Pět současných opozičních stran se chce v případě, že společně získají nadpoloviční většinu poslaneckých křesel, spojit ve vládní koalici. Byla by to vlastně koalice koalic, protože opozice kandiduje ve volbách ve dvou koalicích: Spolu (občanští demokraté, lidovci a TOP 09) a PirStan (Piráti a Starostové a nezávislí).

V průzkumech stranických preferencí zatím vypadají šance dvou koalic na společné většinové vítězství nad hnutím ANO Andreje Babiše docela reálně, i když jejich případný úspěch bude záviset na mnoha proměnných: kupříkladu výsledcích menších stran, které s Babišem v tomto volebním období spolupracovaly, nebo výsledku nového hnutí Přísaha Roberta Šlachty, které si, zdá se, Babiš kultivuje jako možného koaličního spojence.

Jednou ze zatím nezodpovězených otázek také je, jak se každá z pěti stran, které plánují vytvořit případnou budoucí vládní koalici, zachová, až se Babiš pokusí jejich jednotu rozbít. Je přitom jisté, že se o to spolu se svým spojencem, prezidentem Milošem Zemanem, pokusí.

Jeden z možných scénářů rozbití jednoty pěti opozičních stran už známe, protože o něm bez zábran mluví sám Zeman, který si ho vyzkoušel už po volbách v roce 2017. Tehdy nejprve Babiše jmenoval premiérem, ač věděl, že nemá vládní spojence, a pak nechal jeho jednobarevnou vládu hnutí ANO vládnout šest měsíců bez důvěry.

Během tohoto období vyvíjeli Hrad a Babiš enormní úsilí rozbít jednotný postoj ostatních stran, kterém tvrdily, že s trestně stíhaným Babišem nechtějí spolupracovat. Podařilo se to v podobě rozhodnutí sociální demokracie vstoupit s Babišem do vlády i rozhodnutí komunistů menšinovou vládu ANO a ČSSD podporovat z poslaneckých lavic.

I po říjnových volbách hodlá Zeman jmenovat opět Babiše — a to i v případě, že by ANO skončilo až za jednou nebo oběma koalicemi. Prezident totiž prý předvolební koalice neuznává — v rozporu s platným zněním zákona.

Budeme tedy nejspíš svědky podobného scénáře jako v první polovině roku 2018. Babiš bude v čele menšinové, nejspíš jednobarevné vlády, zatímco budou probíhat pokusy přilákat jednu z pěti stran současných opozičních koalic ke spolupráci s ním.

Vývoj po volbách samozřejmě zároveň určí povolební matematika. Pokud by koalice Spolu a PirStan měly dohromady většinu, mají v rukou nástroje, jak Zemana nutit k tomu, aby ctil ústavu a demokratická pravidla — kupříkladu možnost iniciovat suspendování prezidenta podle článku 66 ústavy nebo osekání financí Hradu na úplné minimum.

Nejslabší článek

Bez ohledu na povolební aritmetiku je ale jisté, že se Babiš spolu se Zemanem budou snažit jednotu pěti stran rozbít. Je přitom už víceméně dopředu jasné, kterou z pěti stran se pokusí získat — ODS.

Občanští demokraté jsou pravděpodobným terčem hned z několika důvodů. Stejně jako ČSSD po volbách v roce 2017 jsou bývalou hlavní vládní stranou, v níž vládne apetit po návratu k vládní moci. Někteří politici ODS mohou usoudit, že pokud by Babiš netrval na pozici premiéra a akceptoval část pravicové ekonomické agendy ODS, bylo by lepší být ve vládě s ANO, vedené někým jako Karel Havlíček než v nestabilní koalici koalic, v níž důležitou roli budou hrát Piráti, které ODS považuje za novou levici.

ODS je v občasných sporech Piráty už dnes. Zatímco její vedení uznává, že v zájmu porážky Babiše bude nutné ideologické výhrady vůči Pirátům dát stranou, někteří její politici zpochybňují, že by ODS měla být partnerem Pirátů.

Naposledy jihočeský hejtman Martin Kuba, který prohlásil, že ODS, a tedy i celá koalice Spolu, se musí snažit volby vyhrát, aby nemusela být menšinovým partnerem Pirátů. Kuba později svůj výrok hájil s tím, že jen logicky volá po co nejlepším volebním výsledku své strany i koalice, jejíž je součástí. Jenže stejně důležité bylo, proti komu se vymezil.

Dá se předpokládat, že pokud obě koalice skutečně získají většinu a pokusí se sestavit vládu, začnou v případě, že by koalice PirStan měla navrch nad koalicí Spolu, probublávat na povrch protipirátské nálady. Někteří politici ODS budou téměř jistě zpochybňovat, zda by ODS měly být ve vládě případně vedené „levicovou stranou“.

Otázkou je, zda v takovém případě také neožijí kritické pohledy na ODS v Pirátské straně. Jak známo Piráti šli coby nová, postransformační strana do politiky s rétorikou namířenou proti stranám, které stály v čele politické a ekonomické transformace.

Ještě nedávno se zejména proti ODS, coby straně živící v minulosti kmotrovské praktiky a systémovou korupci, otevřeně vymezovali. Tyto výhrady dali stranou, teprve když si opoziční strany uvědomily, že proti Babišovi musejí postupovat jednotně.

Ideové rozpory

Někteří politici ODS považují Piráty za „novou levici“, či dokonce neomarxisty, čímž v podstatě přebírají Babišův slovník. Tyto útoky jsou jako vystřižené z arsenálu české pravice v 90. letech. Není za nimi poctivá analýza toho, co Piráti skutečně představují, ale převážně jen černobílé ideologické odsudky.

