Bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta představil politické hnutí, se kterým se chystá do sněmovních voleb. Kromě toho, že mě zvolání „Jdeme k vám!“ z pódia plného policistů téměř přimělo v afektu spláchnout do záchodu všechnu svou marihuanu, mám několik dalších nezodpovězených otázek.

Zakládání takzvaných „hnutí“ je v poslední době v módě. V atmosféře všeobecné nenávisti vůči zprofanovaným politickým stranám fenomén — po krátké epizodě Věcí veřejných — nejvíce vytěžil Andrej Babiš. Zároveň tím stanovil model pro specificky českou odrůdu hnutí — tedy takovou, která samozřejmě vůbec žádným hnutím není. V poslední době jeho styl s gustem přejali Mikuláš Minář, a nejnověji i Robert Šlachta.

Člověk má silný pocit, že se nám v politice nějak pomíchala slova „hnutí“ a „ego“. Při pohledu na výkony takzvaného politického hnutí ANO a znovu a znovu opakované pokusy jeho marketingový model napodobovat, člověka napadá, že se nám tu cyklí dějiny: poprvé jako tragédie, podruhé jako Šlachta.

Andrej Babiš ještě skutečně něco „budoval“. Ne snad vyloženě hnutí, jaká známe z Řecka, ze Španělska, ale i z pokusů Jeremyho Corbyna v Labour Party nebo Bernieho Sanderse v USA. Ale investoval do organizační struktury, která odpovídala ambici ovládnout českou politickou scénu. Markeťáci a sociologové objížděli regiony a lanařili do ANO místní osobnosti, které se těší všeobecné popularitě a nepropustné staré strany jim neumožnily politickou kariéru.

Mikuláš Minář, ten si nějaké hnutí alespoň ještě představoval, protože půl milionu lidí na Letné hledících vaším směrem prostě z hlavy jen tak nevymažete. V neměřitelné veřejné podpoře se ale odráží to, co bystřejší tušili od začátku — že žádné hnutí, které by „šlo“ za Mikulášem Minářem, ve skutečnosti neexistuje a nikdy neexistovalo.

Že Chvilky držely — a i bez Mináře stále drží — pohromadě díky jiným faktorům, než je lídr s politickou ambicí. Minářův projekt Lidé PRO nakonec ztělesňuje spíš to, proti čemu se stovky tisíc sebevědomých lidí bouřily — tedy další marketingový projekt, který chce fráze o velkých hodnotách přetavit v politické body.

A nyní přichází Robert Šlachta. Vzhledem k tomu, že webové stránky hnutí Přísaha obsahují jen odrážky „Kdo jsem“, „Proč jdu do toho“ a „Tým Roberta Šlachty“, zdráhám se dál slovo hnutí používat, neboť zde již není přítomno ani ve formě zakladatelovy fantazie. Spíš než o společenské hnutí jde o hnutí mysli.

Představovací spot Přísahy je především další studií sebedojímání člověka, který něco dokázal, a dospěl do bodu, kdy je nespokojený s tím, co za to získal. „Hnutí“ v něm představuje nepřekvapivě jediný člověk, který s emotivní hudbou mluví o sobě, o své kariéře, o svém životě a o svých vizích: je za mnou obrovský kus práce, jejímž výsledkem je stav, na který se nemůžu dál dívat, pročež musím do politiky.

Není to manifest žádného hnutí, je to individualistický klip, který by možná nebyl úplně nejhorším startem při kandidatuře do Senátu. Ale vržen do éteru s nadějí, že se snad najednou vynoří zástupy, které budou Šlachtovi „přísahat“ věrnost, působí jako bezděčná parodie.

„Launch“ politického projektu už proběhl, webová stránka je ale přes Google nedohledatelná. A jelikož facebookovou stránku Přísaha si už dříve než otec zakladatel stihli obsadit satirici, komunikuje tým příznačně prostřednictvím osobního profilu Roberta Šlachty. Hnutí Přísaha tedy funguje obdobně jako Útvar pro odhalování organizovaného zločinu — mluví se o týmu, ale všude je vidět jen šéf.

Jedním ze základních rysů každého českého apolitického hnutí je takzvaný boj proti korupci, a to už od roku 2010, kdy se prosadily Věci veřejné, které se staly přímou inspirací pro Babišovo ANO — ostatně tomu odpovídá i okolnost, že se původně jednalo o zkratku zastupující „Akci nespokojených občanů“. Poptávka po odstranění korupce je silná v každé společnosti, u nás ale étos protikorupčního boje do značné míry nahradil politickou hodnotovou soutěž.

Výsledkem ryze marketingového protikorupčního tažení Andreje Babiše, na které se od začátku nachytala celá řada osobností, je „captured state“: jedna z nejvyšších forem korupce jako sám způsob vládnutí a správy státu. Přesto v tradici zdiskreditované Andrejem Babišem pokračuje jak Šlachtova jednotka rychlého volebního nasazení, tak Minářovi Lidé PRO, kteří mezi své volební lídry staví Davida Ondračku, dlouholetého šéfa Transparency International, podobně jako dříve Babiš Adrianu Krnáčovou.

Když Václav Klaus mladší „zakládal hnutí“ Trikolóra, ještě než jeho vůbec začalo nabírat členy, Klaus se již netajil silnou předtuchou, že ho jednomyslně zvolí jako lídra. Obdobně nyní bylo první informací, kterou jsme se dověděli o „novém hnutí Roberta Šlachty“, že „Robert Šlachta bude lídrem kandidátky“. Hnutí se tak patrně usneslo, ještě než vzniklo.

Ale co je hlavní, hnutí se vůbec „nezakládá“, hnutí se rodí ze společenských pohybů a má-li vstoupit do politiky, pak se — toto již existující a sebevědomé hnutí — už jen organizuje pro stranickou politiku: sepisuje stanovy, organizuje struktury, zapisuje se do voleb, píše program, skládá kandidátky.

A konečně, cílovou skupinou hnutí, které chce prosadit lepší správu věcí veřejných, by měli přece být všichni: v tom smyslu, že má-li ambici představit přitažlivější alternativu ke stávajícím pořádkům, pak ji logicky nabízí všem, neboť v „nových pořádcích“ se budou mít všichni lépe. Nikdo by neměl být „cílovkou“ v tom smyslu, že hnutí bez členů, bez historie, bez programu a bez struktury nemá zájem o nic kromě abstraktního voliče, na nějž bude najatý markeťák na poloviční úvazek neuroticky cílit youtubový spot ve stylu bot Vasky před videem peroucích se medvědů.