Z dnes komerčně dostupných zdrojů energie je jaderná elektrárna nejdražším, konstrukčně nejnáročnějším zdrojem, jehož výstavba se protahuje dle počtu stavěných reaktorů až na desítky let. Vláda Petra Fialy stejně jako její předchůdci však k nejnovějšímu jadernému projektu v Dukovanech přistupují s nevídaným optimismem a lehkostí.

Nechvalně proslulý výrok bývalého ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely o tom, že při stavbě čtyř reaktorů by byl ten poslední „více méně zadarmo“, jen dokládá, jak diletantsky se politická reprezentace k tak náročnému projektu staví.

Případný úspěch jaderného projektu v Dukovanech bude znamenat drahé energie a nezajistí včas tolik potřebné snížení emisí. Jaderné plány české vlády totiž nejsou v kontaktu s reálným časem ani prostorem. A důvody jsou hned čtyři: jádro nestihne naplnit potřeby české energetiky včas, plány vlády nepočítají s dlouhou dobou výstavby, jádro nezachrání klima a konečně jaderná energetika je drahá a nejsme v situaci, kdy si ji můžeme dovolit.

Jaderné plány bez kontaktu s realitou

Faktické potřeby české energetiky definovala státní společností ČEPS, která provozuje přenosovou soustavu v České republice. V říjnu tohoto roku společnost vydala zásadní dokument zabývající se takzvanou zdrojovou přiměřeností do roku 2040. V analýze si ČEPS klade otázku, kolik nových zdrojů, případně jaké kapacity přenosové sítě musíme do roku 2040 vybudovat, abychom byli schopni zásobovat Českou republiku dostatkem elektrické energie.

Podle analýzy ČEPS potřebuje česká síť „dozdrojování v rozmezí 3,5 až 4,1 gigawattů“ do roku 2035. Vláda se názorem ČEPS evidentně hodlá řídit. Ve svém usnesení z července schválila, že využije opci na druhý nový reaktor v Dukovanech a uzavře další opci na dva nové reaktory v Temelíně. Vedle toho ministerstvo průmyslu a obchodu a společnost ČEZ ohlásily spolupráci s britským Rolls-Royce na vývoji a výstavě takzvaných modulárních reaktorů pro lokality Dětmarovice a Tušimice.

Úspěch těchto projektů by zcela jistě dodal potřebný výkon. Faktem ale zůstává, že přípravy probíhají jen u jednoho jaderného projektu, a to v Dukovanech. Vláda oficiálně stále trvá na tom, že k roku 2029 zahájí výherce tendru na rozšíření jaderné elektrárny Dukovany, jihokorejská státní společnost KHNP, spolu se společností ČEZ výstavbu nového bloku. Zprovoznění reaktoru vláda očekává k roku 2036. Tím ale o rok nestihneme termín pro nutné dozdrojování, který je stanovený v analýze ČEPS.

Problém nedostatku zdrojů tedy vládní jaderné plány neřeší. Abychom do roku 2035 stihli vybudovat dostatečné množství kapacit instalovaného výkonu, musíme použít jiné zdroje.

Podle studie Davida Hansliana z roku 2020 má v optimistickém scénáři Česká republika potenciál přibližně sedm gigawatt instalovaného výkonu větrné energie do roku 2040. Ne vždy sice povětrnostní podmínky dovolují, aby větrné elektrárny mohly dodávat energii, ale na rozdíl od jaderného reaktoru lze větrnou turbínu nainstalovat během několika týdnů. Je tedy v eminentním zájmu spotřebitelů elektrické energie v České republice, aby byl potenciál větru využit na maximum.

Další zdroje výkonu mohou poskytnout solární elektrárny, modernizace stávajících plynových elektráren nebo spaloven směrem ke kombinované výrobě tepla i elektrické energie. A také jsou samozřejmě potřeba významné energetické úspory. Jisté je tak jedno: jaderné zdroje potřeby české elektrifikační sítě nestihnou pokrýt.

Časově náročná výstavba

Stavba jaderných reaktorů trvá dlouho, v Evropě i celá desetiletí. Tři nedávné jaderné projekty v Evropě dávají tušit, jak dlouhé a komplikované může být rozšíření elektrárny v Dukovanech.

