Když v roce 2009 ohlásili čeští Piráti vstup na politickou scénu, zněl jejich slogan: „Internet je naše moře.“ Po dvanácti letech existence strany přichází změna, vize nekonečného oceánu se smrskla na stanový tábor na kousku pevniny, kde budou mít své jisté, možná i premiéra.

Větší část Pirátů dala vale dobrodružství a rozhodla se přistát u břehu. A to přesto, že jim hrozí, že o své lodě přijdou a na žádné moře již nikdy nevyplují. Vidina získání pokladu v podobě možného vládnutí nad kusem pevniny, který si říká Česká republika, převážila. Objevování nových světů se odkládá na neurčito.

Výsledek vnitrostranického referenda Pirátské strany, ve kterém se hlasovalo o schválení předvolební koalice se Starosty a nezávislými, byl jednoznačný. Téměř osmdesát procent hlasujících členů koalici schválilo, jen přibližně dvacet procent bylo pro jiné varianty, které zahrnovaly další projednávání či rovnou zamítnutí.

V první kole bylo možno hlasovat pro všechny varianty postupu, nadpoloviční většinu získala jen podpora koalice. Účast byla vysoká, hlasovalo přibližně osmdesát procent členů strany. Běžná hlasování mívají účast zhruba poloviční.

Spolupráci obou subjektů tak již nic nebrání a naplno se rozjede předvolební mašinerie. Jaké dopady však může mít toto těsné spojení pro Pirátskou stranu — svébytnou komunitu budovanou přes deset let — a proč vlastně takové spojení muselo nastat?

Do historie a zase zpátky

Lépe pochopit dnešní vývoj můžeme, když se vydáme do minulosti po jedné linii. Vrátit se musíme až na začátek roku 2012. V celé Evropě probíhaly protesty proti mezinárodní obchodní dohodě ACTA, která mimo jiné hrozila zavedením cenzury na internetu.

„ACTA se netýká pouze pirátů, ale celé společnosti,“ prohlásil jeden ze členů hackerské skupiny Anonymous. Hackeři, kteří v minulých dnech napadli například webové stránky ODS, slíbili premiérovi Petru Nečasovi (ODS) příměří, pokud dohodu důrazně odmítne, psaly tehdy Lidové noviny.

Pirátská strana stála v čele protestů, dařilo se jí aktivizovat tisíce lidí, demonstrace probíhaly nejen v Praze, ale i v dalších českých a moravských městech. Vláda pak skutečně pod tlakem protestů ratifikaci dokumentu pozastavila a celá dohoda spadla v Evropě ze stolu.

Podobný odpor provázel i další pokus o omezování práv evropských občanů při snaze prosadit další obchodní dohodu TTIP. Nebyly ale již tak intenzivní. Důvodem byl mimo jiné rozkol v Pirátské straně, který vyvrcholil na konci roku 2012 a který jí připravil o původní drajv a jednotné směřování.

Strana se několik měsíců zmítala ve vnitrostranickém sporu a konflikty byly poznamenány i následující etapy. Vedení strany se podařilo zpacifikovat stranický odpor z různých pozic teprve až v roce 2017, kdy Piráti vstoupili do Sněmovny.

Tehdy překvapivý úspěch zdůvodnil Mikuláš Ferjenčík i tím, že vedení během kampaně poprvé nemuselo řešit intenzivní vnitrostranickou kritiku. Potlačení kritických proudů si ovšem vybralo svou daň, například ústup od aktivistických prvků, včetně pořádání demonstrací.

Převládl směr, který začal Piráty formovat především jako seriózní politickou sílu postupně zbavovanou všech možných kontroverzí. Do Sněmovny tak už všichni napochodovali poslušně v oblecích, punc punkovosti navozoval už jen předseda Ivan Bartoš s dredy, případně zmíněný Mikuláš Ferjenčík evokujících s vousy a dlouhými vlasy Sandokana nebo některé piráty z Karibiku.

Ústup od aktivistických metod, což v uniformních českých zemích znamenalo i omezení veřejných akcí typu demonstrace či podobných, předznamenal stav, kdy strana začala postupně ztrácet svůj protestní potenciál a začala se zařazovat do ustáleného politické establishmentu. Vězeňský autobus z kampaně 2017 tak sice marketingově provokoval, ale své ostré pouliční zuby strana již dávno ztratila a svým způsobem šlo jen o předvolební divadlo. Piráti ztratili schopnost veřejné mobilizace a zůstala jim jen mobilizace volební.

