↗

„Projíždí-li dálnicí za určitý časový interval stovky tisíc aut a několik desítek jich havaruje, je to sice věc dost neradostná, ale nikdo z nás to jistě nebude považovat za totální selhání silničního provozu,“ říkával na adresu fenoménu korupce tehdejší předseda vlády Václav Klaus (na snímku uprostřed, Hněvín 1. 3. 1996). Foto Luboš Dvořák, facebookové stránky Dvořákova FotoHistoryje

V minulém textu této série jsme se zabývali důležitostí tématu korupce pro současnou českou politiku. Korupce figuruje jako zásadní téma v průzkumech veřejného mínění a politici bez rozdílu stranické příslušnosti využívají téma korupce k legitimizaci vlastní osoby či strany a naopak k delegitimizaci svých politických soupeřů. Tak tomu ale nebylo vždy a při pohledu na první fáze postkomunistického vývoje se nabízí obraz zcela odlišný.

Dobové průzkumy veřejného mínění ukazují, že na počátku 90. let společnost nevnímala korupci jako jeden z nejnaléhavějších problémů polistopadového vývoje, a to navzdory řadě křiklavých korupčních kauz, spojených například s privatizací. Napomohlo tomu i to, že politická elita neprezentovala korupci jako klíčovou záležitost.

Z dnešního pohledu je téměř nepředstavitelné, že ve volbách v roce 1990 žádná z politických stran problém korupce ani nezmínila. To je samozřejmě dáno i specifičností těchto voleb a podstatnějšími tématy, která se tehdy řešila, nicméně zmínky o korupci neobsahuje ani řada vládních programových prohlášení z první poloviny 90. let — na republikové úrovni šlo například o první vládu Klausovu, na federální o první vládu Čalfovu a též vládu Stránského.

Nejen že na problém korupce nikdo nepoukazoval, ale často se děl naprostý opak — v řadě případů docházelo dokonce k její bagatelizaci. V průběhu první polistopadové dekády se ale vnímání korupce proměnilo a z jednotlivých průzkumů pak už korupce vychází jako zásadní faktor ovlivňující politický a ekonomický život země. Stejně tak se toto téma dostalo i do rétorického repertoáru politiků. Tento stav platí i přes určité výkyvy do současnosti.

Korupce a privatizace

Otázka spojení korupce s privatizací nebyla relevantní pouze v devadesátých letech. Je zajímavé, že toto téma využívají někteří političtí aktéři k oslovení voličů ještě i dnes, s téměř třicetiletým odstupem. A nutno dodat, že tak činí úspěšně — v očích mnoha občanů je období privatizace stále tím určujícím momentem, který nově (a nespravedlivě) rozdal karty a od kterého se odvíjí celková trajektorie postkomunistického vývoje.

Jedinců, kteří byli za přečiny v průběhu privatizace souzeni, nebo dokonce reálně odsouzeni, přitom nebylo mnoho. Mediálně nejznámějším případem je soud s Jaroslavem Liznerem. Z pohledu mnoha lidí se ale korupce v průběhu privatizace stala symbolem nejen morálně špatné činnosti, ale zároveň něčím, co dává privilegia „těm nahoře“ oproti zbytku společnosti. S odstupem dvaceti let od privatizace pak Andrej Babiš paradoxně zmiňuje privatizační korupci jako jeden z motivů svého vstupu do politiky. Paradoxně proto, že sám je do značné míry produktem této epochy — nejen proto, že se devadesátkové privatizace sám účastnil, ale také proto, že spolupracoval s politickými aktéry, kteří za privatizačními procesy stáli.

Privatizace v Československu byla do velké míry podřízena specifické filozofii, která hlásala, že úzce pojatá ekonomika a rychlé dokončení privatizace, mající za cíl vybudování soukromého vlastnictví a trhu, dostávají „přednost před zákonem a morálkou“, což společně s neexistujícím zákonným rámcem vytvářelo prostor pro rozsáhlou korupci. I přes mnoho indicií a důkazů o korupci v průběhu privatizace nebylo po dlouhou dobu mnoho vládních představitelů ochotno tento problém přiznat, případně jej bagatelizovali.