Piráti a STAN: nové strany čelící post-komunistické přesile

Jiří Pehe

Síla Pirátů a STAN tkví v tom, že je netíží nešvary postkomunistické transformace, obě vzešly z občanské společnosti. Bojují tak nejen s populisty, ale i s koalicí SPOLU. Vůči ní se však nyní musí držet zpět, neboť jiného partnera nemají.

Koalice PirStan se v současné situaci ocitla tak trochu mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně se stala, zejména kvůli Pirátům, hlavním terčem útoků Babiše, zároveň je podprahovým terčem i koalice Spolu, proti které se ale nechce otevřeně vymezovat v zájmu porážky Babiše. Tím se poněkud zamlžuje skutečný, v jádru dosti zásadní, přínos obou stran české politice. Foto FB Starostové a nezávislí

České stranické spektrum reprezentují na parlamentní úrovni tři typy stran a hnutí: strany, které se nějakým způsobem podílely na procesu transformace po roce 1989; strany nesystémové (vůdcovské a protestní), které založily svoji existenci na opozici vůči některým zásadním aspektům systému vzniklého po roce 1989; a strany post-transformační.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nabízí se ale i jiné dělení. Po více než dvacet let po roce tvořily páteř českého politického systému dva typy stran: ty, které se dokázaly etablovat v novém demokratickém systému po více než čtyřech dekádách působení v komunistickém režimu, a které zdědily z minulosti rozsáhlou organizační strukturu i tradiční hierarchické uspořádání; a strany, které vznikly v prvních letech po pádu komunistického režimu s tím, že se hlásily k některým zavedeným politickým ideologiím známým na Západě.

Nově vznikající strany přitom nevyrůstaly z občanské společnosti, protože ta se teprve formovala. Byly to subjekty zformované shora--okolo silných vůdců a jimi hlásaných ideologií. Na rozdíl od stran existujících už během předešlého režimu měly málo členů.

Ačkoliv nejvlivnější takový politický subjekt — Občanská demokratická strana — vznikla transformací části Občanského fóra, nebyla, stejně jako samotné OF, produktem skutečné občanské společnosti. Mnohem více to byl projekt Václava Klause a lidí okolo něj, vzniklý pod jeho taktovkou. A po celou dobu jeho působení v čele strany poznamenaný kultem osobnosti.

Stejný osud potkal sociální demokracii. Ta na rozdíl od ODS nevznikla na „zelené louce“, ale oživením sociálně demokratické strany, kterou v roce 1948 pohltila komunistická strana, a jejíž odkaz udržovali sociální demokraté v exilu. Jenže i ona byla po nástupu Miloše Zemana uhnětena Zemanem fakticky shora sloučením různých postkomunistických stran a hnutí na levici.

Všechny strany, které hrály důležitou roli v prvních letech po roce 1989, byly přitom poznamenány dědictvím komunistického režimu. Jejich ideologičnost byla obsahově stejně prázdná a zároveň účelová jako ta komunistické strany během éry normalizace.

Politika pro ně byla v prvé řadě mocenskou hrou, která nerespektovala pravidla právního státu. A antikomunismus některých z nich byl stejně účelový a černobílý, jako bylo před rokem 1989 běsnění komunistů proti třídním nepřátelům.

Transformační etapa

Česká stranická scéna se po rozpadu Občanského fóra usadila do podoby, která sice formálně připomínala rozložení stranických sil a ideologií na Západě, ale ve skutečnosti to byla jen postkomunistická fasáda. Mnozí analytici to nepostřehli, a tvrdili proto už v druhé polovině 90. let, že české politické spektrum se velmi rychle vyvinulo do podoby známé ze západních zemí.

Této iluzi bylo snadné podlehnout, protože v něm byly přehledně na pravolevé škále seřazeny strany, které formálně reprezentovaly známé ideové proudy: komunisté a sociální demokraté na levici, křesťanští demokraté a liberální Unie svobody v politickém středu, a konzervativní ODS — a po určitý čas i Občanská demokratická aliance — na pravici. Česká politika měla dokonce hned od počátku postkomunistické transformace i svoji extrémní pravici: Sládkovy Republikány.

