynu (tzv. CCS — Carbon Capture and Storage).

Návrhy zahrnují krom jiného také přímé odstraňování CO2 z ovzduší nebo takzvané zesílené zvětrávání. Zmíněné technologie přitom spoléhají na postupy, které jsou zatím velice energeticky i finančně náročné. Je tedy nepravděpodobné, že by mohly být použity v dostatečně velkém rozsahu a včas.

Předpoklad setrvalého ekonomického růstu

I přes vážnost situace a snahu hledat i mimo „běžná“ řešení zůstávají scénáře IPCC omezené mainstreamovými modely a předpoklady, které zdaleka nepokrývají všechny možnosti budoucího vývoje. Socioekonomické faktory zahrnuté ve scénářích totiž neobsahují jen poměrně exaktní veličiny, jako je vývoj světové populace, ale také komplexnější a hůře předvídatelné fenomény, jako je chování spotřebitelů, přijaté politiky či dostupné technologie.

Jedním z klíčových znaků, který všechny scénáře IPCC spojuje, je předpoklad většího či menšího, avšak setrvalého ekonomického růstu. Jejich tvůrci totiž předpokládají, že záporné tempo růstu by nevyhnutelně mělo silné negativní sociální dopady. Tento předpoklad do značné míry platí v současných růstově závislých ekonomikách, nicméně nejde o přírodní zákon. Jde o neschopnost představit si hlubší socio-ekologickou transformaci a přetavit její parametry do příslušných modelů.

Pokud se ovšem chceme vyhnout klimatickému rozvratu, je nutné tento nedostatek imaginace v rámci klimatických scénářů překonat a pracovat s možností dočasně se zmenšujícího objemu výroby a spotřeby, přinejmenším v zemích globálního Severu.

Rostoucí výroba a spotřeba jsou totiž nevyhnutelně spojené s emisemi skleníkových plynů. Tato závislost sice není lineární, je však jasně prokazatelná. Tím, že stávající modely IPCC ignorují možné nerůstové trajektorie vývoje, opomíjejí i nutnost zásadní proměny našeho socioekonomického systému.

I malý procentuální růst je exponenciální

Zdánlivě „malé“ hodnoty na exponenciále růstu znamenají v reálu masivní růst objemu ekonomiky. Růst o jedno procento ročně znamená v horizontu osmdesáti let zdvojnásobení velikosti globální ekonomiky, růst 2,5 procenta pak zvětšení sedminásobné! Exponenciální růst přitom dlouho umožňuje zdánlivě bezproblémové fungování, protože opravdu citelný problém nastane až ve fázi takzvaného posledního zdvojnásobení — kdy už je ale na zavádění systémových změn pozdě.

Dominance růstu je obzvlášť zarážející, pokud jde o IPCC scénář Udržitelnost. Ačkoli byla tato trajektorie formulována s důrazem na kvalitu života, i zde se počítá výhradně s kladnými hodnotami ekonomického růstu. Nejnižší míru růstu pak předpokládá scénář Regionální rivalita, který je ovšem nejméně žádoucí: nerovnosti zde přetrvávají či se prohlubují, a to zejména v zemích globálního Jihu. Provází je rostoucí nacionalismus a regionální konflikty.

Zeštíhlení globální ekonomiky by design

Společenskou transformaci směrem k menší globální ekonomice a zároveň větší ekologické udržitelnosti i sociální spravedlnosti analyzují nerůstové koncepce už více než dekádu. Hovoří přitom o zmenšení globální ekonomiky "by design", nikoliv "by disaster".

Jeden ze základních argumentů, a zároveň problematických předpokladů klimatických scénářů, je přínos technologického pokroku pro snižování emisní a materiálové i energetické náročnosti ekonomické produkce. Předpokládá se tzv. decoupling, tedy oddělení růstu HDP od zátěže životního prostředí — v rámci klimatické debaty pak zejména oddělení křivky HDP od vývoje emisí skleníkových plynů.

Z empirických dat v období 1971—2009 přitom plyne, že dosažené snížení emisní náročnosti ekonomik bylo prakticky beze zbytku vykompenzováno růstem světové populace. Trend emisí CO2 tak v tomto období téměř dokonale kopíroval vývoj globálního HDP.

V posledních letech se na globální úrovni podařilo dosáhnout relativního decouplingu emisí CO2. Jde nicméně pouze o relativní pokrok. Dekarbonizace nutná pro udržení hranice oteplení 1,5 °C by vyžadovala rapidní absolutní snižování emisí rok co rok, srovnatelné s rychlostí jejich propadu během již zmiňovaných ekonomických krizí. I společný cíl evropské klimatické neutrality do roku 2050 si žádá několikanásobné zrychlení emisních úspor, které v kontextu trvalého hospodářského růstu jednoduše není reálné.

To, co tedy potřebujeme zahrnout do klimatických modelů především, je decoupling kvality života od HDP, čili modelování takového ekonomického a společenského systému, ve kterém kvalita života není na růstu HDP závislá, a ve kterém tedy můžeme cíl růstu HDP s klidným srdcem opustit.

