A co vysloužilí politikové, mají si kde hrát?

Jan Gruber

Zkušení politikové nerostou na stromech. Politika je řemeslo jako každé jiné. Osvojit si je nějaký čas trvá. Strany a stát se ovšem o své bývalé čelné představitele neumějí postarat. A ponechávají je k volnému rozebrání byznysu.

Strany si neumějí udržet vysloužilé politiky a využít jejich zkušeností i kontaktů. Ti pak v lepším případě založí konkurenční politickou stranu, v horším se nechají přetáhnout do sféry byznysu. Nastavit pravidla pro budoucí kariéry významných státních představitelů je proto důležitý úkol pro příští vládu. Foto AFP

Sociální demokracie — napočítáme-li Slavomíra Klabana, který ji vedl jen několik měsíců od sklonku roku 1989 do prvního obnovovacího sjezdu v březnu 1990 — měla po pádu státně-socialistické diktatury sedm předsedů. V jejích řadách dodnes aktivně působí jen dva. Vedle stávajícího předsedy Jana Hamáčka se jedná pouze o Vladimíra Špidlu. Všichni ostatní se s ČSSD tak či onak rozešli.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jako první dal nejstarší české politické straně vale Miloš Zeman, aby vzápětí za pomoci svého spolupracovníka Miroslava Šloufa založil nový politický subjekt, Stranu práv občanů, v jejímž čele se pokusil restartovat svou politickou kariéru. Ve sněmovních volbách před jedenácti lety ovšem neuspěl. A na návrat do vysoké politiky si musel počkat další tři roky, kdy zvítězil v historicky první přímé volbě hlavy státu.

Novou politickou stranu coby přímou konkurenci sociální demokracie, si pořídil i Jiří Paroubek. Ani jeho Národním socialistům — LEV 21 se ale ve volbách nijak zvlášť nedařilo. Prohráli, co mohli. Paroubek jejich řady nakonec po pěti letech opustil a opakovaně se pokoušel získat ztracenou sociálně demokratickou legitimaci. Navzdory tomu, že jej strana zpět nepřijala, hájil její barvy v předposledních senátních volbách na Ostravsku.

Čtyři roky před svou smrtí se členství ve straně vzdal i další z jejích bývalých předsedů Stanislav Gross, jehož slibnou politickou kariéru nicméně již o několik let dříve zhatila aféra nejasného financování jeho bytu na pražském Barrandově. A před pár dny se se sociální demokracií, kterou pomáhal již krátce po sametové revoluci obnovovat, rozloučil taktéž její — na dlouhou dobu, možná i navždy — poslední premiér Bohuslav Sobotka.

Nejsou to ale jen čelní funkcionáři sociální demokracie, kteří kvůli ať už názorovým, nebo programovým rozmíškám opustili řady strany, již kdysi vedli. S ochody svých bývalých předsedů mají nejednu zkušenost v zásadě všechny partaje, které se v posledních jedenatřiceti letech podílely na vládnutí v České republice, jejím klopýtání od státně řízeného hospodářství směrem ke kapitalismu a budování institucí demokratického právního státu.

S občanskou demokratickou stranou se rozešel jak Václav Klaus, tak Mirek Topolánek a Petr Nečas. Lidovce po pětadvaceti letech opustil Miroslav Kalousek. Po osmnácti letech se s komunisty rozloučil Jiří Svoboda. A odchody stranických předsedů se nevyhnuly ani menším partajím. Například Zelení přišli hned o trojici svých bývalých lídrů. Jan Beránek se z politiky stáhnul. Martin Bursík si pořídil vlastní stranu. A Matěj Stropnický odešel do hampejzů.

