Česká politika se až do roku 2013 lišila od zbytku postkomunistické střední a východní Evropy v tom, že se v čele vlád země střídaly strany, které bylo možné považovat v mnoha ohledech za standardní, pokud bychom je poměřovali tradicemi západní politické kultury — občanští demokraté a sociální demokraté. Obě se formálně hlásily k zavedeným politickým ideologiím — ODS ke konzervativismu a ČSSD k demokratické levici.

Obě také patřily k takzvaným tradičním stranám, pokud šlo o jejich vnitřní organizaci. Tedy o pyramidální uspořádání — od místních až po krajské organizace, na nimiž stálo demokraticky volené vedení strany.

Na rozdíl od podobných stran na Západě ale obě také trpěly kultem osobnosti spojeném v ODS s otcem-zakladatelem Václavem Klausem a v ČSSD s Milošem Zemanem, který sjednocením různých proudů postkomunistické levice z ČSSD vytvořil velkou stranu.

Vlády obou dvou velkých stran podporovaly další subjekty, které se hlásily k tradičním politickým ideologiím a fungovaly na principu vnitrostranické demokracie. ODS v letech 1992 až 1997 spoléhala na podporu lidovců a konzervativně-liberální Občanské demokratické aliance. V letech 1998 až 2002 vládla menšinově ČSSD s tichou podporou ODS, kterou zaručovala opoziční smlouva.

V letech 2002 až 2006 se ČSSD opírala o lidovce a Unii svobody, která vznikla odchodem liberálů z ODS v roce 1997. Také po volbách v roce 2006 po krátkém období první, menšinové vlády Mirka Topolánka z ODS nastoupila druhá Topolánkova vláda, v níž ODS podpořily dvě strany reprezentující zavedené ideologie a fungující na principech vnitrostranické demokracie — lidovci a zelení.

Zlom přišel až s vládou Petra Nečase v roku 2010, v níž ODS sekundovaly TOP 09 a Věci veřejné Víta Bárty (VV). Právě Věci veřejné představovaly v historii samostatné České republiky první nesystémový subjekt, který se prosadil do vlády.

Nástup nesystémovosti

Vůdcovskou stranou, která byla obvykle zařazována v politickém spektru na krajní pravici, byli už Sládkovi Republikáni v 90. letech. Ovšem do vlády se nikdy neprosadili. Roli sběrače protestních hlasů po jejich odchodu z parlamentní politiky pak na mnoho let převzala Komunistická strana Čech a Moravy.

Ta byla sice považována za nesystémovou stranu, pokud jde o její postoje k polistopadové transformaci a novému mezinárodnímu zakotvení země, ale svojí strukturou se řadila k tradičním stranám. Strany hlavního proudu se po mnoho let snažily vyloučit KSČM — zejména kvůli její historii — z podílu na vládnutí, a nedaly jí tak šanci ukázat, zda by nemohla fungovat i ve vládě.

Tento přístup ale vedl k sestavování ideologicky problematických vládně-koaličních slepenců, pokud zvítězila ve volbách ČSSD. Nutnost vládnout s pravicovými stranami relativizovala levicovou identitu ČSSD, protože straně znemožňovala prosadit v plné míře svůj program.

Je možné argumentovat, že zárodky pozdějšího rozpadu politického schématu, v němž se v čele vlád střídaly největší pravicová a největší levicová strana, vznikly právě v souvislosti se specifickým českým antikomunismem, jehož prapor sice nesla především pravice, ale ČSSD na něj přistoupila. Ta byla kvůli rozpolcenosti levé části politického spektra, v němž jedna ze dvou stran byla automaticky vyloučena z podílu na vládnutí, odsouzena k neorganickým koalicím přes politický střed, což dlouhodobě zvýhodňovalo pravici.

Přispělo to nakonec i k tomu, že KSČM postupně převzala roli hlavní protestní strany. Hrála sice v tomto ohledu užitečnou „sanitární“ roli, protože kvůli své zaručené účasti v parlamentní politice k sobě dlouho přitahovala i voliče, kteří by jinak hlasovali pro krajně pravicové strany, ale z dlouhodobého hlediska bylo jasné, že je to nepřirozený stav. Jinými slovy: bylo jen otázkou času, kdy v podstatě usedlá, politicky konzervativní strana se stárnoucím členstvem přestane radikálnější část protestního, antisystémového elektorátu přitahovat.

Věci veřejné byly v tomto směru první vlaštovkou. Pod vedením podnikatele Víta Bárty se formálně zaměřily na boj s korupcí coby svoje hlavní téma. Byly tak k sobě schopné přilákat tu část elektorátu, která byla stále více nespokojená s celou řadou patologických politických jevů, nebývale posílených zejména opoziční smlouvou, a dále udržovaných střídajícími se vládami ODS a ČSSD. KSČM coby strana „mimo systém“ sice na tyto jevy poukazovala, ale její tradiční vnitřní organizace i jistota voličů, že nakonec nemůže skončit ve vládě, oslabovaly její atraktivitu.

Vůdcovský princip

Vít Bárta jako první od dob Miroslava Sládka vybudoval poměrně silný politický subjekt na základě vůdcovského principu. Stranu fakticky vlastnil, a jedna z tajně pořízených nahrávek ještě z dob, kdy vedl velkou bezpečností agenturu, ukázala i jeho politickou filozofii: proč se pokoušet v prostředí systémové korupce domoct výhod pro vlastní podnikání zákulisním ovlivňováním politiků „systému“, když by bylo možné si část politiky — pokud možno na vládní úrovni — rovnou zprivatizovat do vlastních rukou?

