Proč budu volit ČSSD?

Oto Novotný

Autor, který byl takřka po tři desetiletí poradcem předsedů ČSSD, vysvětluje, že stranu zdecimovanou vládnutím s Andrejem Babišem podpoří, neboť doufá, že už by takovou chybu neopakovala.

„Nemám záruku že si v Lidovém domě už nyní nerozdělují posty v příští vládě s hnutím ANO. Chci však věřit, že ve vedení ČSSD nepřevládají nezodpovědní hazardéři.“ Foto FB ČSSD

Dlouho jsem byl na pochybách, zda mám v letošních volbách volit ČSSD. Po dlouhém zvažování všech pro a proti jsem se nakonec rozhodl, že ano. Důvody shrnuji v tomto článku.

Politickou krajinu liberálních demokracií můžeme rozdělit do čtyř kvadrantů strukturovaných na základě dvou protínajících se os. Tyto osy demonstrují dva typy konfliktů. Horizontální osa demonstruje konflikt mezi levicí a pravicí, vertikální osa konflikt mezi liberalismem a konzervativismem.

Sociologickými metodami lze celkem spolehlivě určit pozici politických aktérů v těchto kvadrantech. Podle toho je pak můžeme dělit na levicově liberální, pravicově liberální, levicově konzervativní a pravicově konzervativní. Samozřejmě, jednotliví aktéři nezaujímají krajní pozice obou os, ale ve větší či menší vzdálenosti od nich.

Čím je politický aktér politicky vyhraněnější, tím blíže má k některé z krajních pozic; naopak, čím méně je vyhraněnější, tím blíže má k pomyslnému středu mezi nimi. Logika fungování liberálních demokracií postupně nutila jejich aktéry zaujímat neextrémní pozice, a tak snadněji dospívat k politickému konsensu.

Politická dynamika liberálních demokracií byla dlouho ovlivňována privilegovaným postavením konfliktů odehrávajících se na levo-pravé ose; v popředí konfliktů byly ekonomicko-sociální otázky. Konflikty na kulturní ose nebyly pro tuto dynamiku rozhodující, spíše komplementární. A to proto, že v politickém boji o charakter moderní demokracie hrál pokrokovou roli liberalismus, zatímco konzervativismus roli spíše brzdící.

Proto mluvíme o našich demokraciích jako liberálních, a nikoli konzervativních. Politická mapa liberálních demokracií se také vyznačovala poziční převahou subjektů umístěných v levicově liberálním nebo pravicově liberálním kvadrantu. Dlouho prakticky neexistovaly významnější subjekty, které by se umisťovaly v levicově-konzervativním kvadrantu.

V pravicově konzervativním kvadrantu operovalo vždy více subjektů než v levicově konzervativním; ale i ty byly vzdáleny extrémnímu konzervativismu. Konzervativismus se postupně liberalizoval a stal se rovněž spolehlivou oporou liberálních demokracií.

Konzervativní (kontra)revoluce

Politická dynamika liberálních demokracií primárně založená na ekonomických konfliktech se však začala v posledních dekádách měnit. Vlivem hospodářské krize 2008 a migrační krize 2015 se nálady veřejnosti posunuly a postoje politiků v konzervativním směru. V politickém diskurzu se konstituoval extrémní pravicově-konzervativní narativ, který se jej snaží agresivně ovládnout.

Snaží se změnit politickou dynamiku liberálních demokracií tím, že ji přesměrovává ze socioekonomické na kulturní osu. Účelem tohoto manévru je antagonistickými útoky na liberalismus delegitimizovat liberální model demokratické společnosti. Liberalismus se stává pro konzervativce „nepřítelem“, kterého je třeba za každou cenu zničit, a to všemi prostředky, snad jen s výjimkou fyzické likvidace jeho stoupenců.

Děje se to tak, že určité normativy liberalismu se s velkým rámusem a nejhrubšími způsoby (lhaním, polopravdami, fake news, konspiračními teoriemi a někdy i násilnými činy) veřejně skandalizují, aby se vygenerovala široká veřejnost ochotná tolerovat, či dokonce podporovat jejich vyřazení z demokratické praxe.

