Jednotlivci a nadnárodní koncerny disponující obrovskou ekonomickou mocí pokrucují fungování demokratického řízení společnosti a vychylují rovnováhu dělby moci. To není nijak objevná myšlenka a bohužel ani nijak výjimečný jev. Vývoj české politiky v posledních zhruba osmi letech je však mezi západními zeměmi bezprecedentní.

Oligarchové si naši zemi porcují již od devadesátých let; nejvýrazněji od dob takzvané Opoziční smlouvy. Pozorujeme to snad ve všech byznysových odvětvích — čím dál zřetelněji se u nás profiluje malá skupina dominantních hráčů. Bohužel je již od revoluce zřejmý i vliv těchto nejbohatších podnikatelů na českou politiku. A to jak v „tradičně korupční“ oblasti veřejných zakázek a dotací, tak v zásadních programově politických tématech, jako je ochrana životního prostředí, a dokonce i zahraniční politika.

Skutečnost že velký byznys není odstřihnut od běžného života, ale naopak na něj má obrovské dopady, můžeme v posledním období nejpalčivěji sledovat na mediální scéně. Největší podíl českých soukromých médií totiž vlastní právě miliardáři jako Andrej Babiš, Marek Dospiva (PENTA), Daniel Křetínský, Zdeněk Bakala, Ivan Zach, Ivo Valenta a další. Před svou smrtí na český mediální trh vtrhl i nejbohatší Čech s vazbami na Rusko a Čínu Petr Kellner, když jeho investiční skupina PPF koupila TV NOVA.

I v těch případech, kdy se majitelé nesnaží do práce svých médií zasahovat, to bohužel vytváří nezdravé prostředí, které má na důvěryhodnost novinářské práce destruktivní vliv. Což je v důsledku destruktivní i pro demokracii jako takovou. Vidíme, že ovládnutí mediálního trhu několika podnikateli může být předstupněm vzniku jakési plutokracie.

Zásadně se proto zvyšuje význam menších nezávislých médií a samozřejmě médií veřejnoprávních. Také však nabývají na významu různé občanské iniciativy a odborné občanské organizace. Podpora a obrana těchto institucí bude proto v nejbližších letech klíčová.

Nicméně mediální scéna je jen jednou z řady oblastí zasažených oligarchizací. Jak závažným a rozsáhlým problémem pro Českou republiku je vliv oligarchů se naplno ukázalo, když jeden z nich vstoupil přímo do nejvyšší politické hry a zahájil proces nazývaný v angličtině „state capture“: uchvácení státu.

Případ Babiš

Vstup Andreje Babiše do vlády v roce 2014 byl důležitým zlomem v našich moderních dějinách. Zcela určitě pak tímto zlomem byly volby do Poslanecké sněmovny v roce 2017, ve kterých hnutí ANO získalo nejsilnější postavení v Parlamentu, Andrej Babiš se stal premiérem a začal obsazovat klíčové pozice ve státní správě lidmi napojenými na jeho firmu Agrofert.

Na Babišův možný střet zájmů upozorňovali novináři od počátku jeho úvah o vstupu do politiky. Posléze se jím opakovaně zabývali čeští i evropští zákonodárci a česká policie. V listopadu 2020 Evropská komise definitivně potvrdila, že ohledně dotací ze strukturálních fondů pro Agrofert je Andrej Babiš ve střetu zájmů zcela jednoznačně. A Česká pirátská strana přišla se zjištěním, že jen za poslední tři roky šlo do kapes Babišových firem přes dvacet miliard korun v rozporu se zákonem.

Problémem však nejsou jen nelegálně „odkloněné“ peníze. Tím nejzávažnějším problémem je celková kumulace moci politické, ekonomické a mediální v rukách jednoho člověka. V tom spočívá jádro problému oligarchizace naší země. Minimálně Andrej Babiš totiž sám pro sebe vytváří pozici, která čím dál zřetelněji působí dojmem, jako by stála nad systémem. Zdá se, že peníze, vliv a moc vedou dokonce k tomu, že i zákon je na Babiše krátký.

To je obrovsky problematický důsledek onoho uchvácení českého státu: ohrožení dělby moci. Andrej Babiš je nejen jedním z nejbohatších Čechů, ale navíc vlastní a ovládá hnutí, které má dominantní pozici v moci zákonodárné, jako premiér a předseda nejsilnější koaliční strany ve vládě má v rukou moc exekutivní a skrze ministryni Benešovou vytváří tlak na moc justiční. K tomu vlastní téměř třetinu českých médií, a má tak obrovský vliv na veřejné mínění.

Poslední roky vše směřovalo k pevné autokracii, kterou jen trochu narušovalo trestní stíhání premiéra, nezávislost veřejnoprávních médií, jakkoli i ta se dostávají pod čím dál větší tlak, Senát ovládaný demokratickou opozicí, přes který naštěstí neprojdou případné pokusy o změnu ústavy nedemokratickým směrem, a naštěstí i dosud nezávislý Ústavní soud a jistě i některé další, zejména vyšší, články justice. Kromě toho máme naštěstí silná některá soukromá média a několikrát se podařilo i výrazně vzburcovat občanskou společnost.

