↗

„Projíždí-li dálnicí za určitý časový interval stovky tisíc aut a několik desítek jich havaruje, je to sice věc dost neradostná, ale nikdo z nás to jistě nebude považovat za totální selhání silničního provozu,“ říkával na adresu fenoménu korupce tehdejší předseda vlády Václav Klaus (na snímku uprostřed, Hněvín 1. 3. 1996). Foto Luboš Dvořák, facebookové stránky Dvořákova FotoHistoryje

V minulém textu této série jsme se zabývali důležitostí tématu korupce pro současnou českou politiku. Korupce figuruje jako zásadní téma v průzkumech veřejného mínění a politici bez rozdílu stranické příslušnosti využívají téma korupce k legitimizaci vlastní osoby či strany a naopak k delegitimizaci svých politických soupeřů. Tak tomu ale nebylo vždy a při pohledu na první fáze postkomunistického vývoje se nabízí obraz zcela odlišný.

Dobové průzkumy veřejného mínění ukazují, že na počátku 90. let společnost nevnímala korupci jako jeden z nejnaléhavějších problémů polistopadového vývoje, a to navzdory řadě křiklavých korupčních kauz, spojených například s privatizací. Napomohlo tomu i to, že politická elita neprezentovala korupci jako klíčovou záležitost.

Z dnešního pohledu je téměř nepředstavitelné, že ve volbách v roce 1990 žádná z politických stran problém korupce ani nezmínila. To je samozřejmě dáno i specifičností těchto voleb a podstatnějšími tématy, která se tehdy řešila, nicméně zmínky o korupci neobsahuje ani řada vládních programových prohlášení z první poloviny 90. let — na republikové úrovni šlo například o první vládu Klausovu, na federální o první vládu Čalfovu a též vládu Stránského.

Nejen že na problém korupce nikdo nepoukazoval, ale často se děl naprostý opak — v řadě případů docházelo dokonce k její bagatelizaci. V průběhu první polistopadové dekády se ale vnímání korupce proměnilo a z jednotlivých průzkumů pak už korupce vychází jako zásadní faktor ovlivňující politický a ekonomický život země. Stejně tak se toto téma dostalo i do rétorického repertoáru politiků. Tento stav platí i přes určité výkyvy do současnosti.

Korupce a privatizace

Otázka spojení korupce s privatizací nebyla relevantní pouze v devadesátých letech. Je zajímavé, že toto téma využívají někteří političtí aktéři k oslovení voličů ještě i dnes, s téměř třicetiletým odstupem. A nutno dodat, že tak činí úspěšně — v očích mnoha občanů je období privatizace stále tím určujícím momentem, který nově (a nespravedlivě) rozdal karty a od kterého se odvíjí celková trajektorie postkomunistického vývoje.

Jedinců, kteří byli za přečiny v průběhu privatizace souzeni, nebo dokonce reálně odsouzeni, přitom nebylo mnoho. Mediálně nejznámějším případem je soud s Jaroslavem Liznerem. Z pohledu mnoha lidí se ale korupce v průběhu privatizace stala symbolem nejen morálně špatné činnosti, ale zároveň něčím, co dává privilegia „těm nahoře“ oproti zbytku společnosti. S odstupem dvaceti let od privatizace pak Andrej Babiš paradoxně zmiňuje privatizační korupci jako jeden z motivů svého vstupu do politiky. Paradoxně proto, že sám je do značné míry produktem této epochy — nejen proto, že se devadesátkové privatizace sám účastnil, ale také proto, že spolupracoval s politickými aktéry, kteří za privatizačními procesy stáli.

Privatizace v Československu byla do velké míry podřízena specifické filozofii, která hlásala, že úzce pojatá ekonomika a rychlé dokončení privatizace, mající za cíl vybudování soukromého vlastnictví a trhu, dostávají „přednost před zákonem a morálkou“, což společně s neexistujícím zákonným rámcem vytvářelo prostor pro rozsáhlou korupci. I přes mnoho indicií a důkazů o korupci v průběhu privatizace nebylo po dlouhou dobu mnoho vládních představitelů ochotno tento problém přiznat, případně jej bagatelizovali.

Lze v tomto místě zmínit známý citát Václava Klause, kterým obhajoval způsob privatizace navzdory korupčním skandálům těmito slovy: „Projíždí-li dálnicí za určitý časový interval stovky tisíc aut a několik desítek jich havaruje, je to sice věc dost neradostná, ale nikdo z nás to jistě nebude považovat za totální selhání silničního provozu.“

Výrok tak ukázkově vystihuje přesvědčení o korupci existující nanejvýše na nahodilé úrovni, pokud vůbec, kterou není třeba řešit systémově. Je-li korupce záležitostí individuálních pachatelů, řešení je jednoduché — stačí pozavírat korupčníky a problém korupce je tím vyřešen. Ostatně v příštím dílu tohoto seriálu textů uvidíme, že si Václav Klaus podobné vnímání korupce udržel i ve svém prezidentském období.

