↗

Pět týdnů před volbami hlavní otázka zní, zda si to v polovině října nebudeme s hořkostí říkat o demokratické opozici. Foto FB Vít Rakušan

K letošním sněmovním volbám čas teď už poběží velmi rychle. Letní měsíce, v nichž se vždy vše, i politická kampaň, odvíjí malátně, minuly a jak se dalo čekat, nic vážného pro domácí politiku se během nich nestalo. Začalo září, s ním pravidelné stresy na počátku školního roku. Od středy 1. září neuplyne ani pět a půl týdne — pouhých sedmatřicet dní — a v pátek 8. října půjdeme k dost možná nejdůležitějším volbám po roce 1989.

Moderní české dějiny jsou protkány až fascinujícími kolapsy demokratické politiky na osudových křižovatkách: demise nekomunistických ministrů před únorem 1948, podpis kapitulace v Moskvě v srpnu 1968 vedením země, za nímž oddaně stály oba národy…

Také po roce 1989 jich tu máme celou úrodu: od vyklizení pole Klausovi v Občanském fóru přes nesnesitelně lehké odepsání Československa v roce 1991 či nelegitimní rozřešení povolebních situací v letech 1998 a 2006 až po zbytečné a zcela nedůstojné opakované zvolení Václava Klause prezidentem. Přesně v dané politováníhodné tradici selhání v kritickém čase jako by se česká opozice v rámci letošní kampaně začala chovat.

Lidé nejsou hlupáci, a tak velká většina politické veřejnosti dobře chápe, že základní a vpravdě osudová otázka následujících voleb je pouze jedna: zda po nich bude opět sestavovat vládu Andrej Babiš, anebo pětka opozičních stran. To je první, druhé a také třetí nejdůležitější téma nadcházejících voleb. Kvůli němu se tu konaly největší demonstrace od roku 1989. Právě ono vybere rozměry plátna, napne je do rámu, a zvolí barvy, jimiž se pak teprve všechny detaily české politiky budou v následujícím období prokreslovat.

Přáli bychom si, aby to bylo jinak, toužebně například doufáme, že se dočkáme voleb, v nichž bude v nabídce možnost nastolení radikální sociálně-ekologické demokracie. Letos jde ale v principu pouze o to, zda tu vůbec jakous takous demokracii udržíme.

Pokud bude Andrej Babiš vládnout i po letošním září, všechny odpudivé rysy jeho režimu se vystupňují. A hlavní příčinou případného pokračování jeho vlády přitom bude fakt, že jeho protivníci nedokázali v čase, který jim ještě zbývá, jasně artikulovat, jak fatální je to pro českou společnost hrozba.

Politicky vyspělejší společnost, než je ta naše, by se podle toho samozřejmě dávno chovala — například v Americe skutečně všichni včetně radikální levice i soudnějších republikánů podřídili několik měsíců před volbami vše jedinému cíli: dostat Trumpa z Bílého domu. Také se jim to podařilo. Tady jsme ale v českých zemích.

↗

Jeden z nejtragikomičtějších sporů mezi sebou vedli Andrej Babiš s Milošem Zemanem o to, kdo z nich dvou je více „českým Trumpem“. Přitom v daném případě je asi možné přiznat prvenství oběma. Foto Twitter Andrej Babiš

Co se to děje?

Kritická chyba, které se tu oba opoziční bloky od počátku svých volebních kampaní dopouštěly, spočívala v tom, že přestaly na Babišův politicko-ekonomický koncern ANO-Agrofert mířit jako na svůj základní terč. Nebyl to jediný faktor stojící za změnou trendů ve vývoji volebních preferencí, ale ten nejpodstatnější zcela nepochybně.

Chyba, jíž se oba opoziční bloky dopustily, je přitom částečně pochopitelná. Na jaře, v čase, kdy všichni koncipovali své kampaně a kdy kulminoval otřes společnosti z covidového fiaska, se situace jevila radikálně jinak nežli dnes.

V sérii po sobě jdoucích průzkumů spojenectví Pirátů a STAN vedlo a stoupalo k třiceti procentům, koalice SPOLU byla na druhém místě a stagnovala mezi dvaceti a pětadvaceti procenty, zatímco Babišovci byli na dlouhodobém minimu u dvaceti procent — a klesali. Bylo to důsledkem zjevného debaklu jejich vládnutí. První místo koalice STAN a Piráti bylo naopak dáno tím, že se dlouhodobě projevovali jako věcnější, kompetentnější, důslednější opozice nežli trojblok SPOLU.