Pandemie koronoviru však až na kost odhalila zásadní slabinu celého Babišova postupu. Státní instituce jsou postupnou „agrofertizací“ tolik oslabené, že stát jako celek po řadu měsíců naprosto selhával v efektivním řešení vážné zdravotní a ekonomické krize, kterou pandemie přinesla. A premiérův mikromanagement, namyšlená ignorace odborníků a touha po úspěchu v krajských volbách přímo vedla k desetitisícům tragicky zmařených životů, rozvrácení státního rozpočtu a dalekosáhlým sociálním důsledkům, které se naplno teprve projeví.

To vše vedlo k tomu, že na jaře 2021 začaly preference hnutí ANO poprvé od jeho vzniku klesat. O letních prázdninách se sice trend opět obrátil v jeho prospěch, ale příběh „neporazitelného manažera Babiše“ nutně končí a demokratické koalice mají dle průzkumů stále šanci získat rozhodující většinu mandátů ve Sněmovně.

K tlaku na premiéra se přidává i čím dál přísnější přístup Evropské unie, konec vyšetřování kauzy Čapí hnízdo s doporučením obžalovat, přesun vyšetřování střetu zájmů k Úřadu evropského veřejného žalobce atd. Zdá se, že i Andrej Babiš přece jen narazil na strop svých možností. Nesmíme však usnout na vavřínech. Babišova komunikace se zřetelně radikalizuje a politické kroky přitvrzují. Nic není vyhráno.

Divoká karta: prezident

Andrej Babiš nemá a neměl volné ruce úplně ve všem. Jím ovládaná chobotnice sice prorůstá státní správou jako rakovina a ovládá stát v jeho osobním zájmu. Ale nikdy by neměl tolik moci, pokud by neměl podporu a v řadě případů svolení z Hradu od Miloše Zemana a ve Sněmovně hlasy komunistů, Tomia Okamury a zemanovského křídla ČSSD. Za těmito hráči však stojí jiné zájmy a jiné peníze než ty Babišovy.

Stopa vede na Východ. Skutečným Hradním pánem je totiž podnikatel Martin Nejedlý, bývalý jednatel Lukoilu a blízký přítel ruských oligarchů kolem Putina. A východním směrem, nejen do Ruska, ale i k Číně, ukazovaly i prezidentovy vazby na již zemřelého nejbohatšího Čecha Petra Kellnera.

Babišovi jde o vlastní zisk a vlastní moc. Proto rozkládá stát zevnitř. Kvůli tomu se však spojil se silami, které nás ochotně odevzdávají na Východ. Babišova bezhodnotová politika, spory s Evropskou unií a touha po zisku tak nakonec může být osudná nejen jemu, ale i českým občanům…

Výměnou za podporu totiž premiér nechává proputinovským a pročínským silám napospas to, co sám ovládnout nezvládá. Bohužel jde zejména o veřejnoprávní média, úřad ombudsmana a další významné instituce, které sice nemusí být zatím přímo ovládnuty, ale jsou znedůvěryhodňovány a rozkládány nekompetentními osobami anebo jen odstraněním těch kompetentních. V květnu šlo například o vyšikanování nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana Marií Benešovou.

Nyní tak čelíme poslední kapitole definitivního únosu státu: snaze o ovládnutí justice a snaze o ovládnutí České televize. Maďarsko a Polsko ukazují, že cesta zpět je pak již velmi obtížná.

Jak z toho ven?

První krok na cestě ven snad povede skrze říjnové parlamentní volby. Ne automaticky, a ne jako samospásné řešení. O současných demokratických stranách, které mají díky vyslyšení poptávky veřejnosti a spojení se do dvou koaličních bloků konečně skutečně šanci čelit hradně-vládní klice, nemám velké iluze. Avšak ve volbách je jejich úspěch skutečně jedinou šancí pro akutní zalepení těch nejhorších děr — napravením škod a vykročením pryč jak od Babiše a agrofertizace České republiky tak od pošilhávání po Rusku a Číně.

Nová vláda musí vyžadovat navrácení neprávem proplacených dotací, citlivou politikou vyřešit státní dluh i sociální propasti, jednoznačně zarazit zásadní strategické zakázky, ve kterých mělo jakoukoli roli hrát Rusko a posílit legislativu týkající se střetu zájmů tak, aby se případ Babiš již nemohl opakovat a aby se mohlo vůbec začít pracovat s problémem dalších oligarchů usilujících o politický vliv. Na nové vládě proto nesmí mít žádný podíl hnutí ANO, komunisté a pravicoví extremisté typu SPD.

Avšak problém českých oligarchů se bude táhnout dál. Vyvážit jejich vliv na politiku může v příštích letech snad dobře organizovaná a aktivní občanská společnost, která se nebude bát vytvářet tlak na politiky v zásadních tématech a požadovat přísnou legislativu ohledně lobbingu, financování politických stran, a právě střetu zájmů.

Taková aktivita však předpokládá elementární slušnost a cit pro demokracii na straně politiků. A přesně toho se u současné vlády a většiny v Poslanecké sněmovně vůbec nedostává. Doufejme, že říjen přinese nejen změnu personální a stranickou, ale i hlubší změnu v našem vnímání toho, čemu říkáme politika.

Ani jedno však nebude možné bez zapojení běžných lidí do veřejného dění, ať už formou občanskou či přímo stranickou. Věřím, že by jedním z řešení mohla být například rehabilitace stranictví. Masové vstupování do jakžtakž poctivých sněmovních stran by spolu s rozvojem a aktivizací regionálních občanských komunit mohlo přinést nový vítr v politice, který by mohl aspoň trochu čelit síle peněz. Prvním krokem však jsou říjnové volby, do kterých zbývá už jen pár dní.