České debatě o energetice vévodí sousloví energetická soběstačnost. Objevuje se ve všech významných státních koncepcích energetiky, stala se nedílnou součástí debat ve veřejném prostoru, zmiňuje se o ní programové prohlášení vlády Petra Fialy a podle všeho se stane hlavním strategickým cílem připravované Státní energetické koncepce. Jde přitom o cíl jako vystřižený z politického slovníku 20. století, ve kterém právě sledování ideálu soběstačnosti bylo jedním z důvodů rozpoutání dvou ničivých světových válek.

Nejde přitom o nic jiného než o chiméru, která zbytečně blokuje racionální debatu o budoucnosti energetiky nejen v České republice, ale i v Evropské unii. Požadované energetické bezpečnosti navíc nedosáhneme, pokud budeme sledovat soběstačnost čistě na národní úrovni — mnohem smysluplnější je uvažovat o evropské spolupráci.

Podle Vnitrostátního plánu České republiky v oblasti energetiky a klimatu má tuzemská energetika „zajistit soběstačnost v dodávkách elektřiny trvale na úrovni nejméně devadesáti procent“. Plán stanovuje, že k tomuto cíli má česká energetika dojít navýšením konvenčních zdrojů, především těch jaderných a z části i diverzifikací energetického mixu, tedy stavbou zdrojů obnovitelné energie. Energetická soběstačnost tak v překladu znamená v podstatě jediné: masivní výstavbu jaderných bloků.

Nesoběstačnost jaderného skanzenu

Pro pokrytí stávající hladiny spotřeby bychom však potřebovali vybudovat až třikrát tolik reaktorů, kolik je nyní v provozu. Šlo by o rozsáhlou výstavbu, která je náročná na čas i na finance; každý rok by několik stavenišť pohltilo stovky miliard korun z veřejných rozpočtů.

Problematičnost výstavby mnoha jaderných bloků je větší i kvůli zdražování stavebního materiálu a komponentů nutných pro konstrukci elektrárny, nepomáhá ani fakt, že se stále nepodařilo vyřešit otázku ukládání jaderného odpadu a v důsledku stále stupňujícího se sucha nemusí být v okolí elektráren dostatek vody na chlazení reaktorů. Nevyřešeným a neřešitelným problém je otázka bezpečnosti — jaderné elektrárny jsou nepojistitelné. To vše dělá z jaderné energetiky vysoce rizikovou investici.

Navíc jsou tu chronické průtahy při výstavbě, typicky se jedná až o desetiletí, což samozřejmě celou investici vždy ještě prodraží a prakticky to vylučuje její návratnost. Poslední dva v Evropě stavěné bloky měly zpoždění oproti projektovým plánům třináct let v případě finského Olkiluota a prozatím deset let v případě francouzského Flamanville, který ale ještě nebyl uveden do provozu.

Flamanville překročilo původně plánovaný rozpočet 3,3 miliardy eur několikanásobně, poslední odhad z července 2020 byl 19,1 miliardy eur. Olkiluoto se stavělo za fixní cenu tři miliardy eur, ale stálo podle odhadů jedenáct miliard eur. O ztráty se podělily dodavatelé, francouzská Areva a finská společnost TVO.

Vzhledem k podstatně nižší kvalitě veřejné správy v České republice je samozřejmě pravděpodobné, že průtahy zde budou delší a překročení rozpočtu vyšší. I kdyby se ale zázrakem českým vládám v následujících dvou dekádách podařilo uvést do provozu byť jen jediný jaderný blok, nemusí to ještě znamenat, že se Česká republika stane energeticky soběstačnější.

Další úskalí se totiž skrývá v palivu. Na území České republiky se sice nacházejí zdroje uranu, ale těžba v poslední otevřené těžební lokalitě Rožná skončila v roce 2017. A o vlastní výrobě palivových tyčí si může česká energetika nechat jen zdát.

