KSČM 2021: poslední bitva vzplála

Jiří Pehe

Českým komunistům letos reálně hrozí, že se nedostanou do Sněmovny. Podle Jiřího Pehe je sice možné, že práh ještě jednou překročí a že dokonce podrží ještě jednu vládu. Hned několik faktorů ale hovoří spíše pro jejich nezadržitelný pád.

Letitý a stále sloužící předseda KSČM Vojtěch Filip už tentokrát stranu do Sněmovny nevede. KSČM má pro volby jedenáct různých tváří spojených barvou košile. Grafika KSČM

Komunistická strana Čech a  Moravy je na postupném odchodu, ale dvě události v roce stého výročí založení strany ještě mohou určit, jak bude tento odchod vypadat. Těmito událostmi jsou volby do Poslanecké sněmovny ve dnech 8. a 9. října a mimořádný sjezd strany, který se má uskutečnit o dva týdny později, 23. října.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Pokud jde o odcházení KSČM jako takové, nezdá se, že by strana s přestárlým členstvem a elektorátem mohla tento trend ještě zvrátit. V minulých letech víceméně ignorovala pokusy přitáhnout k sobě mladší voliče, a musí tedy spoléhat převážně na starší lidi nostalgické po časech před rokem 1989. Jakýkoliv revoluční elán, který komunisty definoval ještě na začátku 50. let minulého století, přitom ze strany vyprchal ještě před pádem komunistického režimu.

KSČM teoreticky vzato měla zmizet vzhledem k demografickým trendům v tvrdém jádru svých voličů z parlamentní politiky už na konci 90. let. Zachránila ji na čas ale skutečnost, že po odchodu Republikánů Miroslava Sládka z hlavního proudu politiky převzala štafetu protestní strany, která už tím, že se její účast ve Sněmovně zdála zaručená, byla náhražkou pro protestní voliče, kteří věděli, že tak nezahodí svůj hlas.

Pomáhaly ji k tomu i strany hlavního proudu. Ty se nikdy neodvážily toho, co kdysi vyzkoušel ve Francii Francois Mitterand, když v roce 1981 přizval komunisty do vlády vedené Lionelem Jospinem. Francouzští komunisté už před tím jednou byli ve vládní koalici se socialisty v roce 1972, ale tehdy koalici poměrně rychle opustili. Po druhém vstupu do vlády přitom začali rychle oslabovat — i kvůli sporům uvnitř strany, zda vládní spolupráce je pro stranu, která chtěla kdysi změnit celý systém, vhodná.

KSČM nemusela pokušení vládní účasti čelit, protože český antikomunismus vytvořil atmosféru, v niž se do vlády neodvážili KSČM pozvat ani sociální demokraté. KSČM — ač svým charakterem stále více jen v podstatě usedlá konzervativně-nacionalistická levicová strana — tak dál zůstávala hlavní protestní stranou „mimo systém“, což ji přinášelo pravidelné volební zisky nad deset procent, v roce 2002 pak dokonce téměř 19 procent.

Protestní potenciál strany se začal ovšem vyčerpávat po světové finanční krizi z roku 2008 a zejména pak po začátku migrační krize v roce 2015. Na scénu vtrhly nové protestní subjekty, organizované navíc na vůdcovském principu, a organizačně těžkopádná, v podstatě konzervativní KSČM, s nimi nemohla soutěžit.

Část jejího protestního elektorátu přeběhla k politickým projektům Tomia Okamury, další část pak začal straně odčerpávat Andrej Babiš poté, co nasměroval svoje hnutí po roce 2015 do levicově populistických vod. Podpora pro KSČM klesla od voleb v roce 2013, kdy získala téměř 15 procent hlasů, na zhruba sedmiprocentní podporu v roce 2017.

Strana pod vedením Vojtěcha Filipa pak navíc zaujala zcela pragmatické pozice, a v méně intenzivní podobě udělala to, co kdysi francouzští komunisté: do vlády sice přímo nevstoupila, ale rozhodla se tolerovat výměnou za formální ústupky vládu jednoho z nebohatších českých podnikatelů. V očích radikálněji laděného elektorátu tak zcela popřela komunistickou ideologii, zatímco pragmatičtěji orientovaní voliči usoudili, že je pro ně lepší přejít rovnou k Babišovi.

Před nadcházejícími volbami tak strana stojí před možností, že se poprvé od roku 1989 vůbec nedostane do Sněmovny. I když se pokusila na jaře tohoto roku demonstrativně s Babišem rozejít, průzkumy nenaznačují, že by se k ní voliči začali vracet.

Ještě jedna šance zazářit

Upadající strana není ale úplně bez šance se do Sněmovny těsně probojovat. Mohlo by to znamenat, že bude mít možná poslední šanci stát se jazýčkem na povolebních vahách. Volby mohou skončit faktickým patem mezi dvěma volebními koalicemi současné opozice na jedné straně a ostatními stranami na straně druhé, z nichž, jak průzkumy v současnosti naznačují, může ANO volby vyhrát. Případná podpora KSČM pro hnutí ANO by tak mohla rozhodnout o příští vládě.

Jenže na obzoru je též již zmíněný sjezd strany, který jen těžko zvolí do čela strany politiky, kteří by s Babišem chtěli spolupracovat. Je téměř jisté, že i když se KSČM do Sněmovny těsně probojuje, bude její volební výsledek považován vyzyvateli současného vedení i tak za neúspěch, a tento neúspěch bude spojován se spoluprací s Babišem.

Nicméně sjezd ke straně, možná naposledy, přiláká pozornost médií. Souboj se odehraje mezi pragmatickým křídlem vedeném europoslankyní Kateřinou Konečnou a konzervativně-levicovými radikály, k nimž patří Leo Luzar nebo Josef Skála. Do hry o vedení strany mohou vstoupit i jiná jména.

Jisté je, že ať už v KSČM zvítězí umírnění nebo radikálové, podaří se jen těžko zvrátit dlouhodobé trendy. Po komunistické ideologii není poptávka, a i kdyby byla, političtí matadoři, kteří dnes představují stranickou levici, jen těžko budou schopní přilákat nové, mladší voliče.

Voliči, kteří přeběhli k Babišovi, už svoje komunistické přesvědčení dávno vyměnili za přísliby vyšších penzí a bezpečnosti, a pokud by měli v případu kolapsu ANO chtít ke KSČM vracet, vyhovovalo by jim spíše umírněné vedení.

A pak jsou zde protestní voliči, kteří drželi KSČM dlouhodobě „nad vodou“. Ty dnes lákají spíše „ostří hoši“ z SPD, hnutí Volný blok nebo Trikolóry. A do Sněmovny navíc možná vstoupí další vůdcovský subjekt s protestním nádechem, v podobě Přísahy Roberta Šlachty.

Poslední bitva

Bitva, která se v KSČM blíží, tedy už jen těžko bude vítězná. Půjde už pouze o to, která ze stranických klik bude kontrolovat finance, jež straně poplynou ze stání kasy, i když se nedostane do Sněmovny, ale získá více než tři procenta hlasů. Těm skromnějším ve stranickém vedení může stačit i příspěvek 100 korun za každý hlas, který strana získá, pokud se přehoupne přes 1,5 procenta voličské podpory.

KSČM už nějakou dobu je jen formou politického podnikání. A ani případný úkrok doleva na tom zřejmě nic nezmění.

KSČM tak bude pomalu ale jistě směřovat tam, kam komunisté dlouho posílali svoje politické a třídní nepřátele: do propadliště dějin. Že se tak může stát v rok stého výročí existence komunistické strany u nás, je pro stranu smutně symbolické.

Diskuse
JP
August 14, 2021 v 12.3
Poslední bitva vzplála...

...dejme se na pochod!

Zásadní problém dnešních komunistů leží v tom, že už vůbec nevědí, kam, kterým směrem, k jakému cíli by tento "pochod" vlastně měl směřovat. KSČM se točí v kruhu své vlastní ideové dezorientace, a nemá ve svém myšlenkovém arzenálu naprosto nic, co by ji z tohoto kruhu mohlo vyvést.

Komunisté - naprosto stejně jako současná sociální demokracie - praktikují bezpáteřné politikaření, bez jakékoli nosné ideje, kde jediným cílem je nějakým způsobem participovat na moci (a na s tím spojených prebendách).

Obě tyto strany směřují do politické propasti, prakticky z těch samých důvodů. A jestliže v ní skutečně skončí - přinejmenším v jejich současné podobě to nebude žádná škoda.

Alespoň se tím na levici uvolní prostor pro - doufejme - nějaký nový, progresivnější politický subjekt.

JV
August 14, 2021 v 15.46
Není to jen první z "posledních bitev"?

Pan Poláček ty důvody dospění českých komunistů k „poslední bitvě“ popsal velice trefně.

Třeba jen dodat, že co platí o KSČM, platí vlastně o všech politických stranách. Žádná z nich nevychází z nějakého vznešeného ideálu, který by reprezentovala. Všechny úplně stejně jako KSČM dělají jen politický byznys. Rozdíl je pouze v marketingových metodách, které - podle toho, v jaké sociální situaci se společnost momentálně nachází a nakolik jí slouží paměť - jsou jednou úspěšnější a jindy zase neúspěšnější.

Obecné dobro nemá žádná z politických stran za svůj program a konečný cíl. Bude-li to takto i nadále - a nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo dojít ke změně směrem k dobrému – pak je systém politických stran k ničemu a ona "poslední bitva" čeká i na ostatní partaje.

PK
August 14, 2021 v 16.31

Správně dí náš svatoušek. Kdepak parlamentní demokracie založená na politických stranách, a demokracie vůbec. Té je odzvoněno.

Jenom hnutí našeho vrchního kobliháře a zmrzlináře, který přece společně s naším levicovým prezidentem chce “obecné dobro pro všechny lidi”, má budoucnost.

MP
August 15, 2021 v 10.22
Pavlu Kolaříkovi

Ona jedna z prvních slavných definic politické strany říkala, že se jedná o velkou skupinu lidí, které spojuje shodné přesvědčení o tom, čeho je třeba k obecnému dobru.

Řečeno slovy nikoli 18., ale 21. století: politická strana, která nenabízí nic, čím by podle mínění velké skupiny lidí mohla přispět ke zlepšení poměrů, by neměla dlouhodobě přežít, ať už je její tradice sebeúctyhodnější, její maketing sebedražší a její schopnost vytěžovat neveřejné informace sebelepší.

