Sociální demokracii nemohou stavět na nohy ti, kdo ji dostali do kolen

Karel Machovec

Volební výsledek ČSSD byl zákonitým vyústěním dlouhodobě neřešených problémů, jež korunovala nepřijatelná koalice s Babišovým ANO. Stranu musí převzít lidé jednak nezatížení minulými chybami a jednak ochotní k široké spolupráci.

Miloš Kopecký, který po roce 1989 až do své smrti ČSSD podporoval, řekl na sjezdu dramatických umělců slova plně platná pro současnou sociální demokracii: „...můj neklid má svůj původ v tom, že vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním patosem, se kterým stačili tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí.“ Foto Archív ČRo

Volební výsledek ČSSD nebyl bleskem z čistého nebe. Byl výsledkem dlouhodobého dění, přehlížení a zlehčování chyb, absence kritického vyhodnocování působení strany, zásadních nedostatků v komunikační strategii a PR obecně. A také personálního vyčerpání strany.

Není tedy pouze výsledkem působení současného vedení. To však nebylo schopno se s uvedenými jevy vypořádat, ale naopak po posledním sjezdu spíše negativní tendence zesílilo.

Vedení strany, zvolené na sjezdu, s konceptem koaliční spolupráce s hnutím ANO svázalo svoji legitimitu počítaje v to i několikrát nastavené — a poté podlezené — „nepřekročitelné červené“ linie, včetně tolerování podvodu koaličního partnera při hlasování o zrušení superhrubé mzdy. Ve volbách tak o tuto legitimitu přišlo jako celek, stalo se obětí mobilizace společnosti proti Andreji Babišovi, nebylo schopno reagovat na tento fakt v kampani, a pro veřejnost představovalo „ty, kteří drží Babiše u moci“ — jakkoli může být takové konstatování pro některé jednotlivce ve vedení strany zraňující a do jisté míry i nespravedlivé.

Neúspěch ve volbách nelze tentokrát svést ani na vnitrostranickou opozici. Nikdy v historii ČSSD se poražená část nechovala tak loajálně, jako tomu bylo po minulém sjezdu. A dokonce i obvyklé alibi, že za všechno může zlé a nepřející okolí, padá, protože jde už o čtvrté prohrané volby za sebou, a je tedy nejvyšší čas hledat odpovědnost především ve vlastních řadách a ve fungování strany jako celku.

Kdo chtěl, mohl vidět, že personální „model“ ČSSD praktikovaný v posledních letech a založený na vyzdvihování loajálních na úkor schopných, vedl k tomu, že se strana stala nezajímavou jako celek. Dopouštět se názoru nebo dovolit si nesouhlasit znamenalo ostrakizaci nebo vyhnání, zatímco snaživý jedinec s dostatkem hlasů při různých hlasovacích mašinériích zajištěných pochybnými klíči pro účast, byl za zásluhy povyšován, aniž by — čest výjimkám — něco uměl nebo veřejnost zaujal.

Tento model vedl k propadu strany do šedivého průměru, zúžení potřebné personální základny, jejího znechucení a pasivní resistence nebo přímo dalšího opouštění strany. Stačí se pouze rozhlédnout, kolik zajímavých osobností a úspěšných regionálních politiků bylo v minulosti vyhnáno a kteří v nejednom případě dnes úspěšně kandidují za jiné strany.

Proto je zjevné, že jedním ze základních předpokladů nového vzestupu sociální demokracie musí být obnovení vnitrostranické demokracie, a to prostřednictvím rozhodování všech členů strany o zásadních záležitostech personálních, programových, organizačních a ekonomických. V současné době, kdy jsou média možná tím nejdůležitějším hráčem, který rozhoduje o úspěchu nebo neúspěchu strany, je mimořádně důležitá i osoba lídra.

Ostatně to už dlouhodobě svým marketingem předvádí Andrej Babiš, který kolem sebe vytvořil falešnou aureolu téměř bezchybného vůdce a schopného — všehoschopného — manažera. Přitom faktický morální rozměr jeho osobnosti by v době standardní politické kultury vedl k tomu, že by si o něj nikdo neopřel ani kolo.

Budoucí lídr ČSSD bude muset mít nesporně mediální schopnosti, ale bude dost dlouho potřebovat spíše velkou dávku empatie a vyjednávacích dovedností, organizační talent a pevné ukotvení v opravdových sociálně demokratických hodnotách. Bude muset mít odvahu se vypořádat s mnoha dlouho neřešenými vnitrostranickými problémy, omezit vliv různých bratrstev a vzájemně se podporujících politických podnikatelů.

Bude také muset vrátit rozhodování ve straně jejím členům a smířit se s tím, že občas hlasování prohraje. Bude se muset vypořádat s personální agendou, absencí opravdových lídrů a osobností na regionální úrovni. Bude muset mít odvahu oslovit i ty, kteří ze strany v minulosti odešli nebo byli vyhnáni.

ČSSD by se měla vrátit k úspěšnému heslu „Lidskost proti sobectví“ a důsledně ho hájit a prosazovat. Vzpomenout si na to, že v době, kdy byla opravdu úspěšná, tak byla schopna v rámci strany tolerovat poměrně široký názorový oblouk. To musí nový předseda ČSSD obnovit a nastolit — místo urputného boje mezi názorovými křídly vzájemnou toleranci a pochopení.

