ČSSD 2021: Cesta k socialistické obrodě, nebo k potupnému rozkladu

Radek Mikula

Nelze pochybovat o tom, že ČSSD balancuje nad propastí. Jedinou, poslední, šancí je socialistická obroda se zcela novými tvářemi ve vedení.

Sobotní fiasko ČSSD mělo mnohem horší alternativu. Že by se do Sněmovny dostala a nyní s extremisty a oligarchií vyjednávala o nové vládě. Na formování budoucí politiky by se neměl podílet nikdo, kdo se kompromitoval účastí ve vládě s Babišem. Foto Facebook ČSSD

.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nečekám nic od reforem,

nových zásad, nových norem,

miluju jen kladivo,

které bije na zdivo,

na zvětralé zdivo.

Nečekám nic od reforem.

- František Gellner

Od víkendového volebního fiaska znějí v sociální demokracii bojovně optimistické hlasy ukazující na odhodlání konfrontovat nadcházející pravicovou vládu. A především zásadně proměnit fungování vlastní strany.

Každý, kdo měl možnost sledovat v posledních letech její vnitřní život, nutně pocítí spolu se závanem naděje také neodbytný pocit, že tohle vše už někdy a také opakovaně slyšel. A že to vyslechl mnohdy od stejných straníků, kteří se již před lety šikovali k záchraně strany, aby posléze rychle zjistili, že to z nějakých důvodů nejde. Po zmařených nadějích minulosti tak zůstala sbírka razantně formulovaných prohlášení, ke kterým se jejich autoři dávno neznají.

Sám se tak momentálně utěšuji spíš představou, že ČSSD mohl potkat ještě podstatně tragičtější osud než zkázonosný odchod ze sněmovny. Nedá tolik práce spočítat si dvě rovnice. Jednak tu, která ukazuje, jak by vypadaly poměry v nově ustavené dolní komoře parlamentu, pokud by dva nejsilnější mimosněmovní subjekty — Přísaha a právě sociální demokracie - získaly dohromady o pouhé tři čtvrtě procenta hlasů víc, a staly se tak zástupci svých voličů ve sněmovně.

Pak už stačí dát si dohromady prohlášení sociálnědemokratických představitelů o „plnění programu“ či „práci pro občany“ s jejich naprostou lhostejností k tématu kvality české demokracie a vidíme, že strašidelná koalice Babiš-Okamura-Šlachta-Hamáček nepředstavovala nijak nereálnou alternativu současnému výsledku voleb. Přežit jako parlamentní strana tímto způsobem by již ve střednědobé perspektivě znamenalo takovou diskreditaci sociální demokracie a jejích myšlenek, že odchod ze sněmovních lavic působí oproti tomu jako ještě relativně snesitelná peripetie.

Současná ztráta kreditu a zátěž vnitřní demoralizace po letech poklonkování dosavadnímu premiérovi a prezidentovi představují sice břímě, které si sociální demokraté ponesou ještě dlouho, ale není tak zničující jako by byla účast v široké koalici nedemokratických subjektů. Nové vedení strany ji sice převezme těžce poškozenou ale stále do jisté míry životaschopnou.

I tak se oslovení představitelé dezorganizované opozice do předsednické kanceláře v Lidovém domě nijak nehrnou. Martin Netolický stejně jako Lubomír Zaorálek nebo Michal Šmarda nyní mluví především o důvodech, proč se kandidatuře na nejvyšší stranickou funkci chystají vyhnout. Není ovšem zřejmé, jestli mají jiného favorita, kterého podpoří na mimořádném sjezdu, který bude podle všeho v dohledné době svolán.

Nadcházejícímu mocenskému střetu mohou jen přihlížet, ačkoli předpokládám, že se do něj přinejmenším částečně zapojí. Podobné úvahy se vedou také kolem místopředsedkyně Jany Maláčové, která je spojena jak se současným vedením, tak s neúspěšným vládním angažmá, ale která si také dokázala získat mnoho spolustraníků snahou provádět důslednou levicovou politiku a také aktivně vedenou kampaní v právě proběhlých volbách.

Otázkou zůstává role jejího spojence Matěje Stropnického, který dosud odmítal vstup do stranických řad, což se ale může v nedlouhé době změnit. Odhodlaně začíná vystupovat asi nejznámější představitel liberálního směru, Jiří Dienstbier, který vyzývá k boji za obnovení důvěry v autenticitu ČSSD a cestu k ní nabízí v budování koalice pokrokové levice.