Pokud v soupeření stran chybí diskuse o dobru (nebo prospěchu) obce, pokud se už ani novináři neptají, zda byl nějaký výrok (postoj, opatření) rozumný a zlepšení poměrů prospěšný, ale diskutuje se jen o tom, zda ten výrok (atd.) zvyšuje či snižuje šanci získat více hlasů, pak je zcela na místě úvaha pana Vyleťála o nefunkčnosti systému politických stran (to jest systému, který vytvářejí stávající politické strany, nikoli režimu vládnutí formou parlamentní pluralitní demokracie).

A pochopitelně se nabízí i širší úvaha, zda v současné krizi politických stran (teď míněno pro nejméně pro celou atlantickou sféru) nepotřebujeme rozšířít jiné formy participace občanů na správě věcí veřejných.

Anebo alespoň ty formy aktivovat. Popravdě řečeno neumím si například představit slušně fungující odbory, které by se nedistancovali od toho tyátru paní ministryně Maláčové a jejího dominantního podržtažky stran férové práce v Krupce -- pokud by ji za to rovnou mediálně nenakopali ...

Přitom - to se nedá nic dělat - tou poslední relevantní politickou stranou, která (byť i ve velmi specifické podobě) měla za svůj cíl "obecné dobro", byli právě komunisté. To jest - ještě za dob jejich vládnutí.

Obzvláště patrné to bylo v požehnaném čase reformního "Pražského jara", kdy čelní představitelé opakovaně naprosto jasně vyhlásili, že cílem demokratizace není pouze obnovení (prvorepublikové) "buržoazní demokracie", se všemi jejími nedůstojnými tahanicemi o moc a o voličské hlasy; nýbrž že cílem reforem je obnovení původních ideálů revoluce o vytvoření všestranně svobodné, humánní a kulturní společnosti.

Tak tomu tedy bylo v roce osmašedesátém; ale dokonce i v časech největší hniloby tohoto režimu v časech husákovské normalizace, kdy se jednalo fakticky už jenom o udržení vlastní moci a vlastních dogmat, se přece jenom nedal zcela vytěsnit tento původní impuls a ideál revoluce. Stále se tu ještě udržoval jakýsi obecný horizont povědomí, že cílem a smyslem socialismu má být všestranný rozvoj člověka i společnosti.

JP
August 15, 2021 v 11.16
Program anti...

Svým způsobem dokonalý doplněk k danému tématu (ideová prázdnota - českých - politických partají) poskytuje dnešní vydání "Forum24", v článku "Ve voličských motivacích nejsou rozhodující politické postoje": https://www.forum24.cz/ve-volicskych-motivacich-nejsou-rozhodujici-politicke-postoje/

(Přičemž těmi "politickými postoji" jsou zřejmě míněny především - nebo alespoň zároveň - postoje ideové.)

Ovšem - autor poté co zde naprosto přesně vylíčil iracionalitu a myšlenkovou pasivitu průměrného voliče, jako královskou radu pro současnou opozici nedokáže nabídnout nic lepšího nežli - antibabišismus!

Sotva může být naprostý úpadek politických idejí v současné české politice být pregnantněji vyjádřen nežli tím, že jako základní politická orientace nemá platit nic jiného nežli jenom jakési "anti". Nikdo se už vůbec nenamáhá vytvořit svůj vlastní ideový program; každý se spokojí už jenom s tím že je proti tomu druhému. Jako smečka psů, kde jedinou "pravdou" každého z nich je holý fakt, že jsou tu i jiní (psi), kteří dotyčnému konkurují v boji o kost.

Pardon - v boji o právo "reprezentovat".

MP
August 15, 2021 v 11.39
Josefu Poláčkovi

Ano, můžeme uvěřit tomu, že jde o myšlenkovou pasivitu voličů. Podivuhodné pak ovšem je, jak jsou titíž lidé myšlenkově aktivní ve všech možných sférách, krom své voličské role. Jak dokážou přemýšlivě hovořit o zahradničení -- a nejen hovořit, stačí se podívat, jak se v průběhu takových dvou desetiletí radikálně mění květena zahrádek kolem vesnických domů --, fotbalu, veřejné dopravě a ztrátě vody z krajiny, prostě o věcech, které jsou záležitost jejich každodennosti.

Jenomže paní N*** -- když s ní ráno čekám na autobus, aby jela v 6:30 sedm minut do blízkého městečka a tam odtud pak v 8:10 do R**, aby tam od 8:40 do 11:30 čekala na termín, kdy je objednaná lékařskou prohlídku (patnáct kilometrů od domu, ale ona už nechodí jako zamlada) -- prostě ani nepřijde na mysl, že by s dopravní neprovázaností mohlo mít také něco společného to, která strana ve vesnici a na kraji vládne. Nenapadne, protože z dlouholeté zkušenosti nevěří, že by s tím kterákoli z těch stran, které má na výběr, něco udělala. Ano, i odůvodněná pohrdající rezignace se dá popsat jako "myšlenková pasivita" a litovat politické strany, jaké mají nepoužitelné voliče.

PK
August 15, 2021 v 12.6
Martinu Profantovi

Nevím, ale podle mých vědomostí většina demokratických stran má svoje programy. Je pravda, že se v nich většinou nevyskytuje fráze “obecné dobro” - a pokud se tam vyskytuje, je to hodně podezřelé.

Místo toho se v programech politických stran většinou vyskytují konkrétní věci, které ta která politická strana hodlá v politice prosadit. Je pak na posouzení každého voliče, zda ta která konkrétní věc je dobrá, a zda si ji přeje, nebo ne.

Tak to vždycky bylo, a domnívám se, že tomu tak do značné míry je stále. Mám na mysli smaozřejmě pouze demokratické politické strany.

Jestliže se pod článkem o KSČM objeví tvrzení, že “úplně stejné” je to “u všech partají”, nejde o nic jiného než o trollení s cílem odvést pozornost - v tomto případě právě od KSČM. Jsou-li totiž gauneři “všichni”, výborně se tím zamaskuje, že někteří jsou opravdu gauneři.

Každý ví, že strategií ruských dezinformačních mašinérií dávno není “věřte nám”, nýbrž “nevěřte nikomu”.

Já jenom doufám, že lidé jako pan Vyleťal skutečně k volbám nepůjdou, protože “stejně jsou to všichni stejní gauneři”, a “kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali”.

Bohužel se obávám, že tato naděje je marná. Pan Vyleťal si nenechá ujít příležitost k volbám jít, a z těch všech “stejných gaunerů” si neomylně vybrat ty nejhorší.

MP
August 15, 2021 v 15.52
Pavlu Kolaříkovi

Normální politická strana mívala v programu věci, které chtěla prosadit pro všechny, tedy "všeobecné dobro". Ať už to byl u konzervativních stran řád, respekt k uznávaným autoritám, bezpečí nebo nebo u liberálních svoboda podnikání, nízká daňová zátěž a minimum státu atd. Vždy to mělo být dobré pro všechny.

Dokonce i úzce zaměřené strany jako Zelení nebo Piráti chtějí pro všechny ohled k životnímu prostředí nebo přístup k informacím neblokovaný nefunkčním korporátním pojetím duševního vlastnictví.

KSČM je ovšem neodklizená politická zombie žijící z dávno fosilizovaných ideologických zaklínadel a naprostého cynismu.

Jenomže je pravda, že ČSSD se rychle blíží okraji takového zombie-stavu a takzvané občanské strany na tom nejsou o mnoho lépe (programové recykláty devadesátých let jsou dost mrtvá věc). Vymyká se ovšem ANO a SPD, protože to nejsou politické strany.

Zatím ještě lze vnímat určitou vitalitu u Pirátů. Ale ti, protože přijali snahu fungovat pro své ... (tady mi chybí slovo: "pro ty, kdo by je nevolili kvůli jejich politickému profilu a prioritám, ale berou je jako nejmenší zlo") jako snesitelná alternativa současného babišovského marasmu, riskují vlastní živou podstatu. Pro ně nanejvýš cenné poučení, pro nás riziko delší doby se Zembišem.

JV
August 15, 2021 v 17.5
Úvaha o stranictví atd.

Politika politických stran má jednu velkou slabinou. A ta už vyplývá ze samotného slova „strana“. A sice, že straní. Nepojímá problematiku jako celek pro nějž by hledala komplexní řešení, tedy řešení po všech stránkách dobré (tedy dobré pro všechny), ale řešení, které bude dané straně vyhovovat.

Obhájci demokracie, která je bez politických stran nemyslitelná, hájí politické stranictví argumentem o tom, že když se nějakým způsobem uplatní (ať už v míře plné či nějak omezené) zájmy všech stran, dojde se k optimálnímu výsledku. A tedy k jakémusi dobru.

S tím bych si ale dovolil nesouhlasit. To je jako když si nechám ušít jeden oblek od čtyřech krejčích a každý si na obleku udělá to, co jemu vyhovuje. I kdyby se ti krejčí nakrásně ještě předtím, než se jeden po druhém pustí do práce, dohodli, nejspíše to hotové dílo za moc stát nebude. Nemluvě o tom, že se na onom obleku nepochybně vyskytnou místa, jimž se ani jeden z krejčích nebude řádně věnovat.

Proto ve svých příspěvcích často uvádím princip obecného dobra. Což znamená usilování o taková řešení, která jsou dobrá pro všechny. „Obecné dobro“ je termín náboženský a křesťanský a setkáváme se s ním nejen v sociálních encyklikách papežů (naposledy u Františka a jeho encyklice Ftatelli tutti), ale velice často ve Františkových kázáních a pak hlavně pak v „Kompendiu sociální nauky církve“. Tam je „obecné dobro“ přesně definováno.

My lidé bychom chtěli svět lepší, svět dobrý, ale děláme stále stejnou chybu. Myslíme si, že si pomůžeme lepšími pravidly, politickými koncepty, lepší administrativou, případně nějakou novou bezchybnou ideologií. Chtěli bychom ten náš svět zlepšit vším možným, ale sami lepší být nechceme.

Jenže ten náš svět bude lepší až tehdy, až my budeme lepší. A lepší můžeme být jedině tím, čím už dávno jsme mohli být lepší. Láskou k druhý lidem. Jinak řečeno - křesťanským mravním řádem. Začít u sebe, myslet na to, co mohu dobrého pro druhé udělal, pomáhat, sloužit, chovat se skromně, jít druhým dobrým příkladem. Možností je nepřeberně.