Jenže ideové zakotvení těchto stran bylo mělké. V prostředí postkomunistické transformace se jen těžko mohly definovat na základě sociálních a ekonomických linií známých ze Západu. Navíc jejich identita byla silně poznamenána i tím, jakým způsobem se chtěly — nebo nechtěly — vypořádat s minulostí.

Ale především: žádná z nich nevzešla z občanské společnosti, všechny se podílely na účelovém ignorování některých základních principů právního státu. Tímto politickým instrumentalismem bylo pak těžce poznamenáno i přistupování České republiky k Evropské unii.

To bylo vesměs pojednáváno jako jakási účetní operace, nikoliv jako zásadní debata o hodnotách a důvodech, pro které Evropská unie vznikla. A jelikož hlavní politické strany nejenže neměly téměř žádné kořeny v občanské společnosti, ale vedly s ní často nesmyslný konkurenční boj, odehrával se proces přistupování k EU jako od společnosti odcizený technokratický úkol.

Skutečnost, že celému procesu ekonomické transformace předsedaly personálně chudé a kultem osobnosti ovládané strany, pak navíc přispěla k jejich snadnému prorůstání se zákulisními ekonomickými zájmy. Jinými slovy: v procesu privatizace, který tyto strany vedly, přišli s pomocí politiky na svět mocní ekonomičtí aktéři, kteří postupně začali politické strany ovládat. Postupně se u nás zabydlela rozsáhlá systémová korupce, symbolizovaná různými formami kmotrovství.

Vůdcovský populismus

Model střídání pravice a levice u moci, reprezentovaný u nás ODS a ČSSD, se definitivně vyčerpal ke konci první dekády nového tisíciletí. Katalyzátorem byla světová finanční krize, jejíž tíživé ekonomické dopady u nás začaly mnohem ostřeji nasvěcovat všudypřítomnou korupci a napojení nejvlivnějších politických aktérů na zákulisní zájmy.

Transformační elán většiny společnosti, schopný přehlížet různé patologie postkomunistické transformace, se vyčerpal už na konci 90. let. A na začátku nového tisíciletí začal přerůstat v těch sociálních vrstvách, které se považovaly za poražené v procesu transformace, do skepse vůči samotnému projektu liberální demokracie.

Vznikla tak živná půda pro nástup populismu vymezujícího se proti dosavadním elitám. Ten na sebe v kontextu nevyzrálé české demokracie bral zejména podobu vůdcovských stran vytvořených bohatými podnikateli.

Ať už šlo o Věci veřejné Víta Bárty, nebo politické projekty Tomia Okamury, a nakonec i hnutí ANO Andreje Babiše, rétorika šéfů — a vlastně i majitelů — těchto nových stran byla namířena proti různým aspektům dosavadního systému a špikovaná mesiášskými sliby.

Nástup uvedených vůdcovských stran ovšem nebyl koncem éry českého postkomunismu. Naopak se všechny živily a živí zklamáním části veřejnosti z výsledků společenské transformace a profitují z nejrůznějších předsudků zejména starších voličů zděděných z bývalého režimu i z jejich nostalgie po stabilitě starých pořádků. ANO se tak v osobě Babiše zcela logicky spojilo s prezidentem Milošem Zemanem coby představitelem této zklamané postkomunistické generace.

Co na tom, že podnikatelé, kteří stanuli v čele těchto „spasitelských“ subjektů, jsou sami dokonalými produkty právního šera, v němž vznikalo tržní hospodářství po roce 1989. Ač se nejvýznamnější z nich — Andrej Babiš — vymezuje proti „tradiční politice“ a korupci tolerované tradičními stranami, je jejich dokonalým produktem.

