Případ gigafactory v Dolní Lutyni není problém projektu jedné továrny. Je to ukázka způsobu myšlení, které postrádá nejen respekt k přírodě, ale i ekonomickou strategii a vizi pro lidi a budoucnost regionu, kde žijí. Česká vláda naprosto nezvládá začlenit principy zelené transformace do svého myšlení a rozhodování. Nechápe pojem „zelená“ ve smyslu „přírodě blízká“ — jak ukazuje například přístup k ozdravení lesů nebo ochraně zemědělské půdy proti erozi. A nechápe bohužel ani pojem „transformace“.

Zelená transformace nesmí znamenat záminku pro nové škody — naopak má být příležitostí pro obnovu krajiny, podporu skutečně udržitelného průmyslu a spravedlivý rozvoj pro místní komunity. Projekt v Dolní Lutyni tyto principy fatálně porušuje. Místo chytré, šetrné a rozvojové investice se dočkáme jen další betonové jizvy v krajině.

Vláda v březnu 2024 rozhodla o výstavbě obří továrny na baterie pro elektromobily v Dolní Lutyni v Moravskoslezském kraji. Projekt je součástí strategie podpory elektromobility a transformace průmyslu. Oficiálně je prezentován jako „strategická investice“ s mimořádným přínosem pro region. Ve skutečnosti však představuje značné ekologické, sociální i ekonomické riziko a poukazuje na hluboký nedostatek strategické vize — takové, která by dopady na přírodu, krajinu, životní prostředí a klima zmírňovala, nikoli zhoršovala. A právě to je přitom hlavním cílem evropské zelené transformace.

Deklarace porozumění z roku 2006, v níž stát a Moravskoslezský kraj slíbily „ukončit přípravu průmyslových zón Šilheřovice a Dolní Lutyně a zachovat zdejší přírodní hodnoty“, předchází pozdějšímu závazku EU zakotvenému v Lisabonské smlouvě. Ta ukládá členským státům nejen chránit, ale i obnovovat poškozené ekosystémy.

Zrušení ochrany Poolší kvůli výstavbě továrny by tak bylo v rozporu nejen s domácí dohodou s veřejností, ale i s právně závazným rámcem Evropské unie, který požaduje zlepšování stavu životního prostředí — nikoli jeho další zhoršování.

Máme nevyužité brownfieldy, ale likvidujeme přírodu

Jedním z největších paradoxů projektu je skutečnost, že v Moravskoslezském kraji se nacházejí desítky opuštěných nebo zanedbaných průmyslových areálů — brownfieldů — které čekají na nové využití. Mezi ně patří například rozsáhlý areál bývalého Dolu Frenštát, vhodný pro průmyslové záměry.

Přesto se vláda rozhodla umístit projekt do dosud nezastavěné a navíc chráněné ptačí oblasti Poolší — do živé krajiny s mimořádnou přírodní hodnotou. Lidé si často myslí, že ptáci nebo jiné druhy se prostě přesunou jinam. Chráněná území však nejsou nahraditelná — příroda není „přenosná“. Když zničíme klíčové stanoviště, ztratíme druhy navždy.

Poolší představuje zásobárnu biodiverzity v krajině silně zatížené intenzivním zemědělstvím a průmyslem. Moravskoslezský kraj patří k regionům s nejmenším podílem chráněných území v celé republice, a ptačí populace se tak nemají kam přesunout.

Podle údajů Českého hydrometeorologického ústavu má region zároveň nejnižší podíl přírody vhodné k rekreaci. Území jako Poolší proto plní zcela zásadní roli — nejen jako poslední útočiště pro mnoho druhů, ale i jako prostor pro duševní a fyzickou regeneraci místních obyvatel.

Továrna má vyrůst v aktivní záplavové zóně řeky Olše. Podle plánů má být kvůli tomu navýšen terén — to znamená sejmutí orné půdy a nahrazení masivním množstvím jiného materiálu. Jde o logisticky, finančně i ekologicky naprosto nesmyslný záměr. Ve skutečnosti není vůbec zaručeno, že bude chráněná půda skutečně odtěžena a uložena, jak vyžaduje zákon — hrozí, že bude zabetonována přímo na místě, což by bylo dalším porušením pravidel ochrany půdy a zemědělské krajiny.

Kdo na tom doopravdy vydělá?

Vláda slibuje pracovní místa, ale nezveřejnila žádný detailní plán zaměstnanecké struktury. Podle dostupných informací se počítá se zapojením pracovníků z jiných regionů i ze zahraničí. Pro místní obyvatele to znamená, že přínos pro zaměstnanost může být minimální.

Nebyla představena žádná strategie na rekvalifikace místních nebo podporu lokálních dodavatelů. Zato negativní dopady — na dopravu, infrastrukturu, ceny bydlení i životní prostředí — ponesou obyvatelé regionu bez ohledu na to, zda jim projekt přinese práci.

Projekt výstavby dosud nemá posouzení vlivů na životní prostředí (EIA). Proces EIA pro gigafactory bude zajišťovat stát. Stanovisko se očekává nejdříve koncem roku 2026. Vzhledem k tomu, že Olše je přeshraniční řekou, je pravděpodobné, že bude vyžadováno i mezinárodní posouzení, což může celý proces ještě prodloužit. Přesto vláda jedná, jako by projekt měl již zelenou.

Ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček (STAN) v dubnu 2025 veřejně prohlásil, že „projekt není podmíněn úspěchem EIA“ a že „ztráty přírodního prostředí budou kompenzovány“, čímž fakticky řekl, že nechápe smysl procesu EIA a hodlá ignorovat význam nenahraditelných přírodních hodnot.

Zelená transformace má být skutečnou příležitostí — pro obnovu krajiny, rozvoj ekologicky šetrného průmyslu a spravedlivou budoucnost pro lidi v regionech. Nemá být záminkou pro další betonování, obětování přírody nebo obcházení pravidel. Projekt v Dolní Lutyni bohužel selhává ve všech ohledech. Pokud neprojde zásadní změnou, stane se varovným symbolem toho, jak lze zelenou transformaci pojmout.

Každý takový chybný krok nás vzdaluje nejen od ochrany klimatu, ale i od důvěry lidí v to, že změna může být férová, promyšlená a skutečně prospěšná. Mezitím nám dál unikají příležitosti — pro udržitelný průmysl, pro české technologie i pro oživení dlouhodobě znevýhodněných regionů.