Tento text původně vznikl pro členy a blízké příznivce ČSSD. Jeho cílem není kopat do mrtvoly, ale posoudit současnou situaci v ČSSD a na levici obecně a navrhnout cestu ze současného marasmu.

Mezitím vznikla v ČSSD iniciativa vyzývající členy, aby ve straně zůstali. Za touto iniciativou stojí platforma Lepší ČSSD je možná, na jejímž vzniku jsem se po volbách 2017 podílel až do svého odchodu z ČSSD.

V ní jsou soustředěni skuteční sociální demokraté, kterých si velice vážím a kterým byl primárně tento text adresován. Osobně se totiž domnívám, že pokud se straničtí šíbři nemusí obávat ani odchodu těch, kdo za ně dělají volební kampaně, velkou část práce ve straně a dodávají straně legitimitu, nemají žádný důvod cokoliv měnit.

Sociální demokraté boj o Lidový dům prohráli — nezbývá než postavit nový

Konferencím a sjezdům ČSSD dominují šíbři. Ukázaly to i výsledky volby předsedy na minulém sjezdu. Oba hlavní kandidáti získali hlasy právě proto, že měli podporu šíbrů. Jan Hamáček vyhrál proto, že měl podporu většího počtu šíbrů než Tomáš Petříček.

Samozřejmě oba kandidáti měli podporu i některých jiných lidí než šíbrů, ale podpora šíbrů byla klíčová. Kateřina Valachová měla mnohem menší počet hlasů než oba hlavní kandidáti, protože podporu šíbrů neměla, ne proto, že by byla horší kandidátkou než oba hlavní kandidáti.

V systému volby delegátů, kdy od okresních konferencí přes krajské až po nominace na sjezd se na každém stupni soustavně zvyšuje koncentrace delegátů, kteří vyloženě zastupují šíbry a hlasují podle jejich pokynů. V ČSSD neprobíhá žádný boj křídel, nejde o ideová křídla, ale o mocenské kliky založené na dohodách šíbrů. Ty rozhodují o výsledcích sjezdů.

Někteří si myslí, že přímá volba funkcionářů strany by to změnila. Ale nezměnila. Problém koncentrace moci šíbrů na sjezdu vychází ze stavu členské základny.

I v současném systému by bylo možné zvolit dobré vedení a reformovat stranu, kdyby toho členská základna byla schopna. To, že toho není schopna, není pouze důsledkem politického umu šíbrů, ale stavu a kultury členské základny ČSSD.

Zjednodušeně lze členskou základnu ČSSD rozdělit na čtyři hlavní skupiny:

• sociální demokraté
• mrtvé duše
• zbloudilé duše
• prospěcháři

Kdo jsou prospěcháři, asi není nutné vysvětlovat.

Mrtvé duše jsou výsledkem velrybářských metod, kdy si nasadí vlastní lidi do strany, aby měli většinu ve své místní organizaci či v okresní organizaci. Jsou to vesměs lidé, které politika moc nezajímá a ČSSD často ani nevolí.

Zbloudilé duše jsou lidé, kteří se ocitli v ČSSD omylem. Politicky se se sociálně demokratickou myšlenkou a programem neztotožňují, což ovšem často nevědí. Tím, že ČSSD nemá žádné politické vzdělávání, ani žádnou politickou činnost kromě voleb, není jak dané členy pro sociálně demokratické myšlenky získat.

Reforma zdola?

Sociální demokraté tvoří v členské základně ČSSD menšinu. Jsou silně demoralizovaní a dezorganizovaní, a proto je snadné je manipulovat.

Reforma ČSSD zdola tak není možná. Prospěchářům stačí hlasy mrtvých duší a zbloudilých duší, aby získali většinu. Stačí jim jednou za čas zdůraznit, jak jsou sociálními demokraty tělem i duší a kolik let, aniž by to mělo jakýkoliv odraz v jejich činech.

Pro reformu ČSSD zdola by bylo nezbytné, aby ČSSD nabrala alespoň tisíc nových sociálních demokratů a k tomu se sjednotili a zorganizovali. To se ale nestane, protože jen málo sociálních demokratů přesvědčením je ochotno být členem strany, jakou je ČSSD.

Ti, kdo tam vstupují, z většiny časem zase vystoupí nebo jsou vyloučeni — pokud rovnou nějaký místní kápo nezajistí, že ani nejsou přijati. Stranou prošlo hodně sociálních demokratů, ale aby to mělo efekt, museli by v té straně být všichni ve stejnou dobu, což je nereálné. Naopak prospěcháři se v ČSSD kumulují, protože když už odcházejí, odcházejí v menších počtech než sociální demokraté.

Čili je to začarovaný kruh. Aby se ČSSD reformovala, což je její jediná šance na přežití, musí nabrat spousty nových členů. Ty ale nenabere, dokud se nereformuje. Hlava 22!

Reforma shora?