Nové strany

První vlaštovky konce českého postkomunismu se objevily v české politice poměrně pozdě. Představují je na parlamentní úrovni především Piráti a hnutí Starostové a nezávislí. Od předešlých stran — jak těch dominujících v éře transformace tak těch vůdcovských — se liší jak způsobem svého vzniku, tak i způsobem svého fungování.

Obě formace vyrostly z občanské společnosti, i když každá jiným způsobem. To je v české politice posledních třiceti let novum.

Z takového prostředí se sice už před nimi vynořila Strana zelených, jenže ta doplatila na tehdejší nezralost občanské společnosti. A také na to, že přistoupila v osobě svých lídrů na jazyk a logiku českého „pravicového“ postkomunismu, a nakonec se dokonce stala součástí vlády tehdejší „pravice“.

STAN vznikla jako iniciativa komunálních politiků už v roce 2004 a postupně se rozrůstala do celostátní podoby. Jejím hlavním hendikepem byla zpočátku ideová rozplizlost, působila spíše jako jakási stavovská organizace starostů a dalších místních politiků.

Nedostatek ideové identity se projevil i v dočasném spojení s konzervativní TOP 09. To vlastně ukončilo teprve poznání, že STAN přirozeně tíhne — už kvůli svému zakotvení v místní politice — ke „zdravému rozumu“, který hnutí ideově posunuje k liberálnímu středu.

Piráti se vynořili z jistého segmentu občanské společnosti, jejímž hlavním mottem byla internetová svoboda, ale poté, co se etablovali do podoby hnutí, změnili se rychle z původní mírně anarchistické podoby do podoby středového liberálního subjektu. Od STAN je odlišuje zejména způsob vnitrostranického rozhodování v podobě internetových fór a tíhnutí k politickým řešením, která jsou spojována spíše s liberální levicí než středopravým liberalismem.

Obě uskupení ale zůstávají zakotvena v občanské společnosti. A obě od ostatních stran odlišuje, že nejsou svázána ani s obdobím transformace, ani s pokusy bohatých jednotlivců zprivatizovat si politiku s pomocí vůdcovských populistických hnutí.

Jenže to také znamená, že volební koalice PirStan, kterou obě formace vytvořily, musí bojovat na dvou frontách. Na jedné straně se vymezuje proti Babišovu hnutí ANO i dalšímu vůdcovskému projektu, SPD Tomia Okamury. Na straně druhé nemůže coby uskupení nových post-transformačních hnutí, úplně mlčet k některým minulým praktikám „tradičních stran“.

Snahy PirStan o vytvoření jednotné antibaišovské fronty s koalicí Spolu, kterou tvoří strany poznamenané érou transformace, a tudíž i českým — rádoby pravicovým — postkomunismem, jsou zejména pro Piráty jen pragmatickou volbou mezi menším a větším zlem. To bohužel omezuje jejich manévrovací pole během volební kampaně.

Právě Piráti ztrácejí pro svoji cílovou voličskou skupinu určitou část své původní atraktivnosti tím, že v zájmu porážky Babiše museli slevit z kritiky ekonomických a politických praktik, které si část veřejnosti spojuje s minulostí stran koalice Spolu, zejména ODS. To je přitom neuchránilo od výpadů některých politiků ODS, kteří stále žijí v černobílém světě českého pravicového postkomunismu, že jsou příliš „levicoví“, nebo dokonce neomarxisté.

Jinými slovy: koalice PirStan se v současné situaci ocitla tak trochu mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně se stala, zejména kvůli Pirátům, hlavním terčem útoků Babiše, zároveň je podprahovým terčem i koalice Spolu, proti které se ale nechce otevřeně vymezovat v zájmu porážky Babiše. Tím se poněkud zamlžuje skutečný, v jádru dosti zásadní, přínos obou stran české politice.

Diskuse
MP
September 3, 2021 v 13.52
Pozoruhodná zaklínadla

Takže pokud tomu rozumím -- na konci roku 1989 tu nebyla občanská společnost -- která je zřejmě pro autora stejně jako pro Thomase Paina i ve svém nejhorším stavu "od Boha" --, za to tu byli silní vůdcové, kolem kterých se s porušováním zásad právního státu vytvářely politické strany .