Když pak na politickou scénu vtrhla mladá krev Milionu chvilek pro demokracii, změna byla završena. Pirátský proud samozřejmě nelze redukovat na „pražskou kavárnu“, která je základnou Milionu chvilek. Přesto nelze tvrdit, že by se nenašlo téma, které Piráti mohli uchopit a podpořit ho hlasem z ulice, podobně jako to učinili odpůrci prezidenta Zemana a premiéra Babiše.

Nabízelo by se například nedostupné bydlení či exekuce. Na masové veřejné akce již ovšem není strana několik let nastavená, převládl v ní expertní přístup politických profíků usazených ve svých funkcích a klasická politická práce. Trpkým plodem tohoto přístupu je pak dnešní situace, kdy obava z konkurence hnutí Milion chvilek, respektive jeho bývalého lídra Mináře a jeho snahy vstoupit do politiky, byla jedním z opakovaných argumentů proč se Piráti museli spojit se Starosty.

Jedna parlamentní karta selhala

Důvodů, proč Piráti právě v opozici neposilovali výrazněji, je samozřejmě více. Dominuje jim však hlavně sázka na jednu parlamentní kartu. Pro vedení strany byla parlamentní práce i její prezentace hlavní prioritou a další oblasti strany se zanedbávaly či se jim nevěnovala dostatečná pozornost.

V prvním roce po nástupu do Sněmovny šlo ještě pochopit, že následující komunální volby 2018 nebudou žádná hitparáda, po výsledcích evropských voleb měla však již jít shovívavost stranou. Piráti v nich skončili až na třetím místě, za ANO a ODS.

Pro mladou progresivní sílu, navíc jasně proevropsky orientovanou, to nebyl dobrý výsledek. Přesto byl oslavován jako vítězství. Šlo přece jen o posílení. Tři piráty, tedy dva piráty a jednu pirátku, v europarlamentu ještě žádná země nikdy neměla. Kritická reflexe se ve straně nekonala.

U evropských voleb hrál roli ještě jeden podstatný faktor, a to opět vnitrostranické soupeření a spory, které sice naplno vybuchly až na podzim 2019. Výsledek eurovoleb ovšem poznamenaly. Napětí bylo patrné již v závěru roku 2018 v podobě konfliktu mezi Republikovým výborem a místopředsedou Jakubem Michálkem. Michálek prohlásil, že volby do EP jsou pro Piráty nejméně důležité volby, v reakci na to Republikový výbor přijal usnesení, které důležitost voleb do Evropského parlamentu naopak potvrdilo.

I z této epizody je vidět, že pro hlavní čtveřici vedoucích pirátů (Bartoš, Richterová, Michálek, Ferjenčík) byla a je hlavní prioritou Sněmovna. A to i za cenu toho, že jiným druhům voleb není věnovaná dostatečná pozornost ani finanční prostředky ani další zdroje.

Místo snahy vyhrávat každé volby a dát do nich vše, byl zvolen opatrnější postup — šetřit maximum zdrojů především na volby sněmovní. I tento přístup vedl k ne zcela přesvědčivým výsledkům v loňských krajských volbách, nemluvě o volbách senátních, v nichž mají Piráti výsledky vůbec nejhorší.

Podobně by se dalo pokračovat, pokud bychom podrobněji rozebírali další oblasti strany, ať by šlo o celkovou strategii, priority a způsob uchopení parlamentní politiky, ale například i o úroveň a intenzitu vnitrostranické komunikace a kultury, personální záležitosti, problematiku nabírání, ale i vzdělávání či nevzdělávání nových členů, podpory krajů a regionů, systému kontrolních mechanismů a tak dále.

Stručně řečeno strana v daném období nevyužila naplno svůj potenciál a prostor, který získala po svém úspěšném vstupu do sněmovny. Proto jejímu vedení před dalšími volbami nezbývalo téměř nic jiného než se vypomoci účelovým spojenectví s jiným politickým subjektem. Zvláště když tomu česká mainstreamová média i běžné voličstvo — zdá se — tleská.

Navázání těsné koaliční spolupráce s další politickou stranou, která má také řadu svých specifických problémů, může na nějaký čas naznačená rizika potlačit, ale i zesílit. Volební výsledek rozhodne také o tom, zda Piráti doplují až do vlády nebo získají další čas na opravu své flotily, která není v nejlepším stavu. Každopádně je třeba mít na paměti, že plavba do vládních pozic, by také mohla být plavbou poslední.