Piráti jsou tak popisováni jako jakýsi neorganický článek případné koalice pěti stran, na který si je třeba dávat pozor nejen kvůli jejich nezkušenosti a „podivné“ organizační struktuře, ale i kvůli jejich údajně levicovým postojům. Ve skutečnosti je ovšem mnohem méně organickým článkem snah vytvořit případnou koalici pěti stran ODS.

Právě ODS se na začátku tohoto roku spojila s Babišem k prosazení daňového balíčku, který v podobě snížení daní bez hledání alternativních příjmů pro státní rozpočet vytvoří ve státní kase každoročně „sekyru“ vyšší než sto miliard korun. Zatímco Babiš zdůvodňoval nutnost přijetí balíčku vesměs populisticky, tedy tím, že lidé budou mít více peněz v peněženkách, ODS se vrátila ke své mantře nízkých daní, které prý donutí stát, aby osekal svoje výdaje.

Ve skutečnosti ale pomohla Babišovi s jeho předvolebním trikem. Je totiž zřejmé, že současná daňová reforma bude muset být změněna, pokud se stát nemá astronomicky zadlužovat, a pokud nemá být obětována celá řada sociálních služeb.

ODS a další strany koalice Spolu podpořily také nedávno společně s ANO návrh, aby nezaplacené pokuty byly strhávány ze sociálních dávek — zákon namířený ostentativně proti romské menšině i dalším sociálně znevýhodněným lidem. Zdá se, že asociální postoje namířené proti některým sociálním skupinám fungují jako pojivo s hnutím sociálně cynického miliardáře, který si jinak vypočítavě v podobě příspěvků k penzím zavazuje starší postkomunistickou generaci.

Zatímco pro některé z výše zmíněných sociálně-ekonomických opatření nalézá ODS podporu u TOP 09 a lidovců, je ovšem v příští možné koalici pěti stran zcela osamocená v pohledech na Evropskou unii. Zatímco lidovci, TOP 09 a STAN jsou členy proevropské frakce evropských lidovců a Piráti členy proevropské frakce Zelení/Evropská svobodná aliance, ODS zůstává členem euroskeptické frakce evropských reformistů a konzervativců, v níž je jejím partnerem kupříkladu polská nacionalistická strana Právo a spravedlnost.

Sestavit případně společný vládní program pěti stran současné opozice bude tak dost složité, přičemž zejména odlišné pohledy na Evropskou unii mohou celý projekt pohřbít. Stejně tak bude složité překonat rozdíly v pohledech koalice PirStan a Spolu na některé sociální otázky.

Personální nejednota v ODS

Případný úspěch snah překonat všechny tyto rozdíly bude dost záviset na schopnosti umírněného konzervativního vedení ODS, v čele s Petrem Fialou a Martinem Kupkou, udržet vnitřní jednotu strany, která je v současnosti tvořena několika skupinami. Vedle relativně umírněného vedení, které ovšem nemělo problém s podporou Babišovy asociální daňové reformy nebo se strháváním pokut ze sociálních dávek, je v ODS dodnes početná skupina pohrobků Václava Klause.

Lidé jako Jan Zahradil, Alexandra Udženija nebo Jan Skopeček se vyznačují silnou ideologickou averzí k EU. Někteří z nich i celá řada dalších dál věří neoliberální mantře, kterou Klaus pod heslem monetarismu do ODS vpašoval.

Součástí Klausova dědictví je na jedné straně vypjatá ideologičnost, na straně druhé zcela cynický mocenský pragmatismus. Právě ten může některé významnější politiky ODS nakonec vést pod ideologickou záminkou, že Piráti jsou příliš levicoví, proti účasti v koalici pěti současných opozičních stran. A v případě dostatečně velkorysé Babišovy nabídky mohou začít prosazovat „pragmatické“ spojenectví s ANO.

Stejně jako politici ČSSD v roce 2018 si případní protagonisté spolupráce s Babišem ovšem zřejmě neuvědomují, že by to byl nejspíš definitivní konec ODS, stejně jako se spolupráce s ním stala faktickým koncem ČSSD. Symbolika spolupráce strany, na níž nenechal Babiš kvůli průběhu transformace u nás i korupci nitku suchou, s Baišovým „protikorupčním“ hnutím, které využilo údajný boj s korupcí k legitimizaci nových způsobů přihrávání státních a evropských peněz do soukromých rukou, jak konstatuje i audit Evropské komise, by byla nepochybně zničující.

Skupině pragmatiků ve straně by to ovšem nemuselo vadit. Dobře vědí, že ODS se už zpět na nejvyšší příčky politické moci u nás nevyšplhá, její čas pominul. Stejně jako někteří funkcionáři současné ČSSD a KSČM tak mohou dát přednost politice, v níž je lepší Babišův vrabec v hrsti (se všemi dočasnými výhodami, které se s tím mohou pojit) než holub nejisté koaliční spolupráce na střeše.

Na druhou stranu je v dnešním vedením ODS, zdá se, dostatek politiků, kteří vidí věci realisticky a nechtějí stranu definitivně odepsat. Pro stranu, která se mnohokrát od Babiše distancovala, a uvedla v poslední době i důvody, proč ani případný odchod Babiše z premiérského křesla by nestačil k přijetí spolupráce s ANO, by byl „probabišovský“ obrat zničující už jen kvůli důvěryhodnosti strany.

V ODS se tak sice povede asi tuhý vnitřní boj o to, jak postupovat, ale na pomyslné misce vah, se stále ještě zdá, že „překousnutí“ spolupráce s Piráty bude nakonec pravděpodobnější cesta než spolupráce s Babišem. Hodně by to ODS samozřejmě ulehčil scénář, v němž by nakonec koalice Spolu předstihla koalici PirStan, a vládu sestavoval Petr Fiala.