Jedním z příkladů by podle JP měla být ČSSD. Abych se přiznal, nějak mi to -- nejen u ní --neštymuje. ČSSD podobně jako ODA a Zelení vznikala ještě v listopadu 1989 (u Zelených je ten příběh složitější, ale začátek je jasný). A vznikala tady doma, doslova v kuchyni, nikoli v exilu. Ten se později připojil -- podle jednotlivých, do krve rozhádaných proudů, tu rychleji, tu pomaleji. Ano, při jejím ustanovování sehrála roli tradice a pamětická generace, právě tak jako pomoc spřízněných stran. Ale jak tradice, tak solidarita různých ideově spřízněných spolků jsou pletivo občanské společnosti. Docela by mne zajímalo, kdy a jak ČSSD v první polovině devadesátých let porušovala principy právního státu, osobně si myslím, že je to od JP sprostá pomluva, ale nečekám, že by měl odvahu ji hájit.

Vůdcovského principu byste se v tehdejší ČSSD opravdu nedořezaly. Byly tu zanícené bolístky exilových sporů, srůstání těch, kteří prožili padesátá léta na uranu s těmi, kteří byli vyloučeni z KSČ po šedesátém osmém a do třetice obou s těmi, kteří z ní odcházeli po roce 1989, byl tu spor o strategii s Rudolfem Battěkem, ale díky Bohu to vše ČSSD zvládla bez potřeby vůdce.

Změna přišla poměrně pozdě. Miloš Zeman v letech 1994 až 1995 pochopil, že pokud má ČSSD přežít, musí přijmout konfrontaci. Nelíbil se mi ten lék tehdy, nelíbí se mi dnes, ale přiznal jsem tehdy a přiznávám to i dnes, že bez podpory veřejnosti pro jiný typ politiky-- ti, které to baví, si mohou najít tehdejší články Jiřího Pehe -- byla Zemanova volba konfrontace jediná dostupná forma záchrany ČSSD. A ano, konfrontační politika s sebou přináší posun ve prospěch vůdcovských typů. Ten byl tehdy ještě dočasný a skončil, když se tato politika vyčerpala -- Vladimír Špidla a Bohuslav Sobotka nebyli lidé, kteří by mohli vést ČSSD vůdcovský, dokonce ani kdyby chtěli. A přestože to může znít překvapivě, Jiří Paroubek sice musel pořádat stranická grémia ve velké zasedačce, protože do malé by se jeho ego nevešlo, ani o neprovozoval vůdcovskou politiku.

Česká strana sociálně demokratická se vyčerpala a zhroutila až v druhém decéniu 231. století. Definitivně v květnu 2017. Mimochodem, ani tehdy to nedotáhla na vůdcovský princip, jen na jeho karikaturu. Dovolím si parafrázovat výrok George Orwella o Anthony Edenovi -- postavila si tehdy do čela červený svetr, nadmutý vzduchem kariérismu a jinak prázdný.

MP
September 3, 2021 v 13.56
Oprava

... Jiří Paroubek sice musel pořádat stranická grémia ve velké zasedačce, protože do malé by se jeho ego nevešlo, ale ani on neprovozoval vůdcovskou politiku.

Česká strana sociálně demokratická se vyčerpala a zhroutila až v druhém decéniu 21. století.

PK
September 3, 2021 v 18.53
Martinu Profantovi

Jiří Pehe napsal:

“ Všechny strany, které hrály důležitou roli v prvních letech po roce 1989, byly přitom poznamenány dědictvím komunistického režimu. Jejich ideologičnost byla obsahově stejně prázdná a zároveň účelová jako ta komunistické strany během éry normalizace.

Politika pro ně byla v prvé řadě mocenskou hrou, která nerespektovala pravidla právního státu.”

