K letošním sněmovním volbám čas teď už poběží velmi rychle. Letní měsíce, v nichž se vždy vše, i politická kampaň, odvíjí malátně, minuly a jak se dalo čekat, nic vážného pro domácí politiku se během nich nestalo. Začalo září, s ním pravidelné stresy na počátku školního roku. Od středy 1. září neuplyne ani pět a půl týdne — pouhých sedmatřicet dní — a v pátek 8. října půjdeme k dost možná nejdůležitějším volbám po roce 1989.

Moderní české dějiny jsou protkány až fascinujícími kolapsy demokratické politiky na osudových křižovatkách: demise nekomunistických ministrů před únorem 1948, podpis kapitulace v Moskvě v srpnu 1968 vedením země, za nímž oddaně stály oba národy…

Také po roce 1989 jich tu máme celou úrodu: od vyklizení pole Klausovi v Občanském fóru přes nesnesitelně lehké odepsání Československa v roce 1991 či nelegitimní rozřešení povolebních situací v letech 1998 a 2006 až po zbytečné a zcela nedůstojné opakované zvolení Václava Klause prezidentem. Přesně v dané politováníhodné tradici selhání v kritickém čase jako by se česká opozice v rámci letošní kampaně začala chovat.

Lidé nejsou hlupáci, a tak velká většina politické veřejnosti dobře chápe, že základní a vpravdě osudová otázka následujících voleb je pouze jedna: zda po nich bude opět sestavovat vládu Andrej Babiš, anebo pětka opozičních stran. To je první, druhé a také třetí nejdůležitější téma nadcházejících voleb. Kvůli němu se tu konaly největší demonstrace od roku 1989. Právě ono vybere rozměry plátna, napne je do rámu, a zvolí barvy, jimiž se pak teprve všechny detaily české politiky budou v následujícím období prokreslovat.

Přáli bychom si, aby to bylo jinak, toužebně například doufáme, že se dočkáme voleb, v nichž bude v nabídce možnost nastolení radikální sociálně-ekologické demokracie. Letos jde ale v principu pouze o to, zda tu vůbec jakous takous demokracii udržíme.

Pokud bude Andrej Babiš vládnout i po letošním září, všechny odpudivé rysy jeho režimu se vystupňují. A hlavní příčinou případného pokračování jeho vlády přitom bude fakt, že jeho protivníci nedokázali v čase, který jim ještě zbývá, jasně artikulovat, jak fatální je to pro českou společnost hrozba.

Politicky vyspělejší společnost, než je ta naše, by se podle toho samozřejmě dávno chovala — například v Americe skutečně všichni včetně radikální levice i soudnějších republikánů podřídili několik měsíců před volbami vše jedinému cíli: dostat Trumpa z Bílého domu. Také se jim to podařilo. Tady jsme ale v českých zemích.

Co se to děje?

Kritická chyba, které se tu oba opoziční bloky od počátku svých volebních kampaní dopouštěly, spočívala v tom, že přestaly na Babišův politicko-ekonomický koncern ANO-Agrofert mířit jako na svůj základní terč. Nebyl to jediný faktor stojící za změnou trendů ve vývoji volebních preferencí, ale ten nejpodstatnější zcela nepochybně.

Chyba, jíž se oba opoziční bloky dopustily, je přitom částečně pochopitelná. Na jaře, v čase, kdy všichni koncipovali své kampaně a kdy kulminoval otřes společnosti z covidového fiaska, se situace jevila radikálně jinak nežli dnes.

V sérii po sobě jdoucích průzkumů spojenectví Pirátů a STAN vedlo a stoupalo k třiceti procentům, koalice SPOLU byla na druhém místě a stagnovala mezi dvaceti a pětadvaceti procenty, zatímco Babišovci byli na dlouhodobém minimu u dvaceti procent — a klesali. Bylo to důsledkem zjevného debaklu jejich vládnutí. První místo koalice STAN a Piráti bylo naopak dáno tím, že se dlouhodobě projevovali jako věcnější, kompetentnější, důslednější opozice nežli trojblok SPOLU.

V takovéto situaci si zřejmě Piráti a STAN mylně řekli, že Babiš už není hlavním soupeřem. A svou kampaň formulovali tak, aby nerozhodnuté části veřejnosti — voliče v rámci imaginárního volebního potenciálu, který jistě mířil někam k padesáti procentům — přesvědčili, že se není důvod bát přece jen poněkud neortodoxního Ivana Bartoše coby budoucího premiéra. Byl to risk, přísnější pozorovatel by snad mohl říci i „pošetilost“. Každopádně to nevyšlo.

Naopak koalice SPOLU, a v ní zejména ODS, se začala bát, že s Piráty výrazně prohraje, a bude pak těžko vysvětlovat, proč i jako trojkoalice dopadla hůř nežli pirátský dvojblok. A tak si za hlavní terč, namísto zdánlivě poraženého Babiše, zvolila Piráty. Sobě tím sice nepomohla, ale Piráty opravdu poškodila.

To proto, že Andrej Babiš — či přesněji jeho tým — dobře věděl, že ač jeho preference utrpěly, neboť jeho vláda v krizi obnažila svou totální nekompetenci, v rukávu stále ještě držel řadu trumfů. Zůstávaly mu možnosti uplácet různé segmenty populace z rozpočtu či snažit se odpoutat pozornost od svých debaklů ke kulturním válkám, pro něž jsou Piráti vcelku vhodným terčem. Navíc jeho politická komunikace se nikdy ani na vteřinu nezatěžovala realitou a jeho voliči, ani ti potenciální, to v podstatě neočekávají.

Jen lidé, kteří se ochotně nechají obelhávat, dnes preferují Andreje Babiše. Proč jich je tolik, je jiná otázka: ale je to samozřejmě také otřesná vizitka polistopadové politiky, jež Babišovu nástupu předcházela, což jeho pravicová opozice bohužel podnes jen velmi málo reflektuje.

Jelikož Babišova politicko-ekonomická organizace přímo či nepřímo kontroluje velkou většinu mediálního provozu od centrálních médií po síť místních plátků 5+2, jeho komunikace má mnohem větší zásah. Netřeba dodávat, že všechna jeho vlastní, ba i všechna mu nějakým způsobem zavázaná, média nyní pracují v jeho prospěch. Andrej Babiš je sice čistokrevný politický gangster, ale přesně ví, co dělá, a dělá to účinně.