↗

Ministerstva průmyslu a obchodu se už sice nějaký čas ozývají o obnovitelných zdrojích energie pěkné zvuky, ale skutek utek. Foto Facebook Jozef Síkela

Po mnoha letech stagnace české legislativy pro podporu výroby energie z obnovitelných zdrojů se konečně objevují první vlaštovky návrhů, které by mohly vést k podnícení většího zájmu o ně. Zásadní impuls, který by ve velkém vtáhl do výroby vlastní energie také obce, malé firmy, spolky a domácnosti, zatím ale chybí. Jedná se přitom o strategický zájem snížit závislost na fosilních palivech. Poslední vyjádření ministra Síkely o další novele energetického zákona navíc přineslo spíše pochybnosti než naději.

Vláda v pondělí poslala do Sněmovny již několikátou letošní novelu energetického zákona. Tentokrát je jejím předmětem zjednodušení povinností pro obnovitelné zdroje, zejména fotovoltaiku. Podle návrhu Ministerstva průmyslu a obchodu má být nově hranice, od které je potřeba licence na výrobu elektřiny, stanovena na 50 kW místo stávajících 10 kW. Na 50 kW se také navyšuje hranice, chcete-li umístit fotovoltaiku na stávajících stavbách bez stavebního povolení.

Stávající hranice 10 kW pro licence na fotovoltaiky znamená, že o ni musí žádat, shánět si autorizovanou odbornou osobu a pak každý měsíc posílat výkaz o vyrobené elektřině také školy, spolky nebo malé firmy, zkrátka ti, kdo s elektřinou nepodnikají, ale jen si snižují účet za energie. Otázkou ovšem zůstává, proč by vůbec měla tato činnost, která není podnikáním, podléhat licenci, ať už do hranice 50 kW nebo jakékoli vyšší. Na Slovensku například stačí pro zařízení do 1 MW — tedy s dvacetinásobnou kapacitou — pouhé oznámení činnosti.

Posunutí hranice licence je tedy určitě správný krok, ale zcela nedostatečný. Obnovitelné zdroje energie u nás přitom čelí mnoha dalším administrativním a technickým překážkám. Jednou z nejbizarnějších je fázové měření — to máme jako jediný stát v Evropě a jen kvůli němu jsme odkázáni na miniaturní trh specializovaných střídačů, dlouhých povolovacích řízení nebo spekulativních rezervací kapacit distribuční sítě, kam se pak nemůže připojit další zdroj. Ale je to také absence zakotvení komunitní energetiky v naší legislativě.

Komunitní energetika totiž umožňuje všem zájemcům kromě velkých podniků vyrábět si energii nejen sami pro vlastní spotřebu, ale zejména ji sdílet, ať už třeba mezi budovami ve vlastnictví jednoho města, nebo mezi sousedy, firmami či zemědělci. Ve chvíli, kdy bude malým spotřebitelům a výrobcům umožněno sdílení, stává se instalace vlastních zdrojů mnohem atraktivnější.

Nejste totiž odkázání jen na vlastní produkci a spotřebu, která může být nepravidelná nebo načasovaná na nevhodnou dobu. Sdílení umožňuje využít vyrobenou energii u dalších členů vašeho energetického společenství, aniž byste byli odkázáni na prodej energie velkým obchodníkům. A to za podmínek a za ceny, jaké si určí přímo energetické společenství.

Podle vyjádření politiků všech možných stran, úředníků i lidí z terénu vidí přínosy komunitní energetiky snad všichni, včetně ministra Síkely a ministryně Hubáčkové. Přesto příprava novely energetického zákona stále vázne. Podle evropské legislativy měla být hotová už loni v létě. Podle zadání koaliční K5 letos v létě. Podle vyjádření úředníků Ministerstva průmyslu a obchodu má být prvním týden v říjnu.

Minulý týden se v Poslanecké sněmovně konal ke komunitní energetice seminář, na kterém ministr Síkela prohlásil, že připraví urychlenou novelu s komunitní energetikou, „pokud o tom bude rozhodnuto“. Kdo jiný, než gesční ministr by o tom měl ale rozhodnout? Proklamace tak stále zůstávají proklamacemi a Ministerstvo průmyslu a obchodu ani v probíhající energetické krizi nespěchá, aby prostřednictvím domácích obnovitelných zdrojů snižovalo naši závislost na fosilních palivech.