Už tradičně se o volebním víkendu koná také řada místních referend. Z těch, která doprovodí páteční a sobotní volby do Evropského parlamentu, se z mého pohledu nejzajímavější bude konat v Dolní Lutyni. Tamní občané se touto cestou pokusí odmítnout stavbu obří továrny na baterie do elektromobilů, kterou chce stát společně s utajeným investorem postavit na zelené louce.

Referendum má spíše symbolickou váhu, protože reálně může pouze zavázat obec k tomu, aby vystupovala proti projektu. Rozhodující slovo v celé věci má totiž stát, který vlastní většinu pozemků, na nichž by Gigafactory měla vzniknout. A ten prostřednictvím ministerstva průmyslu a obchodu dává arogantně najevo, že ho názory místních příliš nezajímají.

Občané Dolní Lutyně se dozvěděli o záměru postavit jim hned za jejich ploty továrnu letos v březnu z médií. Záměr s nimi dopředu nikdo nekonzultoval. Netransparentnost jednání dokládá i fakt, že stát stále nechce sdělit, kdo je utajovaným investorem, který si na poli mezi Dolní Lutyní a Věřnovicemi přeje stavět. Mezi místními se proslýchá, že by se mělo jednat buď o LG, nebo o Siemens. Jisté to však není.

Ve snaze potlačit odpor občanů se stát pokouší vést v místě informační kampaň, která však naráží na zjevná fakta o nesmyslnosti celého projektu. Továrna má stát v těsné blízkosti chráněného území, kde hnízdí vzácné druhy ptáků. Celá oblast je navíc v záplavové zóně a dokonce i při hezkém počasí na poli mnohdy prosakuje voda, což možnost bezproblémového vybudování továrny značně komplikuje. Místní se obávají, že případná protipovodňová opatření mohou vodu odvést směrem k jejich domovům.

Už v roce 2006 podepsaly občanské organizace, Moravskoslezský kraj a firma Hyundai, která na stejné louce toužila postavit vlastní automobilku, takzvanou deklaraci porozumění, ve které se mimo jiné píše, že „Moravskoslezský kraj se dále zavazuje zaměřit se na obnovu nevyužívaných průmyslových zón (brownfields) po celém území Moravskoslezského kraje namísto umisťování průmyslových zón na zelené louce“.

Přesto má nyní na zelené louce vzniknout obří továrna, kterou místní nechtějí, neboť výrazně naruší už tak těžce zkoušené životní prostředí na Karvinsku, a navíc hrozí problémy spojené se záplavami. Ve všech ohledech se jedná o nesmysl, ale v České republice je to bohužel realita.

Obětovaná lokalita

Do Dolní Lutyně se nejčastěji jede přes karvinskou část Doly, která patří v České republice k těm nejvíce poničeným těžbou černého uhlí. Historii místa dobře znám z vyprávění mojí babičky i maminky, které právě zde vyrůstaly. Na místě kdysi oplývajícím životem jsou dnes jen širé pláně a šikmý kostel, který inspiroval Karin Lednickou k sepsání hutné triologie o historii Karviné.

Po cestě minete také největší tuzemskou elektrárnu na černé uhlí, která je právě ve fázi ukončování provozu a přestavby na spalování biomasy a plynu. Celá oblast leží v blízkosti polského Slezska, z jehož průmyslových závodů do České republiky často vanou zplodiny. Kvůli tomu, navíc v kombinaci s lokálními topeništi, patří Věřnovice a Dolní Lutyně k místům s nejhorší kvalitou ovzduší v celé České republice i Evropě.

Z jedné strany celou obec obepíná dálnice a v budoucnu je zde plánovaná výstavba části vysokorychlostní trati. I přesto je ale v obci za slunečného dne krásně a tamní lesy spolu s rozsáhlými loukami vybízejí k vyjížďkám na kole nebo procházkám. Stát však zřejmě celou oblast považuje za lokalitu, již je možné obětovat zisku několika investorů, kteří z neznámého důvodu odmítají pro své plány využít některý z bezpočtu brownfieldů v Moravskoslezském kraji.

Dekarbonizace proti lidem

Gigafactory v Dolní Lutyni není jediná, která vyvolává spory. Z podobných důvodů jako na severní Moravě se proti stavbám či rozšiřování těchto továren stavějí lidé i v dalších zemích Evropy, například v Německu. Spolu s tím po Evropě vzrůstá počet míst, kde lidé odmítají těžbu lithia, které je klíčové právě pro baterie do elektromobilů.

Všechny tyto projekty jsou příkladem dekarbonizace shora, kdy investor ve spolupráci se státem vymyslí projekt, který prosazuje bez diskuse s lidmi žijícími v místě plánované stavby. Celá myšlenka se pak zaštiťuje potřebou snižovat emise a provést zelenou transformaci. Jedná se však o skutečnou snahu chránit životní prostředí? Elektromobily bezpochyby nejsou cestou k záchraně životního prostředí, ale k záchraně automobilového průmyslu.

Elektromobily jsou totiž velmi náročné na vzácné zdroje. Podle Mezinárodní agentury pro energii povede nástup elektromobilů k výraznému zvýšení poptávky po zdrojích surovin, jako je lithium, měď, nikl nebo kobalt. Kvůli nim také v budoucnu poroste poptávka po elektřině. Náklady na transformaci dopravy směrem k elektromobilům, které ještě dlouhé roky budou jen luxusem pro majetnější, přitom ponesou obyčejní lidi.

Skutečná transformace zdola, v zájmu lidí i životního prostředí, musí zahrnovat přechod od automobilismu k veřejné dopravě. Jinými slovy, nepotřebujeme zelený růst a profit bohatých korporací, ale změnu systému ve prospěch obyčejných lidí.

V opačném případě můžeme očekávat, že podobných konfliktů mezi zájmy lidí a investorů bude přibývat. Ať už půjde o konflikty kvůli těžbě lithia, nebo kvůli stavbám obřích továren na výrobu baterií do elektromobilů. Přejme si, ať lidé v Dolní Lutyni o víkendu řeknou Gigafactory jasné ne. Tudy cesta k dekarbonizaci nevede.