Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) zřejmě směřuje k nejhoršímu výsledku ve volbách do Poslanecké sněmovny. Zbývá do nich zhruba čtvrt roku, již nyní je však zřejmé, že si komunisté oddychnou, obhájí-li vůbec nějaké mandáty. Do jejich až zoufalé situace se promítá dlouhodobý pokles volebních zisků na všech úrovních i setrvalý úbytek jak členstva, tak voličského jádra.

Do sněmovních voleb vyráží KSČM opatřena optimistickým sloganem „Šance na nový začátek“. Programové teze slibují v podtitulu dokonce šanci „začít znovu a lépe“. Strana v nich nabízí razantně levicový program včetně zvyšování minimální mzdy na nejméně dvacet tisíc korun, progresivní daně, kurzarbeit, posilování práv zaměstnanců, pravidelné valorizace důchodů i sociálních dávek.

Vyjadřuje odpor vůči privatizaci zdravotnictví, naopak avizuje podporu bydlení včetně „vyvlastnění nevyužívaných a dlouhodobě chátrajících budov ve prospěch obcí“ a výstavby městských i družstevních bytů. Kritizuje systém exekucí a slibuje jej převést do rukou státu. Svůj strategický cíl explicitně nazývá „socialismus“.

Současně ale přidává konzervativní body zaměřené vstřícně vůči Rusku a Číně, potažmo proti NATO. Linii rozvíjí přísliby odmítání „ekonomické migrace“ i „financování neziskových organizací, které pod záminkou humanitární pomoci slouží spíše k jednostrannému politickému nátlaku“, či naopak zavedení „výchovy dětí a mládeže k vlastenectví“.

KSČM deklaruje zájem o ekologii a zmiňuje se o ochraně půdy, vody i biodiverzity, současně se ale v textu ani jednou nevyskytuje slovo klima. Komunisté zato slibují podporu rychlé modernizace a přístavby jaderných elektráren, a to „bez diskriminačního omezování účasti například Ruska nebo Číny z tendru“.

Programové teze odkazují k probíhající pandemii se základním argumentem, že krizi mají zaplatit nejbohatší. Slibuje se posílení role státu, všeobecná pomoc občanům, startování ekonomiky a zvýšení podílu, jakým na podobné sociální záměry přispívají „velká podnikatelská, nadnárodní uskupení, která dosud jen kořistila z naší země i práce jejích občanů“.

Základna se tenčí, nadstavba chybí

Až na aktuální rétoriku zmiňující pandemii není náčrt programu zvlášť neobvyklý. Komunisté podobné věci žádají či slibují delší dobu. Voličský zájem o ně ovšem už roky nepramenil ani tak z konkrétního programu jako spíše ze zájmu volit protestně.

„Když se díváme na KSČM, vždy měla dva typy voličů: skalní příznivce oceňující nostalgii po minulém režimu a ty, jež přitahovala, neboť vyjadřovala jejich politický protest. To za poslední čtyři roky velmi oslabilo — podpořit [z protestních důvodů] stranu, jež drží u vlády miliardáře, přeci jenom působí poněkud nesmyslně. A zmenšil se, vlivem věku, i skalní elektorát,“ glosuje vývoj pro Deník Referendum politolog z Fakulty sociálních věd Masarykovy univerzity, Lubomír Kopeček.

Přestože jsou komunisté stále nejpočetnější stranou, jejich základna po dekády stabilně klesá. Od počátku devadesátých let, kdy po masovém exodu zůstalo asi 350 tisíc lidí, se členstvo ztenčilo na méně než desetinu. Ve dvacetiletém mediánu ztráceli komunisté skoro sedm procent členů ročně, stejný procentuální úbytek vykazují i v posledních letech. Roli hraje vysoký průměrný věk, již delší dobu kolem čtyřiasedmdesáti let. Naděje dožití činí v České republice 78,5 let.

Kam až může poklesnout nynějších asi 30 tisíc členů, není zřejmé. V pětiletém mediánu probíhal poslední dobou pokles o tři tisíce ročně. Při udržení trendu každoroční ztráty sedmi procent členstva KSČM během příštích pěti let sestoupí na oněch dvacet tisíc. Pokud by ovšem — třeba vlivem neúprosné demografické křivky — pokles pokračoval nikoli procentuálně, ale po oněch třech tisících, strana by do konce dekády prakticky zmizela.

