Podle některých reakcí byly víkendové sněmovní volby novou sametovou revolucí. Někteří přátelé přirovnávali výsledek k porážce Mordoru. Radost mnoha dobrých lidí byla nefalšovaná a vlastně bylo povzbuzující vidět, že někdo zažívá tak hezké pocity a silné emoce. Bylo to povzbuzující i pro toho, kdo se ocitl na straně poražených, tedy — s využitím stejného přirovnání — na straně spojenců Mordoru.

Uznávám, že jsem se mýlil v tom, jaký dopad bude mít antibabišovská mobilizace na výsledek voleb. Pravděpodobně nepřivedla na poslední chvíli k urnám ty, kdo by chtěli podpořit Andreje Babiše, na kterého všichni útočí. Spíš tomu bylo naopak a přišli ti, kdo si řekli, že už je opravdu na čase se toho Babiše zbavit. I kdyby měli volit nejsilnější z opozičních bloků, třebaže s jeho programem tak úplně nesouhlasí.

Anebo je to ještě jinak a politické kyvadlo se prostě zhouplo na druhou stranu, po dvou volebních obdobích společných vlád sociální demokracie a ANO k opozici. To je něco úplně normálního a vlastně by to tak mělo být. V demokracii není příliš dlouhá vláda jedné strany (stran) zdravá. Pro všechny zúčastněné je prospěšné prostřídat si role.

Hodně se mluví o tom, že z politické mapy zmizela levice. Na první pohled to skutečně vypadá jako naprostá zkáza všeho, co jakkoli zavání levicí: komunisté a sociální demokraté mimo sněmovnu, Zelení pod jedním procentem, strana přímo nazvaná Levice na setině procenta. K tomu kroužkovací masakr Pirátů. Jak jsem vypozoroval v debatách na sociálních sítích, někteří mají z toho všeho nefalšovanou radost, naštěstí je ale i dost těch, kdo tu vidí potenciální nebezpečí.

Nemyslím si, že by z politické reality v České republice vymizela politická levice coby některé sdílené hodnoty — solidarita, ohled na ty slabší, přesvědčení, že stát má být dostatečně silný a daně dostatečně vysoké. Jen z mnoha důvodů lidé s takovýmto přesvědčením nevolili strany, které se deklarují jako levicové, nebo jsou za levicové spíše částí společnosti považovány, ač se tak samy výslovně nedefinují (Zelení, Piráti). Naopak je třeba vidět, že zčásti levicové voliče přitáhly ANO a SPD.

Nejpravděpodobnější vysvětlení je to, že tradičně levicové strany se staly nedůvěryhodnými nositeli svého programu, myšlenek, na kterých byly a jsou založeny. Ta nedůvěryhodnost může být buď ve smyslu nedůvěryhodnosti jejich představitelů, nebo jejich neschopnosti se dohodnout a sestavit koalice srovnatelné se středo-pravými opozičními bloky (pro zjednodušení nazývejme spojení Pirátů a Starostů takto, byť je jeho rozkročení širší).

Nelze se vyhnout otázce, do jaké míry poškodila spolupráce s Andrejem Babišem sociální demokraty i komunisty. Sleduji teď diskuse o tom, zda mají Piráti vstoupit do vlády Petra Fialy, a některé argumenty mi připomínají situaci po minulých volbách, kdy se v ČSSD řešila a nakonec v referendu odhlasovala spolupráce s ANO. Ty argumenty znějí dnes a zněly i tehdy přesvědčivě — něčeho skutečně dosáhnout se dá jedině ve vládě, jinak nic nezmůžeme, neprosadíme nic z našeho programu.

Je tu samozřejmě zásadní rozdíl, že v čele ANO stojí trestně stíhaný miliardář a mediální magnát ve střetu zájmů, což je zvláště pro levicovou demokratickou stranu zničující. Říkali jsme to po volbách v roce 2017 při diskusích mezi sociálními demokraty o vládě s ANO, ale asi ne dost důrazně. Každopádně rozhodnutí pro vstup do vlády, sociální demokracii právě z hlediska demokratičnosti poškodilo.

Co tedy dělat? Pokud jde o sociální demokracii, bude nutné důkladně analyzovat celé období vlád s ANO, poučit se z toho, ale nadále se hlásit k tomu, co se podařilo prosadit. Dát si čas na opravdu dobré zhodnocení. Teď v roli mimoparlamentní, přesněji mimosněmovní opozice by času mělo být dost. Pak sestavit kompletní stínový kabinet a začít s programovou, věcnou a konkrétní kritikou kroků nové vlády. A zvolit nové, důvěryhodné vedení, to je samozřejmé.

Bude to celé trvat dlouho a výsledek je nejistý. Je možné, že tradičnější levicoví voliči už definitivně přešli ke stranám typu ANO nebo SPD, zatímco tzv. progresivnějších voličů je skutečně tak málo, jak naznačily tyto volby. Je ale třeba brát v úvahu, že tyto volby přinejmenším zčásti byly referendem o Andreji Babišovi, a to překrylo jiné věci. Rozhodně dobré, a nejen pro ČSSD, je, že se nyní snad už nebude vše soustřeďovat na jednu osobu a bude příležitost k věcnějšímu přístupu.

Základem veškeré další snahy nicméně může nebo spíš musí být přesvědčení, že to za to stojí, že silná demokratická levice je důležitá a potřebná. Co to ale přesně znamená, a jakým způsobem k tomu dospět, to bude náročný úkol na dlouhou dobu.