Finský jaderný reaktor Olkiluoto-3 měl začít dodávat energii po bezmála čtyřech a půl letech výstavby, přičemž jeho očekávaná cena byla stanovena na tři miliardy euro. Reaktor byl dokončen po více než šestnácti letech za finální cenu jedenáct miliard euro. Tedy více než 275 miliard korun.

Výstavba reaktoru ve francouzském Flamanville s očekávanou cenou 3,3 miliardy euro již dnes stojí 13,2 miliard. Práce na reaktoru započaly v roce 2007 a místo plánovaných pěti let trvají dodnes. Podobně na tom je britský Hincley Point C se dvěma reaktory, stavěný francouzskou společností Électricité de France, jehož výstavba se rovněž prodražuje — dnes již takřka o dvojnásobek.

A to není případ jen „přeregulovaných“ evropských států, které podle soudu jaderných nadšenců propadly antijadernému šílenství po fukušimské katastrofě a zpomalily výstavbu zaváděním bezpečnostních norem. Podle zprávy o stavu jaderného průmyslu za rok 2024 „Čína nezkracuje dobu výstavby, ale spíše zaznamenává trend jejího prodlužování“. Průměrně se v Číně staví reaktor šest let a čtyři měsíce, celosvětový průměr je bezmála deset let, uvádějí analytici ve zprávě.

Poslední zahraniční projekt, do kterého byla zapojena společnost KHNP, výherce tendru na rozšíření Dukovan, byla elektrárna Barakah ve Spojených arabských emirátech. I v zemi, která má dostatek kapitálu z byznysu s fosilními palivy a která se regulacemi jaderné energetiky, natož pracovními podmínkami dělníků nezdržuje, trvala výstavba reaktoru osm let.

Opravdu si česká vláda myslí, že dokážeme postavit jaderný reaktor rychleji než ve Spojených arabských emirátech a stejně rychle jako v Číně?

Dukovany nezachrání klima

Zástupci českého projaderného mainstreamu často správně poukazují na fakt, že ne vždy panují dobré podmínky pro efektivní provoz obnovitelných zdrojů energie. Pokud tedy chceme dekarbonizovat energetiku a zachránit klima, rozvoj jádra se jeví jako jediná možná varianta.

Se záchranou klimatu ale nelze otálet. Nemáme padesát let na to, abychom v České republice nahradili uhelné a plynové zdroje jádrem. Mezivládní panel pro změnu klimatu jasně říká, že udržení oteplování na přijatelné úrovni „vyžaduje, aby globální emise skleníkových plynů dosáhly svého maxima nejpozději do roku 2025 a do roku 2030 byly sníženy o 43 procent“.

Klimatický rozvrat nepostupuje lineárně, nýbrž ve zlomech. Pakliže budeme čekat na to, až nás od fosilní energetiky kolem roku 2050 vysvobodí jádro, může za tu dobu destabilizace planetárního systému dojít tak daleko, že už nebudeme s to odvrátit změny klimatu dnes nepředstavitelných rozměrů.

Okrademe sami sebe

Podle ministerstva průmyslu a obchodu je navrhovaná cena za jeden reaktor při stavbě dvou reaktorů budovaných na stejné lokalitě dvě stě miliard korun. Jde přitom o takzvanou overnight cenu, tedy cenu reaktoru, pakliže by byl postaven prakticky ihned. Skutečné náklady na financování projektu budou ale daleko vyšší — podle analytika Oldřicha Sklenáře bývají zpravidla dvojnásobné.

A klíčové je i to, jak vysoká bude cena za elektrickou energii z nového jaderného zdroje. Vláda se údajně zavázala k stanovení výkupních cen na čtyřicet let, aby zajistila stabilní financování jaderného projektu. Cožpak je ale dnes možné nazřít svět kolem roku 2080?

Nehledě na to, jakou cenu si vláda stanoví, pokud v době zahájení provozu nového dukovanského bloku bude cena elektrické energie pod stanovenou výkupní částkou, zaplatí za to stát, a tedy daňoví poplatníci. Pokud bude nad cenou, nic nebude bránit ČEZu či jakémukoliv budoucímu provozovateli dukovanského reaktoru v tom, aby přenesl náklady za drahou jadernou energii na spotřebitele.

