Česká politika má před sebou zásadní změny
Jiří PeheNa počátku příštího roku zaniknou tři tmely vládní koalice: Zeman na Hradě, Babiš jako silný vůdce sněmovní opozice a evropské předsednictví. Nezdá se ale, že by tu kdokoli byl na překreslení politické krajiny připraven.
Podzim tohoto roku bude nejspíš posledním obdobím, v němž se ještě udrží současná architektura českého politického systému. Nejdůležitějším katalyzátorem nadcházejících změn bude už za pár měsíců rozhodnutí Andreje Babiše, zda bude kandidovat na post prezidenta. A následně sám výsledek prezidentské volby.
Současné rozložení sil na české politické scéně je inherentně nestabilní, protože vzniklo v reakci na Babišovo působení v politice, zejména v reakci na jeho nástup do funkce premiéra. Vládní pětikoalice byla vytvořena, a drží ještě stále pohromadě, z větší části právě kvůli Babišovi. Bez toho, že si opoziční strany uvědomily, že Babiše mohou politicky porazit, jen když se spojí, by současná koalice nikdy nevznikla.
Babiš také sehrál zásadní roli v propadu české levice, která je nyní mimo Sněmovnu. Zatímco v případě komunistů existovaly pro jejich propad i další důvody, a strana se do Sněmovny už jen těžko vrátí, sociální demokracie se ocitla mimo Sněmovnu zejména kvůli tomu, že ji Babiš nejprve odlákal svým levicovým populismem značnou část voličů, načež strana dílo zkázy dokonala tím, že šla s Babišem do vlády.
Prezidentská volba
Už Babišovo rozhodnutí, které hodlá oznámit na začátku listopadu, zda bude v prezidentské volbě kandidovat, zásadně poznamená další vývoj české politiky. Pokud se pro kandidaturu rozhodne, bude to samo o sobě mít několik dopadů, které všechny mají potenciál být začátkem nemalých změn na české politické scéně.
Další politický vývoj u nás poznamená zásadním způsobem jak případné Babišovo vítězství, tak Babišova prohra. Zatímco vítězství by znamenalo jeho odchod z čela hnutí ANO, jeho prohra by z něj v případě dalšího působení v čele ANO udělala mnohem slabšího politika.
ANO není autonomní politický subjekt, který by měl velké šance bez Babiše přežít. Se svým stvořitelem a faktickým vlastníkem coby vůdcovské hnutí stojí a padá.
Ačkoliv se v řadách ANO vynořilo několik talentovaných politiků, všechny charakterizuje to, že jsou fakticky Babišovými výtvory a jeho nástroji. ANO má tak pod případným vedením někoho, jako je Karel Havlíček, Alena Schilerová nebo Ivo Vondrák, jen malou šanci udržet si svoje současné postavení nejsilnějšího politického subjektu, i kdyby ho Babiš podporoval z Hradu. Coby ideově nesourodý subjekt, který nespojuje žádná ideologie, nýbrž jen osoba vůdce, bude spíše čelit riziku rozpadu.
Několik poznámek k řečenému (respektive napsanému):
1. Kdyby se Babiš stal prezidentem, nemuselo by to nijak výrazně oslabit jeho vliv v ANO; stejně tak jako jeho vynucené předání Agrofertu do svěřeneckého fondu nijak neukončilo jeho faktickou nadvládu nad koncernem.
2. I kdyby Babiš prohrál prezidentské volby, nemuselo by to nijak fatálně oslabit jeho politickou pozici, pokud by tato porážka byla jen těsná (což je dost pravděpodobné). Babiš by tuto porážku svým příznivcům jako obvykle vysvětlil tím, že "všichni se proti mně spikli". Naopak by tato ztráta možnosti dostat se zpět k moci přes Hrad v něm mohla oživit snahu učinit tak opět přes Strakovku; obzvláště pokud by skutečně zesílily tendence směřující k rozpadu současné vládní koalice.
3. Pokud by Babiš - ať z těch či oněch důvodů - seskupení ANO opustil, pak je přece jenom spíše spekulativním tvrzení, že by se v rámci tohoto hnutí nenašel nikdo, kdo by jeho vůdčí roli mohl nahradit, neboť "všichni jsou jeho produkty". Svého času byla i Angela Merkelová natolik odvislá od moci a podpory jejího mentora Kohla, že se jí někdy posměšně říkalo "Kohlovo děvče" (Kohls Mädchen); ale když pak došlo na lámání - politického - chleba, ukázala se být se svou "tichou silou" zcela svébytnou, a velmi silnou politickou veličinou. Čistě teoreticky nelze tedy podobný vývoj vyloučit i v komunitě ANO, po případném odchodu A. Babiše. Ovšem je fakt, že ANO trpí absencí jakéhokoli pozitivního ideového programu; nicméně je docela dobře možné, že v české společnosti stále ještě přetrvává poptávka právě po prostém "makáme" bez jakékoli ideologie.
4. Levice, respektive sociální demokracie: bezpochyby jí velmi mnoho hlasů přetáhlo ANO, tím že dokázalo úspěšně budit (ponechme teď stranou do jaké míry oprávněně) pocit že se stará i o chudší vrstvy společnosti. Do jaké míry ale ČSSD potopila samotná její účast ve vládní koalici, je dost sporné; daleko spíše se na jejím pádu podílela jak osobní bezpáteřnost jejího tehdejšího vedení, tak naprostá absence nějakého výrazného ideového profilu. Kterýžto posledně jmenovaný faktor ovšem zůstává trvalým - a zřejmě fatálním - problémem klasické levice. V tomto smyslu je tedy sotva možné sociální demokracii předpovídat nějakou perspektivní budoucnost. Na (přechodný) návrat do parlamentu by to - za příznivé konstelace - ještě stačit mohlo; ale na to aby se soc. dem. stala opět vůdčí silou levice sotva. Tady obecný trend ve světě (či přinejmenším v Evropě) hovoří daleko spíše pro Piráty, pokud si dokáží vypracovat jasnější ideový a politický profil.
Levice jako taková se stále ještě zmítá mezi ideovou bezradností a dezorientovaností na straně jedné, a mezi fundamentalistickým radikalismem na straně druhé. A přitom - jak správně podotýká autor článku - ve společnosti samé existuje pro levici nemalý (voličský) potenciál. Jde ale o to, jestli tento potenciál levice může dostatečně oslovit a aktivovat jenom tím, když se omezí na klasická, ale právě proto už dost zastarale působící ryze sociální témata.