Sám má mnohem blíže k táboru prvně jmenovaných politiků než k Janě Maláčové či Stropnickému, kvůli jehož zařazení na pražskou kandidátku sám na účast ve volbách rezignoval. Ambice měnit stranu však přinejmenším v tento moment nespojuje s úsilím o získání vlastního postu v jejím vedení.

Mlčení je zatím jedinou reakcí od tří zbývajících senátorů za ČSSD. Přičemž kupříkladu Petr Vícha, který se v minulosti nesouhlasně vyjadřoval k účasti v Babišově vládě, by nepochybně měl promluvit do dalšího osudu strany, v níž kromě její senátní reprezentace patří také k jejím nejúspěšnějším komunálním politikům. Nějakým způsobem by se ale měla na nezbytné resuscitaci podílet řada dalších nositelů kritických hlasů zevnitř stranického prostředí — za všechny jmenujme analytika Otu Novotného.

Kdo by v tuto snad přelomovou chvíli mohl představovat symbol systémové změny v sociálnědemokratické politice, změny ne od demokratického parlamentního uspořádání, ale od neoliberálního paradigmatu a dosavadní sociálnědemokratické konformity k moci globálního kapitálu? Před více než třemi lety se Janu Hamáčkovi postavil mladý ředitel městské knihovny v Poličce Jan Jukl.

Jeho kritika poměrů ve straně byla tak ostrá, že spíše než kladivo zmíněné v úvodním citátu toho článku připomínala demoliční kouli. Tehdy to delegáti sjezdu ocenili nejnižším počtem hlasů (přibližně jedno procento). Dnes by však Jukl mohl představovat novou tvář stranické politiky a také definitivní konec pseudolevicové taktiky založené na hledání jakékoli příležitostí pro podíl na moci i za cenu ztráty ideové totožnosti.

Seberazantnější vedení ale nenahradí aktivitu členské základny. Její míra je momentálně v ČSSD na úrovni, kdy můžeme hovořit o hlubokém kómatu. Předvolební kampaně se účastnil jen naprostý zlomek straníků a občas se zdá, že většinu sociálních demokratů politika v podstatě nezajímá a členský průkaz drží z nejasných, spíše podezřelých, důvodů.

Donedávna se dalo například v obecních volbách uspět jen na základě příslušnosti k největší levicové straně bez nějaké výraznější aktivity na místní úrovni. To vedlo k obludnému zlenivění členské základny, z níž valná část platí příspěvky a několikrát do roka se sejde popovídat si na schůzi své místní organizace. Představa, že by mohli něco pro svou stranu nezištně udělat, jim přijde absurdní.

S tím souvisí výše zmíněná neschopnost sociálnědemokratické levice smysluplně se zorganizovat. I ti nejaktivnější tak zůstávají u náhlých vzepětí plných dramatických apelů, po kterých následuje období dlouhé letargie, typicky do následujících voleb.

Efektivní sebeorganizace přesvědčených sociálních demokratů se ale nyní stává ultimativní podmínkou další existence naší strany. Vznik platformy socialistické obrody s cílem sociální a ekologické transformace státu a společnosti se jeví jako jediné východisko z bloudění, ve kterém ČSSD už přes třicet let hledá samu sebe a schopnost věrohodně reprezentovat sociálnědemokratickou cestu.

Na ní musí sebevědomě hájit sociální spravedlnost spojenou s ochranou občanských svobod a demokratických standardů. To nepůjde bez otevření strany všem levicově zaměřeným občanům, kteří jsou odhodláni postavit zájmy společnosti ale i planety nad hodnotu soukromého majetku a jeho bezohledné kumulace.

Sociální demokracie musí vyjít vstříc nespokojenosti mladých lidí a jejich touze po radikální změně společenských poměrů. Musí být schopna sladit svobodomyslnost mládí se společenskou zodpovědností jedince vůči celku, a to bez omezování osobnostní autonomie jakéhokoli člena společnosti.

Tento základní étos může vycházet ze základních bodů současného volebního programu a časem jít až za jeho hranice s ambicí zásadně zmenšovat sociální rozdíly. Ohled k budoucím pokolením ale zároveň musí nastolit požadavek zezelenání ČSSD a postavení ekologických hodnot nad snahu o nekonečný ekonomický růst.

