Zestátnění ČEZu není samospásné. Potřebujeme decentralizaci energetiky
Jiří KoželouhZestátnění ČEZu sice může na čas snížit ceny energií, daleko podstatnější ale je, abychom podpořili komunitní energetiku, snížili spotřebu a šli cestou inovací, které budou dostupné všem.
Debata o plném zestátnění největší české, dosud většinově státní firmy ČEZ se vede hlavně o způsobu, jak je legálně provést a soukromé akcionáře adekvátně vyplatit.
Méně se diskutuje o tom, jaký přínos bude mít zestátnění pro českou společnost a domácnosti. Předpokládá se — přičemž jde spíše o přání než fakticky podložený předpoklad, že stát bude s plným vlastnictvím ČEZu moci více zasahovat do situace na trhu s energiemi, a poskytovat tak levnější proud vybraným spotřebitelům.
Jednoduché zkratky nejsou řešení
Zní to jako jednoduché řešení, a proto jej rády opakují i proruské iniciativy — vedle návrhů na uzavření přímých kontraktů na dodávky plyn s ruským Gazpromem. Ve skutečnosti by však efekt převzetí ČEZu do rukou státu nebyl zdaleka tak jednoznačný a nemusí být dlouhodobě funkční. Přemýšlet o stoprocentní kontrole státu nad firmou či nějakou její částí má smysl, jen pokud bude napřed stanoven jasný cíl, který bude zároveň reálný a platný v perspektivě pěti a více let.
Pokud by stát ovládl výrobní část ČEZu — o čemž se mluví nečastěji, pak dává smysl současně požadovat zajištění racionálního útlumu výroby v uhelných elektrárnách. To znamená takový útlum, který nebude ani přespříliš ukvapený (k čemuž nejspíš bude v dalších letech situace na trhu směřovat), ale ani příliš vzdálený, aby k němu došlo do roku 2033, který vláda stanovila za cílový rok pro odklon od uhelné energetiky.
Stát by tímto krokem potvrdil platnost své klimatické politiky a mohl využít evropské peníze na transformaci energetiky a uhelných regionů, které jsou k dispozici do roku 2030. Zároveň by měl pod kontrolou přechod části energetiky na nové zdroje energie s maximálním důrazem na investice do obnovitelných zdrojů. Tím by současně posílil českou energetickou bezpečnost.
V případě investic do obnovitelných zdrojů se už ovšem nabízí otázka, proč by přechod na ně měla zvládat lépe právě státem plně ovládaná firma než většinově státní či soukromá firma?
Podpořit komunitní energetiku
Pokud by totiž cílem zestátnění výrobní části ČEZu mělo být jen udržování nízkých cen elektřiny z hnědouhelných elektráren či výstavba drahých jaderných reaktorů (čemuž by v polostátní firmě ekonomicky uvažující akcionáři dozajista bránili), pak hrozí, že podstatná část energetiky nebude nucena k inovacím a začne zaostávat za technologickým vývojem ve světě. V konečném důsledku pak přestane poskytovat levnou elektřinu, což mělo být původním účelem převzetí. Investice státu (tedy peníze nás všech) do odkoupení ČEZu by tak přišly vniveč.
Další způsob získání kontroly státu spočívá v ovládnutí distribuce elektřiny, byť samozřejmě ČEZu nepatří celá soustava — v Praze operuje Pražská energetika a jižní Čechy a jižní Moravu spravuje E.ON. V tomto případě by bylo rozumným strategickým cílem zajištění rozvoje distribuční sítě a její posilování tak, aby byla schopna pojmout potřebné množství obnovitelných zdrojů, které budou ku prospěchu všem. Na takový cíl má však stát nástroje i bez stoprocentního podílu — distribuce je již nyní regulované odvětví.
Stoprocentní vlastnictví ze strany státu jednoduše neznamená, že podnik začne pracovat ve veřejném zájmu a podle politiky vlády. Stačí se podívat na Lesy ČR, které jsou státním podnikem, ale fungují spíše jako akciovka. Rozhodně se nedá říct, že sledují státní a veřejný zájem — les je pro tuto firmu jen továrnou na dřevo a na obnově lesů po kůrovci přírodě blízkým způsobem velký zájem neprojevuje. Stejně ilustrativní je odpor tohoto státního podniku proti vyhlášení Národního parku Křivoklátsko, jež explicitně zmiňuje programové prohlášení vlády.
I kdyby se „státní podnik ČEZ“ choval nakrásně jinak, zásadní problém leží jinde — podstatné není, zda bude stát ovládat celý ČEZ, jeho část nebo se nadále spokojí s většinou akcií. Hlavní otázka není, co musí vláda učinit, aby pomohla domácnostem, obcím či firmám zajistit levnou energii.
Hlavní je umožnit jim sdílení lokální čisté a levné elektřiny z obnovitelných zdrojů v rámci energetických společenství. S tím souvisí i nutnost zpřístupnit jim programy na zateplování budov a instalace solárních panelů — a to včetně nízkopříjmových domácností nejen v rodinných, ale i bytových domech a nájemním bydlení.
Hlavním politickým úkolem v oblasti energetiky v tomto pololetí tedy není pomýšlet na odkoupení ČEZu, ale prosadit novelu energetického zákona o komunitní energetice (tzv. Lex OZE II) a nastavit program Nová zelená úsporám a doprovodné proaktivní energetické poradenství. Cílem by mělo být snížit celkovou spotřebu energie a současně umožnit, aby v následujících měsících a letech mohl každý čerpat místní energii.