Může Petr Fiala hrát v Evropě silnou roli a zároveň sdílet hodnoty s Polskem?

Petr Janyška

Mít dobrý vztah se sousedy je základní podmínkou prosperity státu. Nesmí to však znamenat podporu chování, které je v rozporu s vlastními, navíc deklarovanými, hodnotami. Premiér Fiala toto pravidlo nectí a naše pozice tím jednoznačně trpí.

Co je v čele vlády, nejednal P. Fiala s nikým tak často jako se svým polským protějškem. To by vůbec nemuselo vadit, kdyby Fiala zároveň postupně nepodléhal polským „hodnotám“. Foto FB Petr Fiala

V Praze byl nedávno Adam Michnik, jedna z největších postav polské protikomunistické opozice, od pádu komunismu šéfredaktor nejčtenějšího a opozičního deníku Gazeta Wyborcza a v očích Jarosława Kaczyńského dnes snad nejnenáviděnější člověk. Symbol všeho, co on nesnáší: liberální demokracie, svobodomyslné společnosti založené na toleranci k jinému názoru.

Přijel se svědectvím o současném Polsku: chmurná země rozdělená nepřekročitelným příkopem, řízená autokratem, který si vzal za cíl převrátit zemi vzhůru nohama. Do pravého opaku dnešní západní Evropy.

Krátkozraká česká relativizace polského vývoje

V debatě s ním na knižním veletrhu z české strany zaznělo, co dnes bývá slyšet od některých domácích kruhů, jež vnímají polský vývoj se sympatiemi: že Polsko je dnes v přední linii pomoci Ukrajině, že se chová (v tomto smyslu) exemplárně, že přijalo tři milióny Ukrajinců a že teď tedy musí jít záležitosti právního státu a stavu demokracie stranou.

Argument, že tohle všechno je teď třeba uložit k ledu, protože tu je ruská invaze, je falešný. A v zemi, kde se kolem lidských práv utvářela Charta 77 a celá opozice, nepřijatelný.

Právě naopak, vis-à-vis Putinově imperialismu si musí Evropa o to víc hýčkat to, čím je, tedy právě své „hodnoty“: práva každého občana, striktní dodržování právního státu, nezávislost soudců, médií, právo na pluralitu názorů. Co jinak chceme nabídnout kandidátům členství v EU včetně Ukrajiny?

Být tato shovívavost vůči Polsku pohledem pár osob, nebylo by třeba o tom psát. Jde ale zřejmě i pohled premiéra Petra Fialy (ODS) a alespoň části jeho okolí. Fiala se už po nástupu do své funkce nechal slyšet, že teď není chvíle na dohadování se s Polskem o „hodnotách“ a že čas na to přijde až někdy později. A po jednání s premiérem Morawieckým dokonce prohlásil, že s polskou vládou „sdílíme stejné hodnoty.“

Chceme mít doma Kaczyńského revoluci?

To ovšem nelze akceptovat. V čem by chtěl český premiér sdílet hodnoty dnešní polské vlády? Inspiroval by se rolí Jarosława Kaczyńského, který sice nemá až na krátkou výjimku žádnou ústavní funkci, ale který ze svého stranického ústředí vládne jako šedá eminence celé zemi, rozhoduje o nominacích ministrů, šéfů velkých podniků či televize? Nikdy jsme u Petra Fialy nic podobného neznamenali a nijak to neodpovídá profilu, který předkládá veřejnosti.

Že by chtěl v zemi prosadit revoluci, jak to dělá Kaczyński? Všechno liberální a neklerikální převrátit hlavou dolů, dostat pod partajní kontrolu soudy? Ovládnout veřejná i soukromá média, kdejakou instituci formující mysl budoucích generací, přepisovat učebnice? Vnutit takřka do každé třídy nad tabuli kříž, dát volnou ruku církvi a vymazat ze škol sexuální výchovu? Zacházet s opozicí jako s vnitřním nepřítelem a ve státní televizi ji nechat označovat za zrádce národa? Přinutit ženy donosit plod, byť by byl následkem znásilnění? Vyloučit gaye z veřejného života?

Takhle přece vypadá dnešní Polsko a český premiér to musí vědět. Tohle bychom chtěli s Varšavou sdílet?

Na argumentaci tohoto typu měl Michnik jasnou odpověď: To, že se v roce 1968 Ceauşescu postavil Moskvě a odmítl se účastnit invaze do Československa, nijak nezmenšuje fakt, že doma to byl krutý diktátor, pod kterým Rumuni trpěli.

