V ČR je problém osadit střechy pár solárními panely. Musí se to změnit

Mikuláš Peksa

Rozvoji fotovoltaiky na komunitní úrovni v ČR brání zastaralá legislativa. Ministerstvo průmyslu a obchodu slibuje změnu, ale dlouhodobě nejedná. Přitom je rozvoj decentralizovaných zdrojů potřeba a může ulehčit i obyvatelům bytových domů.

Na západní straně budovy dnešního Ministerstva průmyslu a obchodu se na balkóně tyčí čtyři sochy symbolizující Matematiku, Fyziku, Chemii a Inženýrství. Také jimi by se mohlo osazenstvo ministerstva inspirovat a přizpůsobit pro dobro občanů zastaralý právní řád, který brání rozšíření fotovoltaiky na decentralizované a komunitní úrovni. Foto GFreihalter, WmC

Obnovitelné zdroje už v evropském měřítku vyrábějí stejně, nebo dokonce více elektřiny než klasické fosilní zdroje. Dokonce i v sousedním Polsku si z vlastní fotovoltaiky vyrábí elektřinu už víc než milion takzvaných prosumerů — aktivních spotřebitelů.

Jenom v České republice se stále nepodařilo přijmout zákon, který by umožnil efektivní fungování solárních elektráren i na bytových domech a významně tak snížil obyvatelům účty za energie.

U malých solárních elektráren přitom nejde o žádný experiment ani vizionářské řešení z jiného století. Fotovoltaiky na rodinných domech jsou i u nás stále běžnější u novostaveb a při rekonstrukcích starších domů. Problém tkví v tom, že dosavadní česká legislativa stále předpokládá, že si solární elektrárnu budou stavět jen relativně bohatí lidé s vlastní vilou někde poblíž Prahy, Brna či Ostravy.

Stačilo by přeložit platnou evropskou směrnici

Současné zákonná úprava u nás povoluje jen velmi malou instalovanou kapacitu domácí elektrárny a zároveň jediné odběrné místo. Přesahuje-li elektrárna nominální hodnotu deset kWp (kilowatt-peak — jednotka špičkového výkonu fotovoltaické elektrárny) — skutečný výkonn bude nižší — je potřeba opatřit licencí, která z provozovatele elektrárny činí podnikatele, který musí vyplňovat daňové přiznání a splňovat všechny náležitosti pro podnikání.

Ještě větší problém spočívá v požadavku na jednotné odběrné místo. V případě společenství vlastníků jednotek (SVJ) by to znamenalo naprostou shodu všech vlastníků bytových jednotek nejen na investici do elektrárny, ale i na volbě dodavatele elektřiny ze sítě. Takového konsenzu se většinou těžko dosáhne, přinejmenším dlouhodobě — hlavně se však jedná o požadavek úplně zbytečný a demotivační.

Přitom omezení kapacity, ani omezení odběrného místa není potřeba. Evropská regulace, která umožňuje zapojení malých domácích elektráren do sítě a upravuje postavení takzvaných prosumerů, existuje už od roku 2018. Neobsahuje žádná podobná omezení, naopak je docela jednoduchá a přehledná.

Evropská Směrnice o obnovitelných zdrojích předpokládá podporu a rozvoj decentralizovaných, domácích a všeobecně malých zdrojů a vytváří základní podmínky pro sdílení energie v rámci energetických společenství, kam by se společenství vlastníků jednotek pohodlně vešla. Doslova by stačilo definice směrnice přeložit.

Ovšem české úřady toho nebyly během čtyř let schopny a směrnici v tuzemské legislativě stále nemáme zohledněnou. Původně to sliboval do poloviny roku 2021 udělat už ministr Havlíček. O rok a čtvrt později paragrafy ještě ani neproběhly připomínkovacím kolečkem.

Situace znevýhodňuje české domácnosti oproti domáctnostem v sousedních zemích, kterým už jejich domácí solární elektrárny generují úspory. Polovina lidí u nás navíc bydlí v bytových domech, tedy právě v tom typu budov, u kterých je vlastní fotovoltaika za současných podmínek vykoupená několika měsíci až lety sousedského vyjednávání a byrokracie, a to ještě pomíjíme samotné investiční náklady, práci na přípravě projektu a nutnost rozpočítání mezi jednotlivé uživatele.

Ministerstvo průmyslu zaspalo

Většina lidí v bytových domech se ocitá jednoduše v pasti. I pokud snad mají ve fondu oprav dostatečné prostředky na modernizaci, zůstává pro ně současný energetický standard novostaveb nedosažitelný. Ministerstvo průmyslu a obchodu o problému ví — už několik měsíců slibuje nápravu situace, ale kde nic tu nic. Plénem Evropského parlamentu mezitím nedávno prošla druhá, ještě ambicióznější verze směrnice RED, která myšlenku sdílené výroby a spotřeby energie posouvá na vyšší technologickou úroveň.

Z původní představy sdílení elektřiny mezi domácnostmi v rámci jednoho domu směřujeme ke skutečné komunitní energetice, v níž budou domácí elektrárny prodávat své přebytky třeba zimnímu stadionu na druhé straně města. Objeví se také výkonnější způsoby akumulace a elektromobily budou občas samy posílát elektřinu zpět do sítě.

Pokud však české úřady za čtyři roky nezvládly změnit pravidla, aby se daly střechy panelových domů osázet solárními panely, nechci ani domýšlet, jak dlouho jim bude trvat reflektovat nové možnosti.

Ministr Jozef Síkela by si měl připustit nepříjemnou, ale důležitou pravdu. Zdědil úřad, kterému v moderní energetice ujíždí vlak snad úplně ve všech směrech. O to více práce čeká tuzemskou energetiku v nejbližších pěti až deseti letech — ať už s ohledem na probíhající decentralizaci a digitalizaci, tak vzhledem k dekarbonizaci a už snad nikým nezpochybňovanému odklonu od ruského plynu.

V ministerském paláci Na Františku by se měli rozhlédnout kolem sebe. Pokud se jim nechce číst evropské směrnice, nemusí chodit pro inspiraci daleko. Přímo v historické hlavní budově Ministerstva průmyslu a obchodu, kterou navrhoval Josef Fanta, najdou alegorické plastiky Podnikavost, Vynalézavost, Vytrvalost a Pravdivost nebo velké sochy, symboluzující Matematiku, Fyziku a Chemii a Inženýrství.

Mohly by tamnímu osazenstvu připomenout, že technologický rozvoj se zastavit nedá, a inspirovat je, jak s ním pro dobro občanů naložit.

advertisment
advertisment