Zatímco Piráti po svém lednovém sněmu a volbě nového vedení zmizeli z novinových titulků, odehrálo se ve straně další důležité hlasování, které o rozložení sil vypovědělo více než médii sledované jednání v Pardubicích. Netradiční příběh strany, která snad stále ještě není zcela znormalizovaná, pokračuje. O další překvapení nemusí být nouze.

Média v uplynulém roce celkem třikrát zajásala nad vítězstvím tzv. racionálně pragmatického proudu v Pirátské straně. Takto zjednodušeně totiž masmédia i političtí komentátoři nahlížejí na vnitrostranické soupeření. První jásání nastalo, když Piráti odhlasovali koaliční spojení se Starosty a nezávislými. Jak krutě se však Pirátům tento tah vymstil, dobře víme. Na rizika spojení Pirátů se STAN jsem ostatně upozorňoval už po schválení koaliční smlouvy v lednu 2021.

Druhý jásot nastal, když si Piráti s podporu většiny členské základny odsouhlasili vstup do konzervativní vlády Petra Fialy. Třetí pak, když byl Ivan Bartoš s přehledem zvolen staronovým předsedou. A já se ptám, kdy nás čeká deziluze z těchto dvou posledních kroků? Také za rok? Nebo snad dříve?

Zdánlivá výhra

Přesvědčivé vítězství předsedy Bartoše a jeho spojenců mohlo navodit dojem, že po všech rozmíškách a soubojích zavládne ve straně klid a mír. A že kritické jádro strany je umlčeno. Tento pohled z dálky je však klamný.

Týden po zvolení předsednictva Pirátů, proběhlo hlasování o novém obsazení kontrolní komise strany. Do tohoto orgánu s nudně znějícím názvem byli totiž zvoleni převážně zástupci vnitrostranické opozice, ačkoli by se tak sami spíše nenazvali. Jediný zástupce z vítězné ekipy, který do komise prošel, byl Mikuláš Ferjenčík. A to lze ještě spekulovat, že ho záměrně volili i jeho odpůrci — aby ho přesně touto funkcí vytrestali.

Dva jeho spolukandidáti však jasně pohořeli, měli nejmenší počet odevzdaných hlasů. Důležitý stranický orgán, který kontroluje dodržování vnitřních předpisů a na jehož návrh lze i vylučovat ze strany, tak stále drží „opozice“.

Hlasování potvrdilo známou věc. Ačkoli skupina kolem Ivana Bartoše, Jakuba Michálka a Mikuláše Ferjenčíka má kupodivu i po říjnovém nevídaném debaklu ve straně stále silnou pozici, její moc není absolutní. Daří se jí sice vyhrávat hlavní hlasování, která přitáhnou zájem médii a ta pak většinou ochotně převypráví jejich verzi příběhu.

Tím je pak většinou mobilizována neaktivní část strany, která nemá podrobný přehled o vnitrostranickém dění, a podpoří tak stávající mediálně známé vůdce či jejich nominanty. Vnitrostranickému kritickému proudu se tomu zatím nepodařilo čelit a vygenerovat dostatečně známé představitele, kteří by s přesvědčivostí a razancí dokázali vyzvat staré struktury strany.

Postavení opozice ve straně se zdá slabé, ale dojem je to do značné míry falešný. Tím, že se opozici daří vyhrávat méně mediálně sledovaná hlasování, mohou účinně blokovat pokusy o vyprázdnění strany a definitivní nasměrování jejího kurzu k bezpohlavnímu politickém středu, který Miloš Zeman kdysi nazval bažinou.

Ve hře je nadále i pokus řídit stranu jako firmu a čím dál více nahrazovat vnitrostranickou demokracii korporátními postupy a direktivním řízením. To jsou linie, o které se povede další vnitrostranické soupeření. Otázkou je s jakou intenzitou.

Vstanou noví Piráti?

Příliš otevřený konflikt může však Piráty definitivně poslat pod hranici pětiprocentního ponoru. To si snad dostatečně uvědomuje i aktuálně dominující skupina, které se podařilo udržet vrcholové pozice a zabránit nástupu představitelů kritického proudu do předsednictva strany. Zvládli sice hlavní propagandistickou ofenzívu, ale když se rozplynul dým nad bojištěm, ukázalo se, že protivník své pozice víceméně udržel a frontová linie se nikam příliš neposunula.