Bárta tak vytvořil v české politice nový model, kdy se politická strana bez demokratické vnitřní struktury pod praporem boje s korupcí udržovanou dosavadními hlavními hráči české politiky fakticky pokusila korupci pozvednout na novu úroveň. Na té může podnikatel vysávat stát tak, že si v podobě vytvoření relativně úspěšného politického subjektu a následné účasti ve vládě, zprivatizuje část politiky do vlastních rukou.

Vzestup a pád Bártova projektu ale také ukázal jeho limity. Tím prvním byla skutečnost, že každý nesystémový, vůdcovský projekt stojí a padá s osobou vůdce. V okamžiku, kdy začal mít problémy sám Bárta, začal se projekt hroutit. S jeho odchodem postupně zkolaboval, protože okolo vůdce neexistovaly struktury a osobnosti, které by byly schopny Věci veřejné udržovat dál při životě.

Andrej Babiš v době odcházení Bártových véček pochopil, že zatímco samotný model privatizace politiky do rukou mocného podnikatele je v prostředí znechucení veřejnosti ze zkompromitovaných „tradičních“ stran cestou k moci a ekonomickým výhodám, fungovat může úspěšně pouze za předpokladu, že se oligarcha skutečně zmocní nejvyšších pater vládní moci. K tomu měl Babiš na rozdíl od Bárty prostředky, které mu umožnily tohoto cíle dosáhnout s pomocí ovládnutí části mediální scény a vytvoření efektivního PR aparátu.

Jinak se „ideové“ základy jeho hnutí ANO od Bártových véček příliš nelišily. I on do politiky vtrhnul pod praporem boje s korupcí, i on se vymezoval — ještě více než Bárta — proti tradiční politice. A ani jeho „hnutí“ nebylo fakticky hnutím nebo regulérní stranou, ale politickým komparsem, který si vůdce za svoje peníze a přísliby politického vlivu opatřil.

K úspěchu pomohlo i načasování Babišova vstupu do politiky. V roce 2012 až 2013 se model střídání dvou velkých stran v čele vlád začal vyčerpávat ještě víc než v době nástupu Věcí veřejných — zejména když se ukázalo, že i po deseti letech přežívá v obou dědictví opoziční smlouvy.

Neslavný pád Nečasovy vlády v roce 2013 a sílicí spojenectví Babiše s přímo zvoleným prezidentem Milošem Zemanem, sice ještě nevyústily do úplného rozboření dosavadního schématu (ČSSD byla ještě schopná vyhrát volby), ale jeden z pilířů dosavadního systému, ODS, se ocitl v těžké krizi. A bylo jen otázkou času, kdy ve světle společného tlaku Babiše a Zemana na ČSSD, potká podobný osud i ji.

Ve volbách v roce 2017 se dosavadní systém — ostatně už nemálo oslabený účastí vůdcovského projektu ANO ve vládě — definitivně rozpadl. Většinu ve Sněmovně získaly společně nesystémové subjekty — ANO, KSČM a hnutí Spravedlnost a přímá demokracie Tomia Okamury. Babiš, který potřeboval jistou legitimitu jak doma, tak zejména na mezinárodní scéně, sice nakonec vytvořil menšinovou vládu s rozvrácenou ČSSD, ale nic to nemění na tom, že se definitivně zhroutil předchozí politický systém.

Nové strany

Subjektem, který se postupně etabloval jako největší výzva Babišově oligarchickému populismu, se stali Piráti. Ani oni už nejsou organizačně tradiční stranou. To jim umožňuje úspěšně odrážet Babišovy útoky na „tradiční strany“. Jsou ovšem uskupením vnitřně demokraticky organizovaným, které se na ideologické škále postupně vyprofilovalo jako liberální strana levého středu.

Působení Pirátů v „nových“ politických poměrech po roce 2017 je pozitivní zprávou. O to více kontraproduktivní je, že některé ostatní strany protibabišovské aliance, zejména ODS, Babišovi zdatně sekundují v jeho pokusech Piráty před volbami zdiskreditovat.

I proto hrozí, že v říjnových volbách by opět mohly získat ve Sněmovně dohromady většinu nesystémové politické subjekty, z nichž některé jsou důsledně organizovány na vůdcovském principu. Babiš, zdá se, kultivuje zejména vztahy s novým hnutím Přísaha, které má reálné šance získat více než pět procent voličské podpory, potřebné pro vstup do Sněmovny.

Z více extrémistické části spektra nesystémových, vůdcovských stran, se téměř jistě do Sněmovny prosadí Okamurova SPD. A pokud do Sněmovny nakonec pronikne i slábnoucí KSČM, bude možná nakonec antikomunistická pravice s napětím sledovat její sjezd, protože jeho výsledek může určit, zda se od Babiše definitivně odvrátí.

Jisté je, že se český politický systém zatím zdaleka nevzpamatoval z rozvratu uspořádání, které v něm od vzniku samostatného státu fungovalo až do roku 2013. K alespoň částečnému vykročení na cestě od současné nadvlády nesystémových stran ve Sněmovně bude zapotřebí neobyčejné jednoty pěti stran, které tvoří dvě současné předvolební koalice — Spolu a PirStan. Úspěch není zaručen, protože zejména ODS z koalice Spolu se evidentně není schopná zbavit svých ideologických předsudků vůči Pirátům, a to ani v době, kdy se ve volbách nebude rozhodovat mezi levicí a pravicí, ale mezi demokraty a autoritáři.