Výsledek nebude hned a nebude možná ani za dlouho, ale časem se plody dobra, byť v malém, dostaví. Bez úsilí o zlepšení nás samotných se však nic zlepšit nemůže a výsledek se nedostaví nikdy.

S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

PK
August 15, 2021 v 19.4
Martinu Profantovi

No právě.

“ Vymyká se ovšem ANO a SPD, protože to nejsou politické strany.”

To je samozřejmě nejdůležitější věta vašeho příspěvku.

Takže zatímco “partaje” jenom “partajničí”, “hrají si na svém píšečku”, starají se jenom o své “partikulární zájmy”, babišovců a okamurovců se to samozřejmě netýká. To přece vůbec nejsou “partaje”. A Babiš a Okamura přece vlastně ani vůbec nejsou politici. Oni jenom “makají”, a to samozřejmě na “obecném dobru pro všechny”.

Opravdu ještě v r. 2021 chcete na tohle primitivní podprahové sdělení naskakovat? Nebo ho aspoň obhajovat jako “úvahu zcela na místě”?

(A přitom ohrnovat nos nad Šíchou a Pehem?)

PK
August 15, 2021 v 19.20
Dodatek

Pokud jde o Piráty, jejich naděje je v tom, stát se pokud možno normální politickou stranou - jako třeba Zelení v Německu.

A ostatní - programové recykláty devadesátek opravdu těžko mohou dnes jako celek obstát - když pomineme to, že to, co jsme v devadesátkách chtěli (kvalitní funkční demokratické instituce a politickou kulturu), stále ještě nemáme. Ale jsem si jistý, že strany to dobře vědí.

Mají svoje limity, přes které nejede vlak - např. jakákoliv diskuse o tom, kdy konečně zavedeme euro, je tabu ve všech stranách bez výjimky.

Místo primitivního nadávání na “partaje” a “partajničení” (s nepříliš nenápadným poukazováním na to, koho jedině je možno volit “jako nejmenší zlo”) by byly na místě apely na to, aby lidé vstupovali do politických stran, a aktivně se jejich práce účastnili.

V Bavorsku jsou některé vesnice, kde polovina obyvatel jsou členové CSU - a zbytek jsou jejich rodinní příslušníci. Nedělám si iluze, že by se v Česku něčemu takovému mohlo přiblížit. Ale tímto směrem bychom se také měli snažit jít. Že bychom to přehnali, zatím nehrozí.

PK
August 16, 2021 v 3.41

Takže KSČM dojela mimo jiné na to, že je na rozdíl od ANO, SPD či Přísahy demokratickou stranou a její frakce se nemůžou shodnout na dalším postupu, Gottwald a spol se asi obrací v hrobě :-)

Přičemž pokud se do parlamentu dostane Přísaha a nedostane ČSSD, tak tam už moc normálních stran nezbude, budou tam ale zastoupeny formace "vůdcovského" a "podnikatelského" typu (o Šlachtově fízlpartě, za kterou stojí minimálně jeden vlivný podnikatel si nemá smysl dělat iluze).

Svým způsobem je to v pořádku, vždyť žijeme ve vrcholném kapitalismu a vše je business, to jest hlavně předmětem zisku několika relativně málo vyvolených, tak proč ne politika? :-)

O tom jak relativně vyprázdnění jsou v této době Piráti, svědčí jejich marný důraz na"boj proti korupci". Pokud žijeme v systému postaveném na obrovské nerovnosti, tak si přeci logicky jedni mohou koupit to, co druzí ne a to často legálně. (viz také Bělohradský) Např. Babiš si svým způsobem koupil celý státní aparát, stačí se podívat na nejnovější vývoj v kauze Čapí hnízdo, kterou už snad ale nikdo ani nesleduje.

Oněch cca 1200 pirátských členů, vzhledem k tomu, že se považují za demokratickou stranu a pan Bartoš se profiluje jako budoucí premiér země, také skutečně žádná sláva.

Jak by myslím řekl Michéa či snad také Hauser, u moci střídají jen pravicovější či levicovější liberálové, jedni stojí za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet, řídí je totiž de facto na dálku mocné korporace či domácí kapitál. I Piráti vlastně kapitál milují, těžko si představit, že jejich členové z řad přeplacených ajťáků, kteří pro něj často pracují, zítra vyhlásí stávku za nižší platy :-)

Co s tím? Jelikož "špatně" volících Čechů je tolik, že je není možné vyvést třeba na Madagaskar, tak navrhuji požádat o připojení k Německu, tito skvělí sousedé se s námi o své bohatství jistě podělí a v rámci multikulturalismu jistě zachovají naše barbarské zvyky, jako např. pomlázku či pojídání olomouckých syrečků. Ale aby pak naši čeští kolegové z Německa nebyli z toho rozdávání frustrovaní a nezačali volit třeba Afd :-)

PK
August 16, 2021 v 4.19
A svým způsobem bych souhlasil s panem Poláčkem ohledně komunistů.

Ti dokázali jako jedni z mála ve své historii nabídnout velký kolektivistický a internacionalistický ideál, byť ho někdy vymáhali brutální formou a byť to zřejmě byl ideál někdy utopický.

Dnes v době liberalismu (a opět budu parafrázovat Michéu) je společnost rozpadlá na skupiny, které bojují za svá domnělá a někdy až absurdní práva.

Reakcí společnosti je (viz Michael Hauser, viz výše) populismus, ovšem nikoli levicový, který je těmi, kteří jsou u moci, pochopitelně dehonestován a jsou k němu zapotřebí masy, jež se velmi těžko organizují, ale populismus těch, kteří mají moc učinit politickou nabídku a nemají skrupule vydat se jakoukoli sebenemorálnější (a tudíž často snažší) cestou.

PK
August 16, 2021 v 5.45

Jinak ještě malá poznámka k členským základnám stran . Pokud je velikost členská základny známkou demokratické strany, tak KSČ měla v době únorového převratu 1 400 000 členů, nepočítaje v to zřejmě její slovenskou pobočku (po bolševizaci strany v roce 1929 byl počet členů výrazně nižší, ale poté postupně narůstal). Jistě je možné namítnout, že ta strana nebyla demokratická, protože ji řídil z Moskvy Stalin. Ovšem řekl bych, že až do únorového převratu se mu ta obrovská členská základna vlastně podřizovala dobrovolně.

(Tímto směrem mířila i má kritika Pirátů s poukazem na jejich malý počet členů. Ovšem společnenský systém ve kterém strana funguje, je zřejmě nejdůležitější. )

PK
August 16, 2021 v 6.7

Tímto děkuji za poslední příspěvek o stranickosti i panu Vyleťalovi a omlouvám se, pokud jsem to tady nějak zahltil a kouskoval.

JP
August 16, 2021 v 10.45
Partaje, pluralismus a obecné dobro

Pane Vyleťale, Vaše stížnosti na principiální omezenost všech (klasických) politických partají jsou dozajista naprosto oprávněné a výstižné; ovšem Váš vlastní příklad s vícero krejčími kteří mají ušít jeden společný oblek ukazuje, jak velice složitá je ve skutečnosti celá záležitost.

Váš ideál je tedy ten, aby "oblek" (tedy kompletní a komplexní vůdčí ideu společenského života) ušil jeden jediný "krejčí".

Jenže: jak známo, žádný krejčí neumí všechno. To jest: buďto umí ušít všechno; ale pak nevyniká v žádné specializaci. Sotva je možno očekávat od jednoho jediného krejčího, aby stejně dokonale dokázal šít dejme tomu vojenskou uniformu a svatební šaty.

Právě tohle je - nedá se nic dělat - pozitivní smysl pluralismu: jednotlivé politické partaje jsou de facto "specialisty" na ten či onen model fungování společnosti. (Pan Profant to zcela přesně popsal, se základním rozlišením na vyznavače řádu na straně jedné, a vyznavače aktivního podnikání na straně druhé.)

Vy jste sice přesvědčen, že křesťanská zvěst a křesťanské poselství jsou tím "univerzálním krejčím", který v dostatečné míře může "obléknout" celou společnost.

Jenže: i samotné křesťanství se časem rozštěpilo přesně podle toho zmíněného základního vzorce: vyznavači konzervativního řádu zůstávají u vyznání katolického, zatímco vyznavači individuálně svobodného hledání pravdy Boží svůj domov nacházejí ve vyznání protestantském. Toto rozštěpení křesťanství na dva navzájem konkurující směry nebylo žádnou dějinnou náhodou či něčí (zlou) vůlí; nýbrž bylo naprosto nevyhnutelným projevem základního společensky-ideového pluralismu.

Ještě jednou ten zcela klíčový problém: klasické politické partaje jsou "specialisty" na určité životní formy; ale nejsou schopny nalézt něco, co by mohlo spojit celou společnost. Oproti tomu univerzalistické ideje (a politické směry) míří na společnost jako celek; ale tento jejich "střih" je nakonec příliš uniformní, a nikdy se do něj nevejdou všechny části společnosti. A proto ty, kdo se do něj nevejdou, je pak nutno do této společné uniformy nějak přinutit.

To o co se jedná je tento pluralismus nějak sjednotit s onou myšlenkou univerzálního "společenského dobra".

Ale jak je celá věc v praxi krajně složitá, to shodou okolností zrovna v současné době diskutujeme na mém webu: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/sokratuv-pluralismus/

JV
August 16, 2021 v 23.24
Jediný krejčí? Milému panu Poláčkovi

Já určitě váš pohled, pane Poláčku, do nemalé míry sdílím. Ten příklad s krejčími jsem zvolil proto, aby bylo patrno, že i soubor dílčích nápadů, byť by byl sebelépe míněn, neznamená úspěch. Samozřejmě že každé přirovnání v něčem kulhá a lze si jej vykládat rovněž v protikladu k původnímu záměru. Ale tomu se snad dokážeme vyhnout.

Ovšem po pravdě řečeno a s upřímným srdcem, když se tu a tam podívám na záběry z parlamentu, když si vyslechnu výroky mnohých poslanců, když se dovídám o trestních stíháních nejednoho z nich, když k tomu přičtu jejich skandály a zejména, když se dovím pro co hlasovali (z poslední doby např. někteří poslanci ČSSD a KSČM hlasující pro odebírání sociálních dávek posledním z posledních), tak nemohu mít větší jistotu než tu, že od systému politických stran není co očekávat.

