↗

Ministr Síkela se ve svých energetických vizích soustavně pohybuje mimo realitu. Foto FB Jozef Síkela

Na svém XVII. sjezdu v roce 1986 přijali funkcionáři KSČ rezoluci o rozvoji československého hospodářství do roku 2000. „Hlavním směrem strukturálních změn“ měl podle rezoluce být „rozvoj jaderné energetiky a centralizování zásobování teplem“. O sedmatřicet let později prohlásilo ministerstvo průmyslu a obchodu vedené Jozefem Síkelou (za STAN), že „základem tuzemské energetiky bude v budoucnu jádro“.

Síkelovo ministerstvo tak oživuje plány normalizačních technokratů na výrobu energie výhradně z velkých centralizovaných zdrojů, a to především těch jaderných a plynových. Že tento kalkul nevyšel KSČ, víme. Proč nevyjde ani ministru Síkelovi?

Teze ke Státní energetické koncepci

V druhém dubnovém týdnu letošního roku schválila vláda teze ke Státní energetické koncepci, které předložilo ministerstvo průmyslu a obchodu. Jde o teze k dokumentu, který by měl českou energetiku provést transformací na klimaticky neutrální výrobu elektřiny. Bude to těžký úkol. Naše energetika je jedna z těch emisně nejnáročnějších v celé Evropě, na jeden dolar hrubého domácího produktu vytváří 396 gramů emisí, zatímco například Francie produkuje „jen“ 171 gramů.

Podle Síkely bychom se měli přiblížit právě příkladu Francie, a to právě skrze stavbu jaderných elektráren. Konkrétně se ministr zmiňuje o dostavbě elektrárny v Dukovanech, přičemž se o žádnou „dostavbu“ nejedná, půjde o výstavbu zcela nových bloků. Dále doufá v rozvoj malých modulárních reaktorů. Z jádra by se pak podle vyjádření náměstka Petra Třešňáka mělo vyrábět 48 až 56 procent elektřiny.

Je třeba dodat, že mezi priority ministerstva patří také dekarbonizace a je rovněž zřejmé, že Jozef Síkela stojí o rozvoj obnovitelných zdrojů například v oblasti komunitní energetiky. Není to ovšem tak jednoduché.

Vedle dekarbonizace totiž Síkela opakuje mantru o energetické bezpečnosti a o zvyšování energetické účinnosti. Je to přitom právě apel na bezpečnost, který Síkelovi umožnil prosadit budování nové plynové infrastruktury místo toho, aby urychlil rozvoj velkých obnovitelných zdrojů, například prostřednictvím státní podpory větrných parků, programů na výrobní linky solárních panelů nebo velkých bateriových úložišť.

Jozef Síkela tak sice mluví o obnovitelných zdrojích a zjevně i fandí solárním elektrárnám na střechách domů. Děje se to ale ve chvíli, kdy Obvodní báňský úřad v Mostě vydal povolení k pokračování těžby v uhelném dole Bílina i po roce 2033, tedy po oficiálním termínu konce uhlí v České republice. A děje se to také poté, co se ministr pyšnil pronájmem terminálů na zkapalněný zemní plyn z problematických nalezišť na břidlicových píscích Spojených států nebo Kataru, jehož vláda soustavně porušuje lidská práva.

Realita versus Jozef Síkela

Patnáct let, tak dlouho se staví třetí blok nejnovější francouzské elektrárny ve Flamanville a ještě zdaleka není dokončený. V případě nové finské elektrárny Olkiluoto činí zpoždění oproti projektu takřka třináct let. Obě elektrárny přitom stály násobně víc, než kolik stát měly. I kdyby se tak jaderné bloky v Dukovanech začaly stavět ještě během mandátu této vlády, což se nestane, uváděny do provozu by byly nejdříve v roce 2040. Avšak vzhledem ke zkušenostem pravděpodobně mnohem později.

Ministerstvo průmyslu a obchodu rovněž mluví o malých modulárních reaktorech. Na rozdíl od již existující technologie větrných a solárních elektráren doplněných velkokapacitními bateriovými úložišti jde o energetický systém, který se spíše než v realitě nachází na stránkách nejrůznějších dohod mezi státy a velkými energetickými korporacemi. Ostatně větrné elektrárny tvoří patnáct procent výroby elektřiny v Evropě, modulární reaktory nula.

Jaderná energetika rovněž nezapadá do „jízdního řádu“ dekarbonizace. Klimatické cíle Evropské unie míří ke snížení emisí skleníkových plynů o pětapadesát procent do roku 2030. Pokud tyto cíle nesplníme, riskujeme překročení kritické hranice oteplení nad 1,5 stupně Celsia.

Jestliže to Jozef Síkela s klimatickými závazky myslí skutečně vážně, mělo by se jeho ministerstvo zaměřit na rozsáhlý rozvoj obnovitelných zdrojů, a nikoliv na sliby o budování elektráren, které budou uvedeny do provozu přinejlepším ve druhé polovině třicátých let. V Síkelových vyjádřeních tak zeje obrovský rozpor — na jedné straně sní o jaderné energetice v roce 2050 a současně tvrdí, že respektuje klimatické cíle včetně závazku na snížení emisí k roku 2030.

Obnovitelné, nikoliv fosilně-atomové ministerstvo

Pod vedením ministra Síkely tak na ministerstvu průmyslu a obchodu pokračuje trend podceňování obnovitelných zdrojů energie a upřednostňování těch fosilních a jaderných. Poznat je to například na vykrucování ministerstva průmyslu a obchodu v otázce odstoupení od Energetické charty, která nahrává velkým fosilním korporacím. Faktem je i to, že ministerstvo zatím nepředstavilo konkrétní návrh termínu odklonu od spalování zemního plynu.

Jak ale upozorňuje nová analýza portálu Fakta o klimatu a expertní skupiny FrankBold, stěžejní je nyní především podpora větrných elektráren. Právě vítr totiž bude klíčový pro vykrývání spotřeby mimo letní měsíce, kdy energii mohou obstarat solární elektrárny. Právě tyto zdroje musí společně tvořit páteř budoucích dodávek elektřiny.

Pomoci by měla i modernizace přenosové sítě nebo větší propojení s ostatními evropskými zeměmi. O skutečnosti, že ke splnění našich klimatických závazků vedou jiné cesty, než je ta jaderná, se ale ministr Síkela zmínil jen okrajově.

Byla to přitom garnitura technokratů v nejvyšších patrech komunistického režimu, která sázkou na jádro chtěla vyřešit neúnosné znečištění ovzduší v Československu na konci 80. let. Situaci však nakonec vyřešily až tvrdé emisní limity, limity těžby uhlí a transformace hospodářství po roce 1989.

Normalizační elity ve svém zápase s emisemi neuspěly. A plány ministra Síkely by neuspěly také. Česká republika se proto musí vydat jinou cestou.