V minulém týdnu získal důl Turów povolení k těžbě až do roku 2044. Jde o krok, který jsme my, kdo bydlíme, co by kamenem dohodil, očekávali. Přesto nás opět uvrhl do chmurných myšlenek.

Znovu jsme si těžce uvědomili, co povolení znamená: třeba fakt, že ukončení těžby se dočkáme až v důchodovém věku. Nebo že bude využit celý dobývací prostor, tudíž za nějakých deset let budeme svědky vysídlení a následné destrukce kdysi lázeňského městečka Opolno-Zdrój. O nedělích tak už nebudeme slýchat tamější kostelní zvony, které jsou od nás pouhé tři kilometry daleko.

V roce 2044 už budou uzavřeny všechny ostatní polské uhelné doly i elektrárny. Je rozhodnuto: většina jich skončí roku 2030; největší a nejvíce znečišťující elektrárna v Evropské unii, Bełchatów, ukončí svůj provoz v roce 2036. Leží ve vnitrozemí a je samozřejmě v zájmu obyvatel i životního prostředí Polska, aby došlo k jejich uzavření a regiony začaly čerpat evropské dotace na transformaci.

Turów, geograficky zcela odříznutý od zbytku Polska, zaklíněný mezi Českou republikou a Německem, jejichž obyvatelé nuceně absorbují jeho negativní vlivy, pojede dál. O dlouhých osm let déle než Bełchatów a o celých jedenáct let déle než poslední česká uhelná elektrárna.

Ze strany polských vládních představitelů z Práva a spravedlnosti jde o naprosto bezohledné a cynické rozhodnutí ve stylu „doma si zameteme co nejdřív, u sousedů nám ten svinčík zas tak nevadí“. Ovšem jak nazvat přístup českých politických představitelů?

Mám na mysli především premiéra Petra Fialu, který bezohledným způsobem upřednostnil přátele z evropské parlamentní frakce před obyvateli vlastní země? Lze to vůbec nazvat jinak než zradou? Selháním? Pokud snad mělo jít v úzce ekonomickém smyslu o oboustranně výhodný obchod, zapomněl pan premiér k sumě za kompenzace přidat ještě jednu nulu — přislíbená miliarda korun je za dvaadvacet let těžby na české hranici směšně málo.

O jedno politické patro níž nás také zklamali a zradili. Jak máme pohlížet na vedení Libereckého kraje, které při podpisu dohody s vidinou 35 milionů eur v krajské pokladně ochotně poskytlo falešné krytí ve stylu „já, hejtman, mluvím za místní, já souhlasím“?

Finanční kompenzace ve výši deseti milionů eur slíbilo Polsko také Ministerstvu životního prostředí a s obecními samosprávami se jedná o „Fondu malých projektů“ dotovaným čtvrt milionem eur ročně. My jednotlivci, na něž dopadají přímé důsledky pokračující těžby, nedostaneme nic. Nula. Možná na nás jen zapomněli jako na tu nulu v kompenzacích.

Na žádné kompenzace ovšem nemuselo vůbec dojít, protože správné řešení bylo naprosto jasné. Ukončení těžby v roce 2030 by bylo ku prospěchu občanů na polské i české straně hranice — do regionu v okolí dolu by „přitekly“ evropské transformační dotace a my bychom byli spokojeni, že sice až za osm let, ale přece jen důl zavře.

Ukončení těžby do roku 2030 by mělo také za následek zmenšení plánovaného těžebního prostoru, takže rypadla už by se dále neblížila směrem k nám, ale dokončila by své dílo směrem na východ k městu Bogatynia. Tím by se patrně zastavil děsivý trend klesající hladiny v našem vodovodním vrtu v důsledku přibližující se důlní jámy. A zvony kostela v městečku Opolno-Zdrój, svolávající k nedělním bohoslužbám, bychom dál slýchali.