A ke korupci se lhostejně stavěli i další tehdejší protagonisté. Například privatizační ministr Tomáš Ježek zdůrazňoval, že aplikovat „normální zákony“ na proces privatizace je nepřípustné a privatizace je prováděna proto, aby po jejím konci „normální zákony“ mohly začít platit.

Téma korupce se ve spojení s privatizací objevuje i v rétorice tehdejšího prezidenta Václava Havla. Podle něj byl nárůst korupce jedním z nezamýšlených a jaksi automatických doprovodných jevů privatizace a celé transformace. To dobře ilustruje jeden z Havlových výroků z počátku poslední dekády minulého století: „Tu úspěšněji, tu méně úspěšně se pokoušíme zápasit se všemi nedobrými průvodními jevy naší transformace, od organizovaného zločinu, korupce či občasných projevů netolerance k lidem jiného etnického původu až k velké hospodářské kriminalitě jako té horší odpovědi na pokušení, jimiž byla privatizace provázena.“ Nicméně ani v Havlově případě nebyla korupce jakkoli zásadním tématem a ve veřejně dostupných Havlových projevech a textech ji řeší spíše okrajově.

Mezi relevantní politické aktéry, kteří v první polovině devadesátých let — a často i později — o korupci ve spojení s privatizací hovořili nejčastěji, byly levicové parlamentní strany. Zejména v případě komunistů byla privatizační korupce projevem selhání celého nového systému.

To dobře vystihuje jeden z výroků komunistického volebního programu z roku 1992: „KSČM se hlásí k ochraně zájmů pracujících, těch, kteří svou prací vytvářejí duchovní a materiální bohatství národa, a současně těch, které obnova kapitalismu staví do nových podmínek, na které nejsou připraveni a jimž nebudou vždy schopni čelit… Jde nám o cílevědomou a zásadní politiku, která by vrátila čest poctivé práci, dnes zahrnované výsměchem spekulantů a korupčníků, a zachovala dělníkům, rolníkům, živnostníkům a ostatním pracujícím to místo, které jim ve společnosti právem patří.“

Kritika privatizace a tunelování společně s opoziční kritikou tehdejších pravicových vlád zaznívala ovšem i od sociální demokracie, zejména po nástupu Miloše Zemana do funkce předsedy. Miloš Zeman se na rozdíl od Václava Havla nedomníval, že by korupce byla nevyhnutelným důsledkem transformace, ale prohlašoval ji za důsledek vědomé činnosti politiků a podnikatelů, kteří dokázali využít mezer systému a chybějící legislativy. K otázce korupce v průběhu privatizace se poté Zeman ve velmi obdobném duchu vracel ještě s mnohaletým odstupem v průběhu výkonu prezidentského mandátu.

Každopádně v období kolem poloviny 90. let patřil Miloš Zeman mezi první politické představitele, kteří zdůrazňovali problém privatizační korupce a tunelování. Ještě s odstupem řady let za to Zemana kritizoval Václav Klaus: „Se slovem vytunelovat bych pracoval velmi opatrně, zavedení termínu tunelovat Milošem Zemanem v polovině 90. let považuji za jeden z jeho největších přečinů. Hrozí, že po Čapkově robotu bude Zemanovo tunelování druhým slovem českého původu, které bohužel obohatí svět. A to mne strašně zlobí.“

Právě sociální demokraté a komunisté tak začali jako první využívat téma korupce jako téma v rámci politického boje, když je spojili s pravicovými vládami a jimi řízenou privatizací. Oproti tomu, nakolik významným tématem se korupce v rámci politického střetu stala v dalších letech a desetiletích, je však stále využívali poměrně opatrně.

Korupce jako důsledek komunistického režimu?

Korupce má nejen v českém prostředí poměrně hluboké kořeny. Korupční vzorce po pádu komunismu často navazovaly na základy položené již v rámci komunistického režimu. I když korupce před rokem 1989 nepatřila k příliš medializovaným tématům, korupční výměna byla v komunistickém Československu poměrně extenzivní, byly do ní zapojené stranické špičky a komunistické vedení si toho bylo vědomo. Přesto se o korupci směrem k veřejnosti ani v oficiálních dokumentech příliš nehovořilo — a pokud ano, často v tom smyslu, že korupce a podobné jevy jsou přežitkem buržoazního chování, které se nepodařilo plně odstranit.

