Jak pirátské referendum zvítězilo nad Mlejnkem, Fialou a Rakušanem
Dalibor ZáhoraPirátské vymezení se vůči setrvání šéfa rozvědky ve funkci ukázalo, že vnitrostranická demokracie hraje u Pirátů důležitou roli a dokáže vyvinout i účinný tlak na vládu. Zda však Piráty účast ve vládě nepoškodí, ukáží až blížící se volby.
Kauza šéfa rozvědky Petra Mlejnka je s jeho rezignací zřejmě u konce. Skandál se táhl několik týdnu a často měl rysy opravdové frašky. Piráti figurovali v kauze především po jejím zdánlivém konci — po potvrzení Mlejnkovy pozice sněmovními výbory, když to vypadalo, že Mlejnek s Rakušanem mají vyhráno. Nakonec ale bylo vše jinak.
Většina komentářů spatřuje roli Pirátů v celé kauze obvykle ve dvou perspektivách. Jedna oceňuje, že Piráti jako jediní z vládních stran zvedli varovný prst v neúnosné situaci. Druhý pohled je viní z obojakosti, hraní „staré lidovecké hry“ na opozici uvnitř vlády. Například podle Petra Honzejka z Hospodářských novin si Piráti hrají na „princeznu koloběžku“.
Tyto komentáře však opomíjí fakt, že pirátská vzpoura proti Mlejnkovi a Rakušanovi se zvedla z pozic řadových členů, kteří iniciovali zahájení referenda. První otevřená kritika sice zazněla od pirátského senátora Lukáše Wagenknechta, kterého následoval europoslanec Mikuláš Peksa, ale na samotném spuštění referenda se nepodíleli.