To vše vůbec nebude snadné a zpočátku to bude vypadat zcela utopicky coby slepá cesta končící ztrátou voličské podpory. Takový směr skutečně může zpočátku představovat odklon od aktuálních voličských preferencí, které jsou založeny na úzkostné obhajobě omezených skupinových zájmů. Sociální demokracie však ze své podstaty musí hledat pokrokovou universalistickou perspektivu.

V minulém a předminulém století představovala dvacátá léta období takzvané restaurace či nástupu novodobých tyranií. V 19. století panovnické rody a církev upevňovaly svou moc otřesenou revolučním pohybem. Ve 20. století okolo počátku jeho druhé čtvrtiny atomizované společnosti otřesené první světovou válkou a rozkladem tradičního uspořádání hledaly východisko v nastolení vlád tvrdé či spíše brutální ruky. Současnost také nese známky strachu ze změn a cítíme okolo sebe nástup konzervativních tendencí, které popírají naděje do budoucna z počátku 90. let.

Sociální demokracie tak ztrácí půdu pod nohama, což ji vede k pokusům přizpůsobit se obecným náladám a vzdát se toho nejhodnotnějšího, co v sobě nese — dynamiky humanizace společnosti nesené propojením myšlenek svobody a rovnosti. V nejistém světě plném domnělých i skutečných nebezpečí velká část společnosti hledá alespoň střípky jistot v dosavadním konzumním způsobu života a v prosazování zájmu té které společenské třídy bez ohledu na hodnotu celku.

ČSSD tomu může těžko čelit jinak než propojením s občanskými iniciativami či politickými hnutími podobného zaměření. Spolupráci se Stranou zelených po letošním sjezdu neprozřetelně odmítla, ale v tuto chvíli je jasné, že zelení a menší levicové strany či hnutí jsou jejími nejen přirozenými ale i nezbytnými spojenci.

Prosadit spolupráci s nimi do dalších voleb bude zásadním úkolem socialistické levice, pokud se v ČSSD dokáže funkčně zorganizovat. Realizace tohoto předpokladu je nejistá, ale nikoli vyloučená. To nakonec platí i pro naději na vytvoření vnitrostranických struktur, které ponesou sociálnědemokratický ideál společenské emancipace do obtížné budoucnosti.

Diskuse
JP
October 11, 2021 v 11.58
Jaká je podstata sociální demokracie?

Velmi sympatické a angažované vyjádření, autorovi je možno víceméně ve všech ideových bodech přisvědčit. Zásadní otázkou ovšem je, jestli od sociální demokracie neočekává a nežádá více, nežli kolik je tato strana ještě schopná ze sebe vydat.

"Sociální demokracie však ze své podstaty musí hledat pokrokovou universalistickou perspektivu" - tady by bylo nutno se do hloubky zamyslet nad tím, co je skutečnou a reálnou "podstatou" strany sociálně demokratické.

Ve svém prvním komentáři k výsledku voleb jsem položil otázku, jestli volební propad levice znamená konec levice vůbec - anebo je ale pouze koncem levice staré. A pod článkem s volební analýzou výsledku strany Pirátů jsem napsal, že sociální demokracie ustrnula na přesvědčení, že je možno donekonečna vyžít z dřívějšího, velkého příběhu vyhraněných sociálních bojů a střetů.

Autor v podstatě zcela správně uvádí, o co by se dnes vlastně mělo jednat: o "dynamiku humanizace společnosti nesené propojením myšlenek svobody a rovnosti".

Ovšem: tradiční sociální demokracie svou agendu viděla v prvé řadě v principu rovnosti. Ne snad že by zde nebyly i určité elementy svobody; ale sotva by bylo možno sociální demokracii podezřívat z toho, že by dokázala vztah svobody a rovnosti pojmout jako to, co ve svém jádru je: jakožto dialektický, tedy principiálně rozporuplný vztah, jehož protikladnost je teprve nutno překonat cestou velice náročné a velice komplexní dialektické syntézy.

Sociální demokracie se "zasekla" jenom na principu rovnosti; a jak je vidět, moderní dynamická, v zásadě individualistická společnost není ochotna toto pouhé rovnostářství nadále honorovat.