Premiérova polská příchylnost

Rozumím samozřejmě tomu, že jako premiér musí Petr Fiala hájit zájmy státu. Jedním z těch nejdůležitějších je mít dobré vztahy se sousedy. Na jejich absenci ostatně doplatilo předválečné Československo. Jestli šlo udržovat ve 30. letech jakž takž dobré vztahy s autokratickým Polskem, fašizujícím Maďarskem či stále hnědším Rakouskem, je věc jiná, každopádně být v konfliktu se sousedy nedopadne nikdy dobře.

V tomto smyslu řekl P. Fiala na adresu Maďarska velmi pragmaticky: „Nelze přivírat oči nad tím, co se tam děje, je ale potřeba přihlížet k tomu, že zeměpisné uspořádání napovídá spolupráci.“ Tedy žádné společné hodnoty s Orbánem, ale chladná hlava. Vůči dnešnímu Polsku se však chová jinak. Tak vstřícně, jako vůči žádné jiné zemi.

Podobně to je s jeho koaličními partnery. Předsedkyně TOP 09 kritizuje Orbána, o Kaczyńském ale mlčí. I Piráti, kteří Kaczyńského vládu nemusí, jsou v téhle věci málo slyšet.

Snad vůbec prvním zahraničněpolitickým krokem P. Fialy byl smír s Polskem ve věci dolu Turów (nechme teď stranou, nakolik pro českou stranu výhodným či nikoli). Být dnes s Polskem ve sporu před Soudním tribunálem Evropské unie, když oba státy jsou na jedné lodi při podpoře Ukrajiny, by nás nesmyslně zatěžovalo.

Lze se však obávat, že Fialova příchylnost vůči polskému premiérovi Morawieckému jde daleko dál. A tady je již třeba se ptát. Máme tomu rozumět tak, že polský vývoj Fialovi konvenuje a že by chtěl něco podobného potichu zavést i u nás?

Ve volebním programu nic takového nebylo a explicitně to nikdy neformuloval. Neskrývá, že je tzv. konzervativní, jako takový se ostatně projevoval po celou dobu svého akademického působení v Brně. Neskrývá, že je praktikujícím katolíkem. Brněnské konzervativní kruhy včetně dnešního premiéra měly časté kontakty s těmi polskými, polská církev má u nás na katolické myšlení, především na Moravě, velký vliv, vždyť u nás působí nejméně dvě stě polských kněží. Toto tzv. konzervativní nastavení však ještě nemusí znamenat, aby se jako hodnoty vnímalo to, co se dnes v Polsku děje.

Je evidentní, že to, co J. Kaczyński a jeho ministr spravedlnosti Z. Ziobro ve své zemi prosazují, není žádný autentický konservatismus, ale autokratický nacionálně-populistický způsob vládnutí poznamenaný populismem, který začíná u Orbána a Marine Le Penové a končí někde u Putinových představ.

Nejčastější styky má Fiala s polským premiérem

Co je v čele vlády, nejednal P. Fiala s nikým tak často jako se svým polským protějškem. Jestliže se do Berlína vydal až čtyři měsíce po jmenování vlády a za Macronem téměř po půl roce, s Morawieckým se viděl a jednal už nejméně čtyřikrát.

Nejdřív přijel Morawiecký už 2. března do Prahy na otočku podepsat dohodu o dolu Turów, vzápětí k nám přijel prezident Duda a jednal mimo jiné s českým premiérem, který hned na druhý den jel za Morawieckým do Varšavy, kde si zřejmě padli do noty. Probrat možnost plynovodu k nám či terminálu na zkapalněný plyn na polském pobřeží je pro stát samozřejmě otázka životní důležitosti, nemusí ale ještě znamenat sdílení stejných „hodnot“.

A potom přišla jejich společná cesta, ještě s Jaroslawem Kaczyńským a slovinským premiérem do Kyjeva podpořit Ukrajinu. Bylo to krásné, symbolické gesto, pro Polsko ale znamenalo především Kaczyńskému (který prakticky nikam necestuje) vytvořit pro domácí publikum image státníka.

A 3. června přivezl dokonce Morawiecký do Prahy své ministry na společné jednání obou vlád. Tam premiér Fiala prohlásil, že obě země „vycházejí ze stejných hodnot“, že „ve společné argumentaci je velká síla a budeme v tom i do budoucna pokračovat“. Doufejme, že měl na mysli podporu Ukrajiny a nikoli zavádění představ polské vládní strany PiS do české společnosti.