V takovéto situaci si zřejmě Piráti a STAN mylně řekli, že Babiš už není hlavním soupeřem. A svou kampaň formulovali tak, aby nerozhodnuté části veřejnosti — voliče v rámci imaginárního volebního potenciálu, který jistě mířil někam k padesáti procentům — přesvědčili, že se není důvod bát přece jen poněkud neortodoxního Ivana Bartoše coby budoucího premiéra. Byl to risk, přísnější pozorovatel by snad mohl říci i „pošetilost“. Každopádně to nevyšlo.

Naopak koalice SPOLU, a v ní zejména ODS, se začala bát, že s Piráty výrazně prohraje, a bude pak těžko vysvětlovat, proč i jako trojkoalice dopadla hůř nežli pirátský dvojblok. A tak si za hlavní terč, namísto zdánlivě poraženého Babiše, zvolila Piráty. Sobě tím sice nepomohla, ale Piráty opravdu poškodila.

To proto, že Andrej Babiš — či přesněji jeho tým — dobře věděl, že ač jeho preference utrpěly, neboť jeho vláda v krizi obnažila svou totální nekompetenci, v rukávu stále ještě držel řadu trumfů. Zůstávaly mu možnosti uplácet různé segmenty populace z rozpočtu či snažit se odpoutat pozornost od svých debaklů ke kulturním válkám, pro něž jsou Piráti vcelku vhodným terčem. Navíc jeho politická komunikace se nikdy ani na vteřinu nezatěžovala realitou a jeho voliči, ani ti potenciální, to v podstatě neočekávají.

Jen lidé, kteří se ochotně nechají obelhávat, dnes preferují Andreje Babiše. Proč jich je tolik, je jiná otázka: ale je to samozřejmě také otřesná vizitka polistopadové politiky, jež Babišovu nástupu předcházela, což jeho pravicová opozice bohužel podnes jen velmi málo reflektuje.

Jelikož Babišova politicko-ekonomická organizace přímo či nepřímo kontroluje velkou většinu mediálního provozu od centrálních médií po síť místních plátků 5+2, jeho komunikace má mnohem větší zásah. Netřeba dodávat, že všechna jeho vlastní, ba i všechna mu nějakým způsobem zavázaná, média nyní pracují v jeho prospěch. Andrej Babiš je sice čistokrevný politický gangster, ale přesně ví, co dělá, a dělá to účinně.

Prozíravější pozorovatelé tedy varovali už na jaře, že Babiš zůstává hlavním politickým problémem českých zemí a že kampaní může poměr sil změnit. Ale zčásti pošetilá, zčásti nezkušená opozice to viděla jinak.

Piráti a STAN si tak nechali v nějaké agentuře nadesignovat vyklidněnou kamarádskou kampaň, která měla přesvědčovat váhající, že Ivan Bartoš bude dobrým premiérem. Zato SPOLU zacílilo na váhající voliče s cílem vysvětlit jim, že by byl hazard svěřit stát do rukou straně, jež už svým názvem Piráti evokuje avanturismus. Obě opoziční formace tím přitom bezděčně začaly spolupracovat na předvolební komunikační taktice Andreje Babiše.

Jeho základním cílem totiž bylo zařídit, že hlavním tématem voleb nebude fiasko jeho vládnutí, ale naopak hrozba nástupu Pirátů k moci. Proto je vykresluje jako ultralevicovou multikulturní hrozbu — bez ohledu na to, že to nemá pražádnou oporu v realitě. Babišovi se to ovšem dobře daří i proto, že mu v tom různé tupější segmenty koalice SPOLU tak nadšeně přizvukují.

K tomu přistoupilo, že STAN a Piráti se sami připravili o svou největší přednost, jež je vynesla na špičku veřejné popularity: sami se přestali představovat jako nejschopnější Babišovi odpůrci a nejkompetentnější alternativa k němu, jimiž skutečně stále jsou. A namísto toho nás začali přesvědčovat, že budou nejlepší možnou vládou. To si ovšem myslí mnohem méně z nás.

V takové roli jsou pochopitelně mnohem méně přesvědčiví, nejen kvůli katastrofickým politickým nemehlům, jako je senátor Hraba, ale především prostě proto, že jejich případní voliči mají od budoucí vlády různá, často velmi protichůdná očekávání. Všichni se však spolehlivě shodnou v jedné — a pouze v jediné — věci: už nechtějí, aby pokračovala vláda vedená Andrejem Babišem.