Liberální demokracie je skandalizována, že staví na lidských právech („humanrightismus“), zpochybňuje „tradiční roli žen“ (genderismus) nebo „tradiční rodinu“ (tj. prosazuje práva LGBTQ komunity), zveličuje environmentální hrozby, podporuje politickou korektnost, anebo brání astronomii před astrologií. Nelze popírat, že někdy obrana liberálních normativů zachází do excesů. Nicméně konzervativci tyto excesy vydávají za jejich nutné důsledky, a to je evidentní lež.

Cílem pravicově-konzervativního narativu je tak dosáhnout kulturní hegemonie, která má legitimizovat přechod k ne-liberálním společnostem. Buď se takovou společností myslí nějaká forma diktatury, která je údajně „vždy efektivnější“ než jakákoli demokracie, anebo nějaká podoba ne-liberální demokracie.

Pan Orbán, který je v Evropě hlavním protagonisou tohoto procesu, pro něj dokonce vymyslel pojem „kulturní revoluce“; a pan Kaczyński mu zdárně sekunduje pojmem „kulturní kontrarevoluce“. Ta má podle nich začít ve východních státech Evropské unie a postupně skrze „trojské koně“ (AFD, FN a dalších) proniknout do jejího západního jádra.

Jedině Evropská unie tvořená ne-liberálními demokraciemi pak může být zbavena významnějšího politického rozměru a smrsknuta na pouhou zónu volného obchodu. To je jejich „evropská vize“.

Ukazuje se ale, že konzervativní kulturní (kontra)revoluce naráží v západním jádru Evropské unie na vážné překážky. Zdá se, že liberální kořeny zdejších demokracií jsou zapuštěny dostatečně hluboko a spolehlivě schopny konzervativnímu antagonismu odolávat. Pravicoví extrémisté se sice mohou těšit z Brexitu, ale ten se stal spíše odstrašujícím příkladem a ani v nejmenším nepodkopal liberální základy britské demokracie.

Poslední výsledky místních voleb v řadě zemí jako v Německu, Norsku a Itálii navíc svědčí o posilování pozic sociální demokracie, která si v západní Evropě zachovává čest a dokáže konzervativnímu populistickému tlaku čelit i v těžkých dobách pandemické krize. Sociální demokraté tak v západních liberálních demokraciích zůstávají jejich spolehlivou oporou.

Česká republika

Situace v postkomunistických členských zemích Evropské unie je složitější. Liberální demokracie v nich nemají vyhráno. Imunita jejich politických elit vůči kulturní (kontra)revoluci je slabá. Vidíme to dlouhodobě i u nás, a zvláště nyní v probíhající volební kampani do Poslanecké sněmovny. Pravicově-konzervativním narativem nepohrdne téměř nikdo.

Na volební mítink Babišova hnutí ANO dokonce přijel Orbán, aby zde opakoval jeho osvědčené mantry — boj proti „nelegálním migrantům“, „zelenému šílenství“, „diktátu Bruselu“. Jednoznačně se tak ukazuje, že hnutí ANO v České republice patří vedle Hradu, SPD, komunistů, Trikolóry a řady dalších k „trojským koňům“ Orbánovy kulturní (kontra)revoluce.

Málo zapojují politickou inteligenci do hodnocení současné politické situace v České republice všichni, kteří si myslí, že zdejší pravicově konzervativní narativ je záležitostí pouhé předvolební rétoriky. Pokud mu politici tak rádi nadbíhají, je to důkaz, že je ve veřejném mínění již pevně usazen a tímto nadbíháním jej jenom posilují.

Pokud tedy ve volbách výrazně uspějí „trojské koně“ konzervativní (kontra)revoluce, zdejší liberální demokracie se octne ve vážném ohrožení. Babišovo ANO s jeho trestně stíhaným předsedou chce zjevně vládnout za každou cenu a je ochotno přistoupit na jakékoli požadavky, které mohou svými důsledky prudký sešup země k orbánovské ne-liberální demokracii urychlit.

Může mít třeba podobu přikývnutí na vyděračský požadavek SPD a komunistů vypsat referendum o setrvání naší země v Evropské unii. A nezlehčujme Babišovy řeči o nutnosti „zrušit Evropský parlament“.