Růst HDP není přírodní zákon

Častým důvodem, proč se stále upínáme k hospodářskému růstu, je obava, že bez něj by se zhroutily naše sociální systémy. Je pravda, že současný ekonomický systém je na mnoha úrovních na růstu závislý. Jednu z klíčových oblastí představuje zaměstnanost: technologický pokrok snižuje poptávku po pracovních místech, což vytváří hrozbu rostoucí nezaměstnanosti a poklesu daňových příjmů z mezd na jedné straně a zvyšování veřejných výdajů na sociální dávky na straně druhé. Aby se těmto důsledkům zabránilo, potřebujeme ekonomický růst, který přinese nová pracovní místa za ta zaniklá.

Této dynamice je ale možné předejít. Podpořit zaměstnanost může také zkrácení pracovní doby a sdílení pracovních míst. Proměna daňového systému, například zvýšení ekologických daní, včetně daně uhlíkové, daně z příjmu právnických osob a majetkových daní pak může nahradit nižší daňové příjmy z mezd a nasměrovat technologický pokrok ke zvýšení ekologické účinnosti. Související nerůstové návrhy dále zahrnují nepodmíněný základní příjem či nepodmíněné základní služby.

Ekonomický růst globálního Severu zemím Jihu nepomáhá

Tvůrci rozvojových politik často tvrdí, že hospodářský růst je pro země globálního Jihu naprosto nezbytný. Země globálního Severu totiž údajně podporují globální Jih. Ve skutečnosti je ale celková bilance peněžních i materiálních transferů značně nevyrovnaná v neprospěch globálního Jihu. Tam naopak způsobuje další vyloučení chudších vrstev — například privatizací veřejných statků, jako je voda, půda, přírodní zdroje a dopravní infrastruktura.

Je nutné v prvé řadě odstranit nespravedlivá nastavení obchodních pravidel, zabírání půdy, tlak na zavádění neoliberálních politik jako podmínky pro poskytování půjček nebo nemorálně vysoké úroky, které udržují celé státy v závislém postavení. Aktivní podpora by pak mohla mít formu například sdílení know-how a budování autonomních místních kapacit či poskytnutí finančních prostředků do slibovaného klimatického fondu.

HDP není dobrým ukazatelem kvality života

Mnoho studií ukazuje, že od určité výše HDP na osobu již další růst vykazuje velmi nízkou korelaci se subjektivním pocitem životní spokojenosti lidí. V zemích globálního Severu je tedy prvořadým úkolem snižování sociálních nerovností namísto dalšího růstu velmi nerovnoměrně distribuovaného bohatství.

Cílem nerůstu tedy není hospodářská recese nebo škrty, nýbrž strukturovaný proces, který povede ke společnosti s menším množstvím hmotných statků — a také menším znečištěním, hlukem a stresem, menší zadlužeností na úrovni jednotlivců, států, i budoucích generací.

Nerůstová vize je radikálně realistická

Finální argument odpůrců nerůstu zní: „I kdyby to všechno byla pravda, nerůstové scénáře nejsou realistické.“ V tuto chvíli je však namístě se zeptat, které vývojové trajektorie realistické jsou. Klimatické scénáře běžně pracují s časovým horizontem do roku 2100, což je téměř osmdesát let. Hluboké socioekonomické změny se v této perspektivě jeví realističtěji než nebezpečné udržování současné závislosti ekonomik na růstu a s ním souvisejícím ničením jeho ekosystémových předpokladů.

Rozvíjení alternativ tak není utopické, ale veskrze realistické. Nerůstové vize ovšem nelze dosáhnout na individuální úrovni, a to ani cestou radikálního individuálního odříkání. Jde o komplexní změnu sociálních, ekonomických i kulturních vzorců a struktur. Nerůstová vize zároveň počítá s větším podílem demokratické participace, větším množstvím volného času a smysluplné práce. Tyto a další oblasti by podle zastánců nerůstu měly být součástí celospolečenských cílů a odrážet se krom jiného také v indikátorech kvality života.

Dobrou zprávou je, že již existují nadějné příklady klimatických modelů, které se nerůstovou perspektivu snaží zohlednit.

Pracují s celou řadou dalších předpokladů, jako je zvýšení energetické účinnosti, sociální inovace (například sdílení automobilů), globální uhlíkové daně, univerzální nepodmíněný příjem, omezená dostupnost a spotřeba energií, přechod k obnovitelným zdrojům energie, snížení objemu výroby a spotřeby a s tím související menší objem vytápění a chlazení.

Pokud chceme přispět ke snížení pravděpodobnosti klimatického rozvratu, je žádoucí aktivně podporovat a zkoumat novou generaci klimatických modelů, které budou schopné pracovat s nerůstovou perspektivou. Pokles HDP totiž zdaleka není tak velkou hrozbou jako klimatický rozvrat.

Článek vznikl na základě studie KUHNHENN, Kai: Economic Growth in mitigation scenarios: A blind spot in climate science. 2018. Heinrich Boell Stiftung.