Nebude ale záležet jen na osobě budoucí předsedkyně nebo předsedy strany, ale spíše na kvalitě celého nového vedení a jeho schopnosti spolupracovat a doplňovat se, ale také na úrovni vedení v jednotlivých regionech a na vůli odstranit dlouhá léta praktikovaný styl personální politiky, kdy nezáleželo na schopnostech, ale na loajalitě k vůdcům.

Nechci, aby potřebná obroda strany byla jenom hrou na oko. Leká mne svolání sjezdu na prosincový termín bez voleb nových a minulostí nezatížených delegátů. Leká mne představa, že napravovat věci se znovu chystají titíž, kteří je už dostatečně dlouho kazí.

Důvěra ve stranu se obnovuje zdola, ale tady zřejmě dochází k tomu, co kdysi ve svém slavném projevu na sjezdu dramatických umělců, který lehce parafrázuji, popsal Miloš Kopecký: „Bereme-li obnovu doopravdy — pak můj neklid má svůj původ v tom, že vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním pathosem, se kterým stačili tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce.“ Mimochodem Miloš Kopecký v roce 1992 napsal do volebních novin velmi krásné doporučení pro sociální demokracii.

O tom, že by v konečném důsledku mohlo jít spíše než o poctivou snahu o obnovu strany o její majetek, ani uvažovat nechci. Snad by se v ČSSD nenašel nikdo, kdo by měl tu odvahu naložit s ním tak, jak to druhdy učinila Strana národně socialistická.

Co by tedy mělo nové vedení ČSSD udělat? Především vyjasnit si ideovou a hodnotovou orientaci strany, aby znova byla opravdovou sociální demokracií. Obnovit vnitrostranickou demokracii včetně přímé volby stranických funkcionářů na všech úrovních a schvalování kandidátek pro všechny typy voleb v primárkách za účasti všech členů. Férová a otevřená stranická referenda ke klíčovým rozhodnutím s možností iniciace členy zdola a pravidelný dialog vedení strany se členskou základnou.

Michal Šmarda i Jana Maláčová jsou nesporně kandidáti, kteří mají legitimitu ucházet se o vedení ČSSD, oba mají své silné, ale i slabší stránky. Ale jsou schopni, každý svým způsobem, výše uvedené principy vzít za své a realizovat je. Lídr bude nesporně důležitou postavou strany, zejména proto, že bude předsedou mimoparlamentní strany, a bude tudíž mít podstatně horší pozici a možnosti veřejně prezentovat stanoviska a postoje strany.

Přesto si dovolím tvrdit, že obnovu ČSSD zajistí pouze široká týmová spolupráce, a nikoliv sebelepší individuální výkon jednotlivce. Je tedy nutno si počkat na konkrétní představy kandidátů o budoucím vývoji a směřování strany, a to včetně představení svých týmů, neboť tato „disciplína“ není individuálním sportem. Totéž bude nutné i u dalších případných kandidátů na předsedu strany.

Diskuse
JP
November 10, 2021 v 9.11
O všem rozhodují kádry?

"Co by tedy mělo nové vedení ČSSD udělat? Především vyjasnit si ideovou a hodnotovou orientaci strany, aby znova byla opravdovou sociální demokracií." - Právě v tom zřejmě bude jádro pudla.

Karel Machovec v první části svých analýz stavu současné české sociální demokracie naříká především nad jejím personálním složením na vedoucích pozicích. Jenže: každý politický subjekt je poháněn především silou svých vlastních idejí, svých programů. A tyto ideje, tyto programy pak také přitahují příslušné osobnostní typy.

Vlastně už celá léta vytýkám sociální demokracii, že není schopna přijít s žádnými novými idejemi, které by mohly "zapálit". Které by mohly oslovit, zaujmout osoby a osobnosti aktivní, přesvědčené, zapálené pro věc.

Současná sociální demokracie svou agendou ze všeho nejspíše připomíná nějaký úřad sociálního zabezpečení; který sice tak nějak plní svou agendu podporovat lidi v nouzi, ale to je také víceméně všechno. Není tu nic, co by mohlo zažehnout nějaký nový plamen. A takovýto úřad sociální péče pak samozřejmě směřuje k byrokratismu. Případně k technokratismu moci. A proto také přitahuje osoby, kterým tento byrokratismus a technokratismus vyhovuje, protože od nich nevyžaduje nic více nežli víceméně mechanické výkony konvenční denní agendy. Podle toho to pak také vypadá.

Ostatně, Karel Machovec opomněl zmínit jednu věc: že touto bezideovostí netrpí jenom sociální demokracie česká, nýbrž ta je obecným rysem víceméně všech sociálně demokratických stran současnosti. A to z těch samých důvodů: nejsou schopny uchopit základní problémy existence člověka, jeho (ne)svobody v současném kapitalismu, a víceméně stále ještě nostalgicky žijí ve vzpomínkách na štědrý sociální stát šedesátých let minulého století.

PK
November 10, 2021 v 20.8

Kdyby někdo náhodou nevěděl, kdo je to pan Machovec, tak je to pán, který ačkoli byl členem ČSSD, tak v roce 1996 podpořil státní rozpočet navržený pravicí. Mimo jiné.

Už jen čekám, až pan Patočka poprosí o komentář v ČSSD třeba Davida Ratha.