Teď ještě k tomu podobenství s krejčími. Vy říkáte, pane Poláčku, že já bych vše raději svěřil jedinému krejčímu, za něhož bych dle vás měl považovat křesťanství. Tak to ale já vůbec nemyslím. A to proto, protože křesťanství, přesněji křesťanské učení, vylučuje možnost, že by mohlo být politickým aktérem. Jen vzpomeňme na Ježíšova slova o tom, že „mé království není z tohoto světa“. (Čímž neříkám, že se v minulosti nenašli křesťané, kteří křesťanství používali v zájmu světské moci, a že se to neděje také dnes.)

Nemá-li být křesťanství v tomto světě mocenskou silou a tedy oním jediným krejčím z našeho podobenství, čím vlastně má být, resp. je?

Dovolím si odpovědět. Křesťanství má být a je nepochybně mnohým, ale pro účely této diskuse vyzdvihněme jednu jeho významnou stránku: má být návodem na lidské chování, které Bůh uznává za dobré. K tomu zase uveďme jeden Ježíšův výrok z Nového zákona: „jednejte tak, abyste vešli do království Božího a vše ostatní vám bude přidáno.“

Přesně takto to, pane Poláčku, s tím křesťanstvím myslím. Jedině ono dokáže nás lidi udělat lepšími. Pokud ovšem chceme. A jedině tehdy, až budeme lepšími, až budeme alespoň s přivřením všech očí a s pomocí všech svatých schopni do onoho království Božího vejít, se nám naše pozemské soužití bude dařit.

S přáním všeho dobrého a dobré noci, Jiří Vyleťal

MP
August 17, 2021 v 10.24
Mimochodem

On dobrý krejčí umí šít velmi rozmanité oděvy -- a ten opravdu dobrý dokáže jemně naznačit zákazníkovi, že oděv, který se mu tak líbí, není zrovna pro jeho postavu -- byť by byl z látky englické a podle poslední pařížské módy; a je-li to krejčí hodný svého jména, učiní tak i tehdy, pokud přijde vhodná zakázka citelně levněji.

Inu, měli jsme tu krejčího, který měl v listě zapsáno: "Može šít len pantalony", ale to ještě neznamená, že by naší partajní scéně neprospělo, kdyby začala chodit oblečená v dobře střižených a perfektně provedených ideových oblecích. Dost na tom, když nám tu pobíhá policejní kovboj, tak ať má alespoň ten svůj ideologický "bitý pás a pár pistolí" ve slušném provedení.

JP
August 17, 2021 v 11.12
Partikularismus a univerzalismus

Pane Vyleťale, na tom Vašem konceptu křesťanství jakožto úrodného základu pro mravní obrodu společnosti zásadní vada leží právě v tom "pokud chce". (Tedy pokud kdo chce toto křesťanské poselství poslouchat a následovat.)

Jenže politika, ta se nemůže zabývat nějakým "pokud" - tam se musí zabývat tím, co je doopravdy. Co je reálně, co je aktuálně.

A nevývratným faktem je, že lidé (v životě jak politice) sledují především své vlastní zájmy. V prvé řadě názory ryze materiální, v druhé řadě pak zájmy obecně světonázorové. A tyto zájmy se jak známo mnohdy velice zásadně kříží. To jest, zájmy jedněch se nacházejí v protikladu k zájmům druhých. To vede právě k tvorbě politických stran: každá z nich reprezentuje některé z oněch - reálně existujících - zájmů.

Potud by tedy všechno bylo v pořádku. Druhá stránka věci ovšem je, že člověk jako takový je tímto redukován právě jenom na tyto své "zájmy". Zcela tu ustupuje do pozadí člověk jako univerzální bytost; člověk jako člověk. Tento fakt zase ze své strany zakládá oprávněnou, a nutnou kritiku tohoto pouhého partajničení.

Ovšem - tento univerzalismus zase trpí tou potíží, že doposud nebylo nalezeno nic, co by mohlo být skutečně univerzálním nositelem a zdrojem tohoto univerzalismu.

Náboženství? - Dozajista; všechny velké, vyspělé civilizace měly k dispozici vyspělou náboženskou soustavu, která sankcionovala dodržování obecné morálky. Ovšem - v dnešní (univerzalistické) době se pak nutně staví otázka, které náboženství, který duchovní systém by tuto univerzální roli měl plnit.

Proč zrovna křesťanství? - V Japonsku tuto roli korektivu mravů plní budhismus spolu se šintoismem; a nezdá se, že by Japonci byli nějak podstatně zhýralejší či zpustlejší nežli příslušníci křesťanské Evropy. To samé platí o budhisticko-konfucianistické Jižní Koreji, a obdobně o dalších státech asijského (duchovního) prostoru.

A dokonce ani o ateistických Češích se také nedá dost dobře tvrdit, že by například jejich míra kriminality, anebo míra politické korupce byla signifikantně vyšší, nežli třeba v sousedním, ultrakatolickém Polsku. Spíše dokonce naopak.

Nezdá se tedy, že by v dnešní době samotné křesťanství mohlo nadále v daném smyslu plnit tu zásadní - umravňující - úlohu, kterou bezpochyby hrálo v dobách středověku.

Nedá se nic dělat, ale je to holý fakt. Všechno tedy hovoří pro to, že pro dnešní - globalizovaný - svět bude zapotřebí pro tento žádoucí univerzalismus (který by vytvářel protiváhu vůči onomu partikularismu osobních a politických zájmů) bude nutno hledat někde jinde, nežli na půdě dosavadních, tradičních náboženských (respektive jiných duchovních) směrů.

JV
August 17, 2021 v 15.39
Kraťoučká odpověď panu Poláčkovi

Děkuji za odpověď, pane Poláčku.

Teď jen pár vět telegraficky, protože za chvíli někam nutně musím.

Ano, s tím „pokud chceme“ je problém, ale ještě větší problém je s „pokud nechceme“ a jsme donuceni. Problém s „pokud chceme“ se dá však vyřešit dostatkem pozitivních příkladů, důvěryhodností těch, kteří zaujímají klíčová postavení, a pak určitou mírou jistotyy, že dobro se v konečném efektu vyplácí.

A teď ještě k vašemu třetímu odstavci. Ano, pane Poláčku, kdyby lidé opravdu sledovali především své vlastní zájmy, pak by se chovali podle křesťanského řádu. Protože by věděli, že jedině on jim přinese uspokojení jejich nejvyššího zájmu jíž je právě obecné dobro. A nikoliv pomíjivé osobní výhody, které se vždy časem promění v jejich neprospěch a často i zlo.

Jiří Vyleťal

PK
August 17, 2021 v 18.25

Doufejme tedy, že v nadcházejících volbách jasně zvítězí demokratické politické strany, které přinesou očekávanou změnu.

A že činitelé “všeobecného dobra pro všechny” dostanou pořádnou nakládačku.

PK
August 17, 2021 v 18.27

No, činitelé - příhodnější výraz je pachatelé.

PK
August 18, 2021 v 9.21

Nevím stále co to znamená "být demokratickou stranou" a jak jsem napsal, důležitější mi přijde, zda-li máme demokratický systém, který se odvíjí od funkčního demokratického spektra, které reprezentuje všechny voliče.

Jelikož zájmy mnoha chudých ovšem zastoupeny v této zemi nejsou, jeví se mi ono tedy spektrum jako nefunkční a nedemokratické a za nedemokratické se dají svým způsobem považovat celé příští volby.

Na to co je demokracie a jak ji hájí ony "demokratické strany" se můžeme možná podívat v kontextu právě prohrané války v Afghánistánu, kde se vývoz "demokracie" z "mnoha demokratických zemí a od mnoha demokratických stran" jaksi nezdařil. Pokud mám správná čísla (dnešní Právo), tak 20 let zbytečného konfliktu stálo životy 250 000 lidí a jen USA přes 2 biliony dolarů, které se daly rozdělit mezi např. uprchlíky či bezdomovce.

Pane Krupičko, to by pak ovšem znamenalo, že "vývoz demokracie" se do Česka nepodařil stejně tak, jako její vývoz do Afghánistánu. A že tedy i v Česku vůbec nemá cenu se o nějakou demokracii pokoušet, protože to všechno by byly jenom vyhozené peníze.

MP
August 18, 2021 v 11.29
Pavlu Krupičkovi

a) Potíž je v tom, že zastoupen může být jen ten, kdo chce být zastupován. Znám například tři lidi, kteří dlouhodobě žijí s exekucí, z toho dvě ženy, kterým tu situaci kdysi pořídil jejich závislostí manžel. A ani jeden z nich by nevolil stranu, která by sice uvěřitelně slibovalo řešení exekucí, ale zároveň by představovala hrozbu pokračující zembišovské degradace politiky.

Je to dáno generačně, ale prostě upřednostňují zájem žít v zemi s určitou úrovní svobody občana (to je nejspíš generační, prostě jsme všichni čtyř už jednou tu mnohem nižší míru svobody zažili)

b) Nic kromě neschopnosti vám ani nikomu jinému nebrání stranu, která by reprezentovala ty "skutečné" zájmy chudých založit a přivést do parlamentu. Tak makejte a neskuhrejte.

A nepište mi tady o obtížích, které tomu brání -- jde to relativně bez peněz (viz Piráti); jde to, i když se musíte prolomit do obsazeného prostoru (viz obsazení prostoru levice Babišem a populisty díky totální neschopnosti ČSSD).

Ovšem nejde to, když jsou pro vás vaši potenciální spojenci jen "ta ... z Úhlovic protekčního klanu" (či jak přesně jste -- nechce mi to dohledávat -- o Saše Úhlové vyjádřil).

PK
August 18, 2021 v 17.39
Pane Poláčku,

já bych řekl, že do Agfghánistánu se spíše než demokracie vyvážely bomby (podle odhadů zde během války zahynulo mezi 40 000 až 47 000 civilisty) a z Česka se naopak vyvážel a vyváží kapitál a tím pádem tak trochu i demokracie (místo onoho jejího dovozu), ale v tom se jak známo neshodneme.

PK
August 18, 2021 v 19.12
Panu Profantovi

Jako byste svým příspěvkem ze mě udělal politického génia, který je schopen při mobilizaci veškerých svých sil změnit dějiny. Děkuji za poklonu, ale snad oba víme, že je to složitější a já jsem v podstatě jen obyčejný internetový tlachal a tudíž takovou moc nemám :-)

Na podle mě poměrně laciné argumenty typu "makejte a povede se vám to jako Pirátům" se mi moc odpovídat nechce. K tomu jaký je rozdíl mezi politickou organizací střední třídy a chudých lidí z nižší třídy jsem se zde už minimálně jednou vyjadřoval. Mělo by smysl to opakovat a případně rozvést?