Ale jakou důležitou roli sehrála v prvních letech po r. 1989 ČSSD? Podle mně žádnou. Potýkala se v sektářských bojích a její preference byly ještě nižší, než jsou teď. Její první významná role byla až koalice s ODS pod názvem “opoziční smlouva”, po nástupu Zemana, ano, jakoby konfliktně k ODS.

Takže ten Peheho odstavec se ČSSD netýká. Omluvíte se mu za nařčení z pomluvy?

Jinak zajímavé je vaše svědectví o tom, že ČSSD opravdu od začátku neměla nic společného se zaniklou sociální demokracií, až na to, že si “půjčila” její jméno, které nebylo chráněnou značkou, a na základě toho pak dokonce vznesla jakési restituční nároky. To byl v té kuchyni, jak to popisujete, jistě chytrý nápad.

MP
September 3, 2021 v 22.12
Pavlu Kolaříkovi

Podívejte se první tři odstavce.

PK
September 3, 2021 v 23.55

Některá tvrzení Jiřího Pehe podle mne nedávají smysl. Za nejpodivnější bych označil jeho tvrzení o ideologické prázdnotě tak ideologicky vyhraněné strany, jakou byla předlistopadová strana komunistická. Na tento trend měly podle Peheho jakýmsi způsobem navázat strany vzniklé po listopadu, což ale v případě např. divoce privatizující ODS, jež ústy svého předsedy vedla úvahy o zavedení školného na VŠ, podle mě opět není pravda. Snad to mohlo částečně platit na ČSSD, pro lepší posouzení bych musel vidět její programy z devadesátých let.

Nejvíce ale nelogičnost tohoto tvrzení o nedostatku ideí a další Peheho myšlenky, že polistopadové strany byly nevyzrálé a nedostatečně zastupovaly občanskou společnost, vynikne při pohledu na Piráty, které naopak Pehe chválí. Stačí si porovnat členskou základnu ČSSD, která ve své době měla okolo 25 000 členů a Pirátů, kteří členů mají něco málo přes 1000. A pokud je pro někoho právě typická ideologická neukotvenost, tak jsou to právě Piráti, jejichž funkcionáři na ni dokonce kladou důraz a týká se to i jejich leckde nekonkrétního programu.

Rozdíly mezi populismem současného hegemona Ano a populismem Pirátů přitom nejsou až tak velké. I Ano šlo svého času stejně jako Piráti do boje s prázdnými řečmi o nové síle, která zatočí s korupcí. O ideologické nevyhraněnosti již tu byla zmínka, nutno ale uznat, že Piráti jsou v tomto o něco lepší. A jsou samozřejmě i demokratičtější: neřídí je jeden člověk s týmem marketingových poradců a obrovským balíkem peněz. Ale zajímá zrovna tohle voliče? Zatím to tak nevypadá, definitivně se uvidí po volbách.

Když jsem byl hodně mladý, přečetl jsem si Zemanův článek o solidaritě, ten jsem si vystřihl a pak šel ČSSD volit. V případě Pirátů si něco podobného nedovedu představit. Vidím na nich málo ušlechtilého a ideologicky zajímavého. Je to prostě strana, která hájí zájmy části střední třídy. Je to něco, co se dá akceptovat, ale nic, pro co by se člověk nadchnul.

I dnes, kdy je ČSSD v agóni, dokáže Maláčová okamžitě vysypat z rukávu přesná čísla o míře zdanění. Co chtějí přesně Piráti, ví pán bůh, podle všeho chystají další asociální hrůzy, na nichž hodlají spolupracovat s ODS a spol, jak píše sám Pehe, jiná alternativa totiž na stole ani není.

"Polistopadové politické strany nevznikly - na rozdíl třeba od Pirátů - z občanské společnosti" - pane Profante, v první chvíli jsem nad tímto tvrzením J. Pehe také trochu potřásal hlavou. Ovšem: je zapotřebí se uvědomit, co tím jeho autor měl na mysli.