Aby bylo jasno: Babiš by během kampaně pravděpodobně o něco rostl tak jako tak a opoziční strany by tak jako tak o něco klesaly. Ale oba trendy jsou teď mnohem výraznější, než bylo nutné, v důsledku fatálně špatně zacílené komunikace obou opozičních bloků. Takže namísto volebního výsledku, kdy by všechny tři volební formace skončily zhruba vyrovnaně, dnes reálně hrozí, že Babiš získá výrazné vítězství.

↗

Přesně v momentu, kdy začala kampaň, se také začaly lámat trendy. Protože opozice se mylně domnívala, že Babiš se už nevzpamatuje a přestala se soustředit na to, jakou kalamitou bylo a je jeho vládnutí. Graf Kantar pro ČT

To proto, že obě opoziční uskupení, jak říká pěkné anglické pořekadlo, přijela se svými kampaňovými hasícími vozy ke špatným požárům, jejich preference rapidně poklesly, zatímco Babišovi jeho plán fungoval, a tak rapidně vzrostl. A co je vůbec nejhorší: mnozí z jeho nejrozhněvanějších odpůrců se utíkají k protestním stranám jako SPD, ba dokonce Přísaha.

I v minulých volbách tu byl nezanedbatelný rezervoár protibabišovských voličů váhajících mezi SPD a Piráty. Tentokrát kromě SPD mnohé vykryje Šlachta se svým Babišovým pohotovostním plukem, jemuž mnozí dezorientovaní lidé odevzdají hlas v přesvědčení, že tím hlasují proti současné vládě.

Jsme tedy na nejlepší cestě, aby opozice, která přestala v kampani vést rezolutní argumentaci proti jedné z nejhorších vlád po roce 1989, způsobila, že kritická část nespokojených hlasů uteče k marketingovému projektu, jenž podle všeho operuje s Babišem v tiché dohodě. Nejviditelnější personální změnou letošních voleb tak může být, že Robert Šlachta nahradí Jana Hamáčka. V tuto chvíli totiž trendy směřují ke sněmovní většině ANO, Přísahy a SPD.

Specifickým tématem, jemuž se podrobněji budeme věnovat zanedlouho, je okolnost, že levice se letošních voleb v žádné věrohodné podobě neúčastní, zejména proto, že žije v bludu, podle nějž česká politika má k řešení naléhavější témata, než je otázka, zda bude pokračovat Babišův režim, s nímž obě parlamentní levicové strany dokonce otevřeně kolaborovaly. Už tím ovšem prostor demokratické levice opustily.

Bez ohledu na jejich volební výsledek je tak jisté, že v příští Sněmovně žádná demokratická levice nijak zastoupena nebude. O to děsivější je ovšem možnost, že Babiš zůstane tak jako tak u moci.

Vyhraje-li Babiš volby, zřejmě dokončí demontáž demokracie

Je řada věcí, jichž se vláda Andreje Babiše dopustila, o nichž by předáci opozice měli dnes a denně hovořit jako o stěžejním tématu letošní volební kampaně. Vypočtěme si několik z nejpodstatnějších.

Za prvé, vezmeme-li v potaz, o kolik tu zemřelo více lidí na covid na počet obyvatel, nežli v sousedních zemích nebo v zemích Evropské unie, nese Babišova vláda odpovědnost za předčasnou smrt patnácti až dvaceti tisíc lidí. Jak to, že předáci opozice dnes a denně nemluví o prošetření všech politických rozhodnutí, která k takové tragédii vedla, a o potrestání viníků?

Za druhé, Andrej Babiš paralyzoval ve věcech, kterého se ho osobně týkají, práci policie a justice. V normálně fungující demokratické zemi by už jen kvůli ukradeným dotacím na Čapí hnízdo dávno stál před soudem — a mnohem spíše i seděl ve vězení.

Za třetí, Andrej Babiš zřejmě nechal unést svého syna na Krym. A je tu vážné podezření, že se postaral o to, aby na jeho vlastní dítě ošetřující lékařka, manželka únosce jeho syna, vypracovala kompromitující diagnózu. V každé svobodné společnosti by se už kvůli tomu musel poroučet z veřejného života, svou roli v celé věci by musel vysvětlovat policii a posléze patrně i soudu.