Nezodpovědné plýtvání aneb Politici nerostou na stromech

Jakkoliv běžné a časté, nejsou rozchody významných stranických funkcionářů se svými mateřskými partajemi žádoucí. Ať už si lze o politicích, kteří se léta pohybovali v důležitých pozicích, myslet cokoliv, těžko jim upřít jisté zkušenosti, dovednosti a odbornost. Vystoupat — a zejména udržet se — nějakou dobu v čele politických stran nezvládne zdaleka každý. Ti, jimž se to podařilo, museli osvědčit organizační talent, schopnost přesvědčovat i prostou odolnost.

Ve zkratce: osvojili si základy politického řemesla, navázali kontakty se stovkami aktérů v rozličných odvětvích a seznámili se s řadou informací, které ostatní nemají. S ohledem na to, že jsou všechny strany bez výjimky personálně pusté a v zásadě nemají dostatek schopných kádrů ani na obsazení pár postů na ministerstvech, neschopnost udržet a smysluplně zapojit zkušené politiky do další práce je dále oslabuje.

Zdaleka to neznamená, že partaje mají recyklovat stále stejné tváře, nabízet voličům každý rok totožné kandidáty a ministerská křesla obsazovat jen těmi, kteří se naučili jezdit v autě s majáčkem. Spíše si je třeba přiznat, že zkušení politikové nerostou na stromech. A výměna stranického vedení, vytyčení nového směru nebo změna programových akcentů s sebou nemusí nutně nést rituální odstřel bývalých funkcionářů. Je to plýtvání.

Například v sousedním Polsku to umějí. S jistými výjimkami platí, že přinejmenším o někdejší ministerské předsedy se strana postará a podpoří je v příští politické kariéře. Ewa Kopaczová je od posledních voleb do Evropského parlamentu jeho místopředsedkyní. Tamtéž působí i Lezszek Miller, Włodzimierz Cimoszewicz nebo Jerzy Buzek, který europarlamentu jedno volební období dokonce předsedal. A další bývalý polský premiér, pozdější předseda Evropské rady Donald Tusk, dnes vede Evropskou lidovou stranu.

Neochota a neschopnost zapojit vysloužilé politiky ovšem neoslabuje jen strany, ale i Českou republiku jako celek. Jejím zájmem přece v žádném případě není, aby si někdejší premiéry, ministry nebo vlivné poslance rozebral byznys a využíval je při dosahování svých cílů, které se často s těmi státními nepotkávají. Naopak má opodstatnění usilovat o to, aby tito lidé zůstávali nadále ve službách státu, případně alespoň omezit jejich další působení.

Nejedná se přitom o žádný „levičácký výmysl“, nýbrž o nástroj, který běžně užívají mnohé země západní Evropy. Pro příklad znovu netřeba chodit daleko. Pro ministry Spolkové republiky Německo platí, že rok po odchodu z funkce nesmějí působit mimo veřejnou sféru. V případě, že je mimořádně ohrožen veřejný zájem, může vláda tuto výluku dokonce prodloužit až na osmnáct měsíců. V daném období mají samozřejmě nárok na kompenzace ve výši desítek tisíc eur.

U našich západních sousedů se nicméně bývalým vysokým politikům nabízí řada dalších možností, jak se po konci politické kariéry uplatnit mimo byznys. Mnozí pokračují v práci pro stranu, jiní zakotví v odborech a další v rozličných think-tancích nebo takzvaných politických nadacích. Například tu blízkou sociální demokracii v posledních letech vedli Peter Struck, Kurt Beck a Martin Schulz. A totéž platí i pro instituty hlásící se k jiným ideologickým proudům.

Přestože zdaleka nejde o téma, jež by — zvlášť krátce před volbami, které budou střetem o charakter naší země — vzbuzovalo jakýkoliv zájem veřejnosti, nová vláda by se ve vlastním zájmu, ba co víc, v zájmu České republiky měla pokusit nastavit pravidla pro budoucí kariéry významných státních představitelů. Prostředky na výsluhy, které bude v takovém případě nucena státní kasa vynaložit, jsou ve srovnání s možnými škodami v zásadě zanedbatelné.

Diskuse