Svým způsobem tehdejší politické partaje objektivně vůbec z občanské společnosti vyrůstat nemohly - protože ona sama prakticky ještě vůbec neexistovala.

V té době existovala (alespoň pokud mohu z pohledu z dálky soudit) ještě porevoluční euforie, smíšená s narůstající porevoluční kocovinou. Zčásti se ještě naivně věřilo, že totalitní trauma bude možno překonat všeobecným konsensem všech demokratických sil pod křídly jednoho jednotného Občanského fóra, bez existence ideologicky vyhraněných politických partají; zčásti se už ukazovalo že je to iluze, a že nutně dojde ke klasické stranické diferenciaci.

Ovšem - a tohle má zřejmě Jiří Pehe na mysli - nové politické strany nevznikaly skutečně "zezdola", samopohybem občanské společnosti, postupným vyzráváním jejich ideových cílů a ukotvení, nýbrž daleko spíše tak, že někdo rozhodl: "Založíme novou politickou stranu."

Je samozřejmě možno diskutovat o tom, do jaké míry je tato téze Jiřího Pehe skutečně věcně správná (například ODS vznikla jednoznačně v důsledku právě oné zmíněné názorové diferenciace, kdy se stávalo už zřejmým, že OF se svou ideovou nevyhraněností už nemá potenciál zůstat reálným politickým subjektem); ale v uvedeném smyslu má tato téze své racionální odůvodnění.

Do jaké míry nově založená sociální demokracie fungovala či nefungovala na vůdcovském principu, si netroufám odhadovat; ale Jiří Pehe má zřejmě na mysli až éru pod M. Zemanem. Že ODS působila na vůdcovském principu, asi nebude zpochybňovat nikdo; a to samé platí i o tehdejších Sládkovcích. (Ovšem stejnou měrou třeba i o pozdějších Bártových Věcech veřejných.)

V daném kontextu by ovšem bylo zajímavé zvědět, jak by Jiří Pehe hodnotil vznik takového ANO: tento politický subjekt dozajista vznikl a působí na čistě vůdcovském principu; ale na straně druhé, znamená tento fakt samotný, že ANO se nevyvinulo z občanské společnosti?... Podle vysoké míry rezonance a atraktivity ANO u voličstva je nutno vycházet z toho, že zde - a to sice právě v občanské společnosti - existoval vysloveně "hlad" po politické straně právě tohoto typu: ideologicky nesvázané, (zdánlivě) nadstranické, která prostě pragmaticky spravuje a řídí záležitosti státu.

MP
September 4, 2021 v 18.41
Josefu Poláčkovi

Každá strana vznikla, vznikne a vznikati bude tím, že si skupina lidí řekne: Založíme politickou stranu.

Samopohybem občanské společnosti může. vzniknout leda totéž, co peristaltikou střev.

PK
September 5, 2021 v 9.51

...pravil Martin Profant, který již raději vstoupil do strany, jež existovala a měla jistou značku, tradici a personální zázemí, což ji ale nakonec, nutno uznat, stejně moc nepomohlo. Ale někteří si to alespoň užili, byla to jízda, jak na toboganu, že pane Profante :-)

MP
September 5, 2021 v 11.29
Milý Pavle Krupičko,

nejspíše bych nepsal s takovou jistotou o tom, jak vznikala v roce 1989 ČSSD, kdybych u jejích dětských krůčků nebyl. Nikoli 19. listopadu v té kuchyni na Národní, to jsem měl dost zajímavější práce jinde, ale rozhodně se o ČSSD nedalo mluvit jako o zavedené politické straně, když jsem si s ní začal.

Jízda to tehdy byla, ale nikoli jako na toboganu, protože po tom se nejezdí nahoru a ČSSD tehdy neměla ani dvě procenta, jen lidi, kteří se rozhodli, že z ní udělají významnou politickou stranu, protože ji považovali za potřebnou.

A vyloučili mne z ní v roce 2006, to byla ještě na vrcholu -- takže s tím tobogánem nemůžu sloužit