KSČM padá na všech úrovních

Ještě rapidněji v posledních letech klesly KSČM volební zisky. Tedy kromě těch v Senátu, jež jsou tradičně prakticky nulové a strana zde získala alespoň jeden mandát naposledy roku 2012. Na komunální úrovni se výsledky snižují od prvních voleb milénia, od roku 2002. Z tehdejších 14,5 procenta hlasů a 5700 mandátů KSČM postupně sestoupila na 4,8 procenta a asi 1400 postů ve volbách 2018.

Průběžný pokles stranu provází i v Evropském parlamentu: od 20,3 procenta a šesti mandátů roku 2004 k předloňským ani ne sedmi procentům a mandátu jedinému. KSČM naposled nasadila kandidátku s nebývale nízkým věkovým průměrem, snažící se zdůrazňovat i ekologická témata rezonující u mladších ročníků.

Změna se ale ve voličském zájmu nepromítla. Mladší kandidáty ve výsledku přeskočil vlivem preferenčních hlasů zastánce tradiční tvrdé linie, Zdeněk Ondráček.

Prudký propad proběhl v krajích. Při prvních volbách do krajských zastupitelstev (2000) dostali komunisté zhruba každý pátý hlas. Přes dvacet procent se dostali ještě roku 2012, během následujících čtyř let ale ztratili polovinu podpory (ze 20,4 na 10,6 procenta), totéž ve čtyřletce před loňskými volbami (z 10,6 na 4,75 procenta).

KSČM v nich zažila nepopiratelný debakl, ze skoro devadesáti mandátů obhájila třináct. Pětiprocentní hranici překročila všeho všudy ve čtyřech krajích, většinou nepříliš přesvědčivě.

Volby do krajských zastupitelstev pro stranu znamenaly nejen ztrátu pozic, ale i peněz. Bídný volební zisk se promítl ve státním příspěvku 3,25 milionu korun: o 18,25 milionu méně, než kolik KSČM dostala po krajských volbách 2016. Rok 2020 tak strana ukončila skoro sedmadvacet milionů v minusu.

Výhled pro sněmovní volby není o moc světlejší. Z devatenácti volebních modelů vypracovaných různými agenturami na různě velkých vzorcích respondentů od začátku roku vychází preference KSČM na průměrně 5,57 procenta. To by bylo nejméně, kolik strana v daném typu voleb kdy získala. Odhady ale působí realisticky.

Strana v průzkumech zřetelně ztrácí přinejmenším od třetiny nynějšího funkčního období Sněmovny. Do toho v roce 2017 již vstupovala s historicky nejhorším výsledkem, 7,8 procenty. KSČM tehdy oproti roku 2013 ztratila skoro polovinu ze 741 tisíc hlasů (14,9 procenta). Odhaduje se, že nejvíce voličů komunistům vzalo politické hnutí ANO — v předchozím mezivolebním intervalu paradoxně vybírající elektoráty ODS a TOP 09.

Další komunistické hlasy před minulými volbami odloudila SPD Tomia Okamury. Přesun od KSČM k SPD zasáhl i tradičně „rudé“ regiony. Z analýz vyplývalo, že nacionalisté odlákali hlavně nezaměstnané voliče v ekonomicky slabších oblastech. Další část někdejších příznivců, volících roku 2013 proti končící vládě škrtů Petra Nečase (ODS), o čtyři roky později k volbám zkrátka nešla.

Vůbec nejlepší volby KSČM zažila skoro před dvaceti lety: po začátku tisíciletí, ke konci vlády opoziční smlouvy. Pod vedením Miroslava Grebeníčka dosáhla na 18,5 procenta hlasů.

Tehdy měli komunisté politické postavení stěží srovnatelné s dneškem. Jejich podpora byla tak vysoká, až se označovala za unikátní v rámci někdejšího východního bloku — tedy na poměry stran, které nikdy neprošly radikálním rozchodem s minulostí. V roce 1999 přisuzovalo komunistům několik seriózních průzkumů dokonce šanci na volební vítězství.

Zastoupení ve Sněmovně možná ještě zůstane, ale co dál?

