Komunistická strana Čech a Moravy poprvé ve své jedenatřicetileté historii ztratila zastoupení v Poslanecké sněmovně. O posledního senátora přišla již před třemi roky a stala se malou, málo významnou, neparlamentní stranou. Mimořádný sjezd, který se po debaklu ve sněmovních volbách uskutečnil v minulých dnech, zvolil do jejího čela europoslankyni Kateřinu Konečnou. Ta slíbila, že partaj přivede zpět na politické výsluní. „Povstanou noví bojovníci,“ jak předpověděl její předchůdce v předsednickém křesle Vojtěch Filip?

Rozpad stranického systému

Jakkoliv platí, že komunisté v letošních volbách do dolní komory Parlamentu doplatili na podporu menšinové vlády politického hnutí ANO a sociální demokracie, zdaleka se nejedná o jediný důvod, proč nepřekročili pětiprocentní uzavírací klauzuli. V zásadě mohou být rádi, že pro příští čtyři roky dosáhli na příspěvek na činnost, který se ze státního rozpočtu vyplácí těm partajím, jež získaly podporu alespoň tří procent voličů. Příčin volebního neúspěchu je totiž celá řada a dalece přesahují minulé volební období.

Komunisté dlouhé roky těžili z toho, že český stranický systém vykazoval — na postkomunistickou zemi — nebývalou stabilitu. U moci se střídala levice s pravicí, respektive sociální a občanští demokraté, již vládli s menšími středo-pravicovými politickými subjekty, jakými byli například lidovci, Unie svobody nebo Zelení. Nejpozději s volbami v roce 2010, kdy do Sněmovny — a následně i do vlády — pronikla anti-politická, protikorupční a vůdcovská formace Věci veřejné, se ovšem systém proměnil.

„Vstup nových aktérů na politickou scénu, oslabení stranických center, umělé vyvolávání pocitu hrozby, náběhy k estetizačnímu diskurzu — sloužícímu jako ‚clona politics‘, snižují míru odpovědnosti v politickém provozu a odklání pozornost od konkrétních kroků. Tato situace je obzvláště při rostoucím sociálním napětí živnou půdou pro vyzyvatele stylizující se do pozice ‚anti-establishmentových outsiderů‘ a sil přicházejících ‚zvenku’,“ popsali změnu politologové Radek Buben, Martin Polášek a Jiří Koubek.

Nástup nesystémových stran

Strana, jež po dvacet let sbírala hlasy všech těch, kteří nebyli spokojeni s polistopadovým vývojem země a neměli důvěru v ostatní politické subjekty, přišla na sklonku nultých let druhého tisíciletí o roli — pomineme-li Republikány — v podstatně jediné významné alternativní síly. Dvacet let si udržovala stabilní podporu nejméně deseti procent voličů, aniž by pro jejich oslovení byla nucena vynakládat zvláštní úsilí. V jejich průběhu sílila a ztrácela více vinou politické konkurence než vlastním přičiněním.