Havarovaná jaderná elektrárna v japonské Fukušimě k sobě v posledních měsících opět připoutala mezinárodní pozornost. Japonsko totiž v současné době se svolením Mezinárodní agentury pro atomovou energii plánuje postupně vypouštět do moře kontaminovanou vodu ‒ celkem 1,3 milionu tun ‒ použitou k chlazení havarovaných reaktorů. Vzhledem k omezeným možnostem vodu skladovat jde v zásadě o odložený ekologický dopad dvanáct let staré havárie, která i přes nezanedbatelný únik radiace přece jen zůstala daleko za černobylskou katastrofou.

Z časového odstupu je užitečné si připomenout, jak velkým šokem byla fukušimská havárie pro Japonce a jakou reflexi vyvolala. Předseda parlamentní vyšetřovací komise, bývalý prezident japonské Vědecké rady Kujoši Kurokawa se nijak nepokoušel hledat hlavní příčinu ve výjimečné síle zemětřesení a následné tsunami a jednoznačně prohlásil: „Šlo nepochybně o katastrofu způsobenou člověkem, které mohlo a mělo být zabráněno. Rovněž její dopady mohly být zmírněny v případě efektivnější reakce ze strany odpovědných osob.“ Za jednu z vážných příčin označil japonskou kulturu poslušnosti a neochotu zpochybňovat autority.

Další osobou, jejíž hodnocení fukušimské havárie by nemělo upadnout v zapomnění, je Naoto Kan, který byl v březnu 2011 japonským premiérem. Z pozice své funkce měl k dispozici všechny dostupné informace a věděl, že situace v havarované elektrárně není pod kontrolou. Pracoval i s variantou evakuace Tokia, která by přišla na řadu v případě většího úniku radiace ‒ například v důsledku odpaření vody z bazénu s vyhořelým palivem u čtvrtého bloku. Naoto Kan zůstává dodnes zásadním odpůrcem restartu jaderné energetiky v Japonsku.

Japonské vnímání fukušimské havárie ilustruje také skutečnost, že krátce po ní byly kvůli bezpečnostním kontrolám dočasně odstaveny všechny jaderné reaktory v zemi. Zároveň byl změněn systém jaderného dozoru. Skutečnost, že dvanáct let po havárii je v provozu jedenáct reaktorů, šestnáct dalších zůstává v povolovacím procesu a osmnáct bylo po roce 2011 definitivně uzavřeno, svědčí o tom, že kontroly nejsou pouze formální.

V příštích letech bude důležité, aby varování Kujošiho Kurokawy nebo Naoto Kana byla i přes rostoucí časový odstup stále slyšet. Jejich hlavním sdělením je, že na bezpečnostních opatřeních se nesmí šetřit, přestože na první pohled mohou vypadat přemrštěné. Vždyť za přehnané pokládal několik let před katastrofou provozovatel fukušimské elektrárny i varování, že bariéry proti vlnám nejsou dostatečně vysoké. Tento mylný úsudek jej poté připravil o elektrárnu a obyvatele okolního regionu o domov.