Palivo do obou jaderných elektráren tak musíme dovážet ze zahraničí; pro Temelín dodává palivo americký Westinghouse a francouzská Framatome, v Dukovanech je to stále ruský Rosatom, a to i po zahájení Putinovy agresivní války na Ukrajině. Uran z Ruska stále dováží třeba i Spojené státy. Je tedy úplnou chimérou, že jaderná energetika zvyšuje naši soběstačnost. Ve skutečnosti zvyšuje naši surovinovou závislost na zahraničí.

Přelud soběstačnosti

Cestu k vysněné energetické soběstačnosti nemohou české energetice nabídnout ani obnovitelné zdroje — prozatím. Většina komponentů solárních panelů se vyrábí v Číně, která je rovněž většinovým producentem křemíku, klíčové suroviny pro výrobu fotovoltaických článků.

Evropská unie už ale představila plán na podporu vlastních výrobních linek s roční produkcí panelů dosahující výkonu až třiceti gigawatt, což je o takřka osm gigawatt více než instalovaný výkon všech zdrojů elektřiny v České republice. Přesun výroby do Evropy by navíc posílil zdejší ekonomiku a učinil by Evropu méně závislou na čínském režimu.

Pokud ale chce Evropská unie a s ní i Česká republika dosáhnout svých klimatických závazků, vyplývajících z Pařížské konference, je nutné místo budování národních kapacit výroby elektřiny budovat společnou energetickou síť. Nutnost navyšování přeshraničního spojení a většího propojení s energetickými systémy evropských států doporučuje celá řada studií.

Například společnost Ember uvádí, že Česká republika by měla k roku 2030 dovážet jedno procento své spotřeby, což by zajistilo její energetickou bezpečnost a zároveň umožnilo odklon od uhlí.

Jestliže chceme řešit klimatickou krizi a zároveň vyrábět dostupnou a čistou elektřinu, nemůžeme přemýšlet v rámci národních států. Proměny počasí nebo denní i sezónní výkyvy v intenzitě slunečního svitu a rychlosti větru může vyrovnat evropská energetická síť; když například v dánských větrných parcích v Severním moři nebudou dobré povětrnostní podmínky, mohou výpadek z podstatné části nahradit italské, španělské nebo řecké solární elektrárny. A podobně.

Specifickým tématem je otázka budování pokročilých metod ukládání energie vyrobené z obnovitelných zdrojů. Je to nepochybně mnohem perspektivnější cesta než cokoli, k čemu směřují veškeré úvahy o jádru.

Úkol pro Českou republiku

V nastalé situaci bychom se tedy měli ptát, jaká bude role České republiky v propojené evropské energetice. Jako vnitrozemskému státu s velkými limity v povětrnostních podmínkách a intenzitě slunečního svitu se České republice přímo nabízí příležitost v oblasti skladování elektřiny a role stabilizačního prvku evropské sítě. Skutečnou energetickou bezpečnost nám tak nepřinese soběstačnost ve výrobě elektřiny, ale prohlubování spolupráce mezi evropskými zeměmi.

Chiméra energetické soběstačnosti je nerealistickým výplodem naší ustrašenosti. Její následování nás povede tak nanejvýš k tomu, že budeme vynakládat ohromné prostředky z veřejných financí na jaderné chiméry, jejichž nejpravděpodobnější výsledkem bude zmar a strašlivý nárůst veřejného dluhu.

Stejně jako v minulém století bylo motorem evropské integrace uhlí a ocel, může být současným motorem slunce a vítr. Rozvoj společné, ekologicky šetrné a demokraticky spravované energetické sítě otevřené co nejširší participaci drobných producentů by znamenal kýžený impulz pro četnými krizemi zasaženou Evropskou unii.

Řečeno parafrází klasického výroku: otázka české energetické soběstačnosti je tak otázkou soběstačnosti energetiky evropské. Jinak to není vůbec žádná otázka.