Česká politika se až do roku 2013 lišila od zbytku postkomunistické střední a východní Evropy v tom, že se v čele vlád země střídaly strany, které bylo možné považovat v mnoha ohledech za standardní, pokud bychom je poměřovali tradicemi západní politické kultury — občanští demokraté a sociální demokraté. Obě se formálně hlásily k zavedeným politickým ideologiím — ODS ke konzervativismu a ČSSD k demokratické levici.

Obě také patřily k takzvaným tradičním stranám, pokud šlo o jejich vnitřní organizaci. Tedy o pyramidální uspořádání — od místních až po krajské organizace, na nimiž stálo demokraticky volené vedení strany.

Na rozdíl od podobných stran na Západě ale obě také trpěly kultem osobnosti spojeném v ODS s otcem-zakladatelem Václavem Klausem a v ČSSD s Milošem Zemanem, který sjednocením různých proudů postkomunistické levice z ČSSD vytvořil velkou stranu.

Vlády obou dvou velkých stran podporovaly další subjekty, které se hlásily k tradičním politickým ideologiím a fungovaly na principu vnitrostranické demokracie. ODS v letech 1992 až 1997 spoléhala na podporu lidovců a konzervativně-liberální Občanské demokratické aliance. V letech 1998 až 2002 vládla menšinově ČSSD s tichou podporou ODS, kterou zaručovala opoziční smlouva.

V letech 2002 až 2006 se ČSSD opírala o lidovce a Unii svobody, která vznikla odchodem liberálů z ODS v roce 1997. Také po volbách v roce 2006 po krátkém období první, menšinové vlády Mirka Topolánka z ODS nastoupila druhá Topolánkova vláda, v níž ODS podpořily dvě strany reprezentující zavedené ideologie a fungující na principech vnitrostranické demokracie — lidovci a zelení.

Zlom přišel až s vládou Petra Nečase v roku 2010, v níž ODS sekundovaly TOP 09 a Věci veřejné Víta Bárty (VV). Právě Věci veřejné představovaly v historii samostatné České republiky první nesystémový subjekt, který se prosadil do vlády.

Nástup nesystémovosti