Zásadu stojící v samotných základech demokratických politik ochrany klimatu a životního prostředí — znečišťovatel platí — popřela Evropská komise Ursuly von der Leyenové v nově zveřejněném návrhu Dohody o čistém průmyslu. Čistá dohoda má nahradit původní Zelenou dohodu a posílit konkurenceschopnost evropského průmyslu. Jak?

Komise hodlá nalít miliardy z peněz evropských daňových poplatníků do velkých, energeticky náročných korporací a k tomu ještě rozvolnit pravidla kontrol snižování emisí i dodržování lidských práv. Zásada Dohody o čistém průmyslu je: znečišťovatelům zaplatíme.

Dohoda od průmyslu pro průmysl

Dohoda o čistém průmyslu je plná nástrojů, které přesouvají peníze z veřejných rozpočtů směrem k evropskému průmyslu. Jen v rámci dohody samotné má Unie a členské státy „mobilizovat“ sto miliard eur na investice pro energeticky náročný průmysl a částečně pak do obnovitelných zdrojů. Další velmi výhodné půjčky a záruky má soukromému kapitálu poskytnout Evropská investiční banka.

Vedle investic z veřejných rozpočtů však Komise velmi zmírnila regulace a povinnosti, které musí evropští producenti dodržovat. Například těžký chemický průmysl unikl řadě povinností ohledně reportování o toxických látkách. Podobně Komise již dříve upravila povinnost deklarovat emisní náročnost průmyslových výrobků během celého jejich produkčního cyklu a odsunula termín, od kterého mají korporace vykazovat emise.

Klíčovým opatřením Komise je přijetí Akčního plánu pro dostupné ceny energie. V rámci něj chce Komise podpořit budování infrastruktury zkapalněného fosilního plynu v Evropě i mimo ni. Právě fosilní paliva, především pak plyn a jeho cenové výkyvy, totiž zvyšují ceny energií napříč Evropou.

Komise plánuje podpořit členské státy, aby umožnily a podpořily další investice do plynových elektráren, plynovodů a terminálů na zkapalněný zemní plyn. Stejně tak Komise otevírá možnost investovat do plynových zařízení v zemích mimo EU — v zemích globálního Jihu nebo například v Japonsku. Právě posílení této infrastruktury má dle Komise stabilizovat globální trh s plynem a tím i ceny energií v Evropě. Prioritou pak je odběr plynu ze Spojených států.

Komise zcela přejala argumentaci fosilních korporací a především evropského těžkého průmyslu z Antverpské deklarace, zveřejněné minulý rok před volbami do Evropského parlamentu. Průmysl v deklaraci požadoval zlevnění energií, oslabení regulací a povinného reportování o emisích a materiálové náročnosti výroby.

To vše průmysl odůvodňuje nutností posílit „konkurenceschopnost“. Evropský průmysl údajně není schopen držet krok s tempem dekarbonizace naordinované Komisí a k tomu zaostává za producenty ze Spojených států a z Číny. Již během evropských voleb tuto argumentaci začala přijímat Ursula von der Leyenová, naplno pak na pozice průmyslu přešla po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

Ačkoliv zástupci Komise von der Leyenové odhodlaně tvrdí, že klimatické závazky na snižování emisí stanovené v Zelené dohodě platí, v samotné Dohodě o čistém průmyslu obsaženy nejsou. Komise své závazky snižování emisí skleníkových plynů do roku 2040 zveřejní až na konci března.

Průmysl odmítá investovat zisky do čistých technologií

Dle společné analýzy hnutí Friends of the Earth Europe a mezinárodního investigativního týmu SOMO mají těžký průmysl a energetické společnosti dostatečný přístup k financím, aby mohly investovat do přechodu na čisté technologie. Místo realizace těchto investic ale vyplácejí tučné dividendy svým akcionářům.

„V letech 2010 až 2023 evropské firmy v energetickém sektoru dosáhly čistého zisku v úhrnné výši 2,1 bilionu eur a rozdělily mezi své akcionáře 1,6 bilionu eur, což jsou ohromující tři čtvrtiny jejich celkových čistých zisků,“ uvedli autoři analýzy. Upozornili na to, že firmy, které podporují Antverpskou deklaraci a požadují finanční podporu od evropských daňových poplatníků, rozdělily své zisky mezi akcionáře: Shell rozdělil 97 procent zisků, fosilní korporace TotalEnergies 86 procent a skupina Mercedes-Benz čtyřicet procent.

Studie Carbon Market Watch a Světového fondu na ochranu přírody zase poukázala na fakt, že nejšpinavější společnosti v Evropě již před přijetím Čisté dohody získávaly povolenky na znečišťování zadarmo, a nebyly tedy odpovídajícím způsobem zatíženy systémem emisních povolenek.