Kritický proud v Pirátské straně má stále silné zastoupení v dalších orgánech strany jako je republikový výbor, rozhodčí komise a sympatizují s ním i někteří šéfové hlavních exekutivních odborů strany. Budoucnost partaje nyní závisí na jisté míře racionality obou hlavních táborů. Všichni by se měli zdržet unáhlených kroků, které by stále přítomný konflikt eskalovaly.

Zjednodušené vidění pirátské dichotomie vykresluje situaci jako spor idealistů s pragmatiky či po vzoru německých Zelených jako spor fundis vs. realos. V tomto náhledu je však jen část pravdy. V kritickém proudu jsou samozřejmě významně zastoupeni idealisté i tzv. fundamentalisté, současně v něm ale je i vlastní pragmatické křídlo. To usiluje „pouze“ o to, aby byla dodržována stávající platná pravidla, protože si dobře uvědomuje, že bez nich by se strana vydala na sestupnou dráhu.

A konečně věcný pragmatismus je současně vlastní i idealistům a fundamentalistům. Stručně řečeno, přístupy a reálná politika idealistů je v důsledku velmi racionální a pragmatická. Naopak tzv. pragmatici, jak je často titulováno současné vedení strany, se v reálných krocích předvedli jako političtí hazardéři. Pro fiktivní vítězství ve volbách málem zcela zničili celou stranu budovanou deset let.

Jak ukázala i zpráva o kampani, vedení zcela selhalo v základních manažerských dovednostech, průběh kampaně byl čirý diletantismus. Přesto jsou médii stále a paradoxně bráni za ty racionálnější. Vynikají totiž ve dvou hlavních dovednostech: ve vytváření vlastního pozitivního mediálního obrazu a v systematickém potlačování vnitrostranické opozice. Tak málo totiž stačí k ovládání strany.

Odpověď na otázku, zda nakonec převáží korporátně centralistický směr, a z Pirátů zbude jen nálepka, nikdo v tuto chvíli s jistotou neví. Naděje, že členská základna nakonec přeci jen nerezignuje na změnu politiky jako takové, a dojde tak k obrodě pirátských myšlenek a inovativních přístupů a Piráti dokáží zatuchlé české politice znovu dodat náboj, tu však stále je přítomna.

Rozhodne podzim

Další vývoj ukáží blížící se podzimní volby a míra úspěchu, jehož v nich zeslabené pirátské loďstvo dosáhne. Ten je přitom do velké míry závislý na výsledcích nastupující Fialovy vlády, jejíž první karamboly naznačují, že nepůjde o barvotiskový příběh, ale spíše o další krutý politický komiks, kde happyend budete hledat marně.

Piráti jsou na vládě značně závislí a představa, že by se jim s jejich slabším postavením podařilo vymanévrovat lepší pozici, než se to dařilo Hamáčkově ČSSD, je krajně nepravděpodobná. Lze proto čekat, že kritické hlasy ve straně budou narůstat úměrně s tím, jak budou negativa pravicového vládnutí stále více dopadat do konkrétních regionů, do rozpočtů obcí a měst i na životy občanů.

Svůj vliv budou mít také výsledky v komunálních volbách. Města, kde Piráti uspějí, mohou posílit i vnitrostranicky. Nadějné by mohly být třeba výsledky v Ostravě. Praha totiž dobré výsledky čekat spíš nemůže. A vzhledem k tomu, že právě Praha je hlavní oporou triumvirátu stále držícího hlavní otěže, bude její oslabení znamenat i oslabení staronového vedení.

Celkově lze tedy s velkou mírou pravděpodobnosti odhadovat, že nespokojenost a touha po větších změnách bude ve straně spíše sílit. V blízké pirátské budoucnosti tak půjde hlavně o to, komu se tuto blížící se vlnu vnitrostranické nespokojenosti podaří osedlat.

Autor se hlásí ke kritickému proudu v Pirátské straně.