Podobný rétorický vzorec nalézáme často po roce 1989 — řada politických aktérů v nových podmínkách korupci označovala za jev typický pro právě odstraněný režim. Již ve v programovém prohlášení vlády Petra Pitharta stálo mimo jiné: „Musíme neodkladně řešit také všeobecnou devastaci duchovní… Vzpomeňme například, jak nás několik posledních desetiletí tížila rozmáhající se korupce.“

Tento postup byl ale typický zejména pro ODS. Ostatně odkazy k negativním jevům minulého režimu jsou v případě ODS vítaným legitimizačním nástrojem doposud. V programu pro volby v roce 1992 se můžeme mimo jiné dočíst: „Tak vznikala v oblasti hospodářství a sociálních služeb rozsáhlá pololegální a ilegální, šedá a černá zóna, v níž vládl snad ještě větší chaos, šlendrián, zlodějina, korupce a libovůle než ve sféře státní.“ Receptem, který ODS nabídla, byla minimalizace státu a urychlené dokončení privatizace a transformace. Z této perspektivy nebyla privatizace něčím, co by umožnilo korupci, ale naopak jí mělo pomoci odstranit.

To ostatně s odstupem řady let již v prezidentské funkci opakovaně komentoval i Václav Klaus. Jeho postoje dobře ilustruje následující výrok: „Neprivatizovat by znamenalo jen pozorovat — jak se to dělo u některých našich východních sousedů —, jak státní majetek postupně mizí do nových soukromých společností bývalých komunistických manažerů státních podniků. S kupónovou privatizací korupce spojena být nemohla. Stát podniky neprodával a cenu firem dopředu neurčoval. Pouze zájem více než 8,5 miliónů občanů, kteří se do privatizace nákupem kupónových knížek zapojili, rozhodoval o tom, kolik akcií té které firmy a kdo za své kupóny získá.“ Ke Klausovi se však vrátíme ještě v následujícím dílu tohoto seriálu ve spojitosti s jeho prezidentským obdobím.

Konec devadesátých let a stranické kauzy

Jak již víme, v průběhu 90. let se korupce stala podstatným společenským tématem a pevně zakořenila v politických programech a rétorice politiků obecně, ale také ve vládních dokumentech. V roce 1999 například přijala vláda Miloše Zemana první protikorupční strategii, která byla prvním uceleným protikorupčním dokumentem.

Téma korupce se také v průběhu desetiletí stalo důležitým tématem politických střetů. Tento posun souvisel mimo jiné s některými skandály, které byly v této době odhaleny a které souvisí s transformačním a post-transformačním obdobím.

Anna Grzymala-Busse ve své známé knize Rebuilding Leviathan popisuje cesty, které umožnily politickým stranám v postkomunistickém prostoru exploatovat stát a napojit se na jeho zdroje. Zisky plynoucí z jednání na hraně nebo za hranou zákona tak byly zdrojem obohacení nejen konkrétních jedinců, ale celých politických stran.

V českém prostředí bylo prvním větším skandálem spojeným s financováním stran odhalení „švýcarského konta“ ODS, které ve svém důsledku vedlo k pádu vlády Václava Klause a rozštěpení ODS. Nově vzniklá Unie svobody se poté do značné míry profilovala jako alternativa vůči zdiskreditované ODS. Jde tedy o podobný motiv, který uvidíme ještě v případě TOP09 — i tato strana se po svém vzniku o jednu dekádu později profilovala jako strana s protikorupční rétorikou a nabízející alternativu vůči zdiskreditované pravici, zejména vůči ODS.

Samostatnou kapitolou, která bývá s nárůstem korupce a rozparcelováním státu mezi ČSSD a ODS hojně spojovaná, je období let 1998 a 2002, tedy období tzv. opoziční smlouvy. Celé řady kauz spojených s vládou ČSSD a „tichou podporou“ ODS vyústila mimo jiné v důraznější uchopení tématu korupce ze strany opozice, především nově zformovaného uskupení Koalice.

Heslo „Koalice pro právní stát a proti korupci“ bylo dokonce prvním bodem a též samostatnou kapitolou koaličního programu pro volby v roce 2002. Vůbec poprvé tak volební program věnoval tématu korupce takto zásadní prostor. Korupci autoři programu explicitně vztahovali k posledním letům politického vývoje a stávající politické elitě.

V dokumentu se například hovoří o „beztrestnosti mocných a jejich korupčním chování“. Program také mimo jiné, na rozdíl od drtivé většiny dalších volebních programů za celé postkomunistické období, jasně pojmenovává dopady extenzivní korupce — nejen důsledky ekonomické, ale především celkové oslabení demokracie a posílení nevolených struktur. Od většiny předchozích i následujících programů se tento lišil také návrhy poměrně explicitních kroků, jak korupci řešit.

Právě program Koalice pro volby v roce 2002 naplno ukázal význam korupce jako politického tématu. Korupce začala být rámována jako významný politický, společenský a hospodářský problém a toto rámování se již nezměnilo, ale naopak v mnoha ohledech naopak posílilo. O tom však podrobněji v příští části této volné série textů.