↗

Ivan Bartoš dosáhl přesvědčivého vítězství. Jeho kritikové spor o vstup do vlády prohráli na celé čáře. Foto Piráti, Flickr

Piráti, kteří se od sněmovních voleb přeli, zda mají vstoupit do vlády, nebo se raději odebrat do opozice, rozhodli, že si poprvé ve své historii vyzkouší vládní angažmá. Přestože vybírali ze dvou nepříliš lákavých možností, neboť po kroužkovacím masakru bylo zřejmé, že jak ve vládní, tak v opoziční roli je čeká nejedna obtíž, výsledek hlasování Celostátního fóra vyzněl jednoznačně. Pro účast ve vznikajícím kabinetu Petra Fialy se jich vyslovilo přes dvaaosmdesát procent, tedy ještě více, než kolik jich na počátku letošního roku podpořilo vznik koalice se Starosty.

Rozhodnutí členské základy ukázalo, že vnitrostranická opozice — reprezentována zejména pirátskými europoslanci a senátory — je slabá, dokonce mnohem slabší než mnozí pozorovatelé zdejšího politického provozu i Piráti samotní čekali. Stávající vedení v čele s Ivanem Bartošem proto může střídmě slavit. Možný rozkol je alespoň pro nejbližší měsíce zažehnán a spolu s ním i bezesporu obtížné hledání nových tváří, jež by mohly Piráti vést. Bylo totiž zhola nemyslitelné, aby Bartoš spolu se svými blízkými po případném odmítnutí vstupu do vlády v čele strany setrval.

Přestože členka Evropského parlamentu Markéta Gregorová tvrdila, že názor předsedy je pro rozhodování straníků v zásadě nepodstatný, neboť má stejně jako ostatní toliko jeden hlas, nelze si dost dobře představit situaci, kdy Bartoš v rozporu se svým dosavadním konáním hlasuje proti projektu, do něhož — nejen v posledních několika týdnech — vložil nemálo času, energie a nasazení. Čelní představitelé stran nejsou pouhými vykonavateli vůle řadových členů, prázdné nádoby bez obsahu nebo figurky, které tančí tak, jak většina píská. Naopak jsou těmi, kteří vedou. Odněkud někam. A s cílem.

Demokracie demokracii neškodí

Výsledky hlasování rovněž — alespoň na krátko — utlumily hlasy, které Pirátům předhazovaly, že s jejich vnitrostranickou kulturou, jež je založená na rozhodování celé členské základny, nikdy nemohou být státotvornou politickou silou. Nyní totiž potvrdili, že mohou. Ukázali všem ostatním, že členové nemusejí být zdaleka jen od toho, aby každoročně platili příspěvky, čas od času se sešli na schůzi místní buňky a kývali, když je třeba kývat. A připomněli, že demokracie není demokracii nikterak na škodu. Naopak. Bartoš má silnější mandát než lídři zbylých stran vládní koalice.

S jistým odstupem lze dokonce tvrdit, že rozhodnutí Celostátního fóra nebylo překvapivé. Navzdory vyhrocené debatě Piráti nezapomněli, že je lidé volili proto, aby zastupovali jejich zájmy a pokusili se prosadit, co nejvíce ze svých předvolebních slibů. Jakkoliv je možné dílčích úspěchů dosáhnout i z opozičních lavic, vládní angažmá skýtá nepoměrně více příležitostí, jak změnit panující poměry. Navíc se čtveřicí poslanců by Piráti ani při nejlepší vůli nemohli obsáhnout většinu sněmovní agendy, prostudovat předložené tisky a připravit k nim funkční pozměňovací návrhy.

Současně však platí, že účast ve Fialově vládě s sebou nese značná rizika. Dojednaná koaliční smlouva Piráty proti přehlasování chrání jen nedostatečně, když za „koaličně dohodnutý“ návrh považuje ten, za který se postaví většina ministrů z jedné i druhé koalice. Ve vlastním zájmu by se proto měli urychleně udobřit se Starosty, neboť i na nich záleží, jak ve své — vpravdě historické — úloze obstojí. Zůstanou-li osamocení, dlouho s přesilou zápolit nevydrží. Hrozilo by pak, že se naplní předpovědi vnitrostranické opozice o pátém kole u vozu. A Bartošovi kritikové získají na síle.