Za čtvrté, Andrej Babiš změnil českou diplomacii v Evropě v nástroj obrany dotačních příjmů Agrofertu — to se dnes stalo hlavním českým zájmem vůči Evropské unii. Mezi zahraničními partnery se na nás pohlíží jako na banánovou republiku, jejíž hlavní státní prioritou je zajistit penězovody pro svého čelného představitele.

Za páté, Babišovo ministerstvo životního prostředí a jemu podléhající orgány vedly po celou dobu vyšetřování otravy řeky Bečvy tak, aby odklonily pozornost od vlajkové lodi premiérova holdingu, chemičky Deza a aby v rozporu se zákonem před veřejností zatajily základní informace o postupu státních orgánů — dodnes před námi stát tají, jaké vzorky po havárii kde, kdo a kdy sebral a jaké hodnoty toxických látek v nich naměřil. I to indikuje schopnost v zásadních věcech zcela zdeformovat řízení s účastí celé řady státních institucí ve vlastním podnikatelském zájmu.

Za šesté, vláda Andreje Babiše tu v rámci svých obchodních zájmů pokračuje v likvidaci krajiny falešnými řešeními klimatické krize — to jsou ony každoroční obludné lány žlutých řepkových polí. Na to, že absurdní dotace na řepku Agrofertu přicházejí pod záminkou boje proti klimatickým změnám by se nemělo zapomínat. A samozřejmě s post-covidovými dotačními programy se Babišův gang chystá naložit úplně stejně.

A především za sedmé, udrží-li se u moci, Babišův režim zásadně prohloubí a možná i dokončí demontáž demokracie v uzlových bodech, kde se tomu v minulém období díky vzdoru občanské společnosti, demokratické opozice a svobodných médií podařilo zabránit. Vývoj světa vstupuje do kritického období, neklid poroste, instituce budou vratké. Není nijak nepředstavitelné, že za nepříznivých okolností se Česká republika během následujících čtyř let sesune v autoritářský režim, v němž už vládu nebude možné změnit demokratickými volbami.

Je prakticky jisté, že v případě pokračování Babišovy vlády, jedním z jeho prvních kroků bude ovládnutí České televize. Šlachtovými lidmi vedená policie si troufne na to, na co si netroufla ODS a ČSSD v televizní krizi během opoziční smlouvy — protesty potlačí.

Ovládnutí České televize Agrofertem by vedlo k úplnému rozvalu demokratického informačního prostředí na českých a moravských maloměstech, kde žije většina zdejších obyvatel a kde právě jen Česká televize zůstává posledním obecně sledovaným sdělovacím prostředkem udržujícím kontakt jádra komunit s kritickými informacemi o veřejných poměrech. Málo se mluví o tom, že dost možná už jen relativní nezávislost České televize nás ještě drží od scénáře, v němž se Babišova politicko-ekonomická organizace stane stejným hegemonem jako v Polsku PiS a v Maďarsku FIDESZ.

Někteří ještě stále pokládají takové srovnání za přemrštěné, protože Babiš a jeho lidé se nezaštiťují v takové míře nacionálně-konzervativní ideologií. Je to povrchní soud, který ulpívá na estetických stránkách moci místo toho, aby se soustředil na její strukturu: v tomto ohledu se Česká republika od Polska a Maďarska už dnes neliší, ba dokonce Babišova politicko-ekonomická chobotnice, která koncentruje všechnu moc v rukou jednoho muže a v jeho zájmu uchvacuje stát, má zatím — a to i vůči Evropě — větší manévrovací prostor právě v důsledku své ideologické pružnosti.

Jen co ovládne Českou televizi, právě i v důsledku podlomení veřejné kontroly, Babiš ještě pevněji uchopí i represivní složky státu a justice tak, aby nejen střežily jeho osobní zájmy, což už se děje dnes, ale aby také razantněji postupovaly proti jeho oponentům. Stručně řečeno: už dnes tu máme vládu organizovaného zločinu. A pokud volby nepřinesou vítězství demokratické opozice, pochopí to definitivně i ti, kteří před tímto faktem dodnes odvracejí zrak. Může to ovšem být na dlouho pozdě.

Na program příští vlády stačí jediné slovo: deagrofertizace

Je zcela nepochopitelné, že předáci opozice doposud nemluvili prakticky výhradně o uvedených otřesných stránkách Babišova vládnutí a nepředháněli se ve výkladech, jak po volbách hodlají dát do pořádku paseku, jež tu po sobě vláda politicko-ekonomického konsorcia ANO-Agrofert zanechá. Poslední dny naštěstí dávají naději, že si to sama opozice uvědomuje — a začala svou veřejnou komunikaci takto měnit. Uvidíme, zda to není pozdě.