Absence funkční levice zejména ve středoevropském postkomunistickém prostoru je zajímavým a smutným jevem, dalo by se o tom podle mě napsat mnohé a já se v této souvislosti nemám problém kritizovat a kritizuji jak sebe tak nové levicové alternativy i jedince, kteří je zastupují, ale zjednodušený pohled na věc odmítám.

Lidi, kteří nejspíše volí Babiše a Zemana (či hůře) znám také a souhlasím že jich je až příliš, i na to už jsem zde reagoval, naposledy v reakci na Martina Plevu, jehož elitářská argumentace se, řekl bych, podobá té vaší, v ne tak intenzivní podobě. Zkrátka myslím, že nejdříve je třeba učinit politickou nabídku a pak řešit poptávku.

Liberální umírněná levice (pokud je možné tam zařadit Sašu Uhlovou a A2larm, či spíš snad politiky, kteří se k tomuto médiu hlásí více než-li já) je pochopitelně možným spojencem řekněme "socialisticky-lidového, demokratického" proudu, kam bych zařadil sebe. Stějně tak jako i Piráti. Ale to neznamená, že jsou ti lidé nekritizovatelní. Co to znamená demokratická, tvrdá, leč stále (snad) slušná diskuze a jaký její význam, myslím pane Profante víte.

Jádro problému vidím v tom, že liberálních levičáků zbožňujících středostavovský A2larm existující tuším 8 let (je střední třídou sponzorován a z velké části pro ni píše) není málo, ale nová funkční levicová alternativa schopná oslovit masy chudých je v nedohlednu. Nemohu v tom nevidět souvislost a nemohu celé to liberální a extrémně progresivistické alarmovské dílo, potažmo Sašu Uhlovou, nekritizovat.

PK
August 18, 2021 v 19.29
Ještě pane Profante k těm "vašim" Pirátům:

Ano, uznávám, že jsou pracovití a mají jisté schopnosti, svou stranu vybudovali relativně rychle. Ale zatím mají schopnost oslovit pouze určitou (spíše mladší) část převážně střední třídy! I přesto všechno, co tu nejen v souvislosti covidem napáchal Babiš, jim dokonce v posledních měsících klesají preference. Jako by se stále nacházeli ve fázi "přebírání voličů TOP 09". Do voleb samozřejmě ještě nějaký čas zbývá, ale myslím, že na příkladu Pirátů se zatím ukazuje to, co jsem psal v minulém příspěvku - oslovit a organizovat chudší část populace není tak jednoduché, byť někdo s výrazněji levivějším programem by to měl mít snazší.

PK
August 19, 2021 v 6.28
Shrnutí! :-)

Za nedemokratický průběh voleb a neúspěch levice ponese ovšem hlavní zodpovědnost střední třída, která přesto že (na rozdíl od chudých) disponuje kontakty, penězi, politickým know how, vzděláním atd. nedokáže nic jiného, než stvořit tzv. liberální levici, jež zajímá pouze omezený okruh voličů a která hájí zejména práva bohatých příslušníků LGBT+ komunity, ambiciózních a nevyrovnaných feministických maloburžoazních paniček, pseudointelektuálních pisálků "tvořících" pro média typu A2larm a Deník Referendum, akademiků bůh ví co konajících za peníze pracujících, kteří když mají lepší den, tak neprakticky píší o filozofech, které zná a bude znát zanedbatelné promile populace, místo toho aby s populární formou levicové myšlenky oslovili lid! Nesmíme zapomenout na všechny ty korporátní specialisty, kteří se tváří jako bůh ví jací jsou levičáci, aby nakonec stejně zvolili Piráty, zkrátka všechny ty "liberální levičáky", kteří udělají cokoli (např. vytvoří další pseudorasistickou kauzu skrz kterou budou zkoušet šikanovat prostý lid) proto, aby se nemuseli dělit o svůj, často jen zděděný majetek, ať už ve formě majetku přímého či schopností, kontaktů atd.

"A další! Ne 600, milion! Dva miliony berou! Jandové a jiní…" jak řekl soudruh Jakeš na Červeném Hrádku a zrovna toto řekl myslím správně :-)

Zapomněl jsem ještě na migranty, tak někdy příště :-)

MP
August 19, 2021 v 10.22
Pavlu Krupičkovi

Nezlobte se, ale tohle jsou alibistické fráze. Opravdu chudých je u nás přibližně 12% obyvatelstva, z toho je přibližně polovina postižená dědičnou bídou (tj. sociální postavení rodiny jakožto buď vyloučené nebo potlačené bezprostředně blokuje šance dětí na základní vzdělání a schopnost vytvářet si společenské vztahy).

Přitom těch 12% je dosti pestrá záležitost, od starodůchodců přes etnicky vyloučené k drogově závislým. Pracující chudoby je mezi nimi sotva polovina. Uvědomělý zájem podobné roztříštěné skupiny by se vyjadřoval politicky těžce (ani si ho neumím představit), proto část tak úspěšně oslovují neracionální motivy -- mediálně produkovaná nenávist a strach.

Zbytek populace disponuje dostatkem prostředků k politické účasti, včetně politické organizace. Bez ohledu na to, zda se živí rukama, byrokracií či hlavou. A znám například dost dobře vedených internetových stránek, které fungují jako medium silných nepoliticky zájmových uskupení a které se vztahují k sítím složeným s vysokým podílem těch manuálně pracujících -- například hned dva weby českých detektorářů. Ano, v redigovaných mediích má obvykle větší šanci prosadit se člověk, k jehož profesi patří psát a mluvit a který si pár let budoval veřejné jméno. Tak prostě budete muset umět ukecat Sašů Uhlovou nebo některou její méně známou kolegyni (či spíše kolegu), aby vám pomohla s dělnickou akademií. Pokud je to třeba, rok co rok mám studenty, kteří podle toho vašeho archaického třídního pojetí rozhodně nepocházejí ze střední třídy.

Pane Krupičko, nějak se Vám pletou určité kategorie.

Za prvé: spolu s demokracií byl do Česka/Československa svého času kapitál DOvezen; nikoli vyvezen. Kdyby tehdy ten zahraniční kapitál nepřišel, nebylo by dnes co vyvážet.

A za druhé a především: tvrdíte, že levicově liberální agenda víceméně nikoho nezajímá, zatímco za "masy chudých" se nikdo nebere.

Je opravdu podivuhodné, s jakou tvrdošíjností se v kruzích radikální levice drží ta představa, že zde stále ještě existují celé masy zbídačelého proletariátu, které jenom čekají na signál k revoluci.

Pane Krupičko, podle seriózních výzkumů podíl populace ve skutečně prekérní sociální či finanční situaci obnáší 15 procent. To není samozřejmě nijak málo; ale na nějakou revoluci to opravdu stačit nebude. Zatímco střední třída (tedy ti, které potenciálně mohou zajímat témata liberální levice), zahrnuje rozhodující většinu populace.

To znamená: jestli chceme nějakým zásadním způsobem změnit poměry, musíme v prvé řadě dosáhnout, oslovit právě tuto střední třídu. A to se opravdu sotva podaří vykřikováním radikálních hesel.

A ostatně, pořád čekám na to, jaký recept Vy dodáte pro řešení - bezpochyby existujících - problémů oné sociálně dolní třídy. Revoluce? - Není na obzoru. Nepodmíněný základní příjem? - Naprostá iluze, kromě jiného neufinancovatelný. Minimální mzda? - Ta už byla zavedena; o jejím zvýšení je samozřejmě možno diskutovat, ale i tady platí to samé jako v případě NZP: někde je na to nutno vzít peníze. Každé zvýšení mezd nevyhnutelně znamená zdražení produkce - a tedy zdražení zboží v obchodech. Toto zdražení (pokud je nadmíru) pak znamená snížení odbytu - a tedy snížení produkce. Snížení produkce znamená menší potřebu pracovních sil - a tak se začne propouštět.

Zkrátka, pane Krupičko: opravdu to není tak, že by vládnoucí elity vůbec nechtěly nic udělat pro odstranění chudoby. Jenže doposud nikdo nepřišel na nějaký geniální způsob, jak to provést, za podmínek tržní ekonomiky. Jediná alternativa by byla ta revoluce, nastolení rigidní rovnosti v příjmech. Jenže to už tady bylo, a víme jak to dopadlo. A rovnost v příjmech stejně nebyla.

Pane Krupičko, je dozajista dobře že i těch "dolních patnáct procent" má svůj hlas; a to třeba i hlas velmi hlasitý. A uznám Vám dokonce i to, že cech intelektuálů skutečně mnohdy velice propadá pokušení utápět se ve svém krasořečnění. To všechno je pravda; ale to nic nemění na tom, že čas radikálních sociálních převratů už skončil; a že současnou společnost je možno - pokud vůbec - změnit jenom komplexně, tedy tím že do této změny zatáhneme všechny rozhodující vrstvy společnosti. A tedy i ty "nechudé". A opakuji znovu, pak je nutno nalézt něco, čím tyto vrstvy a třídy dokážeme oslovit, v jejich vlastním způsobu života a myšlení.

Jak vidím, mezitím co jsem psal můj příspěvek pan Profant uvedl pro onen podíl skutečně chudých 12 procent (zatímco já patnáct).

Tato čísla mohou ovšem trochu variovat; ale v každém případě je skutečností, že se jedná o minoritu. Navíc jak pan Profant uvedl, zdaleka se nejedná o nějakou vnitřně homogenní skupinu; a už vůbec ne o skupinu politicky aktivní.

Takže pokud se pro ni může vůbec něco udělat, pak to asi budou muset nějak provést zase jenom nějací intelektuálové.

JV
August 19, 2021 v 14.51
Panu Poláčkovi

Pane Poláčku, nezapomněl jste na něco v tom výčtu jednotlivých zastavení v posloupnosti o tom, jak nic nejde?

Totiž na to, že kdyby si těch pár procent mamonářů podílejících se z deseti procent na společně vytvořeném díle nebralo z výtěžku tohoto díla 90%, tak by na těch ostatních 90% lidí práce, kteří vytvářejí celých 90% společného díla, zbylo také 90% výtěžku a bylo by po problému?

Jiří Vyleťal

Pane Vyleťale, svého času byl onen problém s "mamonáři" vyřešen prostě tím, že jim všechen jejich majetek byl sebrán, údajně ve prospěch těch "90 procent pracujících". Výsledek známe: prakticky chudoba pro všechny, ve srovnání s vyspělým západním ("mamonářským") světem.

