V posledních letech se stává českým folklórem, že krátce poté, co ČEPS jako provozovatel přenosové soustavy představí dokument o hodnocení zdrojové přiměřenosti, zavládne krátká mediální panika. Autoři článků a titulků přitahují pozornost čtenářů ke skandálnímu odhalení, že hrozí závislost na dovozech elektřiny a možná dokonce její nedostatek. Důvodem je předpokládané odstavování uhelných elektráren, na kterých výroba elektřiny v České republice dlouho stála a do značné míry stále stojí.

Výhled provozovatele přenosové soustavy je nepochybně užitečným vstupem pro úvahy o rozvoji energetiky na politické i byznysové úrovni. Zároveň s ním je ovšem potřeba vidět i další východiska, se kterými musí energetičtí stratégové pro příští roky počítat. Konkrétně: problém globální změny klimatu nezmizí a systém obchodování s emisními povolenkami zůstane klíčovým evropským nástrojem pro jeho zmírnění. Cena elektřiny vyrobené v uhelných elektrárnách bude cenou emisní povolenky zatížena více než v případě jiných zdrojů.

Bereme-li v úvahu tyto skutečnosti, můžeme si z dokumentu ČEPS odnést odlišný závěr než většina komentátorů. A sice, že Česká republika by měla urychlit rozvoj obnovitelných zdrojů, především větrných elektráren. Skutečnost, že úroveň čerpání jejich potenciálu je v současné době v České republice velmi nízká, by měla vést spíše k činnosti než k rezignaci. Větrné elektrárny, které jsou vhodným doplňkem k produkci fotovoltaiky, v Evropě i ve světě lámou rekordy ve výrobě elektřiny. V roce 2022 pokryly plných 15 procent výroby elektřiny v Evropské unii a v energetických bilancích hrají stále významnější roli. Česká republika se tomuto trendu vymyká, neboť rozvoj větrné energetiky jako domácího čistého zdroje zatím nedokázala nastartovat.

Nelze pochopitelně předpokládat, že větrné a solární zdroje, jejichž rychlý rozvoj ČEPS očekává, kompletně nahradí během několika let všechny uhelné zdroje. Lze ovšem počítat s tím, že v nejbližších letech — po náhradě výpadku ruského plynu z jiných zdrojů a stabilizaci ceny — budou uhelné elektrárny vytlačeny paroplynovými, které jsou méně náročné na emise i na nákup povolenek a dobře fungují v kombinaci s obnovitelnými zdroji. Navíc budou připraveny na náhradu zemního plynu vodíkem pro případ, že se výrobu vodíku v dostatečném množství podaří v Evropě rozběhnout.

Skutečnost, že Česká republika může dočasně využívat hnědé uhlí, nás řadí mezi menšinu evropských zemí, které tímto zdrojem disponují. Ve větším měřítku se hnědé uhlí spaluje pouze v Německu a v Polsku. Zásoby hnědého uhlí jsou nevyhnutelně omezené a doba hnědouhelných elektráren jednoduše končí — kvůli potřebě omezit emise skleníkových plynů přijde tento konec zhruba o deset let dříve. Nedává smysl, aby Česká republika trvala na jejich provozu a zmeškala nástup dlouhodobě perspektivních technologií.