Takže pokud tomu rozumím -- na konci roku 1989 tu nebyla občanská společnost -- která je zřejmě pro autora stejně jako pro Thomase Paina i ve svém nejhorším stavu "od Boha" --, za to tu byli silní vůdcové, kolem kterých se s porušováním zásad právního státu vytvářely politické strany .

Jedním z příkladů by podle JP měla být ČSSD. Abych se přiznal, nějak mi to -- nejen u ní --neštymuje. ČSSD podobně jako ODA a Zelení vznikala ještě v listopadu 1989 (u Zelených je ten příběh složitější, ale začátek je jasný). A vznikala tady doma, doslova v kuchyni, nikoli v exilu. Ten se později připojil -- podle jednotlivých, do krve rozhádaných proudů, tu rychleji, tu pomaleji. Ano, při jejím ustanovování sehrála roli tradice a pamětická generace, právě tak jako pomoc spřízněných stran. Ale jak tradice, tak solidarita různých ideově spřízněných spolků jsou pletivo občanské společnosti. Docela by mne zajímalo, kdy a jak ČSSD v první polovině devadesátých let porušovala principy právního státu, osobně si myslím, že je to od JP sprostá pomluva, ale nečekám, že by měl odvahu ji hájit.

Vůdcovského principu byste se v tehdejší ČSSD opravdu nedořezaly. Byly tu zanícené bolístky exilových sporů, srůstání těch, kteří prožili padesátá léta na uranu s těmi, kteří byli vyloučeni z KSČ po šedesátém osmém a do třetice obou s těmi, kteří z ní odcházeli po roce 1989, byl tu spor o strategii s Rudolfem Battěkem, ale díky Bohu to vše ČSSD zvládla bez potřeby vůdce.

Změna přišla poměrně pozdě. Miloš Zeman v letech 1994 až 1995 pochopil, že pokud má ČSSD přežít, musí přijmout konfrontaci. Nelíbil se mi ten lék tehdy, nelíbí se mi dnes, ale přiznal jsem tehdy a přiznávám to i dnes, že bez podpory veřejnosti pro jiný typ politiky-- ti, které to baví, si mohou najít tehdejší články Jiřího Pehe -- byla Zemanova volba konfrontace jediná dostupná forma záchrany ČSSD. A ano, konfrontační politika s sebou přináší posun ve prospěch vůdcovských typů. Ten byl tehdy ještě dočasný a skončil, když se tato politika vyčerpala -- Vladimír Špidla a Bohuslav Sobotka nebyli lidé, kteří by mohli vést ČSSD vůdcovský, dokonce ani kdyby chtěli. A přestože to může znít překvapivě, Jiří Paroubek sice musel pořádat stranická grémia ve velké zasedačce, protože do malé by se jeho ego nevešlo, ani o neprovozoval vůdcovskou politiku.

Česká strana sociálně demokratická se vyčerpala a zhroutila až v druhém decéniu 231. století. Definitivně v květnu 2017. Mimochodem, ani tehdy to nedotáhla na vůdcovský princip, jen na jeho karikaturu. Dovolím si parafrázovat výrok George Orwella o Anthony Edenovi -- postavila si tehdy do čela červený svetr, nadmutý vzduchem kariérismu a jinak prázdný.

... Jiří Paroubek sice musel pořádat stranická grémia ve velké zasedačce, protože do malé by se jeho ego nevešlo, ale ani on neprovozoval vůdcovskou politiku.

Česká strana sociálně demokratická se vyčerpala a zhroutila až v druhém decéniu 21. století.

Podívejte se první tři odstavce.

Některá tvrzení Jiřího Pehe podle mne nedávají smysl. Za nejpodivnější bych označil jeho tvrzení o ideologické prázdnotě tak ideologicky vyhraněné strany, jakou byla předlistopadová strana komunistická. Na tento trend měly podle Peheho jakýmsi způsobem navázat strany vzniklé po listopadu, což ale v případě např. divoce privatizující ODS, jež ústy svého předsedy vedla úvahy o zavedení školného na VŠ, podle mě opět není pravda. Snad to mohlo částečně platit na ČSSD, pro lepší posouzení bych musel vidět její programy z devadesátých let.

Nejvíce ale nelogičnost tohoto tvrzení o nedostatku ideí a další Peheho myšlenky, že polistopadové strany byly nevyzrálé a nedostatečně zastupovaly občanskou společnost, vynikne při pohledu na Piráty, které naopak Pehe chválí. Stačí si porovnat členskou základnu ČSSD, která ve své době měla okolo 25 000 členů a Pirátů, kteří členů mají něco málo přes 1000. A pokud je pro někoho právě typická ideologická neukotvenost, tak jsou to právě Piráti, jejichž funkcionáři na ni dokonce kladou důraz a týká se to i jejich leckde nekonkrétního programu.