Ale je třeba začít také mnohem razantněji odpovídat na otázku, jak spoušť napáchanou konsorciem ANO-Agrofert po volbách napravit. Mimochodem nic není tak podstatnou zkouškou schopnosti vládnout.

Co k tomu v rozhovoru s Deníkem Referendum říká Ivan Bartoš, míří správným směrem, ale je třeba zajít mnohem dál, a zejména postupovat metodicky. Možná nebude nutno pozastavit platnost zákona o státní službě, ale najít způsob, jak se se všemi úředníky pracujícími pro Agrofert rozloučit, bude nutné. Netýká se to jen nejkřiklavějších případů institucí, jako je Česká inspekce životního prostředí, kde na tom konsorcium ANO-Agrofert začalo pracovat už v minulém období.

Počty úředníků, kteří odmítli pracovat pro Agrofert, a tak se museli poroučet, stejně jako těch, kteří na svá místa přišli nebo povýšili, protože byli povolní, půjdou do stovek, možná spíše do tisíců. O nezávislé státní správě nelze mluvit, pokud se nezavedou jasná, všeobecně srozumitelná férová pravidla, která systematicky napraví napáchané křivdy, a naopak potrestají zřejmá selhání.

Jedním z prvních kroků opozice, o němž by měla už před volbami mluvit, musí být výměna policejního prezidenta Jana Švejdara i Babišova šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů Radima Dragouna a zřízení zvláštního policejního týmu, který prošetří roli všech státních institucí při nezákonnostech, jež od počátku provázejí vyšetřování havárie na řece Bečvě. Opozice by měla také přislíbit, že hned po volbách zřídí komisi bez účasti poslanců holdingu ANO-Agrofert, která shromáždí podklady k případům likvidace živnostníků finanční správou. Jedná se o stovky, možná o tisíce lidí (Ivan Bartoš v rozhovoru pro DR mluví o devíti tisících), kterým Babišova státní moc rozvrátila existenci a kteří mohou právem žádat odškodnění.

Opozice by se měla také zavázat k tomu, že nalezne způsob, jak co nejrychleji ukončit absurdní praxi podpory biopaliv, jež nikdy nesloužila pokradmu deklarované ochraně klimatu, ale pouze ziskům Andreje Babiše a jeho kumpánů. Měla by přislíbit, že přezkoumá všechny dotační tituly zahrnující Agrofert — a zavázat se, že je upraví tak, aby namísto podobných parazitních kolosů podporovala drobné živnostníky, obce, střední firmy, družstva, a to jak v domácích, tak v evropských dotačních programech.

Měla by se rovněž zavázat k přijetí opatření, jež natrvalo zabezpečí politickou i ekonomickou nezávislost veřejnoprávních médií. Měla by se také přihlásit ke krokům, které posílí vliv, dosah a pluralitu svobodných médií po vzoru mnoha západních demokracií i Evropské unie. To vše nestojí významnější výdaje navíc a zvýšilo by to zásadně její důvěryhodnost.

Je samozřejmé, že případná vláda opozice bude v řadě bodů mimořádně problematická, zejména v sociální oblasti. Nelze jí to ale tak zcela klást za vinu. Bude to totiž především důsledkem toho, že se tu levice zcela zdiskreditovala svou kolaborací s oligarchií. Dokud to političtí představitelé levice nepochopí, jejich program a priority budou společnost zajímat jen málo. Právem.

Demokratická politická veřejnost, všechny struktury občanské společnosti ovšem mají povinnost snažit se nyní pracovat na tom, aby vláda demokratické opozice vůbec vznikla. A pak usilovat o to, aby měnila věci k lepšímu všude tam, kde to její politický profil umožní. Takových oblastí nakonec vůbec nemusí být málo.

V každém případě reálné varianty jsou nyní pouze dvě. Buď bude vládnout pětka demokratických stran, jež se tak jako za časů první republiky musejí dohodnout, že se dohodnou, anebo tu vznikne vláda konsorcia ANO-Agrofert s podporou Šlachtových pistolníků a Okamurových rasistů. Víc možností se reálně nenabízí. A každý by se měl nyní chovat tak, aby si v půlce října mohl říct, zda obstál s čistým svědomím.