Sněmovní volby s sebou přinesly nejedno překvapení. Tím zdaleka největším je výsledek Pirátů. Přestože v bloku se Starosty šli do voleb jako ten silnější z koaličních partnerů, čemuž odpovídalo i rozdělení volitelných míst na kandidátních listinách — v zásadě v poměru dva ku jedné, nakonec obhájili toliko čtyři z původních dvaadvaceti poslaneckých křesel. Díky využití preferenčních hlasů třiatřicet z celkových sedmatřiceti mandátů, jež předvolební koalice získala, obsadili zástupci strany v čele s Vítem Rakušanem.

Piráti si proto od sečtení hlasů lámou hlavy, kde se stala chyba. Přemítají, zda mají do vznikajícího Fialova kabinetu vůbec vstoupit, a pídí se po tom, zda za volebním debaklem nevězí podraz jejich koaličního partnera. Analýza, kterou si nechali ke třetí z vyjmenovaných otázek zpracovat, hovoří zcela jasně: Starostové v průběhu kampaně opakovaně porušili ustanovení koaliční smlouvy, jež kandidátům zapovídala jakékoliv výzvy — přímé, nepřímé, veřejné nebo osobní — ke kroužkování. A prohřešků se prý dopustil i jejich předseda.

Jakkoliv by každá strana, která ve volbách nedosáhne vytčeného cíle, měla ve vlastním zájmu důkladně prozkoumat příčiny neúspěchu, je načasování zveřejnění, respektive úniku analýzy do médií krajně nešťastné. Piráti se Starosty společně s koalici SPOLU právě v těchto dnech dokončují — jistě nesnadná — jednání o programu a personálním obsazení příští vlády a vnitřní pnutí uvnitř jednoho ze subjektů má potenciál je narušit, případně zcela zhatit, pokud by Piráti z rozhovorů nakonec vycouvali.

Totéž platí pro zdůraznění role Rakušana. Ten měl smlouvu údajně porušit tím, že na sociálních sítích zveřejnil příspěvek, v němž napsal, že by po volbách rád zasedl v poslaneckých lavicích spolu se svou asistentkou Barborou Urbanovou. Předseda Starostů je přitom klíčovým aktérem, který dal koaličnímu projektu vzniknout. Bezprostředně po sečtení hlasů ujišťoval, že se Pirátům ve vládě dostane důstojného zastoupení. A tlumil výpady svých spolustraníků, kteří říkali, že i jedno ministerské křeslo je pro Piráty až dost.

Přestože se Ivan Bartoš ještě téhož dne, kdy analýzu citovala bezmála všechna média, pokoušel napětí uvnitř koalice zmírňovat, když zdůrazňoval, že zdaleka nejpodstatnějším úkolem, před nímž stojí, je ustavení funkční vlády, škody již byly napáchány. Mnozí z nejviditelnějších představitelů Starostů se vůči nařčením z porušování předvolebních dohod ohradili. Poukázali, že neuspokojivý výsledek Pirátů nelze jednoduše svést na údajné výzvy ke kroužkování. A tenze mezi koaličními partnery znovu vzrostly.

Příčiny debaklu

Možná porušení koaliční smlouvy měla přitom na rozdělení mandátů mezi Piráty a Starosty malý vliv. Mnohem podstatnější byly jiné faktory, včetně nespravedlivého volebního systému. A to pomíjíme, že samo ujednání, které kandidátům zakazovalo ucházet se o preferenční hlasy, je z hlediska demokratické politické kultury nezdravé. Pokud zákonodárce kroužkování umožnil, neměly by politické strany od jeho využívání odrazovat. Zvláště v případě Pirátů, kteří jdou v tolika jiných věcech příkladem, jde o pochybný postoj.

Předně je třeba připomenout, že voliči Pirátů během různých typů voleb v minulosti využívali preferenčních hlasů v mnohem menší míře než ti, kteří hlasovali pro Starosty. Letos jich pirátští kandidáti obdrželi lehce přes čtyři sta tisíc, kdežto Starostové jich získali bezmála dvojnásobek. Dokonce nejvíce ze všech stran, které se volebního klání účastnily. Starostové současně těžili z toho, že měli na společné kandidátce zhruba o polovinu méně zástupců a kroužky se u nich koncentrovaly.

Z povolební studie PAQ Research Daniela Prokopa dále vyplývá, že si Piráti se Starosty nebyli schopni udržet přízeň svých vlažných podporovatelů z počátku letošního roku. Potenciální voliči se jim rozutekli různými směry. Kolem tří set sedmdesáti tisíc dalo přednost koalici SPOLU, bezmála čtvrt milionu jich k volbám nepřišlo, více než sto padesát tisíc se rozhodlo pro menší politické strany a další se vrátili zpět k politickému hnutí ANO. Získávat příznivce od jiných subjektů se přitom Pirátům se Starosty nedařilo vůbec.