Poté, co komunisté jistili poslaneckými hlasy vládu Andreje Babiše (ANO), se nyní snaží alespoň symbolicky odpoutat. V dubnu formálně vypověděli kabinetu dosavadní toleranci s tím, že vláda zjevně neplánuje plnit, co komunisté očekávali.

I lidé kritičtí vůči dominantní linii strany — jako Jiří Dolejš — ale angažmá v Babišových zádech spíše hájí. Argumentují, že bylo nutné minimalizovat škody, jež by jinak mohla způsobit pravice. Voliči to každopádně neocenili.

A vztah k vládě ale zůstal neuzavřený. V červnu ji komunističtí poslanci podrželi při hlasování o nedůvěře. „Vláda naši důvěru nemá, důvěryhodnost se vytratila,“ říkal na jednu stranu předseda Vojtěch Filip, na stranu druhou varoval před hrozící destabilizací státu. KSČM se podle znalců zdejšího politického dění podařilo situací šikovně promanévrovat, navíc na sebe strhli obecnou pozornost. Nebylo to poprvé.

Na KSČM záviselo nejen dané hlasování, ale v posledním roce i mnohá schvalování nouzového stavu a podobných opatření. Komunistické hlasy — často dokonce ani ne všechny — opakovaně de facto rozhodly o tom, jak dlouho bude nově vyhlášený nouzový stav trvat.

Vládní politici ostatně příležitostně poznamenávali, že na komunisty svým způsobem spoléhá i opozice: mohla hlasovat proti prodloužení, neboť věděla, že je vposledku prohlasuje KSČM. Ta ovšem přikládala pod kotel nejistoty, neváhala měnit postoje či se nechat obměkčovat vyjednáváním.

Zda se straně podaří narychlo překreslit příběh posledních let ve svůj prospěch, není vůbec jisté. „I hlasování o nedůvěře ukazuje, že se na podpoře vlády nic nezměnilo. Nemyslím, že by se do voleb stalo něco, co by tento převažující postoj otočilo. KSČM ani nevyměnila předsedu, který je s ním spojen. Žádný signál o změně komunisté voličům nevyslali,“ poznamenává politolog Kopeček.

Lidé budou podle něj posuzovat spíše to, co strana dělala v posledních letech než její program. A soustavně klesající křivky preferencí naznačují, že nejsou zvlášť nadšeni. Jakkoli se tu a tam v některých kruzích hovořilo o možném obrození KSČM, nic takového se zatím neděje. Vojtěch Filip je předsedou strany od roku 2005 a na svém postu podle všeho do podzimních voleb vydrží.

V dubnu ustál pokus části strany o sesazení — byť spíše díky výši volebního kvóra na ústředním výboru než přímé podpoře. Namísto něj ze svého postu spadla jeho potenciální vyzývatelka, představitelka mladšího křídla KSČM, někdejší místopředsedkyně strany Kateřina Konečná.

Filip sice avizoval, že dá předsednickou funkci k dispozici na sjezdu, ten ale přijde až po volbách. Strana se tedy nemění, zatímco politický prostor protestních stran ano.

Obloukem se vrací centristická, obecně protikorupční rétorika v podobě politického hnutí Přísaha. Vysoce nespokojený elektorát znepokojený migrací a dalšími zvláště štěpícími tématy nadále těží SPD. V letošních volbách se snaží také silně tématizovat problematiku dovozu potravin, potažmo jejich takzvaně dvojí kvality napříč Evropskou unií — vůči níž se dříve zhusta vymezovala KSČM.

Komunisté si podle dosavadních průzkumů dost možná udrží alespoň nějaké poslanecké posty. Jako zásadní však vystupuje otázka, zda jich využijí k dlouhodobějšímu oživení podpory, potažmo náboru nových voličů. „KSČM by měla šanci revitalizovat potenciál ne jako vládu podporující strana, ale radikální opozice stavící na kritice. Pokud by hypoteticky zůstala ve Sněmovně, mohla by z takové pozice těžit,“ uzavřel Kopeček.

Vzhledem k programovému zmatení, jež se nejvíce projevuje v příchylnosti k autoritářským režimům a vládě českého oligarchy, je ale stejně tak dobře možné, že se nezmění nic. Možné je dokonce i to, že na jakýkoli pokus o změnu je už prostě pozdě. Demografie je neúprosná a „Šance na nový začátek“ mnohem spíš vypadá jako „šance na brzký konec“.