ČSSD

Podle mne je základní otázkou těchto voleb, který z kandidujících subjektů je schopen pravicově konzervativní vlně v České republice nejlépe čelit, tj. bránit zdejší liberální demokracii a její ukotvení v eurounijní komunitě. Velmi bych si přál, aby toho byla schopná sociální demokracie.

Jenže i přes ČSSD se převalila konzervativní vlna a notně pošramotila její obraz. V ČSSD byly v symbióze se zemanovským křídlem dlouho činěny pokusy o její transformaci v jakousi podivnou konzervativní levici nazývanou „konzervativním socialismem“. Mnozí si lámou hlavu, co vlastně tenhle politologický sémantický patvar znamená.

Pokud chtějí jasnou odpověď, nechť neignorují fakt odchodu jeho stoupenců — pánů Foldyny, Davida a Bašty — do SPD a Zemanovu otevřenou podporu této nacionalistické a sociálně rasistické sekty. Jestliže však tito „také-sociální demokraté“ nakonec opustili ČSSD, může to být signál, že v ČSSD dlouhodobě rozkladná snaha zemanovců v objetí s „konzervativními socialisty“ narazila na pomyslný strop. A to je jedna z hlavních podmínek její povolební rekonstrukce.

A pak je tady volební kampaň ČSSD. Musím ocenit, že se nikdo z jejích lídrů nesnižuje k lacinému populismu, ať už jde o vyvolávání strachu z „nepřizpůsobivých“, „ilegálních migrantů“, LGBTQ komunity, „zeleného šílenství“ nebo „Bruselu“. A hlavně oceňuji, že ČSSD v kampani pozitivně rozehrála velká levicová témata. V prvé řadě téma důstojnosti práce, které všichni ostatní politici ignorují.

Jako jediná zdůrazňuje, že státní rozpočet má také příjmovou stránku, a proto je třeba spravedlivě zvýšit daně. Jediná říká, že reálné příjmy by neměly být snižovány rostoucí inflací. Jediná říká, že přechod na „zelenou“ a digitální ekonomiku je legitimní planetární závazek, který nesmíme vzdát, i když jeho plnění si vyžaduje silnou sociální regulaci.

Jediná říká, že je třeba zatočit se spekulanty s byty zvyšující jejich ceny a zhoršující dostupnost bydlení. Jediná je ochotná bránit inkluzi ve školství. Jediná hájí zájmy veřejného sektoru proti otevřeným nebo plíživým snahám o jeho privatizaci. Toto nejsou zrovna populární témata ani mezi levicovými voliči.

S Babišem, nebo proti Babišovi?

Nakonec se moje rozhodování o volbě ČSSD vrací k otázce, která je mezi jejími členy, ale i v širší veřejnosti nejvíce přetřásána. Zopakuje tato strana podruhé chybu, že se stane návěsem ANO a bude zbaběle přihlížet, jak oligarcha vede Českou republiku do bažin ne-liberálních demokracií?

Samozřejmě, jde o to, zda se ČSSD letos vůbec do poslanecké sněmovny dostane a Babiš bude mít z titulu volebního vítěze šanci s její pomocí sestavit vládu. To první si přeji, neboť v opačném případě to může už tak zdevastovanou ČSSD definitivně položit a nebude schopná žádné smysluplné obrody.

To druhé si naopak nepřeji, protože se už nechci za ČSSD stydět. Přeji si ČSSD, která se v příštím volebním období usebírá v opozičních lavicích v tvrdém pravo-levém konfliktu. Věřím, že takto bude nejlépe bránit naší liberální demokracii a setrvání země v Evropské unii.

V tuto chvíli, v předvečer otevření volebních místností nemám žádnou záruku, že tomu tak bude. Nemám záruku že si v Lidovém domě už nyní nerozdělují posty v příští vládě s hnutím ANO. Chci však věřit, že ve vedení ČSSD nepřevládají nezodpovědní hazardéři. Takže přece jen jí dám svůj hlas.

advertisment
Diskuse
MP
October 8, 2021 v 17.54
Článek výborný

Ale jeden zásadní nesouhlas: obroda ČSSD je podle mě možná jen tehdy, když strana vypadne z parlamentu.