Jediná možnost je tudíž reforma shora. To ovšem předpokládá několik věcí. Primárně to, že se velice schopný tým sociálních demokratů s jasným plánem dostane do čela strany. Takový tým by musel zvládnout nejprve se vmanipulovat do čela strany, což ale nejde bez dohody alespoň se skupinou šíbrů, a okamžitě po zvolení udělat tři věci:

1. sjednotit a masivně aktivizovat sociální demokraty ve straně
2. nabrat velký počet sociálních demokratů do strany během velmi krátké doby
3. provést naprosto nekompromisní masakr šíbrů napříč stranou

To, že se podaří všechny tři tyto nezbytné podmínky pro úspěch reformy najednou, je velmi nepravděpodobné. Nenašel na to odvahu ani Bohuslav Sobotka, ani Jan Hamáček. Oběma se to stalo osudným.

Vedení, které měla ČSSD do víkendového sjezdu, je asi tak to nejlepší, co mohlo být v ČSSD zvoleno. A i když nějaké akce proti jednotlivým šíbrům nastaly a vypadalo to v jednu chvíli celkem nadějně, dopadlo to tak, jak to dopadlo. Na sjezdu se šíbři chopili plné kontroly nad stranou.

Volby 2021

Pozitivní snahy, aby ČSSD vytvořila do voleb široké volební spojenectví levice a zelených se zapojením výrazných osobností, odborářů a lidí z různých občanských iniciativ, na sjezdu ČSSD definitivně padly. Prakticky všichni potenciální partneři ČSSD do tohoto spojenectví krátce po sjezdu oznámili, že ukončují vyjednávání s ČSSD.

Jediným spojencem ČSSD po sjezdu zůstal Hrad. Ten ovšem chápe každé spojenectví jako podřízení se právě jemu. Toto spojenectví nepředstavuje spojenectví žádných voličských skupin. Ani voliči Miloše Zemana nejsou zvědaví na stranu, která je jen servisní službou pro jeho mocné poradce, což ukázal i osud SPOZ.

Zatímco byla Janu Hamáčkovi vyčítána nerozhodnost a měkkost právě ve vztahu k Hradu či koaličnímu partnerovi — politické divizi firmy Agrofert, proti lidem z vlastní strany naopak ukázal tvrdost a rozhodnost. Odvolání Tomáše Petříčka, aniž by předtím měl Jan Hamáček jakékoliv výhrady k jeho práci ministra zahraničí, působí nutně jako osobní msta za to, že si dovolil kandidovat proti němu.

Působí dokonce jako podlá msta, neboť ve svém kandidátském projevu na sjezdu nic takového ani nenaznačil. ČSSD může zkusit prodat své úspěchy ve vládě.

Když se ale podíváme na relevantní úspěchy ČSSD, jde prakticky ve všech případech o úspěchy Jany Maláčové, případně jednotlivých poslanců ČSSD — ovšem nikoliv těch, kteří jsou v novém táboře Jana Hamáčka. Nejenže prodávání vlastních úspěchů je u ČSSD úplně nejslabší disciplína, ale důvěryhodná reprezentace těchto úspěchů se do voleb smrkla na jednu jedinou osobu — Janu Maláčovou.

V sérii nepřekročitelných červených čar, které byly překročeny, a dokonce poté, co ANO opakovaně porušuje koaliční smlouvu. To vyvrcholilo stomiliardovým darem velkým firmám převlečeným za zrušení superhrubé mzdy odhlasované hlasovací koalicí ANO+ODS+SPD, však mnohé nepopiratelné úspěchy zapadají.

Problém ČSSD není v programu, dokonce ani ve volebním programu — ostatně práci na volebním programu zjevně šíbři nechají opět na mezkovi, kterého udělali z Jany Maláčové, aby si pak oni rozdělili případné Hradem darované funkce po vypadnutí ze sněmovny. Problém je nedůvěryhodnost.

Sociálně demokratičtí voliči prostě ČSSD nevěří, že jí jde o prosazení programu. A tato důvěra po sjezdu klesla na historické minimum. ČSSD nyní má zanedbatelnou šanci překročit pět procent. Ohrožena dost možná bude dokonce i tříprocentní hranice pro státní příspěvek.

Po sjezdu

Někteří sociální demokraté doufají, že po volebním debaklu projde ČSSD sebereflexí a strana se reformuje. Tuto představu považuji za iluzorní. To samé se očekávalo po každém volebním debaklu ČSSD — a v posledních letech se konal každý rok — a nikdy to nenastalo.

Není žádný důvod si myslet, že by to mělo nastat tentokrát. Jde o zbožné přání, které nemá souvislost s realitou. V ČSSD není kultura sebereflexe. Veškerá sebereflexe se redukuje na fňukání členů na konferencích a sjezdech, kde je nechají šíbři se vyplakat, aby si pak udělali vše podle sebe a ve svůj prospěch.