S žádnou jinou zemí, s žádným jiným premiérem nemá P. Fiala tak časté a úzké kontakty. Na první pohled bychom se mohli radovat, vycházet dobře s velkým sousedem je přeci dobře. Jenže tenhle soused je na hony vzdálen všemu, co česká vláda proklamuje, ať už ve vládním prohlášení nebo mezi svými pěti prioritami pro právě začínající předsednictví v Radě EU. Pátou má být „odolnost demokratických institucí“, tedy přesně to, co se dnes v Polsku kácí. Je tedy za premiérovou polskou vazbou něco hlubšího, co máme čekat v politice příštích let?

Europoslanci ODS v malé frakci spolu s Kaczyńského lidmi

Petr Fiala nefunguje ve vzduchoprázdnu, je pod vlivem svého okolí, jehož část vnímá Kaczyńského a jeho formu pravicovosti docela pozitivně. Mimochodem ani A. Babiš ji nijak zvlášť nekritizoval. Velký vliv v tomto smyslu má několik europoslanců ODS. V europarlamentu jsou členy nikoli frakce vlivné Evropské lidové strany (EPP), zastřešující čtyřicet sedm stran, tj. většinu křesťansko-demokratických a pravicových stran Evropy včetně německé CDU (z českých tam jsou lidovci, TOP 09 i STAN), nýbrž členy malé a zcela nevlivné frakce konzervativců (ECR).

Tu kdysi založili britští konzervativci na protest proti prointegrační linii EPP, byla to taková euroskeptická naschvál frakce. Po jejich odchodu z Evropy jí dominuje s šestadvaceti poslanci Kaczyńského vládní koalice, vedle ní tam jsou čtyři europoslanci ODS a potom jeden až tři z vesměs nevládních stran z několika dalších zemí.

Chce-li Petr Fiala hrát v zahraničí jakous takous roli, bylo by logické, aby se jeho europoslanci vrátili k Evropské lidové straně, kde jedině mohou s podporou dalších něco prosadit. Patřili k ní přeci do roku 2010, kdy ji, fascinováno britským krajním euroskepticismem, pár jejích europoslanců opustilo. Takové Klausovo dědictví. Avšak na otázku polského deníku Rzeczpospolita premiér při návštěvě Varšavy takovou změnu odmítl. Byla to jen taktická formulace určená jeho propolskému křídlu nebo jeho přesvědčení?

Co toto členství u nevlivných konzervativců pro české působení v Bruselu a pro české předsednictví znamená? Tolik, že ODS, dominantní vládní strana dnes předsednické země, se uzavřela do nepočetné okrajové frakce, které nikdo nenaslouchá. Která je vnímána jako klub polské vládní strany, s níž jsou ve sporu všechny evropské instituce: parlament, komise, soudní tribunál, a které Evropská komise stále odmítá přiřknout obří sumu z Fondu obnovy po covidu (který ČR už dávno dostala), dokud svůj právní systém neuvede do souladu s evropskou legislativou.

Bude Fiala v předvečer summitů sedávat sám v koutě?

Před každým evropským summitem bývá zvykem, že se v předvečer všichni premiéři sejdou v rámci svých frakcí čili parlamentních klubů, a dohodnou se, jak budou na summitu postupovat. Petr Fiala se ale nesejde ani se Scholzem ani s Macronem ani s italským či holandským premiérem. Všichni jsou buď v Evropské lidové straně, v socialistické straně či u liberálů. Petr Fiala bude moci konzultovat jen s Morawieckým. Velmi to ubere na váze jeho roli předsednické země. Zvlášť, že ho v Evropě skoro ještě neznají, s některými premiéry či komisaři se viděl sotva jednou, a to ještě v rámci skupinového jednání.

Kardinální otázka: je v zájmu České republiky dávat tak ostentativně najevo příchylnost k polské vládě, která je dnes černou ovcí Evropské unie? Která doma bourá všechny principy, na nichž stojí dnešní Unie? Co nám to přinese? Co za to dostaneme? Jen pochvalu od „konzervativců“ a představu, že premiér a jeho lidé jsou tou ideologicky nejčistší pravicí?

Určitě nám to nepomůže v očích hlavních aktérů Evropy, byť si minulý pátek v Litomyšli Petr Fiala se šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyenovou evidentně lidsky sedli. A byť následně ve středu měl český premiér před Evropským parlamentem státnický proevropský projev bez špetky klasického euroskepticismu, jak jej známe od ODS, včetně citace Václava Havla. Zmínil tam doslovně dodržování právního státu jako jednu z hodnot EU.

Jak to ale promítne do konkrétních kroků českého předsednictví vůči Polsku a Maďarsku, zůstává palčivou otázkou?

advertisment