Komunistická strana Čech a Moravy poprvé ve své jedenatřicetileté historii ztratila zastoupení v Poslanecké sněmovně. O posledního senátora přišla již před třemi roky a stala se malou, málo významnou, neparlamentní stranou. Mimořádný sjezd, který se po debaklu ve sněmovních volbách uskutečnil v minulých dnech, zvolil do jejího čela europoslankyni Kateřinu Konečnou. Ta slíbila, že partaj přivede zpět na politické výsluní. „Povstanou noví bojovníci,“ jak předpověděl její předchůdce v předsednickém křesle Vojtěch Filip?

Rozpad stranického systému

Jakkoliv platí, že komunisté v letošních volbách do dolní komory Parlamentu doplatili na podporu menšinové vlády politického hnutí ANO a sociální demokracie, zdaleka se nejedná o jediný důvod, proč nepřekročili pětiprocentní uzavírací klauzuli. V zásadě mohou být rádi, že pro příští čtyři roky dosáhli na příspěvek na činnost, který se ze státního rozpočtu vyplácí těm partajím, jež získaly podporu alespoň tří procent voličů. Příčin volebního neúspěchu je totiž celá řada a dalece přesahují minulé volební období.

Komunisté dlouhé roky těžili z toho, že český stranický systém vykazoval — na postkomunistickou zemi — nebývalou stabilitu. U moci se střídala levice s pravicí, respektive sociální a občanští demokraté, již vládli s menšími středo-pravicovými politickými subjekty, jakými byli například lidovci, Unie svobody nebo Zelení. Nejpozději s volbami v roce 2010, kdy do Sněmovny — a následně i do vlády — pronikla anti-politická, protikorupční a vůdcovská formace Věci veřejné, se ovšem systém proměnil.

„Vstup nových aktérů na politickou scénu, oslabení stranických center, umělé vyvolávání pocitu hrozby, náběhy k estetizačnímu diskurzu — sloužícímu jako ‚clona politics‘, snižují míru odpovědnosti v politickém provozu a odklání pozornost od konkrétních kroků. Tato situace je obzvláště při rostoucím sociálním napětí živnou půdou pro vyzyvatele stylizující se do pozice ‚anti-establishmentových outsiderů‘ a sil přicházejících ‚zvenku’,“ popsali změnu politologové Radek Buben, Martin Polášek a Jiří Koubek.

Nástup nesystémových stran

Strana, jež po dvacet let sbírala hlasy všech těch, kteří nebyli spokojeni s polistopadovým vývojem země a neměli důvěru v ostatní politické subjekty, přišla na sklonku nultých let druhého tisíciletí o roli — pomineme-li Republikány — v podstatně jediné významné alternativní síly. Dvacet let si udržovala stabilní podporu nejméně deseti procent voličů, aniž by pro jejich oslovení byla nucena vynakládat zvláštní úsilí. V jejich průběhu sílila a ztrácela více vinou politické konkurence než vlastním přičiněním.

„Komunisté utrpěli volební porážku proto, že přestali být komunisty. V době, kdy v jejich čele stál Miroslav Grebeníček, nostalgicky vzpomínali na minulost. Za Filipa se stali obchodníky s mocí. Navykli si na sněmovní kuloáry a dobývání politického vlivu. Již po revoluci ztratili — a nikdy znovu nenalezli — bojovného ducha. Nedokázali čelit nástupu nových, radikálnějších hnutí. Voliči se jim rozutekli do nejrůznějších stran. A spolupráce s Andrejem Babišem byla jen poslední tečka,“ řekl Deníku Referendum politolog Lukáš Jelínek.

Analýza přesunu voličů podle metody ekologické inference, kterou po volbách v roce 2017 provedl matematik a geograf Michal Škop, Jelínkova slova potvrzuje. Dvě stě tisíc někdejších komunistických voličů tehdy dalo přednost politickému hnutí ANO, sto dvacet tisíc jich prchlo k SPD Tomia Okamury a sto tisíc zůstalo doma. A podobný scénář se opakoval i letos. Komunisté ztratili dalších sto tisíc podporovatelů, kteří se přiklonili k Babišově marketingovému projektu, šedesát tisíc jich hlasovalo pro SPD a zhruba stejný počet nevolil.

Přestárlá členská základna

„Komunisté skončili před branami Sněmovny mimo jiné proto, že jsou obětí demografického vývoje. Jde o přestárlou stranu, která za dlouhých třicet let nezvládla přilákat do svých řad mladé lidi. V podstatě to bylo jen otázkou času,“ načrtl v rozhovoru pro Deník Referendum další z důvodů volebního debaklu politolog Jiří Pehe s tím, že průměrný věk straníků se již pomalu blíží hranici pětasedmdesáti let, což je o deset více než před dvaceti roky. Naděje dožití v České republice přitom činí necelých osmasedmdesát let.

Přestože komunisté nadále zůstávají nejpočetnější českou partají, jejich základna se setrvale umenšuje. Od počátku devadesátých let, kdy si po masovém exodu ponechalo rudou knížku tři sta padesát tisíc z bezmála jednoho a tři čtvrtě milionu lidí, se ztenčila na méně než desetinu. V tomto kontextu je ovšem třeba připomenout, že masová struktura strany byla i před revolucí v rámci celého východního bloku unikátní. Četné odchody si proto mohla dovolit, aniž by ji bezprostředně ohrožovaly, ať už finančně nebo organizačně.

