↗

Výstavba třetího bloku jaderné elektrárny Flamanville na severu Francie v roce 2010. Spuštění se očekává během letošního roku po sedmnácti letech stavění, o dvanáct let později, než bylo slíbeno. Náklady, původně odhadované na 3,3 miliardy eur, nyní činí 13,2 miliard eur bez nákladů na financování. Foto Schoella, WmC

Jedním ze dvou favoritů českého vládního tendru na stavbu jednoho nebo dvou nových reaktorů jaderné elektrárny v Dukovanech a možná i dalších v Temelíně je francouzská státní firma EDF. Nelze se tedy divit, že téma spolupráce na poli jaderné energetiky bylo klíčovým tématem nedávné návštěvy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v Praze. Podívejme se krátce za oponu propagandy, která opěvuje údajnou renesanci jaderné energetiky. Jejím tahounem má být v Evropě právě Francie, ale i Česká republika.

V první řadě nelze pominout neúspěch francouzského jaderného průmyslu při výstavbě nových jaderných elektráren nejen v zahraničí, ale i ve Francii. Všechny projekty s evropským tlakovodním reaktorem EPR — původně vyvíjeným společně Francií a Německem, posléze z pochopitelných důvodů již bez Němců — se potýkaly nebo doposud potýkají s výraznými technickými potížemi, které vedly k zásadnímu nárůstu rozpočtu a prodloužení doby výstavby.

Finský reaktor Olkiluoto stavěla francouzská společnost Areva (dnes Framatome). Problematický projekt zpožděný dvanáct let oproti původnímu harmonogramu byl jednou z hlavních příčin finančního kolapsu firmy a jejímu převzetí společností EDF. Smlouva s finským investorem byla uzavřena na pevnou částku tři miliardy eur, přičemž skutečné náklady dosáhly čtyřnásobku — 12,4 miliard eur.

Finský průšvih je sváděn na nezvládnutý management stavby a získávání prvních zkušeností se zcela novým reaktorem, ale stavba jediného reaktoru Flamanville 3 v domovské Francii ukazuje, že problém spočívá jinde. I zde při zahájení výstavby byla investice odhadována na 3,3 miliardy eur, dnes EDF předpokládá celkové náklady na úrovni 13,2 miliard eur bez nákladů na financování. Spuštění se očekává během letošního roku po sedmnácti letech stavění, o dvanáct let později, než bylo slíbeno.

Výstavba dvou EPR reaktorů v čínské jaderné elektrárně Taishan trvala přes devět let. Avšak v červenci 2021 byl v elektrárně zaznamenán problém s poškozením palivových tyčí, v jehož důsledku došlo k úniku radioaktivních plynů. Řešení problému si vyžádalo roční odstávku prvního reaktoru.

Společnost EDF je pak hlavním investorem dalších dvou reaktorů EPR v britské elektrárně Hinkley Point C. V optimálním případě bude první z nich uveden do provozu po deseti letech stavění v roce 2029, v dalších scénářích počítá EDF s roky 2030 a 2031. Poslední lednový odhad nákladů na výstavbu — opět bez nákladů spojených s financováním — činil 31 až 34 miliard liber, což je 36 až 40 miliard eur v cenách roku 2015.

V České republice by se ale reaktor EPR nestavěl. Pro Dukovany, ale i pro Temelín je jeho 1650 MW příliš mnoho. Pokud ČEZ a Fialova vláda vyberou EDF, budeme první zemí na světě, ve které se Francouzi pokusí postavit nový reaktor EPR 1200, který, ačkoliv je stále ještě ve fázi vývoje, nabídla v tendru. Zpoždění a zdražení celého projektu je tak skoro jisté.

EDF se ale potýká i s problémem údržby svých zastarávajících reaktorů ve Francii. Na konci roku 2021 byl zjištěn problém s korozí potrubí chladicího systému u čtyř reaktorů s výkonem 1450 MWe a následně u dvaceti reaktorů s výkonem 1300 MWe. Nově pak je obdobný problém indikován i u starších bloků s výkonem 900 MW.

Zapomínat bychom neměli na silné vazby Francie na ruský jaderný průmysl. EDF nadále využívá ruského obohacování uranu. Po zahájení ruské agrese na Ukrajině, společnost Urenco prohlásila, že vypoví všechny kontrakty s Ruskem, ale nestalo se tak. V únoru 2024 tak nizozemský jaderný úřad ANVS povolil přepravu až šesti zásilek obohaceného uranu z Ruska do společnosti Urenco v Almelu určených pro EDF.