Jak tvrdí autoři analýzy Cesty k čisté a levné elektřině v roce 2050 portálu Fakta o klimatu, „rozvoj jaderné energetiky sám o sobě náklady na výrobu elektrické energie podstatně snížit nemůže (ledaže by se v České republice podařilo postavit čtyři velké bloky mimořádně levně)“.

V každém případě je jisté, že při zachování současného modelu energetiky náklady na drahé rozšíření Dukovan ponesou běžní lidé.

K rozhodnutí budovat drahý jaderný blok dodávající drahou energii se navíc vláda uchýlila v době, kdy je obyvatelstvo České republiky zasaženo jedním z největších poklesů reálných mezd v Evropě a podobně extrémní inflací. Vedle toho je státní rozpočet České republiky od zrušení superhrubé mzdy hlasovací koalicí hnutí ANO, ODS a SPD Tomia Okamury v roce 2021 postižen strukturální schodkem v řádech vyšších desítek miliard korun, který se nedaří vyřešit.

Dukovany blokují nástup moderní čisté energetiky

Kdo ale nestrádá, jsou fosilní korporace. Jejich majitelé Daniel Křetínský a Pavel Tykač spolu s bankami ohlašují astronomické zisky v řádech desítek miliard korun. Podle analýzy Centra pro dopravu a energetiku pomáhají těmto korporacím i příspěvky z fondů Evropské unie, které sice mají financovat dekarbonizaci, ve skutečnosti ale plynou na projekty rozšiřování kapacit výroby energie ze zemního plynu. Jmenovitě z toho profituje nadnárodní společnost Veolia, Křetínského holding EPH nebo ČEZ.

Čím déle se bude česká veřejnost, a tedy i česká politika opájet představami o zázračném jádru, tím déle mohou fosilní korporace vydělávat na zastaralé a planetu poškozující energetice. V jejich zájmu je blokovat stavbu větrných elektráren, stejně jako instalování solárních panelů, posilování přenosové sítě i kapacit ukládání energie. A budou to dělat tak dlouho, dokud jim to český stát, potažmo česká veřejnost dovolí.

Jaderný projekt v Dukovanech tak dokonale kryje zájmy fosilní lobby — navozuje totiž dojem, že hlavní otázkou české energetiky je termín dokončení reaktoru v Dukovanech a že právě v Dukovanech se rozhodne o budoucnosti energetiky.

Ve skutečnosti je ale mnohem důležitější rozvoj větrné energetiky a následné budování moderní a čisté energetické infrastruktury jako celku. Pokud chceme levnou energii, je podle autorů analýzy Cesty k čisté a levné elektřině v roce 2050 „strategické v následujících deseti letech upřít pozornost na maximální rozvoj domácí větrné energetiky, na energetické úspory a na posilování evropské spolupráce v oblasti energetiky“.

Pokud chceme v České republice dostatečné množství elektrické energie, která bude vyráběna ze zdrojů nezatěžujících klima a bude cenově dostupná, zbývá nám jen rozvoj obnovitelných zdrojů energie a moderní energetické sítě propojené s Evropou.

Zcela nutným krokem pro budoucí udržení životní úrovně bude rozbití současné moci energetických korporací a posílení role veřejného sektoru v energetice. Výstavba stovek větrných turbín, natažení kilometrů drátů elektrického vedení, budování transformátorů, úložišť energie — od těch bateriových až po přečerpávací elektrárny — nepůjde bez koordinace státu a bez lokálních komunitních energetik. Rostoucí zisky soukromých firem jsou totiž luxusem, který si v časech krize nemůžeme dovolit.

Budeme přitom jistě muset také přizpůsobit své spotřební návyky, avšak taková změna není vysokou cenou za stabilní klima a levnou elektrickou energii. Rozšíření Dukovan — navzdory tvrzení vládních politiků a jaderných lobbistů — nepovede k ani jednomu z těchto cílů.

Text vznikl s podporou Heinrich Böll Stiftung Praha.