JD
October 11, 2021 v 21.37

Sociální demokracie uvízla ve sporu konzervativců tíhnoucích k autoritářskému populismu a liberálů tlačících progresivistickou agendu. Měla by si především uvědomit, že má být nejen sociální, ale také demokratická, přičemž demokracie je ta vyšší hodnota, i kdyby to znamenalo stát proti autoritářům po boku demokratické pravice.

Dále v kulturních otázkách by měla stát někde mezi liberálními Piráty či Zelenými a konzervativními lidovci, neboť oba jsou jejich přirozenými partnery svými sociálními důrazy a oběma krajním pohledům na totéž lze přiznat určitou legitimitu.

MP
October 11, 2021 v 21.54
Dobrý článek

Ale taková transformace je s Hašky, Onderky a vůbec zemanovci neproveditelná. Nezbytná je buď očista, nebo rozštěpení strany.

JP
October 12, 2021 v 9.5
Očista, nebo rozštěpení?

Ano, drtivá porážka ČSSD by mohla dodat nový impuls progresivnímu křídlu, aby zahájilo proces obnovy. Neboť konzervativní křídlo nese tak nepochybnou vinu na této porážce, že jeho pozice je v tuto chvíli těžce otřesená.

Ovšem - velká otázka je, jestli se v mezidobí progresivní síly ve straně nedostaly už do tak hluboké defenzivy, že už ani za těchto příznivých okolností nenajdou síly k obrodnému procesu. Navíc je nutno si uvědomit: v ČSSD sice utrpělo porážku konzervativní vedení - ale personálně v ní konzervativní element zřejmě stále (vysoce) převažuje.

Za této situace by opravdu jediná naděje spočívala v tom, že progresivní křídlo by se odštěpilo; i za cenu ztráty tradiční značky. Ovšem i tady zůstává otázka, zdali by k takovému činu progresivisté měli 1. dostatečnou váhu (tj. především počet členů), a 2. dostatečně nosnou ideu.

MP
October 12, 2021 v 20.19
Martinovi Plevovi

Řekl bych, že se v tomto ohledu mnohé vyřeší samo. Rozhodně se zemanovci, ty držela pohromadě Milošova osobnost -- ono to v posledních letech vypadá dost neuvěřitelně, ale on kdysi dokázal na lidi hodně zapůsobit. Ta hradní svoloč je převzít nedokáže a uvnitř partaje také nemají profilující osobnost, bude z nich další skupina, pro kterou bude ČSSD program aktivního stáří.

A Hašek a jemu podobní nepatří k těm, kdo by dokázali v hubených letech odedřít návrat strany, nanejvýš se ho v případě úspěchu za par let pokusí ukrást.

Obávám se, že pamětníkům mohou ta slova „socialistická obroda“ evokovat docela dost nepříjemné časy (kdysi to totiž v Rudém právu byla samá „socialistická obroda“ nebo „obroda socialismu“, a pak to stejně šlo všechno do háje). Ty, co to už nepamatují, zase ale ta „platforma socialistické obrody“ asi nijak moc oslovit nemůže. Takže bych se docela obával, že tohle oslovení může být spíše odrazující už jen kvůli nevhodné volbě slov.

PK
October 13, 2021 v 22.33

Pro mě nesrozumitelný článek plný prázdných frází.

V ČSSD jsou zjednodušeně řečeno dvě křídla.

"Progresivisté" (nebo snad liberálové) zaklínající se modernizací, kterou ovšem nikdy nespecifikují. Tito lidé mi poněkud splývají se Zelenými a Piráty a zařadil bych tam Petříčka, Netolického, Šmardu atd. Nevím zda by dokázali pohřbít ČSSd, ale sociálně-demokratickou myšlenku podle mě ano.

A pak dejme tomu "pragmatici" (spíše ne konzervativci) jako jsou Maláčová, Stropnický, Onderka, snad i Paroubek a další ze "staré gardy", i když asi už bez většího vlivu. Ti, i když jsou o trochu levicovější než první zmínění, ovšem zjednodušeně řečeno dovedli stranu tam, kde je.

MP
October 16, 2021 v 13.5
P. Krupičkovi

No na to jednoduchá odpověď: Je třeba být progresivní a levicový zároveň.

Mimochodem, řeč je o nových lidech...