Především: ty údaje o poměru 90 : 10 jsou krajně zavádějící; naprostá většina tohoto majetku jsou prostě produkční objekty. Není to tedy osobní majetek těchto "mamonářů". A kdyby se jim tyto produkční objekty vzaly, pak by se jejich správy (a jejich vlastnictví) musel ujmout někdo jiný. Tedy zase buďto nějaký jiný "mamonář" - anebo stát, s výsledkem který byl zmíněn výše.

Pane Vyleťale, celá záležitost s "vykořisťováním" je v prvé řadě krajně složitý a komplexní problém. Už dlouho se chystám na toto téma napsat článek; stále a stále jsem to odkládal, zčásti pro jiná, aktuálnější témata, ale zčásti i pro zmíněnou krajní složitost tématu.

V současné době mám rozpracovaný seriál textů na společné téma "Marx a dnešek"; je možné že toto téma "vykořisťování" začlením už do něj; v opačném případě bych toto téma vyčlenil jako samostatný text, který bych napsal o něco později.

Za jisté může platit ale jedno: Marx ekonomickou roli těchto "mamonářů" nahlížel krajně jednostranně a zjednodušeně; a stejně tak zjednodušeně (a naivně) pohlížel na možnost řízení celé produkce prostě bezprostředními pracovníky, dělníky.

Ještě jednou: celá věc je mnohem a mnohem složitější, nežli aby bylo možno ji vyřešit jenom jedním jediným, jednoduchým receptem či politickým heslem.

JV
August 20, 2021 v 16.30
Netřeba hledat složitosti tam, kde nejsou - panu Poláčkovi

Vážený pane Poláčku,

Děkuji vám za odpověď a vlastně také za to, že mi dáváte - ač asi nechtěně – v čemsi podstatném za pravdu.

Ano, my jsme odstranili mamonáře, ale neodstranili jsme mamonářství. Změnili jsme systém, ale nezměnili jsme - totiž nezlepšili jsme - sami sebe. A tak se to nové, komunistické, mamonářství projevovalo v privilegiích vysoko postavených stranických funkcionářů, které často ústilo v možnost nakládat s majetkem všech - tedy státním - jako s vlastním. (Ostatně z čeho jiného nám vyrostl český kapitalismus, že?)

Chudoba tu však žádná nebyla pane Poláčku. O chudobě za komunismu mluví ti, kteří buď nevědí co mluví anebo cítí potřebu za každou cenu vyzdvihovat současný režim, který k nám tu chudobu opět přinesl.

S tím vykořisťováním to není žádná komplexní a krajně složitá záležitost, jak vy píšete. Za vším je obyčejné lidské sobectví a z něho plynoucí touha žít si dobře na úkor těch, kterým se pak logicky žije špatně. To vše pak následně vede k uplatňování moci nad druhými a v konečném efektu k válkám.

Jiří Vyleťal

PK
August 21, 2021 v 8.28
Na rohu ulice

vrah o morálce káže.

JP
August 21, 2021 v 11.48
Co s mamonářstvím?

Ano, pane Vyleťale, ten Váš poslední postřeh je skutečně naprosto správný: ani socialismus neodstranil mamonářstsví. Ovšem - on ho neodstranil nejen u vládnoucích elit; on ho stejně tak málo dokázal odstranit u lidu obecného. Namísto aby lidé poctivě a usilovně pracovali "ve prospěch celku", jak to kázala ideologická doktrína, každý hleděl v prvé řadě na svůj vlastní prospěch. Krátce řečeno, lidé si celý socialismus doslova rozkradli.

Celá ta velkolepá idea komunismu ztroskotala na jedné jediné staré české lidové moudrosti: košile bližší než kabát. Místo aby lidé uvědoměle pracovali pro celek, každý bral především sám pro sebe.

To však nebylo proto, že by lidé snad nebyli dostatečně "dobrými křesťany". (Připomínám znovu, že v sousedním - ultrakatolickém - Polsku nebyly obecné poměry o nic lepší.)

Základní příčina leží někde jinde. Marx se naprosto zásadně a fatálně spletl se svou klíčovou tézí, že člověk je primárně pospolitý tvor; a že tedy jakmile se osvobodí od okovů kapitalismu, že se začne okamžitě projevovat jako takovýto pospolitý, altruistický tvor. Ve skutečnosti je člověk ze své bytostné podstaty individuum, které je (jako každý jiný tvor) evolučně kondicionované na to, hledět v prvé řadě na svůj vlastní individuální, především materiální zájem. To je základní zákon přežití, platný prakticky pro každého živého tvora. Na prvním místě vždy stojí egoismus; ať se nám to líbí nebo ne. Altruismus může nastupovat (a relativně úspěšně se udržovat) jenom tam, kde z něj plynou naprosto zřetelné a víceméně lineární výhody i pro to - principiálně egoistické - individuum.

To jediné co tady může přinést nějaké řešení je tedy to, tyto dva okruhy zájmů nějak skloubit dohromady. Tedy altruistický zájem s egoistickým, veřejný s individuálním. Takovouto syntézu protichůdných zájmů je ovšem nutno velice promyšleně vybalancovat; spoléhat se na nějakou ryze dobrovolnou či uvědomělou křesťanskou morálku tady sotva pomůže. To už bychom stejně tak dobře mohli znovu začít vzývat "morální uvědomělost socialistického člověka".

JV
August 21, 2021 v 16.47
Ještě panu Poláčkovi

Vážený pane Poláčku,

děkuji vám za odpověď a zároveň vyjadřuji radost nad tím, že si tentokráte docela dobře rozumíme.

Ano, mamonářství neodstranil komunismus ani u nás lidí dole. Tam bych tomu však neříkal mamonářství, ale spíše materialismus. Protože obyčejní lidé většinou nechtějí nějak zvlášť zbohatnout – a to ani obyčejní lidé na západě – ale chtějí své nikterak přehnané potřeby schůdným způsobem uspokojit. To v době vlády komunistů nebylo bez potíží. Proto to drobné přikrádání, ale mamonářství bych tomu neříkal.

Říkáte, pane Poláčku, že „idea komunismu ztroskotala na známé moudrosti: košile bližší než kabát“. To je nepochybně pravda, ale já bych řekl, že ztroskotala ještě na něčem jiném. Totiž na tom, že žádný řád – a to ani řád, který by byl dobrem všech dober – nelze natrvalo prosadit násilím. Vždycky to musí dříve či později krachnout a obrátit se proti svým původcům a to včetně zdiskreditování všeho dobrého, co možná onen násilím prosazovaný řád v sobě měl. Komunistům toto asi nikdy nedošlo a proto nyní hledí vstříc své „poslední bitvě“. Čímž ovšem neříkám, že na tu „košili bližší než kabát“ nedoplatí kapitalismus zrovna tak.

K posledním dvěma Vašim odstavcům ještě toto: Nemyslím si, že nějaké objevné spojení člověka soucitného s člověkem egoistickým může fungovat. Byl by to totiž vždy jen rozpor, jedno na úkor druhého, z čehož by plynuly nekonečné rozpory. Byl by to nanejvýš klid zbraní. Žádný mír duší. Vždyť o tom svědčí celý vývoj na západě i východě po druhé světové válce. Na východě to fungovalo pár let v době počátečního nadšení a na západě během výstavby sociálního státu do sedmdesátých let.

Vidím to jinak a psal jsem to tu vícekrát. Jak píše apoštol Pavel, lidské srdce je náchylné ke zlu. To známe třeba z dětského pískoviště, kde se děti, které vědomě nemají o nějaké existenci egoismu a soucitu páru, tahají o bábovičky a hází písek do vlasů, apod. Aby lidské srdce bylo dobré, musí na něm člověk pracovat, musí sám sebe dokopávat k něčemu lepšímu. A to jde. Kdyby to nešlo, neexistovalo by dobrovolnictví, adopce dětí, nezištná pomoc všeho druhu až po obětování vlastního života atd.

Jenže, podle čeho má člověk své srdce nakloněné ke zlu vylepšovat? A právě od toho tu máme křesťanství. Tam máme ty vzory, tam je vysvětlen smysl dobra, důvod pro lásku k druhým lidem a nakonec i náš konečný cíl. Ano, to křesťanství, které leckdo pokládá za vyčpělé a dávno už nepoužitelné.

Váš Jiří Vyleťal

JP
August 22, 2021 v 11.23
Egoismus, altruismus a kořeny zla

Ta zastaralost křesťanství, pane Vyleťale, rezultuje především z toho, že ono bylo koncipováno pro dobu, kdy rozhodující část opatřování životních potřeb člověka (tedy: Marxova "materiální základna") měla agrární charakter. V těch dobách byl tedy materiální horizont lidí omezen víceméně na jejich vlastní pole; a šlo především prostě o to uživit sebe a svou vlastní rodinu. Život a produkce měly v zásadě cyklický charakter, od úrody k úrodě. Za daných okolností se skutečně nejednalo o nic jiného, nežli na tohoto člověka žijícího víceméně konstantním způsobem existence apelovat prostřednictvím jeho svědomí, aby se choval mravně, aby se choval sociálně.

Ovšem - dnešní svět je opravdu zcela zásadně jiný, a to především právě v té materiální sféře. Dnešní produkce je dynamická, stále se vyvíjející. Kdo by zůstal jenom stát na místě, ten by nevyhnutelně zaostal - v inovacích, a poté v nemilosrdné konkurenci. Základním momentem a hnacím motorem produkce už není agrární produkce, vlastní sebeobživa - nýbrž zisk, v podmínkách dynamického, stále se měnícího trhu.

To jen tak úvodem, proč dnes už skutečně není možno vystačit s mravními recepty z roku nula. (To ostatně platí stejně tak i pro ideál ctnostného antického občana; a právě proto musel zhroucení prakticky všech svých snů o nové společnosti bezmocně sledovat Václav Havel, který chtěl obnovit právě tento starý ideál odpovědného a ctnostného antického občana v novodobé společnosti.)

Teď se tedy podívejme blíže na kořeny zla, napřed opět obecně. - Pane Vyleťale, sám naprosto správně konstatujete, že toto zlo se objevuje už u "nevinných" dětí. Tady je ale nutno pohlédnout poněkud hlouběji a zeptat se, proč jsou už děti takto postižené zlem. Vysvětlení je naprosto jednoduché, a už jsem ho zmínil minule: každý živý tvor je od přírody kondicionován k tomu, aby se choval, aby myslel - snad ne ještě přímo egoisticky, ale v každém případě egocentricky.