To už ale neplatí. Ve dvacetiletém mediánu komunisté ztráceli bezmála sedm procent členů ročně a stejný úbytek vykazují i v několika posledních letech. V uplynulé pětiletce jde každoročně v průměru o tři tisíce straníků. Pokud by měl tento trend pokračovat i v blízké budoucnosti, ze stávajících šestadvaceti tisíc členů do konce dekády nezbude jeden jediný. A partaj v době, kdy by se měla chystat oslavit sto desáté výročí založení Komunistické strany Československa, zcela zanikne.

Spolupráce na levici?

Nová předsedkyně Konečná si je — alespoň některých — z příčin volebního debaklu zjevně vědoma. Ve svém kandidátském programu proto zdůrazňovala roky skloňovanou, byť nikdy zcela neuskutečněnou, generační proměnu a nastartování změn pro obrodu strany. Otázkou ovšem zůstává, zda bude v přestárlé partaji schopna nalézt dostatek mladých, energických lidí, kteří by se nejen zapojili do vnitrostranické práce, ale zejména obsadili čelná místa na kandidátních listinách. A jestli budou mít staří členové chuť ustoupit do pozadí a přenechat svá místa jiným.

Těžko uskutečnitelný bude i další ze slibů, který Konečná delegátům dala. Jde o koordinovaný postup levicových subjektů v nadcházejících komunálních volbách. Přestože se pravici spolupráce v letošních sněmovních i v loňských krajských a senátních volbách vyplatila, není jednoduše opakovatelná. Přetrvávající antikomunismus většině relevantních partají nedovolí uzavřít s komunisty předvolební spojenectví, ač jsou jinak ochotné s nimi po volbách — zejména na lokální úrovni — vstupovat do rozličných koalic.

Ačkoli nově zvolená předsedkyně ani nenaznačila, kdo by mohl být pro komunisty partnerem, lze předpokládat, že to nebudou ani sociální demokraté, jimž spolupráci s komunisty nadále zakazuje praxí vyprázdněné bohumínské usnesení, ani žádná z nově vzniklých levicových stran, jakými jsou například Idealisté nebo Budoucnost. V úvahu tak připadá toliko Levice, jež do svých řad přilákala část členské základy Strany demokratického socialismu, někdejšího partnera KSČM například v posledních volbách do Evropského parlamentu.

Zříct se značky?

Podle některých pozorovatelů českého politického provozu by pro komunisty jistou šanci, jak se znovu stát parlamentní stranou, mohla představovat transformace, respektive důsledný rozchod z minulostí, který prý po listopadu neprovedli důsledně. Takový postup ovšem Konečná razantně odmítla, když prohlásila, že se v žádném případě nehodlá vydat cestou vymazaní stranické značky. A záměr ostatně již jednou ztroskotal, když se o podobnou změnu na počátku devadesátých let pokoušel Jiří Svoboda.

Politologové Michel Perottino a již zmíněný Polášek upozornili, že proměna komunistické strany ve stranu sociálně-demokratického typu odporovala nejen tehdejší, ale i dnešní představě členů strany o sobě samých. „Komunistická strana vznikla z původní sociální demokracie a ta s ní byla posléze sloučena. Cesta zpět by byla jen obtížně představitelná. Ideologicky a politicky by totiž cena takového rozhodnutí byla příliš vysoká. Znamenalo by to přinejmenším implicitně uznat chybné směřování a narušit členskou identitu,“ podotkli.

Skloňovaná transformace tak byla — a zůstává — spíše výrazem neznalosti vnitřní struktury partaje než čímkoliv jiným. Personální čistky, které následovaly po potlačení pražského jara, členskou základnu významně poznamenaly a sblížily ji s normalizačním režimem. Vzhledem k tomu, že tito lidé nadále tvoří podstatnou část nynější komunistické strany, nebylo pro její vedení snadné rozejít se s minulostí podobně, jako se tomu stalo v jiných zemích bývalého východního bloku, neboť se mu nabízelo jen málo manévrovacího prostoru.

Konečná s Konečnou?

Od vzniku samostatné České republiky vypadla ze Sněmovny řada stran. Vrátit se dokázali jen lidovci. Občanská demokratická aliance se dobrovolně rozpustila. Unie svobody svou krátkou pouť malostranskými paláci zakončila klipem, v němž si mladík zapaluje prdy. Zelení se po angažmá ve vládě Mirka Topolánka trápí a každým rokem se propadají hloub a hloub do bezvýznamnosti. A na to, že ve dolní komoře Parlamentu zasedali zástupci Republikánů nebo Hnutí za samosprávnou demokracii, si leckdo ani nevzpomene. Mohou uspět právě komunisté?

„Nepodaří se jim to, protože se jim to podařit nemůže. Pokud v postkomunistických zemích nereformovaná komunistická strana opustila Parlament, již se do něj nedokázala dostat nazpět,“ odhadl Jelínek s tím, že ve ztuhlé, konzervativní a do minulosti zahleděné partaji jde o marné snažení. „Zeitgeist, který komunisty zplodil, je dávno pryč. Chtěli zastupovat proletariát, ale ten jim zmizel. Nedokázali se přizpůsobit. Jejich ideologie je v troskách a nemají co nabídnout,“ doplnil Pehe.

Oba se ovšem shodují, že komunisté mohou do Poslanecké sněmovny proniknou tehdy, rozpadne-li se — v důsledku Babišova odchodu — politické hnutí ANO. „Jde o projekt vůdcovského typu, bez něj se rozloží. Jeho voliči se potom budou nuceni porozhlédnout po někom jiném a politicky se zabydlet. Tam je pro komunisty poslední šance,“ konstatoval Pehe. Zdůraznil ovšem, že se nejedná o životaschopnou variantu, jež by stranu mohla v Parlamentu dlouhodobě udržet. Konec se blíží. Sbohem a rudý šáteček.