Jedním z důvodů volebního kolapsu je proto zcela prostá ztráta voličské podpory. Piráti se Starosty společně nezískali ani takový podíl hlasů, jakého dosáhli před čtyřmi lety, kdy obě strany kandidovaly samostatně. Kdyby se jim podařilo oslovit o několik procent voličů navíc, obdržela by celá koalice větší počet poslaneckých křesel, vliv preferenčního hlasování by se významně umenšil a do dolní komory Parlamentu by proniklo podstatně více pirátských kandidátů.

Stěžejní roli ovšem sehrála negativní kampaň vůči Pirátům, jež přiměla část podporovatelů koalice ke kroužkování první čtveřice kandidátů z řad Starostů, která v mnoha krajích získala výrazně více preferenčních hlasů než kandidáti na nižších patrech kandidátních listin. Podstatné ovšem je, že nejméně polovina, spíše však mírná většina voličů koalice, hlasovala pro Piráty. Pokud by byly mandáty mezi obě strany rozděleny spravedlivě, měly by oba poslanecké kluby při nejhorším stejný počet členů.

Primárně je tedy na vině volební systém, který umožňuje aktivní menšině voličů určitého subjektu zcela přeskupit předložené kandidátní listiny, a hrubě tak zdeformovat reprezentativnost vůle většiny. Počínání Starostů, jež analýza mylně označuje za hlavní příčinu pirátského nezdaru, mělo jen zcela okrajový vliv. Podrobnější analýzu na téma volebního debaklu Pirátů v kontextu dysfunkčnosti platného volebního zákona připravujeme a na stránkách Deníku Referendum otiskneme v příštích dnech.

Utlumit sváry!

Zdaleka nejdůležitější otázkou ovšem zůstává, co Piráti analýzou sledují. Pokud se opravdu pídí po příčinách volební porážky, nelze než shrnout, že jejich analytický tým odvedl mizernou práci. Přestože jednání Starostů v některých z uváděných případů mohlo představovat porušení koaliční smlouvy, na vysvětlení ztráty osmnácti poslaneckých křesel ani v nejmenším nepostačuje. A chtějí-li si materiálem otevřít cestu k vypovězení spolupráce se Starosty a odchodu do opozice, měli by tak učinit přímo, nikoliv oklikou a svalovat vinu na druhé.

Nejpravděpodobnější odpověď je — bohužel — prostá: volební výsledek Piráty vykolejil. Utrpěli šok, s nímž se doposud nevyrovnali. Tápou a nejsou si zcela jistí, co by měli dělat. Je proto chybou jejich vedení, že nálady uvnitř členské základny včas nerozpoznalo a nepokusilo se — byť by to v krátkém čase bylo jistě náročné — vyjasnit pozice. Oddalování tolik potřebné diskuse o příčinách volebního neúspěchu a dalším směřování činí stranu slabou, méně důvěryhodnou a špatně předvídatelnou.

A může být ještě hůř. Pokud by Piráti v celostranickém hlasování nakonec odmítli do Fialovy vlády vstoupit, ocitli by se v pozici, již by byli s to vysvětlit jen s největšími obtížemi. Nejenže by museli zdůvodňovat, proč se obrátili zády ke svému koaličnímu partnerovi a odmítli převzít vládní odpovědnost, ale zejména najít způsob, jak z opozice kritizovat vládní program, na jehož vypracování se podíleli. A to navíc v situaci, kdy jejich poslanci deklarují, že účast ve vládním kabinetu považují za smysluplnou.

Co by si počal takový Bartoš, kdyby jej vůle členské základny donutila k tomu, aby ministerské křeslo, jež má na dosah, vyměnil za opoziční lavici? Uměl by ze dne na den přepnout a rozporovat vládní rozhodnutí? A byl by v této nové roli uvěřitelný? Nechtějí-li Piráti následovat sociální demokraty, kteří se celé minulé volební období utápěli ve vleklém sporu o vládní angažmá po Babišově boku, musejí kvapně utlumit vnitřní sváry, zdárně dokončit rozhovory s koalicí SPOLU a odsouhlasit si vstup do Fialova kabinetu.

Seznají-li, že vedle občanských demokratů, lidovců a TOP 09 ani za pomoci Starostů nedokáží prosadit to, co voličům slibovali, případně budou obcházeni, mohou vládu opustit. Pokud by však postupovali tak jako doposud, hrozí jim, že o svém osudu nerozhodnou sami, ale rozhodnou o něm jiní. Zbylé čtyři strany totiž ve Sněmovně disponují relativně pohodlnou většinou i bez nich. Pirátskou čtveřici nezbytně nepotřebují. A navíc si mohou ušetřit těžkosti, které jim Piráti způsobují.