Rozdíly mezi populismem současného hegemona Ano a populismem Pirátů přitom nejsou až tak velké. I Ano šlo svého času stejně jako Piráti do boje s prázdnými řečmi o nové síle, která zatočí s korupcí. O ideologické nevyhraněnosti již tu byla zmínka, nutno ale uznat, že Piráti jsou v tomto o něco lepší. A jsou samozřejmě i demokratičtější: neřídí je jeden člověk s týmem marketingových poradců a obrovským balíkem peněz. Ale zajímá zrovna tohle voliče? Zatím to tak nevypadá, definitivně se uvidí po volbách.

Když jsem byl hodně mladý, přečetl jsem si Zemanův článek o solidaritě, ten jsem si vystřihl a pak šel ČSSD volit. V případě Pirátů si něco podobného nedovedu představit. Vidím na nich málo ušlechtilého a ideologicky zajímavého. Je to prostě strana, která hájí zájmy části střední třídy. Je to něco, co se dá akceptovat, ale nic, pro co by se člověk nadchnul.

I dnes, kdy je ČSSD v agóni, dokáže Maláčová okamžitě vysypat z rukávu přesná čísla o míře zdanění. Co chtějí přesně Piráti, ví pán bůh, podle všeho chystají další asociální hrůzy, na nichž hodlají spolupracovat s ODS a spol, jak píše sám Pehe, jiná alternativa totiž na stole ani není.

"Polistopadové politické strany nevznikly - na rozdíl třeba od Pirátů - z občanské společnosti" - pane Profante, v první chvíli jsem nad tímto tvrzením J. Pehe také trochu potřásal hlavou. Ovšem: je zapotřebí se uvědomit, co tím jeho autor měl na mysli.

Svým způsobem tehdejší politické partaje objektivně vůbec z občanské společnosti vyrůstat nemohly - protože ona sama prakticky ještě vůbec neexistovala.

V té době existovala (alespoň pokud mohu z pohledu z dálky soudit) ještě porevoluční euforie, smíšená s narůstající porevoluční kocovinou. Zčásti se ještě naivně věřilo, že totalitní trauma bude možno překonat všeobecným konsensem všech demokratických sil pod křídly jednoho jednotného Občanského fóra, bez existence ideologicky vyhraněných politických partají; zčásti se už ukazovalo že je to iluze, a že nutně dojde ke klasické stranické diferenciaci.

Ovšem - a tohle má zřejmě Jiří Pehe na mysli - nové politické strany nevznikaly skutečně "zezdola", samopohybem občanské společnosti, postupným vyzráváním jejich ideových cílů a ukotvení, nýbrž daleko spíše tak, že někdo rozhodl: "Založíme novou politickou stranu."

Je samozřejmě možno diskutovat o tom, do jaké míry je tato téze Jiřího Pehe skutečně věcně správná (například ODS vznikla jednoznačně v důsledku právě oné zmíněné názorové diferenciace, kdy se stávalo už zřejmým, že OF se svou ideovou nevyhraněností už nemá potenciál zůstat reálným politickým subjektem); ale v uvedeném smyslu má tato téze své racionální odůvodnění.

Do jaké míry nově založená sociální demokracie fungovala či nefungovala na vůdcovském principu, si netroufám odhadovat; ale Jiří Pehe má zřejmě na mysli až éru pod M. Zemanem. Že ODS působila na vůdcovském principu, asi nebude zpochybňovat nikdo; a to samé platí i o tehdejších Sládkovcích. (Ovšem stejnou měrou třeba i o pozdějších Bártových Věcech veřejných.)

V daném kontextu by ovšem bylo zajímavé zvědět, jak by Jiří Pehe hodnotil vznik takového ANO: tento politický subjekt dozajista vznikl a působí na čistě vůdcovském principu; ale na straně druhé, znamená tento fakt samotný, že ANO se nevyvinulo z občanské společnosti?... Podle vysoké míry rezonance a atraktivity ANO u voličstva je nutno vycházet z toho, že zde - a to sice právě v občanské společnosti - existoval vysloveně "hlad" po politické straně právě tohoto typu: ideologicky nesvázané, (zdánlivě) nadstranické, která prostě pragmaticky spravuje a řídí záležitosti státu.

Každá strana vznikla, vznikne a vznikati bude tím, že si skupina lidí řekne: Založíme politickou stranu.

Samopohybem občanské společnosti může. vzniknout leda totéž, co peristaltikou střev.

...pravil Martin Profant, který již raději vstoupil do strany, jež existovala a měla jistou značku, tradici a personální zázemí, což ji ale nakonec, nutno uznat, stejně moc nepomohlo. Ale někteří si to alespoň užili, byla to jízda, jak na toboganu, že pane Profante :-)