Naše vlastní "já" je tou první a základní životní skutečností, s kterou přicházíme na svět; všechny naše počitky, všechno naše vnímání světa prochází nevyhnutelně právě tímto naším "já", naším základním pocitem vlastní identity. Samozřejmě, je možno časem přepnout i na modus "my" - ale to je možné jenom tím, že toto "my" se nějakým způsobem implantuje do toho našeho "já". V každém případě toto "já" vždycky bude mít základní, primární charakter pro naše vnímání. A právě proto bude člověk vždy mít sklon k egocentrismu; a vždycky bude mít přinejmenším latentní sklon k egoismu.

Ano, samozřejmě že je možno (a nutno) tento sklon k egoismu tlumit a zvládat - prostřednictvím výchovy, prostřednictvím mravních apelů, a třeba i prostřednictvím křesťanské mravní výzvy. To vše dozajista plní svou pozitivní úlohu.

Jenže - my se znovu musíme vrátit od člověka pouze ideálního, pouze mravního k člověku reálnému, k člověku materiálnímu. Protože tato materiální sféra - tedy sféra zabezpečování prostředků vlastního přežití a vyžití - bude pro člověka vždycky tou základní.

Zakladatel moderní politického ekonomie Adam Smith svého času napsal: "Nikoli od blahovůle řezníka, sládka a pekaře očekáváme to, co potřebujeme k jídlu, nýbrž od toho, že sledují své vlastní zájmy. Obracíme se nikoli na jejich lásku k člověku, nýbrž na jejich lásku k sobě samým, a nemluvíme o vlastních potřebách, nýbrž hovoříme o jejich výhodách."

A to celé pak Adam Smith vyjádřil ještě pregnantněji, jednou jedinou větou: "Když každý myslí na sebe, bude tím myšleno na všechny."

Pro nás to celé znamená toto: my lidský egoismus nezlomíme jenom tím, že proti němu budeme vznášet plamenná kázání. Když stojí pouhá slova proti žité materiální realitě, vždy vyhraje ta realita. Právě proto - opakuji znovu - je bezpodmínečně nutné ten přirozený, nezrušitelný osobní materiální zájem uvést do souladu se zájmem celospolečenským. Teprve na tomto základě je možno očekávat a doufat, že naše mravní apely padnou na úrodnou půdu.

Pane Vyleťale, u Vás se znovu a znovu opakuje ta chyba, že Vy člověka pojímáte jenom jako jakousi éterickou, ryze ideální bytost. Na kterou je tedy možno v dostatečné míře působit ideály, mravními apely. A nevidíte, nepojímáte člověka jako bytost reálnou, žijící - především - svou vlastní materiální skutečnost, sledující především své vlastní materiální zájmy. Dokud nebudeme zohledňovat tohoto reálného, materiálního člověka - všechny naše mravní apely půjdou do prázdna.

A co se toho chování lidí za socialismu týče, zda bylo "mamonářstvím", či pouhým "materialismem": v prvé řadě tady platí to samé co v dobách starověku, objektivní podmínky většině lidí vůbec neumožňovaly reálně toužit po nějakém velkém zbohatnutí. Domoci se nějakého nadprůměrného majetku vyžadovalo mimořádné aktivity, a bylo většinou spojeno s nemalým rizikem, například s odsouzením pro "rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví".

Ve skutečnosti (téměř) každý člověk touží po navýšení svého majetku, pane Vyleťale. Ať už pro sebe samotného, pro zabezpečení svého života, či pro zabezpečení svého stáří, nebo pro své děti; anebo prostě proto že prakticky není možno plně uniknout svodům konzumní společnosti.

Svého času to s až brutální přímostí vyjádřil Egon Bondy ve svém románu na konfucianistické motivy "Dlouhé Ucho": "I otrok touží po tom, stát se vykořisťovatelem!".

Zkrátka, i přesvědčený komunista Bondy nakonec musel přiznat, že není možno se u člověka spolehnout na jeho altruismus; že v každém (téměř) člověku někde hluboko dřímá touha po tom, aby se sám stal "velkým pánem". A že ani třída utlačovaných není nijak imunní vůči těmto panským choutkám.

JV
August 23, 2021 v 16.50
Panu Poláčkovi - pár slov o lidském egoismu

Vážený pane Poláčku,

děkuji vám za odpověď, ze které mám radost. Ukazuje totiž na principiální rozdíly mezi Vaším vnímáním světa kolem nás a tím mým.

Pro mě, který nahlíží na náš svět z pozic křesťanství, je nepřijatelné dělení lidí na egoistické a ty, jimž leží na srdci dobro druhých. A to ani tehdy, kdybychom měli na mysli jen egoismus částečný a soucit také pouze částečný.

Jako křesťan totiž vím, že když Bůh stvořil člověka, bylo to dobré (stojí to ve SZ, v knize Genesis). Jestliže Boží dílo, člověk, se ukázalo jako dobré, nemohl být člověk egoistický a to ani trochu. Sklony k egoismu se u něj ukázaly až po spáchání prvotního hříchu.

Čteme-li písmo svaté pozorně a se srdcem upřeným k dobru, poznáme, že člověk nemusí nutně být skrz naskrz zasažen následky prvotního hříchu, ale že se z nich může vymanit. Může se tedy vymanit i z egoismu, byť by mu byl sebevíce vlastní. To je to, co říká svatý Pavel, kterého jsem tu již citoval. Sám o sobě to člověk dokáže jen stěží, ale s Boží pomocí (pokud o ni stojí) á velikou šanci uspět. Proto Ježíš stanovuje dva zákony: milovat Boha celým svým srdcem a celou svou silou a milovat bližního svého jako sebe samého. Milovat Boha samozřejmě znamená hledat něj pomoc.

Teď ještě k Vaší citaci Adama Smitha: "Když každý myslí na sebe, bude tím myšleno na všechny." Tak to považuji za nesmysl. Zaprvé ne každý myslí na sebe, což je jak výše uvedeno nezbytnou vlastností člověka, kterého Bůh pokládá za dobrého. Zadruhé ne každý na sebe může myslet a už vůbec ne pořád. Co takhle lidé všelijak postižení? Zatřetí tento Smithův výrok, jemuž se také říká liberální maximum, je naprosto nekřesťanský, egoistický a sociálně bezohledný. A konečně začtvrté tento výrok jasně implikuje, že kdo na sebe myslí více, bude na tom lépe. A to není nic jiného, než sobectví, které náš svět ničí. Ostatně sobectví je dle křesťanského učení jeden ze sedmi hříchů.

Váš Jiří Vyleťal

MP
August 24, 2021 v 9.20
Jiřímu Vyleťálovi

Ona ten výrok připsaný Smithovi není citace. Ta Smithova úvaha přibližně říká, že spolehlivě dostanu ráno čerstvé pečivo k snídaní díky sobectví místního pekaře než jeho entuziasmu a filantropii. Má zájem své zboží prodávat a vydělat na něm. Když ráno rohlíky nebudou, začne moje služka chodit nakupovat ke konkurenci.

Jenomže Smith byl moudrý a poctivý muž. Nedomníval se nikdy, že v životě se jedná jen o rohlíky k snídani. Napsal vynikají knihu o morálním citu, tedy o tom v lidech, co je žene k tomu, být spolu a chovat se k sobě dobře. Sobectví, tedy přesněji rozumně rozpoznaný zištný zájem jednotlivce, rozpoznal jako klíč k porozumění ekonomii, ale právě jen ekonomii, nikoli společnosti a lidem.

JV
August 24, 2021 v 10.14
Panu Profantovi

Vážený pane Profante,

děkuji za vysvětlení.

Jiří Vyleťal

JP
August 24, 2021 v 10.52
Člověk ideální, člověk materiální

Ohledně výroku Adama Smithe už na mém místě odpověděl pan Profant, proto si to mohu víceméně ušetřit.

Rozhodující je uvědomit si tento základní moment: Adam Smith skutečně nebyl cynik - ale on byl realista. A tohle - totiž schopnost realistického respektive reálného pohledu na lidskou bytost - to je to, co u Vás znovu a znovu naprosto zřetelně chybí, pane Vyleťale.

Vy pořád chcete mít člověka jenom jako bytost čistě duchovní - a nejste schopen ho vnímat jako bytost, která je v základní míře své existence materiální. Takový pohled na člověka by Vám byl zřejmě příliš přízemní. Z toho důvodu se pak ale - spolu s celým křesťanstvím - znovu a znovu zaplétáte do neřešitelných aporií. Bůh stvořil člověka jako dobrého - jak ale potom vysvětlit, že člověk je špatný? Jak vůbec mohl tento údajně "naprosto dobrý" člověk spáchat (údajný) "prvotní hřích"? Neustálé křesťanské výmluvy na to, že Bůh údajně poskytl člověku i "svobodu rozhodnout se pro hřích" tento problém nijak neřeší: kdyby byl člověk skutečně "božsky dobrý", nikdy by tuto svou údajnou svobodu nezneužil ke spáchání hříchu.

Zpět ke Smithovi: jak napsal pan Profant, Smith si naprosto přál humánní, spravedlivou, mravnou společnost; ale věděl že v profánním, materiálním životě je člověk veden především svými vlastními, osobními materiálními zájmy. A že nemá smysl pokoušet se z něj dělat nějakou andělskou bytost - a pak prolévat slzy mravního rozhořčení nad tím, že se chová ku svému vlastnímu prospěchu.

Na Adama Smithe navázal Marx; ovšem s tou rozhodující modifikací, že tento Smithův realisticko-materialistický pohled na jednání člověka za použití Hegelovy metafyziky a dialektiky rozšířil a zevšeobecnil na chování celé společnosti, a především na její dějinný vývoj.

To jest: Marx dospěl k závěru, že tento privátní egoismus není nadčasový, konstantní - nýbrž že je dějinně a společensky podmíněný. Právě tohle byl naprosto přelomový počin Marxe, který ho tak zásadně odlišuje od běžného pohledu na člověka: on nezůstává stát u skutečnosti, že člověk nějakým způsobem jedná a myslí; nýbrž Marx odhaluje, že společnost (a tedy lidé ji tvořící) se za zcela konkrétních rámcových podmínek chová určitým specifickým způsobem - a že tedy za změněných podmínek se bude chovat způsobem jiným.

A ještě druhou zásadní modifikaci Smithe udělal Marx: tam kde Smith vidí konstantu lidského egoismu, tam Marx tvrdí, že (moderní) produkce sama má zásadně společenský charakter - a že tedy ona naopak člověka vede taktéž k jednání společenskému, pospolitému, neegoistickému!