Dle datové analýzy redaktora Deníku Referendum Daniela Koteckého energetické firmy jako EPH Daniela Křetínského, Veolia nebo ČEZ čerpaly miliardové dotace z Modernizačního fondu na projekty využití zemního plynu. Sám Křetínský přitom byl schopen zmnožit svůj majetek ze 78 miliard korun v roce 2020 na 220 miliard korun k roku 2024. Jím vlastněná média zároveň soustavně útočí na zelenou politiku a označují ji za „sebedestruktivní“.

Křetínského holding není ani zdaleka jedinou evropskou akciovou společností, která dosáhla významných zisků. Dle Globálního indexu dividend stouply v Evropě meziročně výnosy z akcií o pět procent. Enormních úspěchů přitom velký průmyslový kapitál dosáhl v době, kdy si Evropané procházeli obdobím skokové inflace, poklesem životní úrovně a růstu cen energií.

Stát v pozdním kapitalismu

Dohoda o čistém průmyslu odráží především dva stěžejní fenomény současnosti. Za prvé soukromý kapitál je nyní historicky nejsilnější, co kdy byl, což se ukazuje mimo jiné na nesouměřitelných nerovnostech v globálním i evropském měřítku, přičemž tempo prohlubování nerovností ještě zrychluje.

Druhým fenoménem je nový model státu, který se prosadil v Evropě a Severní Americe po finanční krizi roku 2008 — vlády již nepřijímají pouze politiky škrtů a vyrovnaných rozpočtů, nýbrž se zadlužují a peníze z veřejných rozpočtů užívají k pobídkám soukromému sektoru.

Ekonomka Daniela Gaborová nazývá tento model státem wallstreetského konsenzu. Podle Gaborové velký kapitál pochopil, že neoliberální politiky volného trhu přinášejí krize a nestabilitu. Mnohem výhodnější z hlediska soukromých zájmů je snižování rizik investic a projektů soukromého sektoru.

Například přechod na čisté technologie je pro soukromý sektor investičně náročný, a jelikož byznysu jde nakonec vždy o míru zisků, stát má za úkol zajistit ziskovost těchto rizikových investic. Jestliže například nové větrné turbíny nemohou v ziskovosti soutěžit se starými uhelnými elektrárnami, které byly zaplaceny již v minulosti a dnes na nich majitelé jen vydělávají, musí stát přijít s půjčkami, provozními dotacemi nebo garancí výkupních cen energie, a nový investiční projekt tak zbavit rizik.

Nyní si evropský průmysl na Evropské komisi vymohl zavedení mechanismů na snižování investičních rizik pro svůj sektor. Pokud Evropská komise tvrdí, že jde o pouhou změnu rétoriky — výměnu adjektiva „zelená“ za „čistá“ — a že na závazcích ke snižování emisí se nic nemění, hraje s veřejností a budoucností klimatu špinavou hru. Všechno totiž vede především k podpoře soukromých korporací v sektoru těžkého průmyslu a jejich zisků.

Nejde tedy o transformativní politiku: významná část prostředků jde do velmi investičně nákladných a pro ochranu klimatu velmi sporných sektorů, jako je například odvětví technologií na zachytávání uhlíku či jaderná energetika.

Dohoda výrazně podporuje také infrastrukturu zemního plynu či těžký chemický průmysl. Podpora infrastruktury zemního plynu s sebou přitom nese riziko, že povede k takzvanému uzamčení investic v emisně náročné infrastruktuře. Pokud totiž energetické společnosti staví elektrárnu na zemní plyn nebo plynovod, počítají s jejím dlouhodobým využitím a provozem. Navíc investice napřené právě do plynu mohou chybět v investicích do obnovitelných zdrojů.

Automobilky zase mohou počítat s podporou přechodu na materiálově náročné elektromobily, přičemž Evropská komise hodlá podporovat otevírání nových ložisek klíčových materiálů. Právě proto podpořila von der Leyenová těžbu lithia v Srbsku, přestože se proti ní bouří srbská občanská společnost. Evropská komise tak v zájmu byznysu pomáhá autoritativnímu a proruskému prezidentu Vučićovi udržet se u moci.

Ve všech těchto sektorech půjdou peníze evropských daňových poplatníků na podporu ziskovosti soukromých korporací. Silný kapitál si na slabé Komisi totiž vymohl, že právě zisk a jeho konkurenceschopnost proti čínským a americkým výrobcům jsou přednější než ochrana klimatu a přírody, zdraví lidí a budoucnost planety.