Někteří mají za to, že prospěcháři z ČSSD odejdou ve chvíli, kdy nebudou k dispozici funkce. Jenže ony pořád nějaké volené funkce pro některé budou.

Stále jsou místa, kde je ČSSD nezbytná pro koalice ve městech se slušným rozpočtem. Funkce třetích místostarostů jsou pořád lepší než nic, i kdyby byly neuvolněné. Navíc ČSSD má ohromný majetek. Profit z tohoto majetku se dá redistribuovat mezi šíbry velmi velmi dlouho.

Šíbři nevymění nejistý osud v jiných stranách za jistý osud čerpání z majetku strany a zbytkové podpory. Neříkám, že jsou nějak zvlášť chytří, ale takhle hloupí nejsou.

Sociální demokraté, kteří se k tomuto upínají, si lžou do vlastní kapsy. Dělají to proto, že mají k ČSSD emocionální vztah, vidí za ní více než 140 let historie, během níž prosadila neskutečné množství jednoznačně pozitivních věcí.

Mnozí investovali do ČSSD roky nezištné práce. Proto je tak těžké si přiznat pravdu. Je to psychologická záležitost. Ale nikdo jiný se s realitou za ně nevyrovná, musí si ji přiznat sami. Mrtvého koně můžete bičovat sebevíc, stejně nepojede.

Co dál?

Je jasné, že příští volby vyhraje jednoznačně pravice. Bude mít jasnou většinu ve sněmovně, ještě jasnější než nyní. Dobrý výsledek udělají Piráti, ale část jejich výsledku se dostane také do rukou pravice v důsledku jejich spojenectví se STAN.

Nakonec jsou jen dvě možnosti. Buď koalice Pirátů s několika pravicovými stranami v čele s ODS nebo koalice koalice části pravicových stran v čele s ODS s ANO bez Babiše.

I při nevalném volebním výsledku bude velmi silnou stranou ODS, protože jako jediná má více koaličních možností. Podle toho bude vypadat politika vlády bez ohledu na to, zda bude s Piráty či s ANO (a SPD).

Pro budoucí vývoj je naprosto nezbytné, aby byla levice reprezentována alespoň pár poslanci. Levicové hlasy leží na chodníku a jde jen o to, kdo je zdvihne. ČSSD, ani KSČM to nebudou. (KSČM propásla možnost se reformovat už někdy před dvaceti lety.)

Pořád je možná koalice se Zelenými. Ti už dávno nejsou ani stranou Bursíka, ani stranou, která peskuje lidi za to, že nejsou dokonalí. Prošli pozitivním vývojem, což demonstrovala i jejich upřímná snaha uzavřít volební blok s ČSSD a jejich vstřícnost v jednáních o něm. Zdá se, že si uvědomili, že volební bloky s pravicí nejsou cesta.

Dále tu jsou tři malé levicové strany, které vznikly v loňském roce. Na bázi těchto tří stran a sociálních demokratů, kteří už nenacházejí svůj politický domov v ČSSD, lze vytvořit novou stranu a vrátit se k myšlence širokého volebního bloku levice a zelených.

Takový blok by i bez velkých peněz měl větší šanci uspět než ČSSD, protože by neměl problém v podobě vládnutí s Babišem. A hlavně v podobě ztráty důvěry.

Důležitost jednoty

Šance na volební úspěch by samozřejmě byla podstatně větší, kdyby sociální demokraté vytvořili jednotnou stranu. Pak by i blok se Zelenými byl pro voliče mnohem čitelnější. Mimo ČSSD je sociálních demokratů mnohem více než v ní.

To, co jim chybí, je něco jako centrum gravitace — strana, která by je dokázala přitáhnout v dostatečném počtu tak, aby potřeba jednoty převážila nad všemi ostatními úvahami. Nejjednodušší cestou ke sjednocení v tuto chvíli není zakládání nové strany, které může být dost vleklé.

K vytvoření jednoty je možné využít jednu ze stran, které vznikly minulý rok. Podle mého názoru je pro to nejvhodnější Budoucnost.

Rozcestí

Šance ČSSD na volební úspěch je mizivá, stejně jako je vysoce nepravděpodobné, že se po volebním debaklu reformuje. Každá volební porážka ČSSD — a že jich bylo — šance na reformu spíše snížila než zvýšila. ČSSD se vždy ještě více zapouzdřila.

A po volbách nebude ani větší šance na vytvoření nové větší strany. Lidé jsou nejvíce politizovaní právě před volbami. Vzhledem k vývoji v tradičních levicových stranách, nespokojenosti mezi jejich členy a voliči a čím dál menší ochotě voličů to vše překousnout a přeci jenom ten hlas některé z nich dát, je dát šanci nové straně na levici jedinou nadějí, že vývoj v Česku nebude kopírovat Orbánovské Maďarsko na desetiletí dopředu.

Levicovým voličům chybí naděje. Pokud jim ji nedáme vy, propadnou beznaději.