Marx nijak nepopírá, že člověk jedná ve svém vlastním zájmu; ale podle jeho přesvědčení člověk (za podmínek rozvinuté společenské produkce) pozná, že jeho nejvlastnějším zájmem je nikoli jednání individuálně-egoistické, nýbrž jednání pospolité, jednání v zájmu celé společnosti!

Pro nás je dnes naprosto rozhodující otázka, co z tohoto Marxova dědictví je dnes ještě použitelné. Dnes musí už platit jako nepochybné, že jeho vlastní pokus "udělat z lidí anděly" jaksi materialistickou cestou, byl iluzí. V bezprostředním interpersonálním komerčním styku samozřejmě vždy zvítězí Smithův vlastní materiální zájem.

Ale - přes to všechno i na Marxově zjištění kauzálního vztahu mezi konkrétním charakterem materiální společnosti a chováním člověka zůstává velký kus pravdy.

A právě proto opakuji znovu a znovu: to o co se jedná je nikoli popřít tento osobní materiální zájem jednotlivce (který bude vždy přinejmenším latentně egoistický) - ale pokusit se ho sladit se zájmem celospolečenským. Tak aby tento osobní, individuální zájem byl alespoň v zásadě v souladu se zájmy celé společnosti. To je jediná cesta, která může poskytovat naději na reálný úspěch.

JV
August 24, 2021 v 18.54
Ještě jednou panu Poláčkovi - člověk je tvor duchovní

Vážený pane Poláčku, děkuji za odpověď.

Jednou jsem četl jakýsi postřeh kohosi moudrého o tom, které typické znaky charakterizují pravici a které levici. Tehdy jsem si to zapsal. Jedna z těch charakteristik levice byla (a podle mne stále je), že nechápe duchovní život člověka. Tedy, že vše odvozuje od materiálního stavu světa kolem nás.

Zamyslíme-li se nad člověkem, jeho myšlením, cítěním, konáním a pohnutkami, které k lidskému konání vedou, poznáváme, že člověk je stvoření bytostně duchovní. Každý jeho čin je hmatatelným vyústěním jeho duchovního stavu. Protože tento duchovní stav je proměnný, a to podle toho co do člověka zvnějšku vstupuje a co je mu také dáno geneticky, vyplývá z toho, že člověk je do velké míry tvárný. Jinak řečeno, vstupují-li do člověka vjemy dobré, bude duchovní obsah člověka dobrý a naopak. (To vše samozřejmě má charakter váhy, tedy nakolik „ano“ a nakolik „ne“. Není to žádné buď „ano“ nebo „ne“.)

S tímto co tu vyprávím počítá křesťanství, konkrétně Ježíš, když nabádá lidstvo k onomu „obraťte se“. Říkám-li tedy, že svět bude lepší až tehdy, až my budeme lepší, je to snílkovství? Nebo je to pohled realistický, neboť neopomíjí fakt, že člověk je tvorem nejen z masa a kostí, ale také tvorem duchovním?

Samozřejmě že existuje i pohled na člověka takový, že jeho duchovní náplň buď vůbec neexistuje a člověk se rozhoduje podle svých momentálních potřeb, anebo že duchovní obsah člověka – až na drobné úpravy - je jednou provždy dán. V souladu s tímto pohledem je pak logické přijmout za fakt to, že se rodí lidé egoističtí a altruističtí. Jejich soužití je pak třeba nějak regulovat.

Není toto právě pohled materialistický, který s proměnou člověka k lepšímu nepočítá a přisuzuje mu vlastnosti předmětu, které jsou nezměnitelné? Ačkoliv nejsem vůbec žádným znalcem Marxe, tuším, že takhle nějak Marx přemýšlel. Lidi rozdělil do tříd, zákonitosti vývoje společnosti odvozoval od výrobních vztahů a člověka pojal jako bytost určenou na základě jeho postavení uvnitř oněch výrobních vztahů. Žádná snaha vidět a pochopit duchovní stránku člověka.

Ale abychom skončili smírem, pane Poláčku. Vy říkáte, že člověka egoistického je třeba nějak dát dohromady s člověkem soucitným, aby náš svět fungoval. No, na všech těch válkách a sociálních nespravedlnostech, které společnost rozbíjejí a vedou k nikdy nekončícím konfliktům, je vidět, že se to za celá staletí až tisíciletí nepodařilo. Já naproti tomu zase říkám, že člověk se musí snažit být lepší a že teprve pak bude náš svět lepší. Ani to se však dosud nepodařilo. Má některá z těchto dvou perspektiv ještě šanci?

Váš Jiří Vyleťal

PK
August 25, 2021 v 9.22

Pěkné kázání. Skoro jak od Piťhy.

DVĚ PERSPEKTIVY „aby se to podařilo“ (panu Vyleťalovi a panu Poláčkovi)

Představme si na chvíli, že „už se to podařilo“ - představme si to ale ze dvou perspektiv:

a) z perspektivy Marxova konce dějin,

b) z perspektivy křesťanského konce dějin.

---------------------------------

A) Jsme ve spravedlivé beztřídní společnosti, nikdo tu není odcizen smyslu svého života.

B) Jsme v nebi (podařilo se to, takže ne v pekle), nikdo tu není odcizen smyslu svého života.

[Pokud vás výrazy „nebe“ a „peklo“ iritují nebo se vám zdají směšné, používejte místo „nebe“ raději třeba výraz „spravedlivá beztřídní společnost“ a místo „pekla“ třeba „smetiště dějin“ (smetiště pro lidský odpad).]

Jaké předpoklady musí být splněny, aby „to“ fungovalo (aby fungovalo „nebe“, popřípadě aby fungovala „spravedlivá beztřídní společnost“)? Co pan Kolařík pravděpodobně nechápe (který z těch předpokladů funkčního nebe)? Je možné z nebe odstranit někoho, kdo mi není sympatický a s kým se v nebi neustále hádám? (Tuhle jsme si v nebi fakt dali skoro přes držku, jak se to najednou rozjelo, takže tu asi zavedeme nějaké lidové soudy.) Jak se tentýž problém řeší ve spravedlivé beztřídní společnosti? Je možné někoho z beztřídní společnosti odstranit, nebo ho přemístit na smetiště dějin?

Musí se člověk snažit být lepší a teprve pak bude náš svět (nebe, spravedlivá beztřídní společnost) lepší, nebo je i v té snaze být lepší ukryto nějaké čertovo kopýtko?

O co se tedy člověk musí snažit, když ne o to, aby byl lepší?

JP
September 2, 2021 v 10.9
Člověk - bytost duchovní či materiální?

Pane Vyleťale, napřed se omlouvám za poněkud pozdní odpověď. Ale (pokud jsem něco nepřehlédl) celé toto diskusní vlákno zde nějak zmizelo, a až teď se znovu nečekaně objevilo.

Napřed si ocitujme klíčovou pasáž z Vašeho posledního vstupu: "Zamyslíme-li se nad člověkem, jeho myšlením, cítěním, konáním a pohnutkami, které k lidskému konání vedou, poznáváme, že člověk je stvoření bytostně duchovní. Každý jeho čin je hmatatelným vyústěním jeho duchovního stavu. Protože tento duchovní stav je proměnný, a to podle toho co do člověka zvnějšku vstupuje a co je mu také dáno geneticky, vyplývá z toho, že člověk je do velké míry tvárný. Jinak řečeno, vstupují-li do člověka vjemy dobré, bude duchovní obsah člověka dobrý a naopak."

Pane Vyleťale, Vy jste zřejmě zcela přehlédl, jak velmi si tu sám protiřečíte. Na jedné straně tvrdíte, že člověk je "bytost duchovní" - ale na straně druhé stejně tak konstatujete (naprosto správně), že člověk je tím "co do něj zvnějšku vstupuje"!

Pane Vyleťale, ale vždyť ta druhá věta je víceméně nejvlastnějším základem celého marxistického pojetí člověka a jeho dějin! Jenomže Marx vychází z toho, že to "co do člověka vstupuje", jsou v prvé řadě ne jeho idealizované představy o jeho světě, nýbrž jeho vztahy zcela faktické, reálné, existenčně nezbytné a určující - tedy ty vztahy které vznikají v celém procesu jeho materiální produkce, prostřednictvím které on opracovává přírodní zdroje, a tím si zabezpečuje svou vlastní existenci.

Marxův zcela klíčový argument je tedy ten, že člověk musí napřed čistě fakticky, reálně, fyzicky žít - a teprve potom si o tomto svém životě může vytvářet nějaké představy (včetně představ duchovních). Reálně je tedy člověk napřed bytostí praktickou, materiálně činnou - a teprve sekundárně je bytostí kulturně-duchovní. A na tomto reálném pořadí nic nemění to, že my sami si pěstujeme iluzi o své vlastní nepodmíněnosti, o prioritě našeho vlastního vědomí. (A že tato víra v naprostou nepodmíněnost našeho vědomí je iluzí, to naprosto potvrzují všechny nálezy moderní psychologie i neurologie.)

To co "do člověka vstupuje", a co rozhoduje o tom zda bude lepší či horší bytostí - to jsou tedy v prvé řadě právě tyto zcela reálné vztahy z oblasti zabezpečování jeho čistě fyzické existence, tedy vztahy produkční, vztahy materiální, vztahy pracovní. A právě proto Marx s takovým důrazem žádal zásadní změnu v produkční, materiální sféře - protože teprve takováto změna může skutečně osvobodit lidskou osobnost, otevřít prostor pro její plný humánní a kulturní rozvoj.

Ostatně: pane Vyleťale, Marx ve skutečnosti nebyl ani zdaleka tak materialistický, jak se obecně věří (a jak mu i Vy podsouváte). Fakticky se Marxovi nejednalo o nic jiného, nežli o uskutečnění starého antického ideálu plně rozvinuté lidské osobnosti; on jenom viděl překážky v materiální sféře (třídní konflikt, vykořisťování, odcizení), které za podmínek třídně rozdělené společnosti tomuto plnému rozvoji lidské osobnosti brání.

Připomínám ještě jednou, že mám právě v současné době rozpracovaný projekt "Marx a dnešek", ve kterém právě tyto otázky marxismu osvětlím blíže. Bude to ale zřejmě ještě nějaký čas trvat, ukázala se nutnost celou materii zpracovat mnohem obsáhleji, než jsem sám původně zamýšlel.

+ Další komentáře